Mimochodem onehdá jsem četl zajímavou úvahu, proč se v USA tolik rozšířily fantasy hry na hrdiny a Sci-Fi spíš nic moc.
1) Představivost. Ač je fantasy svět plný vysněných věcí a magie, tak základní prvky vychází z historie a relativně jednoduše představitelných věcí. Každý ví, jak vypadá hrad, kůň nebo seknutí mečem či sekerou, šupinová zbroj nebo jak zhruba funguje feudalismus. Dokonce i draka a jiné základní fantasy nestvůry si lidé umí snadno představit. Stačí popsat magii, ale i na té většinou existuje shoda. Oproti tomu Sci-Fi. v něm musíte představit mnohem víc věcí. Jak funguje civilizace? Jak fungují mimozemšťané? Jak fungují zbraně? Je toho mnohem víc, co musíte představit, aby existovala společná shoda. Navíc když vezmete plazmovou pušku, tak lidé si i docela snadno představí, jak to funguje, ale už hůř, jak ty zbraně třeba vypadají apod. (Zvlášť v roce 1974.) s tím souvisí i 3. bod.
2) Málo rozvinutý žánr. Fantasy v té době byl hlavně JRRT, Howard a Vance. Ta stránka "literárních zdrojů" na konci prvního DMG v podstatě zahrnovala veškerou fantasy. Zatímco scifi knih bylo hafo, fantasy moc ne. D&D se díky tomu stalo průkopníkem žánru tak, jak ho dnes známe. Mohlo se rozvíjet do mnoha směrů téměř bez omezení. (viz další bod)
3) Licence. Pokud chtěla Sci-Fi hra navodit podobné obecné porozumění jako fantasy, musela vzít nějakou známou Sci-Fi. Problém je, že neexistovalo nic jako generické Sci-Fi. Dejte tam rytíře Jedi nebo Romulany a máte na krku právníky. Popište kyborgy a nazvěte je třeba half-borgy, a máte na krku ty samé právníky za porušení autorských práv. D&D si sice takz užilo s hobity, ale elfové, draci a jeskyně jsou generické pojmy ze ság a pověstí s obecným významem. Dlouhodobě se ale ukázalo, že právě licencované Sci-Fi hry (hlavně z prostředí Star Wars) jsou i přes vysoké náklady na licenci relativně úspěšné. Právě díky tomu, že jeho hráči (i noví) mají hned jasnou a stejnou představu o reáliích hry.