EDGE - články

[Nerath] Pao-chuangovy zápisky

Stíny nad Nerathem: Potulný kněz Wu Pao-chuang a jeho dojmy ze spolupráce s Nehynoucím plamenem.
Napsal hRob
Obsah článku:

1. Císařská hrobka

Káně krouží po obloze.

Myši pobíhají v síni.

Drak spí v hlubinách.

Budu toho litovat. To jsem si říkal, když jsem se rozhodl po dlouhé době opět spolupracovat s Nehynoucím plamenem. Ale je třeba, abych dohlédl na Erika. Myslím, že je v Nehynoucím plameni asi jediný, kdo ještě věří nějakým ideálům. Překvapuje mě, že je Erik stále ještě ochoten s Plamenem spolupracovat. Zvláště, když je ve hře komtur, který má na svědomí to misi, která Erika tehdy tak změnila. Co mě však nepřekvapilo, bylo vzezření mých dalších společníků. Dokonce ani to, že jeden z nich nevrhá stín. Už dávno vím, že v Nehynoucím plameni lze narazit na nejroztodivnější pavouky.

Budu toho litovat. To jsem si říkal, když nám komtur sdělil úkol.

Záhy po vstupu do zádušního chrámu na hrobkou císaře mě přepadl podivný pocit. Ze stop na místě bylo patrné, že místo bylo znesvěceno. Vypadalo to na Orkusovy služebníky a nezbývalo než doufat, že se nedostali do hrobky a neznečistili ji svou přítomností. Našli jsme stopy vedoucí dolů do krypty. Vydali jsme se zběžně na průzkum, zda Orkusovi následovníci nejsou ještě někde nablízku. Mí společníci chtěli pak postupovat dále v průzkumu podzemí. Je ovšem nepřístojné vstoupit jen tak do cizí hrobky a rušit spánek zemřelých. Zejména jde-li o hrobku císaře. To, že místo již bylo znesvěceno, neznamenalo, že bychom toto znesvěcení měli ještě prohlubovat. Podařilo se mi přesvědčit většinu společníků, že před tím, než budeme pokračovat, je nutno vykonat rituál. Omluvit se za rušení místa posledního odpočinku a prosit za odpuštění. Sám jsem se po pět dní připravoval očistnými rituály a nejedl jsem během té doby žádné maso.

Kdo se odmítl účastnit obřadu, byl Kozlovský, který vyrazil kamsi chodbou. Ozbrojenec Girel se vydal za ním, aby na něj dohlížel. Ostatní se ale vrátili se mnou do hlavní chrámové lodě, kde jsem spadlou sochu použil jako provizorní oltář. Rozestavil jsem svíčky a odříkal modlitby za odpuštění k Havraní královně za to, že rušíme klid zemřelého, k paní Erathis za to, že vstupem do hrobky překračujeme náležité společenské meze. Obřad jsem zakončil prosbou za odpuštění adresovanou zesnulému císaři.

Po skončení rituálu jsme se vydali hledat Kozlovského a Girelem. Našli jsme je nedaleko, neboť spustili nějakou past, která byla stále funkční. Kozlovský ošetřoval Girela. Přesněji řečeno se tvářil, jako že ho ošetřuje. Tehdy jsem totiž ke Kozlovskému pojal nedůvěru, vyvolanou tím, jak se díval na zraněného Girela. Ten výraz v jeho očích... Něco v tom pohledu se mi nelíbilo. Odstrčil jsem ho a jal se ošetřovat ránu sám. Bohužel, v ráně byl jed, který byl i po mnoha desetiletích značně nebezpečný. Ještě před čtyřiceti, padesáti lety by asi Girel do několika minut zemřel. Teď, i díky jeho silné konstituci, zde byla naděje na vyléčení, pokud se včas dostaneme někam, kde bych mohl vyrobit odpovídající silný protijed. Prozatím jsem vyčistil ránu a zahájil léčbu zpomalující účinky jedu. Máme několik týdnů, během kterých čekají Girel nanejvýše křeči v žaludku a příležitostná malátnost. Přesto na něj budu muset každý den dohlížet.

