Já.

Došlo mi, že prohlášení "čas zde nehraje roli" je chybné. Zde totiž ve skutečnosti žádný čas nebyl. Jediný tik vesmíru a biliardy let zde byly jedním a tím samým. Právě tak dlouhý okamžik už stojím sám v písku, když se najednou objeví vysoká postava, elf s jasně bílými vlasy, v džínách a dlouhém tričku, pod kterým má za pasem nějaký automat či poloautomat, se sluchátky od MP6 přehravače v uších. Znám ho. Byl jsem jím. Tuk-Enek, nebo také Terexas, možná Michael? Shadowrunner, z cyberpunk-fantasy světa, zločinec, vrah a šílenec. Ale ve své podstatě je dobrý, jen ho život postavil do role někoho, kdo má zcela odlišné vnímání morálky. Zemřel, protože jsme se s gamemasterem rozhodli, že už je příliš silný, než aby byl ve hře dál.
"Siriene." Zdraví mě, zatímco si vyndavá sluchátka. Nevypadá naštvaně.
"Teku." Odpovídám mu zpátky. "Víš, co se bude dít dál?"
"Víceméně. Přijdou ostatní. A budou se ti chtít pomstít."
"Existuje dost bytostí, kterým jsem dal velice hezký život." Tuk-Enek se zasměje.
"Ale no tak. Život není fér. Myslíš, že ti, kteří ti mají důvod být vděční, sem přijdou? Vsadím se, že přijdou jen ti, kteří budou mít nevyřízené účty." Smutně shledávám, že má pravdu. Nikdy neměl vzdělání, ale vždy mu to myslelo. Muselo, jinak by nepřežil.
"Ty nevypadáš naštvaně." Poznamenávám, spíš jen aby řeč nestála.
"Ne. Stvořil jsi mě tak, že se mi můj osud líbil. Nakonec jsi přece sám řekl, že je lepší vzplanout a shořet v záblesku, než se nikdy nezapálit. Je tu samozřejmě pár věcí, které se mi nelíbily, ale jak už padlo - život není fér." Snažím se vzpomenout si přesně na detaily Tuk-Enekovi minulosti i smrti. Jde to překvapivě snadno. Zemřel, když jeho nová manželka spáchala sebevraždu, protože si myslela, že ho zabili. Zemřel, když ho rozstříleli SWATi. Nikdy jsem se pořádně nerozhodl, která z těch variant je ta skutečná. Napsal jsem pak o něm na rozloučení povídku, sám pro sebe. Končí tím, že on a Versis, jeho žena, odcházejí do jiných světů, aby tam žili tak, jako ve světě, ve kterém žili předtím - naplno prožívajíc, v nekonečném pohybu vpřed. Proto přišel... přivedla ho zvědavost.
"Jak se má Versis?"
"Výborně. Nechtěla přijít, připadalo jí, že by to bylo rozpačité. Nikdy jsi jí nevěnoval příliš pozornosti, ne víc, než abys shrnul, že mě miluje a že se ke mě hodí. Připadalo jí, že tě nezná tak dobře, abyste si měli co říct." Přitakávám. Versis pro mě byla opravdu spíš okrajová postava. Ne že bych jí nechtěl dát hlubší rozměr, ale prostě se nemůže dostat na všechny.
Ze tmy se náhle vynořuje další postava. Také elf, vysoký, v modrém oblečení a v zeleném plášti. Tenhle je ze světa fantasy, Terek, a už teď vím, že tohle je první problém. Postavy v RPG si ze svých hráčů vždy něco berou. Vždy. Většina jejich charakteru, osudu i všeho ostatního může být stvořena z úplně čisté fantazie, ale vždy je tam kousek, kousíček, který patří hráči, je to ten kousíček, který umožňuje se do té postavy vžít. Tuk-Enek si toho ze mě vzal hodně, ale musím říct, že si vzal hlavně to... dobré, chcete-li to tak nazvat. Ohromnou osobní energii, která jej táhla dopředu, značný smysl pro humor, osobní charisma, ale i hodnoty jako přátelství, věrnost, zvláštní pojetí zodpovědnosti, nadhled. Tuk-Enek měl rád společnost a společnost milovala jeho. Tuk-Enek byl tím, co bych byl, kdybych odložil své "temné stránky". Ty, ze kterých jsem stvořil Tereka. Bytostnou a ostrou aroganci, agresivitu, kterou v sobě potlačuji, ale které dává Terek volný průchod, cílevědomost a bezohlednost, sobectví. Terek neměl o moc příjemnější osud, než Tuk-Enek, ale zatímco Tuk-Enek nechává věci být a o minulost se nestará, Terek dostal všechny mé špatné vlastnosti, a zatímco já s nimi často bojoval, Terek nikdy. Mám jasnou vizi toho, že se brzy seznámim se svou pomstychtivostí.
