Akira - Vzpomínky

Podle sdělení autora jde o vzpomínky na předky postavy z NWN, zprostředkované skrze rodový meč... no posuďte sami.
- Alnag
Napsal Merlin
Obsah článku:
Žlutý sluneční kotouč pomalu rozehříval zem a zaháněl noční chlad a mlha stoupající z rosou promočené půdy vše halila do mystické šedi. Bylo ticho, jen ptáci vesele vítali nový den. U paty šedé kamenné zdi, ze staletími ohlazených kamenů, jejichž jednotu narušovaly trsy mechu a lišejníku, sedělo několik mužů. Opírali se unaveně zády o kameny a se zavřenýma očima vystavovali tváře blahodárnému slunečnímu teplu.
Jejich zbroje, dříve nádherně cizelované a zdobené, nesly zbytky barev. Černou a rudou rodu Kamatsu, zelenou a zlatou rodu Hanavai, modrou rodu Anasaty. Uprostřed pomačkaných a zprohýbaných hrudních plátů a holenních chráničů se skvěla kdysi bílá zbroj Domu Kanaazai. Jednu barvu však měli muži společnou. Krvavě rudou. Jejich těla byla pokryta krví a prachem, který si několik dnu neumývali.
Kashiwa Kamatsu pomalu otevřel unavené oči. Rozhlédl se po mužích. Bylo jich všehovšudy dvacet. Ne dvacet dva. Podíval se na slunce a jeho jindy kamennou tvář rozšířil jeden z vzácných úsměvů.
„Bude to dobrý den, Kashiwo,“ pronesl vedle něho chraptivým hlasem starý bělovlasý muž v bílé zbroji. Bílá barva však jen vzdáleně prosvítala pod vrstvou krve. Vlastní i cizí.
„Jistě, Lorde Winaro. Dobrý den na dobrý boj. Bohové budou spokojeni,“ odpověděl Kamatsu a zadíval se na těla těch, kteří již neměli to štěstí, aby se mohli podílet na dnešním boji. Bylo jich hodně. Příliš hodně.
„Kashiwo,“ promluvil po chvíli Lord z Kanaazai a podal svému veliteli vojsk láhev opletenou vrbovým proutím. Kashiwa se napil a poslal láhev dál. Pít saké z láhve bylo barbarské a proti tradicím, avšak dnes to nikoho netrápilo.
„Jak dlouho se známe Veliteli vojsk?“ prolomil po chvíli ticho Winaro.
„Osobně ti sloužím, můj pane osmdesát let. A předtím jsem téměř padesát let sloužil tvému otci a před ním jeho otci,“ pronesl se stopou hrdosti v hlase Velitel vojsk v černorudé barvě. Soustředěně se snažil připevnit zpět podbradník u přilby, avšak po chvíli marných pokusů helmici odložil vedle sebe. Dnes ji nebude potřebovat.
Lord Kanaazai se pobaveně usmál. „Nikdy si nezvyknu na to, že si mě pamatuješ ještě z dob kdy jsem se držel matčina prsu a dělal si do plínek.“ I on odložil přilbici, která byla na mnoha místech zprohýbaná.
„Čas je pro mě relativní, můj pane. Viděl jsem zrození tří Lordů Domu Kanaazai. Vlastně čtyř, když v to budu počítat i zrození tvého syna. Ten však ještě není Vládcem Domu. A nebude jím, dokud budu živ!“
Velitel vojsk si položil na stehna meč, jehož čepel se v ranním slunci zableskla. Dlaní přejel po čepeli a vyčistil ji od stop krve. Proťala již tolik pancířů a přitom nenesla jedinou stopu opotřebení či ztupení ostří. Vždy ji byl zvyklý, jak předkové před ním, ji po boji ukrýt do pochvy. Neudělal to již čtyři dny. Neudělá to ani dnes.
Po chvíli opět přivřel oči a snažil se načerpat energii ze slunečních paprsků, lechtajících ho na tváři. Všichni odpočívali, klidní ve své jistotě. Jeden z mužů vytáhl zpoza promáčklého prsního plátu se znakem vlčí hlavy malou dřevěnou píšťalku, která bohové ví jakým zázrakem přežila mnohadenní boj. Pak na ni začal potichu hrát veselou vojenskou písničku. Postupně se k němu přidávali ostatní vojáci a po chvíli všichni zpívali o nevěrné manželce hloupého kuchaře. Lord Kanaazai se spokojeně usmál a druhou sloku již začal zpívat se svými samuraji.
