Kroniky Orionu

Na Vysočině

Z vlastní zkušenosti a líčení pána Denethora přepsal Kris, vrchní písař Radka z Boktoru.


Toho dne, kdy Elldryn vyrazila na "výlet" do lesů okolo Cimury, mě při četbě kroniky Cimury z doby založení hrabství - půjčil mi jí Abrak, říkal, že tam není nic zase až tak zajímavého, ale že je to celkem příjemné, odpočinkové čtení, vhodné právě na takové hnusně pošmourné dny, jako je tento - vyrušil náhlý shon a zmatek, který vypukl na chodbách Vysočiny (dodnes nechápu, proč vlastně Radek své sídlo v centru města pojmenoval právě takhle; několikrát jsem se ho ptal, ale při tom vysvětlování vždycky přišla řeč na tisíc jiných věcí a zajímavostí, takže jsem se to ještě nedozvěděl). Kniha byla těžká a nepříliš záživná, písmo natolik ozdobné, že se nečetlo moc dobře. Ale venku bylo ošklivo, pořád přeprchávalo a foukal studený vítr, tak co jiného se dalo dělat? To vyrušení jsem proto uvítal, knihu opatrně odložil a vykoukl ze dveří knihovny právě včas, abych zahlédl špinavou, promočenou postavu statného muže s dlouhými vlasy svázanými do culíku, jak se mihl dole halou, míře do lázně.

"Donald se vrátil," mihlo se mi hlavou. S jeho příjezdem je vždycky spojen ruch a vzrušení, je to vpravdě studnice informací a dobře s ním povídá. Líbí se mi jeho nenásilný, pohodový přístup k životu a to, jak se s ním umí porvat. S Abrakem se dobře doplňují a od obou se mám čemu učit. Jenom jsem zadoufal, že se tentokrát zdrží Donald déle. Docela by se mi zamlouvalo protáhnout si tělo zkroucené neustálým vysedáváním u nekonečné řady knih a shrbené nad psacím pultíkem!

Donald je mistr v boji na meče, jakého jsem zatím neviděl a soudě dle poznámek sloužících je jeden z nejlepších šermířů v Cimuře. On sám na své umění moc pyšný není, říká, že bez Abrakovy magie by ho sejmul každej lapka, ale usmívá se při tom. A rád učí to, co umí, ostatní. Tedy když má čas.

Zamířil jsem automaticky do zimního salónku v prvním patře, ve velkém krbu tam teď neustále hoří oheň živený dobře proschlými poleny voňavého dřeva, takže je tam velmi příjemně. Stěny jsou obložené kožešinami obrovských vlků, kanců a medvědů, tesáky tam cení nádherně vycpaná hlava rysa a mladého zlovlka. Kůže jsou i na dřevěné podlaze, aby od nohou netáhlo. Opravdu hezký pokoj.

Koná se tu každá větší schůzka naší družiny, sloužící tu udržují velmi dobře zásobený bar (stolek mezi okny, plný lahví a křišťálových karaf) a Donald tu má své vlastní křeslo s ohmatanými opěrkami a napůl vypelichaným přehozem, kterého se nechce vzdát ani za nic.

Radek už tu byl, spolu s Maharem, svým komořím, majordomem a správcem, prostě nejschopnějším z jeho místních sluhů, který dohlížel na chod celé domácnosti. Oba i pokynuli a dál spolu řešili nějaký problém ohledně nákupu potravin nebo co. Moc nechápu, jak to Radek dokáže, zajímat se s úplně stejnou vervou o takovéhle drobnosti a statisícové obchody zároveň! Na naprostou většinu z těch věcí by přece stačil Mahar sám, tak proč s tím musí svého pána obtěžovat? Ale Radek si nikdy nestěžoval, naopak, sám se ptal, kohokoliv ze sluhů, nejen jak jim jde práce, ale i jak se jim daří, znal je jménem, i jejich příbuzné, a zajímal se o ně, a když bylo třeba a on mohl, s ochotou jim pomohl z nesnází přímluvou nebo pohrůžkou - jak jsi tu teď žil déle, všiml sis, že jim nikdy nenabízí pomoc formou daru nebo půjčky peněz. A jeho lidé je taky nechtěli, vypadalo to, že je těší a bohatě jim stačí už jen zájem jejich pána. Ale co si budeme povídat, ona přímluva nebo pohrůžka Radka z Boktoru tady v Cimuře znamenala hodně!

