Já.

Tohle je zvláštní povídka psaná ve zvláštní náladě. Začal jsem jí v jednu ráno, když jsem už chtěl jít spát, ale najednou mě prostě chytla a... mám dojem, že jsem jí nepsal. Za celou dobu jsem nad ní ani jednou nepřemýšlel, mé oči hledí do monitoru, zatímco mé prsty létají už dvě hodiny po klávesnici. Uvědomuji si, že mě bolí oči, protože jsem nemrkal, a zápěstí, protože jsem nedal rukám ani na chvíli odpočinout. Tahle povídka se napsala tak nějak sama. I tento závěr se teď píše sám. Nemohl jsem odejít od počítače, nemohl jsem přestat, protože jsem cítil, že když přestanu, jen na malý okamžik, tak se nit přetrhne a já to už nikdy nedokončím.Na začátku jsem byl v trochu jiné náladě než jsem teď. Ta změna přišla někdy během psaní a možná, že v té povídce bude i poznat, kdy nastala. Já to nevím, a popravdě tu změnu ani nedokážu pořádně popsat. Možná že vy ji popsat dokážete. Jestli ano, nemusíte se o ni dělit. Nezajímá mě to. Ale pokud se o tom zmíníte, tak mi to vadit nebude. Mimochodem, mám dojem, možná, že něco v té povídce si vzalo inspiraci z Neila Gaimana, protože teď čtu jeho sbírku povídek Křehké věci. Nemám nejmenší iluze o tom, že bych dokázal dosáhnout Neilových kvalit nebo stylu. Ale kdybyste našli nějakou podobnost, tak nejspíš není náhodná.Tohle už je opravdu závěr. Co mělo být napsáno se napsalo skrze mě a vyčerpalo mě to, jsem unavený a každý úder do klávesnice si už vynucuji. Doufám že se bude líbit, a pokud ne... nechci aby to znělo zle, ale nepsal jsem ji pro vás. Nepsal jsem ji ani pro sebe.