Návrat do Chrámu živlového zla

Pathfinder Praha Plamenec 1387 IX
Zápisky z pamětí Ctihodného Otce Hirama Šedorukého, opata Vznešené duše Údolního letopočtu 1497, přepsáno asp.písařem Dulbanem z Mlhavého údolí

Už jsem byl z toho unaven. Vyplivaný, svaly ztěžklé námahou, a v mysli jsem cítil pouze plamínek svého spojení s bohem.
Ne, nebyl žádný důvod stát na hradbách Stříbroluní a klidně hledet na očekávaný masakr. Proti Rytířům města nestálo jen *pár stovek* hloupých zelenošedých zrůd, ale v několika formacích postupně přes 2000 nepřátel. Stejně jako já to zděšeně pozorovaly desítky očí na hradbách. Ale linie jezdců stále jela a jela dopředu, jako kdyby neviděli hrozbu přímo před nosem.

.....a pak se ozvalo troubení. Ne hlučné, hlasité a hlavně odporně znějící, jako mají ve zvyku užívat orkové ze Severu, ale jasný pronikavý tón s měkkým koncem..a po něm další a další, až se zvuk slil do hromopádu.
Půl míle před linií nestvůr najednou vzplanul kruh z modrého světla vysoký přes 20 stop a v řadách 8 vedle sebe vyjížděli rytíři odění ve stříbrném světle, stovky a stovky jezdců...
Stříbrná legie dorazila.

Síly se obrátili, co si zřejmě uvědomili i orkové a začali dopředu hnát pikenýry a kopiníky. Nebylo to však nic platné. Stříbrná vlna je pohřbila pod sebou, jako když na podzim vzplanou suché meze. Pár desítkám se podařilo uniknout, ale byla to pouhopouhá hrstka...

Naposled jsem se podíval po pláni a krvavé řeži, co se na ní odehrála, pak jsme se spokojeně obrátili a vraceli do hostince U kladiva a přilbice, kde mi příslib teplé snídaně a vychlazeného piva způsoboval křeče v břiše. Když jsme se pomalu sunuli úzkou uličkou již téměr u cíle cesty, zaslechli jsme ze široké boční odbočky tlumené vzdechy. To by sme ale nesměli být my, kdyby jsme nenakoukli, cože se to děje.

Uprostřed ulice ležel v sudu strážný, kolem kterého se vesele rozšiřovala kaluž krve. Nebyl mrtvý příliš dlouho, tak jsme chtěli místo prozkoumat, konec-konců glejt a pověření máme...
Když jsme se přiblížili, na konci ulice se najednou ze stínů vyloupli 3 orkové v tmavých kožených zbrojích.
Mistrně ovládali mizení ve stínech a jejich zbraně byly potřeny nějakým jedem, naštěstí nepříliš nebezpečným. Jednoho se nám podařilo zabít, ale další 2 tvrdě doráželi a zde musím přiznat, že pouze příchod strážné skupiny nás zachránil.

Bohužel jim však velel seržant s nevyslovitelným jménem, navíc měl důvtip sněžného buvola, který vůči nám okamžitě pojal podezření a pouze bratr Helmovy víry nás zachránil té noci před studenou šatlavou.
Znaveni jsme nakonec došli až do hostince, kde jsme si mohli konečně na chvíli oddechnout.

Ráno nás čekalo další nemilé překvapení, když pro nás přišel oddíl strážných a chtěl nás odvést do paláce. Proč, to neřekli. Ale snídani jsme natahovali dostatečně dlouho až Branovi málem navřela spánková žíla. Vysvitlo, že Nasys Wetim, zástupce Taerna, měl pro nás úkol. Doslechl se o našich schopnostech, když jsme se přičinili o zastavení únosů jeho lidí z města a nabídnul nám účast v připravovaném úderu proti předvoji orčí armády.
Nejdřív jsme chtěli odmítnout, ale alternativou byl nejspíše pobyt v útulném příbytku pod palácem, neochotně jsme souhlasili.
Měli jsme se hlásit u severní brány u našeho velícího důstojníka – Maloya Zakuxi (rozhodně cizinec, a asi z Chultu, tak hloupé jménu by mu snad nedal ani Abbathor).