Najednou se svíjím v nekonečné agonii. Cítím ji, propaluje se celým mým bytím. Zároveň ale zůstává část mého já oddělena, aby si tu hrůznou agonii uvědomovala, zaštítěna, abych nemohl uniknout do klidných vod šílenství. Bez jediného slova. Samozřejmě. Terek se nikdy nenamáhal mluvit, když mohl jednat. Co by mi asi tak řekl? Já i on víme vše, a proto oba víme i co a proč. Ta bolest je nekonečná... kdyby mi Terek sám svým kouzlem nezabránil v tom, abych z ní unikl tak snadno, tak by mě už dávno zničila. Najednou se k Terekovi přidávají další a další, každý, koho má mysl stvořila a dala mu do vínku něco, co nechtěl. Jsou jich tucty, na mnoho z nich jsem už zapomněl.
Na tomto místě není čas, proto ta bolest trvala jen zlomek okamžiku, ale zároveň mi zanechala vzpomínku na věčné utrpení. Tohle bylo peklo ve všech jeho pojetích.
Terek odlétl nazpátek, zasažen magickou silou, která se projevila v zášlehu modré energie. Kolem mě se najednou vztyčil planoucí modrý štít. Kdo? Otáčím se. Z druhé strany přichází mladý muž, jen o málo starší než já. SenTer. No jistě. SenTer Recewen, dítě wenů, stvořený jako nejnadanější mág Proganu. Tohle je postava z urbanfantasy světa Pavučiny, kde se na pozadí moderního světa, tak jak jej známe my, nachází svět té nejbrutálnější fantasy, na kterou sotva dostačuje i to nejstřeštěnější DnD, snad s vyjímkou multiverza Planescepe. Tahle postava byla NPC a říkal jsem si, že až Pavučinu dohrajeme, tak jej na některé své přednášce uvedu jako příklad toho, co se s NPC stát nemá. Původně to byl normální protagonista děje, cool kluk ze vznešeného rodu s ohromným nadáním, vedený proroctvím a vlastními sny. Jenže pak jsem v něm začal vidět sám sebe. Nebyla to tak úplně jen moje chyba, dost na tom dělalo i to, že mi hráči sami říkali, jak mi je podobný, tím že podobnosti zdůrazňovali, jakoby je prohlubovali. Původně nebyl jako já, ale nakonec se z něj stalo něco... znáte takové ty sny, ve kterých si představujete, kým byste chtěli být, aby to bylo cool? Tím se pro mě stal SenTer. Chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomil a to spojení mezi mnou a jím jsem přerušil. Přesto něco zbylo, protože z tohodle se nedá jen tak snadno vykecat.
"Ty!? Ty tu nemáš co dělat!" Terek z něj nevypadal moc nadšeně. SenTer se povýšeně ušklíbl.
"Zrovna ty mi tak budeš řikat, kde mám a nemám co dělat, elfoune. V mém světě tvoje rasa skoro vychcípala. Moje rasa jí totiž vybila." Terekova ruka vzplanula.
"Nedělej to!" Uslyšel jsem se vykřiknout. Proč? Nenávidí mě. Jenže já ho mám rád, stvořil jsem ho, je v něm část mě samotného... když mě mučí, je v tom vlastně kus masochismu, napadá mě ironicky. Terek se na mě podíval.
"Nedělej to." Slyším se opakovat. "On je silnější než ty." Terek se ušklíbne. Vždycky se ušklíbal, nikdy jsem ho nenechal, aby se smál.
"Zde neplatí čas. Jsem teď mnohem mocnější, než když jsi mě opustil."
"On byl stvořený s potenciálem, který tě nedozírně převyšuje." Odpovídám mu. "A jak jsi právě řekl - zde neplatí čas." Terek se zarazil. Samozřejmě. Dal jsem mu ze sebe všechnu inteligenci i s její okamžitou pronikavou ostrostí, a protože to fantazie oproti realitě dovolila, tak jsem je velmi, velmi navýšil. Došlo mu to hned. Plamen na jeho ruce vyhasl. Otočil jsem se k SenTerovi.
"Tobě toho dlužím také dost." Zabil jsem mu rodiče, protože se mi to hodilo do příběhu. Uvrhl jsem ho do mizerné politické situace, protože se mi to hodilo do příběhu...
"Jsem ze Skutečného světa, zapomněls?" Jistě... Skutečný svět. Tak mágové v Pavučině nazývají ten šílený überfantasy megamagický mišmaš, který se nachází na pozadí onoho "reálného světa", světa internetu a hráčů RPG. Skutečný svět - svět divoké a kruté magie, svět bez etiky a svědomí, džungle silnějších. Tam se na nějakou férovost nikdy nehrálo.
"Proč jsi tedy přišel?" U Tuk-eneka jsem věděl, ale u SenTera mi motivace chybí. SenTer se rozesmál.
