Kroniky Orionu

Obsah článku:

Janek a Rozina

Popis jejich vztahu a jeho ukončení tak, jak jsem to viděl v sídle Vysočina v Cimuře - Kris, vrchní písař Radka z Boktoru.


Na tu výpravu se za dobrodružstvím a na zkušenou vypravil i můj přítel Jan. Žil tady v Cimuře už skoro dva roky, učil se u pana Radka obchodovat. Ve volném čase jsme oba často chodili ven, stejně jako mě ho velmi přitahovala dávná učenost, staré knihy a jazyky. Oba nás fascinovaly kroniky a příběhy. Mě ovšem zajímal hlavně styl, kterým byly psány a jaký dojem vyvolávají, jak jsou přesné a obsažné. Jednou napíšu také takové dílo, možná jich bude i víc, které budou mniši a písaři opisovat a budou ho schovávat v truhlicích jako poklad!

Jana vzrušovaly příběhy samotné, o hrdinech a démonech, obludách a čarodějích, mocných králích a rytířích. Nikdy jsem nevěděl, komu vlastně straní - s oblibou si po přečtení nějakého takového příběhu pak vymýšlel jeho varianty, jak by dopadl, kdyby... Hezky se to poslouchalo, uměl moc pěkně povídat. Jakmile se do toho vžil, tak nevědomky měnil hlas i své chování, tu byl skvělým, vznešeným a hrdým rytířem s královskými gesty a pak zase strašlivým, bezcitným upírem s krutým úsměvem na rudých rtech!

Mám Jana rád, ale od té doby, co se vrátil z výpravy do Dolu, se ho straním. Zpočátku to bylo samozřejmě kvůli Rozině. Ta dívka byla nádherná, ale taková...zneklidňující. Všichni muži tady z ní byli nesví, vím to, několikrát jsem slyšel sluhy, jak si o ní povídají. Na mě tedy byla vždycky milá a naprosto čestná - nedělala mi žádné nemravné návrhy, ani se nechovala vyzývavě, jak sluhové říkali. Myslím, že jí prostě Janovi záviděli. Protože ona byla jenom s ním, pořád, v jednom pokoji a všichni věděli, že si to Jan velmi užíval.

Přesto se mi nezdál šťastný. Sice se smál a s každým si povídal, ale já v jeho úsměvech viděl nejistotu a v jeho chování byl odstup a chlad, který jsem u něj neznal. Zpočátku jsem si myslel, že je to jen můj dojem, ale asi týden po jejich příjezdu jsem psal něco pro Radka a ten, když dodiktoval, se mě zeptal: "Chodíte ještě s Jankem do klášterní knihovny?" Překvapeně jsem se na něj zadíval a on dodal: "Potřeboval bych tam něco odnést."

Řekl jsem mu, že ne, že jsme spolu od jeho návratu ještě nikde nebyli. A v duchu si dodal, že hned tak asi nepůjdem, jestli někdy. Z výrazu mé tváře musel poznat, co si myslím, protože jen pokývl hlavou a chvíli nic neříkal. Chtěl jsem už mu říct, že to tam mohu odnést sám, ale zadržel mě a řekl: "Měl bys ho zkusit od ní dostat ven. Alespoň na chvíli!" Vážně se na mě zadíval a já měl najednou pocit, že mě vlastně žádá o mnohem víc. Až mi z toho vyschlo v ústech, jak jsem se honem snažil pochopit co. Něco jsem zablekotal, že to určitě zkusím, a Radek se na mě usmál a poklepal mi po rameni, uklidňoval mě: "To je v pořádku Krisi, klid chlapče, jenom mě to tak napadlo."

Teď jsem si však jist, že to neřekl jen tak, protože Radek není mužem, který by říkal něco jen tak do větru, z prvního hnutí mysli.

Cestou do své komůrky v podkroví hlavního domu jsem o tom přemýšlel. Bylo už dlouho po obědě, ale venku ještě bylo světlo. V tuto dobu jsme se dřív obvykle vytráceli z domu a vydávali se do ulic města. Většinou jsme se vraceli až na pozdní večeři, i když ne vždy jsme byli v klášterní knihovně. Ale takhle navečer v ní byl klid a bratři nás tam pouštěli ochotně, Radek jejich klášteru hodně pomáhá.

