Assassin

Obezřetně jsem kráčel blíž k ležícímu tělu. Tichým pohybem jsem vytáhl dlouhou tenkou dýku potřenou prudkým jedem. I přes moji jistotu, že střela muže na místě zabila, byla opatrnost na místě. Byly známy případy, kdy zasažený ránu přežil a neopatrný střelec měl poté problémy s ještě žijící obětí. To však nebyl můj případ. Jedna střela, jeden mrtvý. Nohou jsem muže obrátil na záda a zkusil nahmatat tep na krku. Žádná odezva. Přesto jsem však vnořil tenkou čepel stiletta do měkké části lebky. Jen díky své preciznosti stále ještě žiji.
Napsal Merlin
Nasedl jsem na svého koně a pobídl ho k městu. V ústech jsem cítil hořkou příchuť smrti, a proto jsem spěchal přerazit tu pachuť douškem kořalky v jedné z mnoha zapadlých krčem toho zavšiveného města.
Každý mrtvý se mi vryje hluboko do podvědomí. Nenávidím ty jejich nechápavé, prázdné pohledy, když je zasáhne střela z mé kuše. Nenávidím své zákazníky, které ke mně žene žárlivost, hrabivost, či jen pouhá závist.
Ale já tuto nechutnou záležitost povýšil na řemeslo. Udělal jsem z pouhé vraždy dokonalý čin. Máte nepřítele, soka v lásce, nebo pouze potřebu dědit? V pořádku, za patřičný obnos váš problém vyřeším.
Nervózní hlas mě probral ze zamyšlení a já stočil koně v poslední chvíli stranou. Kolem mě se prohnal rychle jedoucí povoz. To by se mi nemělo stávat příliš často, chvíle nepozornosti by mě mohla stát krk. Zamířil jsem k malé přístavní putyce. Nikdy jsem v ní nebyl a nevím ani, jak se jmenuje, ale klient si ji vyžádal a bude mě tam očekávat po poledni. To stihnu vypít i sklenku něčeho ostrého.
Když mi krčmář přinesl sklenici čiré tekutiny, hodil jsem mu drobnou minci, kterou nejprve nacpal do svých špinavých úst a pak do měšce u boku. Úlisně se usmál, uklonil a odešel. Vzal jsem svoji sklenici a přiložil ji ke rtům. Přitom jsem si všiml, jak se mi klepe ruka. Zatracená práce. Vyprázdnil jsem obsah sklenice jedním douškem a třes přestal.
Opřel jsem se o zeď a přivřenýma očima pozoroval hostinec. Bylo k poledni a krčma se pomalu plnila přístavními dělníky a řemeslníky. Hloupé místo na schůzku, je to tu příliš na očích. Naštěstí by měl klient přijít každou chvíli. Vyberu od něj zbytek peněz a vypadnu odsud. Jednoduchá transakce, jakých jsem provedl desítky. Vzít zálohu, dokončit zakázku, dobrat doplatek a nikdy se znovu nesetkat s tím samým zákazníkem. Dnes to proběhne stejně. Proč tedy mám divný pocit? Něco mi tady nesedí.
Zaměřil jsem pozornost na své okolí. Něco je špatně a já nevím co. Po zádech mi přeběhl mráz a můj neklid vzrůstal. Pozoroval jsem hostinského, pijící námořníky i nově příchozí řemeslníky a něco se mi nezdálo. Pomalu jsem se zvedal k odchodu, když se otevřely dveře a vešel můj klient. Nervózně se rozhlédl, zpozoroval mě a zamířil k mému stolu. Změřil jsem si tu jeho fretčí tvář a nastavil ruku. Ani se nehádal o cenu, podal mi měšec se zlatem a několikrát ustrašeně zatěkal pohledem po místnosti. Hrozně se potí, blesklo mi hlavou. Z něčeho má strach, ale z čeho. Zbystřil jsem a vtom mi to došlo. Něco mi stále na této přístavní krčmě plné námořníků nesedělo. A byli to právě ti námořníci. Všichni do jednoho hladce oholení a řádně ostříhaní. To se k jejich špinavým námořnickým oblekům vůbec nehodilo. K čertu, vypadají jako vojáci. Vojáci! Past!
Vyskočil jsem a ve stejnou chvíli byla hospoda na nohou. V rukou domnělých námořníků se začaly objevovat ukryté zbraně. Rychlým švihem jsem vbodl dýku do krku zrádného zákazníka a druhou rukou převrátil stůl, abych zabránil protivníkům dostat se až ke mně. Myšlenky začaly pracovat naplno. Hlavní vchod je zablokován. Zbývají okna a zadní východ. Ten jsem však okamžitě zamítl, protože z něj právě vyběhlo několik uniformovaných vojáků. Všiml jsem si schodů do poschodí, jestli se k nim dostanu, mám šanci.