Zatímco jsem to v duchu zase rozebíral, sedl jsem si na svou oblíbenou pohovku hned u krbu, trochu stranou Radka a Mahara. Jen co jsem dosedl, přišel Kato s Jankem. Kató byl pořád stejný, možná trochu sebejistější, ale stále naprosto upřímný a v jistém směru velmi jednoduchý. Co si myslel, to řekl a člověk u něj nikdy nebyl na pochybách, jak se cítí. Zato Janek se změnil hodně. Chodil teď s hlavou hrdě vztyčenou, ale nijak vyzývavě, hodně poslouchal a jen málokdy promluvil. Občas se zdálo, že je myšlenkama úplně jinde, ale vždycky vnímal všechno kolem sebe, už nesnil s otevřenýma očima tak, jak to dělal dřív. Změnu, jaká se s ním stala, jsem si vlastně uvědomil až díky sluhům, kteří ji polohlasem komentovali na chodbách. Dřív s ním jednali jako se sobě rovným, teď to však pro ně byl málem stejný pán jako Radek sám a on to bral jako samozřejmost. Připadalo mi, že se ho trochu bojí, jako by nevěděli, co si mají o něm myslet. Říkali, že je úplně jiný, dřív se pořád smál a chodil s hlavou v oblacích, zatímco teď jeho očím nic neunikne, všechno pořád pozoruje a nic neříká. I teď mi jenom pokývl a usmál se očima (vůbec se od té doby, co Rosina odešla, smál jenom zřídka a nikdy ne dlouho), zatímco Kató se se mnou přivítal halasně a bez sebemenšího ohledu na rozmluvu Radka se správcem. Dneska jsme se ještě neviděli, byli totiž oba od brzkého rána venku, Kató něco říkal o zdravém těle a duchu, že ranní běh a rozcvička prospívají tělu i hlavě. A protože Kató chce být hodně zdravý, tak se z té rozcvičky vrátili až dlouho po obědě. Byli v lázni a potkali tam Donalda, Kató už se nemohl dočkat, až přijde, pokaždé se těšil na jeho novinky o nestvůrách a pohromách, které se kde vyskytly a nejraději by je vždycky šel všechny hned řešit. Nevydržel dlouho sedět, své oblíbené místo měl u oken (výhled není nic moc, jen na vnitřní nádvoří, ale Katóovi se ještě neomrzel), neustále přecházel od jednoho k druhému jako by někoho vyhlížel, stejně jako teď.

Mahar odešel a za chviličku už do místnosti vmanévroval Lucius, velký chlap, který pomáhal v kuchyni. Na těžkém podnosu přinášel spoustu horkého, dobře propečeného masa a doma dělaného chleba. Ta vůně mi okamžitě připomněla, že jsem oběd vynechal a spokojil se s pouhou malou svačinou, takže jsem nelenil a chopil se jedné z vidliček. Kató si už přehazoval jeden horký kousek masa z ruky do ruky, nadával a pokoušel se ho ve vzduchu pofoukat. I Janek se k nám připojil, zřejmě se nikde na jídlo nestavili.

Když si vedle mě sedal, vzpomněl jsem si zase na Elldryn, které to místo obvykle patřilo. Ráno bylo krásně, sluníčko svítilo a na obloze nebyl ani mráček. Ta nespoutaná barbarka už to mezi vysokými zdmi Vysočiny nemohla vydržet, takže se s nerozlučným Stoupou sebrali a vypravili se někam ven. Musel jsem dodělat výtah o magii čarodějů, který po mě chtěl Abrak a oni šli tedy sami. Po obědě se najednou obloha zatáhla a dalo se do drobného, vytrvalého deště, tak protivného, když se před ním člověk nemohl nikam schovat. Vzpomínal jsem na ní, jak se asi promáčená trmácí někde lesem a maličko jsem doufal, že dostane rozum a na noc se vrátí domů.