Bran si pak vzpomněl na námi zajmutého vojáka v podzemí a bylo nám dovoleno promluvit s jeho věznitelem, dalším mnichem Helmova řádu. Vyslýchaný však sám sebe v cele zabil po *lehkém vyptávání*, jak to ten kněžour nazval. A neprozradil vůbec nic.

Tam již postávaly skupinky dobrodruhů (a někteří vypadali, že dostali podobně neodolatelnou nabídku jako my). Od dezignovaného velitele jsme dostali asi tu nejnudnější práci - záloha - když jsem se totiž kolem sebe podíval, měl jsem nutkání se účastnit hlavního boje a rozčísnout pár hlav orkům.

Po seřazení a zaúkolování ostatních skupin jsme zůstali sami s nějakou podivnou bandou z Hlubiny, říkali si Šedé pláště nebo Modré krky, nejsem si jist. Ale nos a bradu měli všichni až někde u Hromových vrchů.
Vypadalo to, že o všechnu zábavu přijdeme, když se najednou začala otřásat země. U Dumathoina, otřesy byly silné a pomalu se k nám blížili. Pak se najednou země rozestoupila jako chřtán skalního děsa a z útrob země začali proudit davy zelenokožnatců.
Na takový nápor nebyl nikdo připraven, ti druzí z Hlubiny se semkli v krku a vytvořili kruh ježící se čepelemi.
Aspoň nějaká taktika, naopak mí kumpáni se rozhodli bojovat volným stylem, takže o taktice nemohlo být ani řeči.

Chvilku se boj přeléval ze strany na stranu a dokonce se nám podařilo na některých místech i zablokovat postup těch odpudivých křivohubých stvoření. Pak se však do věci vložili kouzelníci a šamani z jejich řad a přesilu začali získávat nestvůry.
V téže době z masy skřetů vystřelil blesk jasné zářivé energie a v mžiku spálil Faelliona téměr na popel....špičatý ucha jsem neměl rád, ale umřít si zasloužil lépe.
Orkové se na nás pak vrhli s ještě větší zuřivosti. Lehce jsem okem hodil po dobrodruzích z Hlubiny. Zůstal už jen jeden, ale počet nepřátel, kterým čelil, se neustále zvyšoval.

Najednou jsme však zahlédli mezi stromy pohyb mnoha mužů a tajně doufali, že opravdu se vrací hlavní síla. Naděje se brzo proměnila v radost, když čarodějové naplnili zemní jámy žhavým ohněm a vzduchem se nesl pach stovek spálených těl - v té chvíli nebylo lepší vůně než čerstvě upečený skřet.

Vysvitlo, že vůdce Hlubiňanů stihl odeslat telepatickou zprávu Magické gardě, která odkaz předala Stříbrné legii. Škoda jen, že se nedožil toho, že jeho odkaz nám zachránil holé životy. Přeživší se jmenoval.....no já si vlastně nepamatuju, jak se jmenoval, ale rozhodně to nebyl trpaslík a to je to nejdůležitější!
Nevěděl, co má dělat, teď, když prakticky přišel o všechny, které znal. Po krátké poradě jsme se dohodli, že mu umožníme přidat se k nám.