Mé štěstí je, že se do hospody dostalo i několik civilistů, kteří dělají chaos, a vojákům překáží. V mžiku jsem uvolnil kuši a vystřelil na přibíhajícího „námořníka", kterého síla střely vrhla dozadu. Vyhnul jsem se úderu meče, přeskočil tělo chroptícího muže s fretčím obličejem. Nyní nepotřebnou kuši jsem hodil do tváře jednoho z mužů a vytáhl šavli. Naštěstí zde není mnoho místa a množství vojáků je pro mě samotného v tuto chvíli spíše výhodou, přesto však pokud se okamžitě nedostanu na schodiště, utlačí mě jen svým počtem. Již teď tlačí civilisty ven, aby měli více prostoru. Vbodl jsem šavli do boku neopatrně se přiblíživšího vojáka, ale o chvíli později jsem se musel bránit několika tvrdým úderům jeho druha. Pomalu se přibližuji ke schodům. Jakoby však pochopili můj úmysl, vrhli se k nim i vojáci. Musím získat čas. Kopl jsem svého protivníka do slabin a rozpoltil mu lebku. Ze zdi jsem strhl lampu a švihem ji hodil k běžícím mužům. Po dopadu se lampa roztříštila a olej, jenž se rozstříkl po podlaze, vzplál. Vojáci zaváhali a toho jsem musel využít.
Skokem jsem se dostal přes oheň, při dopadu jsem však špatně došlápl a spadl jsem. Šavle mi vypadla z ruky a skončila v ohni. Sakra, musím ji tu nechat. Rychle jsem vstal, ale mého zaváhání využili i vojáci a skáčou přes oheň. Vybíhám po schodech do obytné části hospody. Křičím „hoří". Čím větší chaos, tím lépe. Za sebou slyším dusot vojenských bot.
Přede mnou se otevřely dveře pokoje a vyšla mladá dívka. Neváhám, uchopím ji a vší silou ji strčím směrem k pronásledovatelům. Vběhnu do jejího pokoje. Než přirazím dveře, zaslechnu bolestivý výkřik k zemi sražené dívky, vojáci jdou tvrdě za svým. To znamená po mně. Jestli se mi podaří dostat se oknem na střechu, brzy se jim ztratím. Ještě mám šanci. Slyším, že vojáci vbíhají do místnosti právě ve chvíli, kdy se vytahuji přes okap na střechu.
Na koně musím zapomenout, toho už určitě mají. Čím dřív však zmizím ze střechy hospody, tím lépe. Opatrně se pohybuji po starých doškách nad hlavami svých pronásledovatelů. Výkřik a dopad těla svědčí o tom, že vojáci nejsou v pohybu po střechách tak dobře školeni.
Riskuji pohled dozadu, nikoho však nevidím, neúspěch jejich druha je nejspíš odradil, přesto však nemám vyhráno. Postupuji mnohem pomaleji než vojáci po ulicích. Je však poledne a město je plné lidí, což pro mě znamená velké plus. Snad se mi podaří splynout s davem a zmizet z města. Na chvíli se ale musím zastavit, abych ze sebe svlékl kazajku. Ukrývám ji za jeden z komínů.
Na druhém konci města se spouštím po okapu do úzké smradlavé uličky. Rozhlédnu se a vydávám se jedním směrem. Jsou zde jen belhající se žebráci, děvky a ostatní spodina společnosti. Tady je pro mě ideální místo k úkrytu. Nesmím však dlouho otálet, vždy se najde nějaká krysa, která mě udá. Jeden z mrzáků se vbelhal do ztemnělého průchodu a tím se odsoudil k smrti.
"Promiň příteli," pomyslel jsem si během oblékání jeho šatů. Ještě ho nacpu do hromady odpadků a za okamžik už se belhám přelidněnými ulicemi k bráně města.
Má naděje, že budu za chvíli pryč z tohoto zatraceného města, se ukázala jako marná. Brány jsou bedlivě střeženy a stráže prohlíží každého, kdo odchází za hradby. Vypadá to tak, že se tady zdržím, než se situace uklidní. No nic, nějaké peníze mám a pár dnů vydržím. Během těchto úvah však zpozoruji skupinu vojáku kontrolující každého, kdo je na ulici. Otáčím se zpět k chudinské čtvrti, ale i tam vidím za lidmi kopí městské stráže. Někomu jde o to, aby mě dostal, a dělá pro to maximum. Dobře, kdo to je si zjistím, až se odsud dostanu. Jestli se odsud dostanu. Přemýšlej, přemýšlej, nemáš moc času, během pár okamžiků se obě skupiny pronásledovatelů sejdou a jejich sítem projdou všichni kromě tebe. Jediná šance je dostat se přes bránu a to hned.
Projel jsem pohledem ulici a všiml si osedlaného koně, jehož pán ho nedbale držel za otěže a bouřlivě diskutoval s jiným mužem. Teď, nebo nikdy. Nenápadně, ale rychle přistupuji ke koni a skokem sedám do sedla. Kopnutím odhazuji zmateného majitele a ženu nebohé zvíře k bráně. Okradený muž spustil křik, ale brána se nezadržitelně blíží. Připravuji se na střet se stráží, která mě již zaregistrovala. Podle rozruchu za mými zády odhaduji, že i vojáci provádějící čistku v ulicích pochopili a snaží se dostat co nejrychleji k bráně. Nevyhýbám se lidem a vedu zvíře přes těla nešťastníků, kteří nestihli uskočit.