Píseň pomalu utichla a píšťala začla hrát táhlou melodii. Válečníci seděli mlčky. Každý se oddávaje posledním okamžikům klidu. Dva staří přátelé začali hrát kostky a snad poprvé se nepřeli o pravidlech ani výhře. Velitel vojsk Kamatsu si vložil do koutku stéblo trávy a přehodil si jej po chvíli na druhou stranu. Tento zvyk podědil po svých předcích a jistě ho podědí i jeho potomci. Dnes již podruhé se usmál.
Země, pokrytá těly v barevných zbrojích se začala lehounce chvět. Za pár okamžiků bylo možné slyšet dunění stovek okovaných válečných sandálů, tepající půdu jako nespočet kovářských kladiv. Jednotná, valící se vlna. Jako voda z protržené hráze, jako příboj dorážející na pobřežní útesy.
Kashiwo Kamatsu, Velitel vojsk Domu Kanaazai otevřel oči a podíval se na svého Lorda.
„Za chvíli, můj pane,“ přikývl a utáhl si řemení zbroje.
„Za chvíli Veliteli. Mimochodem, Kashiwo, po vítězství si zajedeme na lov. Na severní pastvině se objevil medvěd. Napadl pasáky. Zalovíme si,“ prohrábl si bílé vlasy Winaro.
„Jak poroučíš, můj pane“ sklonil rychle hlavu Kamatsu a nabral do dlaně hrst hlíny. Pak k ní přičichl. Nádherně voní. Oprášil si ruce a nasadil si rukavice.
Dusot zesílil a zcela pohltil tklivou melodii píšťaly. Hráč se slabě usmál a podal ji svému druhovi v barvách rodu Hanavai, po levé ruce. Ten si ji vzal a pak sevřel svému příteli zápěstí. Oba dva se na sebe na chvíli podívali a pak pokývli hlavou. Uvidí se po bitvě.
Někdo pronesl tichou modlitbu k bohům smrti. Někdo se usmířil se svými předky. Další muž ponořil ruce do prachu, aby se mu nepotily a neklouzala mu zbraň.
Kamatsu vyplivl stéblo. Země se třásla. Dusot se slil do jednoho velkého tónu. Tónu smrti.
„Je čas,“ řekl vyrovnaně Velitel vojsk a podíval se na Winara.
„Je čas Kashiwo Kamatsu, Veliteli vojsk. Čest tvé rodině,“ přikývl Kanaazai.
„Bylo mi ctí, můj pane. Dají-li bohové, budu v příštím otočení Kola Osudu opět sloužit Domu Kanaazai.“ Položil si pěst na hruď a sklonil hlavu před svým vládcem.
„Pojď, starý příteli,“ pokynul mu Winaro Kanaazai a taky uchopil pevně katanu, „zvu tě na skleničku výborného vína. Vypijeme ji v lázních s těma služtičkami, které mají tak nádherná prsíčka.“
„Ano, můj Lorde!“ zvedl hlas Kamatsu, aby přehlušil děsivý zvuk, vydávaný stanohou blížící se smrtí.
Rozhlédl se a s každým z válečníků, samurajů věrných svému pánovi, se setkal očima. Každému za těch pár chvil pokynul. Pozvedl katanu a v ranním slunci se zaskvěli jemně cizelovaní hadi a kvítky jasmínu. Jako jeden muž vstali a přeskočili zídku. Dvaadvacet hrdel zakřičelo bojový pokřik. „Kanaazaiiiiiiii“

Její oči sledovaly každý detail skvělé práce mistra zbrojíře. Jemně cizelovaní hadi, proplétající se ve složitých křivkách po stranách čepele. Drobné kvítky jasmínu, nádherně tvarované, umístěné pod záštitou. Kůže rukojeti, vyleštěná nespočetně rukou, byla černá. Vpila se do ní krev samurajů rodiny Kamatsu. Znala ten meč. Znala každou jeho část. když jej držela v ruce, cítila svou minulost. Minulost svých předků. Povinnost.
Uslyšela slabý tlukot a zaváhala. Pak se čepel ukryla do prastaré temnoty pochvy. Ještě ne. Ještě musí splnit povinnost, kterou má zde. Nezapomněla. Neutíká. Už ne. Jen má povinnosti k živým. Pak…
< část I. >
část II.
Napsal Merlin 04.08.2008
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.1512439250946 secREMOTE_IP: 18.205.114.205