Jídla bylo tolik, že jsme nespořádali ještě ani třetinu, když Donald konečně dorazil. Byl oblečený v pohodlném domácím oděvu, vymydlený a hladový. Krátce se s námi uvítal, bez ohledu na nás si přisunul stolek s podnosem před své křeslo a hned se dal do jídla. Radek odložil svitek, z kterého si po odchodu Mahara četl (z toho co jsem viděl to vypadalo na nějaké účetnictví, čili nic zajímavého) a sedl si naproti němu.

"Měl jsi potíže?" zeptal se ho vážně.

Teprve pak jsem si uvědomil, že Donald jí jenom levou rukou, pravou má opřenou o opěradlo a moc s ní nehýbá. Pod rukávem se mu nejasně rýsuje pevný obvaz pokrývající celé nadloktí.

Donald s plnou pusou zavrtěl odmítavě hlavou a když polkl, tak jenom lakonicky poznamenal: "Já ani ne. Ale město by mohlo mít!" Hlavou kývl k ruce a pokračoval: "Tohle je od obouručáku většího než jsem já sám. Držel ho ten největší kopcovej obr, jakýho jsem kdy viděl, a uměl s ním sakra dobře zacházet. Trochu jsem ho škrábnul, ale nakonec jsem byl rád, že jsem utek. Díky lektvaru od Abraka." Ušklíbl se a nacpal si do pusy další porci masa.

Kató byl z toho hned celý pryč, viděl jsem, jak si měří vysokou postavu Donalda a představuje si ten meč a obra, co ho drží. Oči mu svítily a mě bylo jasné, že v duchu děkuje bohům za to, že ho Donald nezabil a přenechal ho jemu. Musel jsem se pousmát, ale úsměv mě hned přešel, když jsem si uvědomil, co to vlastně znamená, že Donald před někým utekl. Před někým, kdo ohrožuje celé město! A Elldryn je venku sama! Stoupa je sice možná bušmen, jak o sobě teď s oblibou prohlašuje, ale je to pořád skřet a nenechá se zbůhdarma zabít, ani kvůli svojí Princezně ne! A i kdyby nechal - co by oba zmohli tam, kde Donald neuspěl?

Začal jsem mít o ní opravdový strach, a tak jsem se Donalda hned zeptal: "A kde jsi ho potkal, kde tě napadl? Někde u města?"

Donald zvedl hlavu, podíval se na mě, pak na Janka vedle mě a pomalu se rozhlédl po místnosti a s pozdviženým obočím se zeptal: "Kdepak je to děvče?"

Kdokoliv jiný by si za takové oslovení Elldryn ode mne vysloužil zuřivý pohled a možná i ostré slovo, ale Donald to neříkal posměšně, její zdatnost v boji si ověřil už i na vlastní kůži a bral ji jako každého z nás, sobě rovného. Nicméně nikdy taky nezapomínal, že je to dívka a hezká dívka, a občas jí to dával nepokrytě najevo. Zjevně se mu líbilo, jak s ní jeho přímočaré lichotky cvičí. Popravdě řečeno se moc nezamlouvaly ani mě, ale toho on si nevšímal. V tuto chvíli jsem však vůbec nedbal o to, jak jí říká.

Donald se ohlédl ke krbu a pokračoval: "Ani ten křivonohej záprtek tu neni!" Podíval se zpátky na mě, polkl poslední sousto a se starostlivým zamračením se mě zeptal: "Kde jsou? Venku?"

Dokázal jsi jenom přikývnout a on se pomalu v křesle zaklonil a nevědomky si levou rukou promnul bolavou paži. "Jel jsem po silnici od Skyru a tam, kde se stáčí kolem dubu sv. Jahona, těsně předtím, než jsou vidět hradby Cimury, na mě vyběh. Jel jsem sám, nevim, co na mě viděl, jako boháč přece nevypadám, ne?" Podíval se na vás a nechápavě zavrtěl hlavou. "Schovával se v lesíku naproti dubu, nechápu jak je možný, že jsem si ho nevšiml - asi už jsem chtěl bejt doma, a takhle blízko jsem teda žádný potíže nečekal!" Znovu zavrtěl hlavou a ostře se na mě zadíval: "Kam přesně šli? Kdy?"