Prvního strážného srážím vahou a rychlostí mého koně. Praskot jeho kostí a přidušený výkřik zanikl pod údery kopyt. Instinktivně se skláním a těsně mě míjí kopí vržené druhým mužem na bráně. Cítím, že se mi o paži otřel meč dalšího ze strážných. Moment překvapení je však na mé straně, a tak když zvednu zrak, vidím, že hradby jsou za mnou. Stáčím koně do volné planiny a prchám pryč od města. Chvíli bude trvat, než dají dohromady stíhací oddíly, a to už bych mohl být v lesích několik mil od nich.
Stmívá se, budu muset seskočit a nechat koně trochu odpočinout, zdá se, že trochu kulhá. Ke své smůle zjišťuji, že ztratil podkovu a dlouho nevydrží. Bude to muset stačit. Znovu nasedám na koně a pobízím ho k jeho poslední jízdě.
Padl po několika mílích, dál musím po svých. Je noc a mí pronásledovatelé taky potřebují odpočinek. Tma je teď mojí největší výhodou. Půjdu ještě pár hodin a potom si na chvíli odpočinu i já.
Jsem na cestě již od svítání, jestli se nenajím, ubudou mi síly a já nevydržím, a to tomu všivákovi, co po mně jde, nedopřeji. Je to k smíchu, já, král nájemných vrahů a mistr zabijáků, prchám jako lovná zvěř. Takové myšlenky se mi honí hlavou, když žvýkám za chůze bobule a šťovík. Ztuhnu uprostřed kroku a naslouchám. Psi. Ti prašivci mají psi. Mohl jsem to očekávat. Rozbíhám se dál lesem a štěkot loveckých psů mě pohání dál. Sípám a nemohu popadnout dech. Jestli se nezastavím, rozervou se mi plíce. Na chvíli zpomalím, ale slyším je mnohem blíž. Pospíšili si. Opět se rozbíhám a prodírám se lesním porostem směrem k hukotu, který ve mně již několik mil vzbuzuje naději. Jestli se k těm peřejím dostanu včas, mám šanci svým pronásledovatelům uprchnout.
Štěkající bestie jsou za mnou snad už jen několik desítek metrů. Jako bych viděl jejich útlá těla letící jako šípy lesem a z rozběsněných mord jim kapou sliny. Myslím na hlouposti, ale není divu, mozku už se nedostává kyslík. Běžím a nohy dopadají již zcela automaticky a monotónně. Jediné, co teď slyším, je hvízdavý zvuk mého dechu a hlasitý řev peřejí. Pár metrů mě dělí od života a od běsnící smečky rozdrážděné pachem krve z mých ran, způsobených ostrými trny a šlahouny.
Vybíhám z lesa a řítím se k řece. Ve chvíli, kdy se vrhám do proudu, se na okraji hvozdu objevují první psi. Rozzuřené šelmy pobíhají po břehu, ale to už mě proud odnáší pryč. Podařilo se mi zachytit se plujícího kmenu a tím se udržet na hladině. Peřeje mě hází na kameny, ale proti ostrým tesákům honících psů mi to připadá jako pohoda. Terén podél toku je velmi strmý, což znemožní mé pronásledování.
Je to již několik dní, co se mi podařilo uprchnout jisté smrti. V této vesnici se konečně pořádně najím a odpočinu si. Když budu mít štěstí, snad koupím i koně. Poté odjedu do jiné země, změním si jméno a zbytek života prožiji v klidu ze svých úspor. Své slavné řemeslo pověsím na hřebík, ale nejdřív si zjistím jméno mého pronásledovatele. Bude to moje první vražda, která nebude na zakázku.

Epilog

Dnes je opravdu příjemný den. Tenhle přímořský vzduch mi svědčí, ostatně moře jsem měl vždycky rád. A tohle město taky. Co jsem to chtěl koupit starostovi za dárek, aha, už vím.
Jdu městem a lidé mě zdraví. Jsem zde díky penězům vydělaným kdysi v minulosti váženým a bohatým občanem. Kdo mi šel tenkrát před léty po krku jsem nakonec nezjišťoval. Proč taky. Skvěle jsem se oženil a dobře investoval. Žiji nádherný život. Tyhle myšlenky se mi honí hlavou, když jdu ke klenotníkovi koupit prezent pro pana starostu. Zrovna zacházím do boční uličky, když pocítím tupý úder do hrudi. Poklesnou mi kolena a já zírám prázdným, nechápavým pohledem na střelu kuše trčící z mých prsou. Padám na tvář a poslední, co slyším, je tichý zvuk vytahované čepele a obezřetné kroky...
- převzato z Czechdnd Reloaded -
Napsal Merlin 28.01.2006
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.1508948802948 secREMOTE_IP: 3.93.173.205