"Ty skutečně nevíš? Dobrá, asi ti to opravdu nedochází. Chtěl jsi být mnou. Odtrhl ses od toho, zbavil ses té vazby a znovu jsi mě začal řídit jako své ostatní... postavy... a nasměroval jsi příběh i mě tak, aby na mě nezbyla ani stopa z toho, že jsem hrozil stát se tím čemu říkáš GMPC. Ale přesto v tobě zůstala trocha touhy po tom být mnou. Stejně jako jsi k Tekovi přilnul, protože je tvoje kladné zrcadlo, ke mě si přilnul, protože jsem tvoje cool zrcadlo. Přišel jsem, protože k sobě máme prostě blíž, než sis myslel."
Chci něco říct, ale najednou nás všechny srazí na zem ohromná síla přicházející jakoby odnikud. Ani SenTer jí neni schopný odolat, a to mě děsí. Zableskne se a ve vzduchu se zjeví hadí oči. Hadí oči? Kdo to... po očích rychle následuje zbytek těla. Mezi námi najednou stojí bůh... skutečný, polytheistický bůh v celé své síle a moci. W´Dhen, bůh vlastního osudu a síly, protiklad vlastního přítele Fró, boha daného osudu. Měli být ve válce, ale přišlo mi zajímavé udělat z protikladů harmonické přátele. W´Dhen, vždyť tomu jsem přece ale nic neprovedl, válka nakonec dopadla v jeho prospěch - nikdy jsme to nedohráli, ale v mé hlavě ten příběh skončil jeho vítězstvím, získal vše co chtěl, nikdy... ah bohové... bohové, bohové, bohové!!! Když jsem tvořil historii onoho fantasy světa, stvořil jsme tam i onu klasickou vyspělou a mocnou magií vládnoucí rasu, kterou jsem pak nechal zničit sebe samu v devastující panmagické válce. Nechal jsem miliony lidí zemřít strašlivými formami smrti a zoufalství, a ještě jsem rozebral, jak lidé prosili své bohy o pomoc, ale oni neměli moc tomu všemu zabránit, jak se lidé od svých bohů odvrátili a pak nastala staletí absolutního temna. W´Dhena tahle doba zasáhla ze všech nejvíc...
"Přesně tak," řekl. "Přišel jsem, protože jsem byl svou nenávistí k sobě z té doby, o které jsi teď přemýšlel, přivolán, abych sem přišel a pomstil se na tobě." On? Bůh? To bude nepředstavitelněkrát horší, než to, co udělal Terek... musí být přece ještě někdo, koho jsem stvořil, někdo kdo by mohl přijít...
"Možná že někdo takový skutečně je," prohlásil W´Dhen klidně. "Ale na tom nezáleží. Nebudeš ho potřebovat." Ta slova mě překvapují a tak zvedám hlavu a dívám se mu do tváře. Nenacházím nenávist, ale lítost. "Jsem bůh. Jsem bytost přesahující tvou lidskou představivost, přesto ale byla tvá fantazie tak velká, že sis dokázal představit jak moc přesahuji tvé možnosti si mě představit. Dokáži kompletně a bezezbytku nahlédnout do tvé mysli, o to snáz, že z ní sám pocházím. Vidím to, co oni ani ty sám nechápeš a pochopit nemůžeš, protože mi je narozdíl od vás dán pohled na nekonečno, i když mě to podle zákonů, které jsi pro mě stanovil, stojí dost sil. Abych mluvil ve slovech, která jsi schopen pochopit, stvořil jsi mě jako boha Tergaronu, jehož základním principem je touha po bytí. Bez tebe bych nebyl ani já, ani nic ostatního a v souvislostech, které nepochopíš, ti jsme vděčni nejen za bytí, ale i za bolest, která nám ho zprostředkovává.
Nicméně si nemysli, že tě setkání se mnou nebude nic stát." Po páteři mi přejíždí mráz.
"To, co zaplatíš, je ale z mé strany trochu paradoxně služba, kterou ti prokáži." Jeho hadí oči se ponořily do mých a zcela mě pohltily. To, co zažívám, nedokáži popsat, protože žádná forma komunikace, ani absolutní telepatie, by to nedokázala zprostředkovat, natož abych to vtěsnal do slov nebo dokonce písma. W´Dhen mě bere na druhou stranu bytí a zpět, dovádí mě na hranice nekonečna a ukazuje mi, co leží za nimi. Otáčí mě, abych se na nekonečno podíval zvenku a pak mě vrhá zpět. Z toho zážitku mi zbývá jen minimum, bez W´Dhenovy pomoci má mysl nedokáže pojmout něco takového. Přesto ve mě něco zůstává.
"Už chápeš?" Přikyvuji. Rozhlížím se.
"Toto místo neleží v existenci, a proto neexistuje," říkám. S vyslovením ta myšlenka nabírá význam a krajina kolem nás se rozpadá, tříští se na tisíce střepů. Nejistě se rozhlížím přes tucty tváří, které mě nenávidí, přes scenérii, která se hroutí. W´Dhen se otočil stranou a před ním se otevřel portál, ze kterého vyšlehlo bílé světlo. To nás pohltilo.