Po vítězství jsme se konečně vrátili do města, odpočinout si a nabrat sil. Merelorna další se rozhodli navštívit místní Kolegium, aby zkusili zajistit nové kouzla pro své knihy a byl zvědavý i na alchymii.
Ale, u Dvou seker, musí být všichni v tomto městě takoví zatracení zabedněnci? I prachobyčejná granitová ještěrka má víc rozumu a elegance než oni (myslím samozřejmě mágy). Nemusím ani říkat, že Merelorn byl více než zklamán, zejména kvůli přemrštěným cenám. Tady nám přišla vhod nabídka od Mistra Kolegia - v poslední době (kromě jednoho incidentu) se v prostorách budovy a kolem otevírají zcela náhodně portály do Nižších sfér, konrétně do Propasti. Není jisté, ze které úrovně se otevírají, ani kdo je otevírá, ale životem zaplatilo několik studentů u učitelů.
A po našem, řekněme rychlém, vypátraní pravdy v případě únosů lidí ze Stříbroluní, k nám měl Mistr mnohem blíže než k městské stráži a Magické gardě. Souhlasili jsme (už tehdy tušil, že toho ještě trpce budeme litovat.... a čas mi dal za pravdu)

Merelorn se však dověděl i dobré zprávy - zejména, že lektvary prodává i jeden z obchodníků na Tržišti vedle Paláce. Následující den jsem se tam vypravili a kromě něj jsme ale obhlíželi i penězomence a klenotníky, kterým jsme chtěli prodat nastřádané drahokamy. Obchodníka jsme skutečně po chvilce našli, ale než jsme mohli dostatečně ocenit jeho zboží, tržiště zachvátila panika. Lidé utíkali, skákali přes sebe a dokonce jsem viděl, jak dav ušlapal (spíše udupal) starého muže o holi. Když většina lidu zmizela, zdroj zděšení byl jasnější než Amaunatorovo zjevení v noci.
Stály tam tři postavy - pitoreskní a zcela nepravidelných tvarů, jako kdyby se skládali k sobě nepasující dílky. Trojice stála opodál a pochutnávala si na zbytcích nešťastníka, který nestihnul utéct. A za nimi se vzduchem čeřil oválný otvor ve vzduchu - portál!
Ze tváří ostatních jsem vyčetl, že myslí na to samé - dostat se okamžitě a rychle k portálu, ale to se budeme muset probít skrz démony, nebo co to bylo.
Boj to byl těžký, nakonec jsme je porazili, ale portál nám o vlásek uniknul.

Později k nám dorazilo vyvolání k dalšímu * výletu* za hradby, nyní však k tomu, abychom zničili samotnou armádu, jejíž předvoj nás o hodně připravil.
Měli jsme tvořit téměr ocas armády, jeho levou stranu, která se dle plánu měla rozprchnout do lesů a tam vyčkat pod ochranou iluzí ve skrytu a čekat na vhodný úder. Jízda měla být návnada a vojáci a dobrodruzi kleště.

Past sklapla nad očekávání dobře. Odporné žlutozubé stvůry jsme hnali jako oheň listí před sebou, až z nich nezbylo nic, jen hromádky kouřícího masa. A poprvé jsem měl pocit, že konečně bude chvíli klid. Ten pocit trval přesně 5 okamžiků, během kterých jsem pochopili, že radostné mávaní velitele Zakuxiho po navázaní mentálního spojení nebylo vůbec radostné.

Drak!

S hrůzou jsme zjistili, že nad vzdálenějším koncem pláně se vznášel rudý plaz, s temnou korunkou a tmavým rýhováním a kostěným hřbetem od hlavy až po koneček ocasu. Rozpětím křídel mohl mít tak 30-40 stop, ale na tu dálku to nešlo určit přesně. Máchnutím křídel se prakticky přenesl během chvilky na půlku vzdálenosti a ohnivý projektil, jenž vyplivnul jak kuše střelu prolétla vzduchem a sežehla velitele Zakuxiho, včetně jeho doprovodu a několika desítek dalších vojáků ošklivě popálila. Nebyl to však oheň, co ten drak plival, vypadalo to jako zápalná smůla nebo tekutý zápalný olej.

Na další myšlenky jsem neměl čas, protože jsme se rozhodli k taktickému ústupu a stejný nápad patrně napadnul i zbytek vojska, který se zcela dezoroganizovaně začal prchat z bojiště. Koutkem jsme však zahlédl, že linie rytířů se naopak prodírala směrem k pozici, kde drak visel ve vzduchu....