Po zkušenosti s pastí jsme dále do podzemí postupovali velmi opatrně. Měl jsem nepříjemný pocit, jako by nás někdo nebo něco sledovalo. Něco zlého, se zlými úmysly. Přesto jsme dorazili v pořádku ke dveřím, o kterých Kozlovský tvrdil, že vedou k císařovu sarkofágu. Na dveřích byla patrná magie, kterou jsem já ani žádný ze společníků nemohl rozpoznat. Poznal jsem ale některé ochranné nápisy a symboly. Jejich smyslem nebylo bránit ve stupu do krypty, ale naopak zabránit tomu, co je uvnitř, aby ji opustilo. Kozlovský se až moc horlivě snažil dveře otevřít. Mé podezření dosáhlo vrcholu a tak jsem na něj trochu přitlačil, ale on se jen vykrucoval. Každopádně ale nikdo z nás nevěděl, jak dveře otevřít a proto jsme se rozhodli vrátit na povrch a zkusit kontaktovat komtura.

V hlavní chrámové lodi, těsně před schody ven, náhle ze stropu spadla obrovská kamenná deska, která přehradila cestu. Spadla přitom přímo na Kozlovského, který šel vpředu. Vidět byla jen ruka a krev řinoucí se pomalu zpod kamene. Nezbylo než odříkat zádušní modlitbu za jeho hříšnou duši a najít jinou cestu ven nebo být uvězněni. Během modlitby jsem si ale všiml něčeho, co mě zarazilo. Krve, která se řinula zpod kamene, stále přibývalo a rozlévala se nepřirozeným způsobem. Současně s tím se odněkud z hlouby katakomb ozvalo hlasité zadunění, jako by někde spadla další krmená deska.

Erik s Pavoukem se vydali směrem, odkud přišla rána. Ostatní společníci se jali hledat možný východ. Já jsem začal provádět očistný rituál k zastavení magie krve. Požádal jsem přitom Girela, aby mi pomohl. Tomu se podařilo povalit další sochu, aby zpomalil příliv krve do místnosti. Nakonec jsem ale zjistil, že moje síly na tuto nečistou magii nestačí. Nedokázal jsem ji zastavit, ale jen ji trochu zpomalit. Nevím přitom, jak dlouho jsem odříkával modlitby. Mohlo to být několik minut, i když mi to připadalo jako několik hodin. Krev pomalu ale nezadržitelně postupovala, až bylo jasné, že jsem prohrál. Svíčky na zemi zhasly, jak je zalila vlna krve. Svíčky na provizorním oltáři sfoukl náhlý závan větru. Byli jsme ve tmě a zdálky se k nám nesly zvuky boje.

V ten moment vběhl do místnosti Art a volal, že našel východ. Nejprve jsme ale museli najít ostatní. Běželi jsme ve trojici za mihotavého svitu pochodní chodbami, až jsme spatřili Erika s Ivanem a Pavoukem, kteří se bránili náporu dávno zesnulých zbrojnošů v nerathském brnění. Byli nejspíše pohřbeni spolu s císařem, ale jakési nečisté síly se jich zmocnily a přinutily je následovat příkazy. První skupinku jsem vysvobodil z této moci prosbou k Havraní královně a uložil je k opětovnému odpočinku. S dalšími bylo nutné vypořádat se pomocí hole a zbraní mých společníků. Nezdálo se, že by někdo utrpěl vážná zranění, ačkoli Ivan vypadal po bitvě ještě bledší než obvykle. Nebyl ale čas na ošetření, protože bylo na čase utéct a Art již vedl útěk směrem k východu.

