Kroniky Orionu

Výlet

Podle vyprávění paní Elldryn a jejího sluhy Stoupy sepsal a upravil Kris, vrchní písař Radka z Boktoru.


Unavená monotónním rytmem života na Radkově usedlosti, vydala se Elldryn jednoho dne ráno ven z města. Byl krásný den, sluníčko svítilo, lehký větřík rozháněl zápach města a lidé už je znali, jí a dokonce i Stoupu zdravili a nikdo je neobtěžoval. Těžko říct, kdo z nich dvou se víc těšil, až se nadýchá čerstvého vzduchu, proběhne se po lese a zapomene na dobré chování a nutnost dodržovat jistou etiketu, která jim oběma byla svou městskou usedlostí a podlézavostí protivná.

Jejich výprava ven nebyla jen výletem. Po městě totiž začaly kolovat zvěsti, že se za hradbami dějí po nocích nepěkné věci, nejroztodivnější stvůry, o nichž nikdo nikdy neslyšel, se prý vynořují z temnot lesa a napadají lidi. Na hradbách už zesílili hlídky a vojáci včera dokonce doprovázeli vůz jednoho kupce, který vzal tyto pověsti vážně a nemínil se cestou do Skyru nechat sežrat nějakou obludou.

Prošli bránou, pokynuli strážným a vyšli ze stínu hradeb. Kolem nich se prostírala pole, jaro už se tady probouzelo, viděli malé postavičky, jak se pomalu pachtí po rozryté zemi. Rychlým krokem, co jen Stoupa stačil, vyrazili po pevné, dobře udržované cestě. Po necelé hodině chůze, sluníčko už začínalo dostávat sílu, cesta opustila zkrocenou, mírumilovnou krajinu a ponořila se do šera lesa.

A teď byli konečně venku a okamžitě měli pocit, že zase mohou žít. Stoupa se jako obvykle jen pohledem dovolil a na pokývnutí Elldryn se svým typickým klouzavým, neslyšným poklusem rozeběhl do nejbližšího křoví. Dokázal si najít skrýš snad i za kamínkem ležícím na cestě, zvlášť teď, když mu v tom nějakou nepochopitelnou magií pomáhal ten krásný hřejivý plášť, který dostal od Abraka. Jakmile vlezl do křoví, ztratil se jí z očí, splynul s jeho temnou zelení, jako by nikdy nebyl. Elldryn však věděla, že je nablízku a jeho malým bystrým očím a velikým chlupatým uším unikne máloco. Byl to příjemný pocit, pocit bezpečí, na který si zvykla už dávno. Po té nucené přestávce v Radkově domě však byl jistým způsobem nový a ona si ho malou chvilku plnými doušky vychutnávala.

Potom poryv větru rozkýval větve stromů nad její hlavou a ona se ihned soustředila na své okolí. S navyklou obezřetností se rozhlédla na všechny strany a pak se bez zbytečného hluku pustila po cestě. Nepospíchala, věděla, že Stoupa není tak rychlý, zvlášť, když se skrývá. A měli spoustu času a žádný pevný plán.

Po chvilce Elldryn narazila na stezku, která na cestu ústila a bez váhání se po ní pustila. Vedla na východ - měla v úmyslu obejít velkým obloukem Cimuru kolem dokola, lesem. Chtěla se podívat, jestli nenarazí na nějaké stopy, které by potvrdily poplašné zprávy kolující po městě. A ohlásila přátelům, že se venku zdrží den nebo dva, podle toho, jak to vyjde. Denethor měl jako obvykle starosti, viděla, jak v něm zápasí touha jít s ní s touhou pochytit co nejvíc od dobře naladěného Abraka, který si ho teď vzal pořádně do parády a cpal mu do hlavy tolik vědomostí, že se jí z toho až hlava točila. Je to sice milý kluk, ale na tuhle výpravu ho s sebou nechtěla - neuměl se pohybovat v lese zdaleka tak dobře, jako ona se Stoupou, i když to nebyl špatný bojovník. Ale Elldryn přece nehodlala bojovat, šli na průzkum. A při něm by svou ochotnou dychtivostí pomoci a zavděčit se spíš překážel.

A teď se dočkala. Potichu kráčela uklidňujícím lesním přítmím, dýchala z plných plic vzduch vonící jehličím, rašícími listy a občas se usmála nad obličejem, který na ní Stoupa udělal, když jako nějaký lesní skřítek na vykoukl zpoza stromu, aby hned zase zmizel jako duch. Vychutnávala si tu pohodu, ale ani na okamžik nezapomínala na opatrnost. V ponurých, temných a chladných pralesích svého domova se naučila, že přežít může jen ten, kdo nikdy nepolevuje v ostražitosti a útok očekává kdykoliv a kdekoliv.

Stále však nikoho neviděla, ani žádné podezřelé stopy, jen běžné stopy zvířat. Bylo už skoro poledne, zrovna uvažovala o zastávce na rychlý oběd, když na okraji jedné mýtiny narazila na veliké, poměrně čerstvé stopy. Bleskově se rozhlédla, nikde nikdo, ani Stoupu nebylo vidět. Ani jí nenapadlo ho volat, jeden druhému se už naučili důvěřovat, takže věděla, že by jí varoval, kdyby se mu cokoliv nezdálo. A nedokázala si představit tvora, který by v lese byl schopen Stoupu překvapit a porazit tak rychle, že by jí nestihl ani varovat!

Zastavila se tedy a stopu si pečlivě prohlédla. Nechal jí tu veliký tvor, těžký a opatrný. Držel se při kraji mýtiny, postupoval pomalu a obezřetně. Chodil po dvou a čím déle zkoumala tvar otisků jeho nohou, tím zřetelněji jí v mysli vystupovala podoba toho prazvláštního netvora, který je napadl cestou do Cimury, když honíce Stoupu vyběhl z té hnusné kouzelné mlhy! Kde se tu bere další taková zrůda? Když si Elldryn představila, co by ty silné pařáty a bezcitný, krutý zoban udělali s místními lidmi, projel jí závan mrazivého chladu. Stopy totiž byly jasné, ten tvor pomalu, ale jistě mířil k Cimuře. A podle jejich stavu tudy musel projít někdy během noci, ještě před tím, než padla ranní rosa, ale už po západu slunce.

"Co teď? zeptala se sama sebe v duchu.

"Mám jít po stopě a riskovat střetnutí s ním anebo raději běžet zpátky po cestě, co nejrychleji do města, varovat vojáky?" Pak si vzpomněla na klidně pracující zemědělce, co byli ráno na polích a trochu se jí ulevilo. Je jasné, že tuto noc nikdo blízko města nezemřel, netvor se zřejmě ještě neukázal.

"Zatím nejspíš jenom slídí a vyhlíží si kořist, bestie jedna!" zuřivě se rozhlédla a uviděla Stoupu, jak k ní pomalu jde s hlavou skloněnou, zkoumal stopu, kterou už našla. Byl klidný, ale v ruce měl nabitou kuš. A když vzhlédl, vycenil na ní ostré zuby ve svém typickém, pokřiveném úsměvu, v němž však nyní viděla hlad vlka toužícího po čerstvém masu.

Zeptal se: "Ulovíme ho?" a v očích se mu při té představě rudě zablýsklo.