Pomalu, s těžkým srdcem, jsem mu opakoval, co mi ráno netrpělivě říkala Elldryn: "Šli nahoru na sever, ale v lese se chtěli stočit na západ a obejít celé město kolem dokola, říkala mi, že to zabere tak dva, tři dny, ať si prej nedělám starosti a nehledám jí, že neví, kde bude." Odmlčel jsem se, stiskl pevně zuby k sobě a v duchu se proklel, že jsem neposlechl to nutkání jít s nimi a na ten výtah pro Abraka se nevykašlal. Měl jsem jít s ní!

Teprve Donaldovo jemné odkašlání mi připomnělo, že chtěl vědět ještě něco. Honem jsem pokračoval: "Vyrazili dneska ráno, hodinu po svítání." Donald se na chvilku zamyslel a pak řekl: "Touhle dobou už by tedy mohli být za silnicí na Garu. Jak je znám, tak jim tohle počasí nijak nevadí, určitě jdou dál. Silnice od Skyru je odtamtud blízko, dělá oblouk, aby se vyhnula Zeleným kopcům. Zhruba hodinu cesty.

S úzkostí jsem se na něj díval a jeho vývody mě děsily, ale on nedával najevo žádnou starost, stále přemýšlel. Pak se na mě s nadějí podíval: "Můžeš říct Abrakovi, aby se po ní podíval? Myslím, že by jí moh dokázat najít!" Nerad, ale musel jsem ho zklamat: "Abrak teď něco vyrábí, říkal, že ho za žádnou cenu nemám do zítřka do oběda rušit." Když jsem si představil, jak by se tvářil, kdyby jsem ho opravdu vyrušil a zmařil celou jeho práci, tak mi ten nápad moc dobrý nepřipadal. Dělal na něčem velmi usilovně už čtyři dny, dnem i nocí, skoro nejedl a spal ve své laboratoři. Několikrát mě upozorňoval, že proces výroby magických předmětů je velmi náročný na koncentraci a moc kouzelníka a jakékoliv pochybení nebo přerušení tvorby znamená ztrátu vzácných surovin a komponentů a také sil a moci tvůrce. Zklamaně jsem proto potřásl hlavou a řekl: "Budeme se muset obejít bez něho." Donald si povzdychl, přikývl (napadlo mě, že to zřejmě nebylo poprvé, kdy se musel z podobného důvodu obejít bez jeho pomoci) a potom rozhodně vstal a rukou si přetřel tvář, jako by se tím mohl zbavit únavy. Podíval se na Radka a ten souhlasně kývnul.

"Tak, mládeži," obrátil se Donald na nás: "Kdo se chce projet v příjemném nočním deštíku do temného lesa plného obrů lidožroutů - za mnou!" Ušklíbl se, ale oči veselé neměl. Udělal krok směrem ke dveřím a natočil se ke mě: "Neboj se o ní tolik. V lese se vyzná a ten skřet snad ještě líp. Ten si dá sakra pozor, aby nespad do nějakýho maléru!" Vyhlédl jsi z okna a zjistil, že venku už je opravdu tma. Představa toho, co se možná děje tam někde daleko v lese tě celého roztřásla a ty jsi raději vstal a vydal se ven za Donaldem.

Radek už mezitím zavolal na sluhy a kolem mě najednou začal šrumec, jak se všichni naráz hrnuli ven ze salónku, nahoru pro věci a pak dolů na nádvoří, kde už nás čekali osedlaní koně. Někdo mi do ruky vtisknul velkou smolnou pochodeň, hoří jasně, takovou neuhasí ani bouře a přes záda mi přehodili těžký nepromokavý plášť. Pak už jsme byli v sedle a pomalu, aby se koně na kluzkém dláždění nesmekali, vyjeli ze vrat. Jel samozřejmě Kató a také Janek, až na konci, mlčenlivý, zahloubaný do sebe. Ale teď mě i jeho společnost těšila. "Čím víc nás bude," říkal jsem si: "tím větší je šance, že Elldryn najdeme." Že bysme mohli najít jen obra, na to jsem raději nemyslel.