Když jsme s Artem doběhli zpět do chrámové lodi, tak jsme zjistili několik věcí. Předně, že nás ostatní nenásledovali. A pak také, že se po podlaze místnosti pokryté krví plazil umírající kněz Orkuse. Nezbývalo v něm mnoho života, ale asi bych ho dokázal zachránit. Art ale navrhl, že to udělá sám a já jen šokovaně sledoval, jak uzavírá rány na těle pomocí ohně, kterým žhnuly jeho ruce. To nebyla magie žádného z bohů. Nebyl sice čas ani místo se nad tím pozastavovat, je však zřejmé, že se Art jako mnoho jiných zaprodal některému z démonů. Jde o jeden ze smutných příznaků této doby úpadku a utrpení. Na svých cestách jsem narazil na několik svatyní, které lidé snad z beznaděje snad z nevědomosti postavili těm, jejichž jména je lépe nevyslovovat. Doufám, že Art ještě nepadl příliš hluboko a bude ochoten přistoupit na vymýtání. Ovšem může být skutečnost, že nevrhá stín příznakem ztráty duše? Je pro něj již příliš pozdě? Modlím se, aby tomu tak nebylo.

Ovšem Art alespoň nemá sadistické sklony jako Girel či Pavouk, kteří se pokoušeli raněného mučit a získat z něj další informace kromě těch, které sdělil mně a Artovi. Totiž, že přišli otevřít hrobku a že dokonce uspěli. Pak se na ně cosi vyřítilo a jeho společníky roztrhalo. I on sám nesl stopy drápů. Po střetu s nemrtvými vojáky jsme si mohli živě představovat, co se mohlo skrývat za oněmi dveřmi. Navrhoval jsem, že by bylo vhodné se tam opatrně proplížit a podle situace se případně pokusit je opět zavřít. Rozhodli jsme se ale vydat se nejprve k východu a až poté se vrátit. Art nás dovedl k těžkým železným dveřím, které byly zamčené na čtyři zámky. Do jednoho by mohl pasovat klíč, který mí společníci našli u jednoho z mrtvých nerathských vojáků.

My bez těžké zbroje jsme nechali Girela a Ivana s Orkusovým knězem u východu a plížili jsme se zpět ke dveřím s magickými nápisy. Při pohledu za roh do chodby jsme zjistili, že dveře byly skutečně otevřené a před nimi stály na stráži dva nerathští rytíři, jejichž zbroj planula ohněm, který nebyl z tohoto světa. Další mrtví, kteří byli ovládnutí temnou mocí. Po tiché poradě jsme se rozdělili na dvě skupiny. Erik s Pavoukem se ukryli do výklenku, zatímco Art a já jsme upoutali pozornost stráží, abychom je odvedli dále do katakomb. Tím jsme měli umožnit Pavoukovi a Erikovi aby se proplížili ke dveřím. Plán fungoval jen částečně. Pavoukovi se sice podařilo proklouznout, ale jeden z kostlivců si všiml Erika. S Artem jsme si jen vyměnili pohledy a bylo jasné, že se rozdělíme. Skočil jsem z ochozu do šera, kde byla obrovská socha draka, a do poslední chvíle jsem se modlil, aby to opravdu byla jen socha. Art pokračoval dále po ochozu a lákal ozbrojence za sebou. Já jsem skočil zpět a běžel na pomoc Erikovi. Dorazil jsem akorát v momentě, abych viděl, jak Erik shazuje strážného v těžké zbroji dolů z ochozů. Trvalo velice dlouho, než se ozvala rána, jak dopadl na dno. Záhy jsme se setkali s Artem, kterému se podařilo zbavit svého rytíře. Vrátili jsme se zpět ke dveřím do krypty a setkali se přitom s Girelem a Ivanem.

Slyšeli jsme, jak se Pavouk dohadoval s někým v místnosti. Jak jsme zjistili, byl to jakýsi ďáblík, který se ho snažil zkorumpovat. Erik vběhl do místnosti a těžké dveře se za ním samy zavřely. Vyrazil jsem vpřed, volal na Erika a snažil se dveře otevřít. Art chytře zavolal na ďáblíčka. Navrhoval, že by se s ním mohl třeba domluvit, ale že přes zavřené dveře to nejde. Po chvíli se dveře otevřely a následně se strhla bitva. Když padl první ze strážných, tak se ďáblíci očividně zaradovali. Zavolal jsem na své společníky, že nesmíme zničit všechny ozbrojence. Jednalo se s největší pravděpodobností o strážce císařovy hrobky, kteří byli naneštěstí ovládnuti černou magií ďáblíků. Jejich zabitím bychom jen nahrávali ďáblíkům.Seskočil po straně se schodů, abych se vyhnul rytířům a běžel jsem směrem k trojici ďáblíků obklopujících Pavouka. Ďáblík, který je vedl, nebyl v ten moment vidět. Asi se skryl pomocí magie. Pavouk působil dojmem, jakoby chtěl přistoupit na návrh ďáblíka a otevřít sarkofág. Společníci prorazili řadu strážců, ale jednoho naštěstí nezahubili, a přidali se do boje s ďáblíky, který byl naštěstí velice rychlý. A to i díky exorcismu a moci paní Erathis. Všichni ďáblíci zmizeli ve sloupech ohně. S jejich zmizením se rytíř zastavil a neohrožoval nás. Moje tušení se tím potvrdilo.

Byl jsem rozrušen přítomností ďáblíků, která znamenala vliv Asmodea a znejistěl jsem proto ohledně záměrů komtura. Asmodeovi by se jistě líbilo obnovit velkou říši, jakou byl Nerath a založit tak tyranii. A v Nehynoucím plameni by se jistě našlo mnoho oportunistů, pro které by tento účel obnovy nebyl v rozporu s jejich svědomím. Komtur sám není moc pobožný člověk. Vedle honosného sídla, kde komtur přebývá a které je ústředím jedné z odnoží Nehynoucího plamene, se nachází zchátralý chrám paní Erathis. Vůdce ďáblíků se snažil ovlivnit mé společníky a co když se snažil ovlivnit i komtura? V tomto rozpoložení jsem se pustil do sporu s ostatními. Asi ani není moc divu, že mi nechtěli naslouchat. Art alespoň přistoupil na to, abychom informovali další odnože Nehynoucího plamene. To pro případ, že komtur hraje nějakou vlastní hru. S touto dohodou jsme se rozběhli, abychom dohnali ostatní, kteří nebyli ochotni diskutovat. Pavouk totiž vyzvedl ostatky a odnesl je s Girelem ven. To, že se Pavouk nijak nerozpakoval a bez jakékoli úcty k zesnulému, potažmo císaři, otevřel sarkofág a vyjmul ostatky, je jen dalším z příznaků doby a jejího morálního úpadku. Byl to úpadek společenských norem a opomíjení posvátných obřadů, co přivodilo konec císařství. Po sto letech je situace jen horší. Gnollové sice odtáhli, ale lidé, kteří rezignují na civilizované jednání, nejsou lepší než tato inteligentní zvířata. Erathis nám pomáhej.

Pavouka s Girelem jsme dohnali až na povrchu. Zjistili jsme tak, že se jim podařilo otevřít dveře. Vedle nich ležel mrtvý uctívač Orkuse a není moc velkou záhadou, jak přišel o ruku, aby následně zemřel na šok ze zranění. Venku stál vůz a na něm vedle ostatků císaře dva strážní. Vedle vozu pak stál komtur. V ten moment nepůsobil nijak zvlášť podezřele. Ale počkám, než zjistíme, kam máme ostatky převézt. Komtur mi totiž dal svitek s instrukcemi, kde by mělo být uvedeno nové místo. Nemám ale svitek rozvinout a přečíst dříve, než budeme mimo trosky sídelního města Nerathu. Dává to smysl, vezmeme-li v potaz, že se třeba ďáblík uměl učinit neviditelným. A kdo ví, co zde v nejbližším okolí mezi troskami města přebývá. S komturem se ještě uvidí. To, že si ostatky hned sám neodvezl, by mohlo mluvit v jeho prospěch. Na druhou stranu nás možná zas chce jen opět využít. Kým si dnes může být člověk jistý?

< 1. Císařská hrobka >
2. N/A
Napsal hRob 15.11.2012
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 6 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.060182094573975 secREMOTE_IP: 34.204.181.19