Nakonec jsem přemohl ten podivný ostych, který jsem cítil, a vydal se k Janovu pokoji. Na chodbě u jeho dveří jsem potkal Katku, mladičkou služtičku z kuchyně. Odnášela tác se zbytky od večeře; když mě míjela, plaše, hezky se na mě usmála, ale já viděl, že má oči zarudlé, jako by jí bylo do pláče. Pokývnul jsem na ní a taky se malinko pousmál, chtěl jsem se jí zeptat, co se děje, ale byla pryč dřív, než jsem se otočil, skoro utíkala. Nevěděl jsem, co si mám o tom myslet, ale nakonec jsem to pustil z hlavy - Káťa se občas červenala, občas plakala a někdy nás rozesmávala a já nikdy nedokázal poznat, proč má tu nebo onu náladu. Pokrčil jsem tedy rameny a soustředil se na dveře Janovy komnaty. Byli už po večeři, což bylo dobře. Zhluboka jsem se nadýchl, přistoupil až ke dveřím a pozvedl ruku, abych zaklepal. Jenže v tom okamžiku jsem zaslechl Jana, jak velmi nahlas, ostře říká: "A dost! Přestaň už s takovýma řečma! Vždyť ty sama nejlíp víš, jak to bylo ve skutečnosti!" Ztuhnul jsem a trochu mě to vyděsilo. Jan se nikdy nerozčiloval a hlas pozvedl opravdu jen málokdy. Teď to však vypadalo, že se skutečně zlobí. Moje úvahy přerušil méně zřetelný, daleko líbeznější hlas Róziny: "Máš pravdu. Jenom jsem si prostě chvíli myslela, že jsi opravdový chlap! Ale ty jsi vážně jenom náš malej Janíček, viď?" Říkala to sice laskavým tónem, ale já se až otřásl, kolik jedu v těch slovech bylo a už se nijak nedivil, že je Jan rozčilený. A pak jsem zaklepal. Za dveřmi se rozhostilo ticho, jako by tam oba ztuhli jako zločinci přistižení při činu. Ale hned nato se dveře otevřely a stál v nich Jan. Ústa měl pevně sevřená a v očích mu ještě doutnal hněv, ale při pohledu na mě z nich rychle mizel. Myslím, že byl skutečně rád, že mě vidí, a mně se velmi ulevilo. Než mohl něco říct, rychle jsem promluvil: "Dobré odpoledne, Jane. Omlouvám se, jestli ruším - ale napadlo mě, že už jsme dlouho nebyli v knihovně. Nechceš se trochu projít, něco si přečíst?" Šťastně se usmál a s rukou stále na dveřích se otočil do pokoje: "To je dobrý nápad, Krisi. Potřebuju se provětrat!" A rovnou vykročil. Ještě než se dveře dovřely, tak jsem uslyšel: "Nebuď pryč moc dlouho, miláčku." Jenom jsem zamrkal a viděl, jak Jan ztuhnul. Potom však dveře bez jediného slova zaklapl. Otočil se a odcházel, ale úsměv mu z tváře uprchl před tím bouřným mračnem, které se mu opět usadilo na čele. Než jsem se vydal za ním, uslyšel jsem z pokoje její tichý smích.

Jan šel rychle, ale jakmile jsme se dostali ven, tak zvolnil, přestal se mračit a zajímal se, co teď dělám. Vyprávěl jsem mu o svém úmyslu napsat do kroniky příhody Družiny a rovnou se ho zeptal, jestli by mi on sám nemohl vyprávět, jaká byla ta jejich výprava. On však rozhodně zavrtěl hlavou a odmítl to. Naléhal jsem dál a ptal se ho proč, protože mě zajímalo, jak by to vyprávěl on a navíc jsem zaslechl několik podivných poznámek o něm, které naznačovaly, že měl v těch dobrodružstvích mnohem větší úlohu, než si možná sám připouštěl. Dohadovali jsme se o tom celou cestu a až v knihovně jsem z něj nakonec vymámil alespoň slib, že se to pokusí sám sepsat, tu výpravu a zážitky na ní, tak, jak to viděl on. Byl jsem s tím spokojený a už se těšil, až si to přečtu.

Dal jsem potom bratrovi Fariovi, správci knihovny, Radkovu žádost o nějakou starou knihu o vyvolávání démonů (nejspíš ji chtěl Abrak) a zamířil jsem podél těch nekonečných regálů jako obvykle do oddělení kronik a legend. Jan šel pomalu za mnou, očima sice přejížděl hřbety knih, ale zdálo se mi, že duchem je úplně jinde.

Několikrát jsem na něj zkusil promluvit, ale vždycky jenom něco zabručel, takže jsem ho nakonec nechal a vytáhl z police Kroniku Pána skleněného domu, kterou jsem zde při své poslední návštěvě objevil. Ten muž byl ve své době významný obchodník a přestože se okolo něj neodehrávaly příliš významné věci, byl dost ješitný a bohatý na to, aby je chtěl zaznamenat. Zaplatil si velmi dobrého kronikáře, pana Jeronýma z Galgamy, s jehož dílem už jsem se několikrát setkal. Má úžasný styl, jeho věty jsou vybroušeny do jiskřivé dokonalosti, několika slovy dokáže říci neuvěřitelně mnoho. A v této kronice, kde nešlo o obsah, ale čistě jen o formu, se jeho talent projevil v celé své velikosti.

Z četby mě však po nějaké době vyrušil Janův smích. Vedle mého čtecího pultu hořely svíce a když jsem se rozhlédl, uvědomil jsem si, že za vysokými okny knihovny už je tma. Svíce hořely i u Janova stolu, jinak kolem nás bylo útulné šero. Vůbec jsem si nevšiml, kdy je bratr Fario zapálil, tak jsem s do toho díla pohroužil.

Jan seděl dál ode mě a jeho smích byl opravdu upřímný, smál se dlouho a bez zábran, bez toho chladu a upjatosti, kterou jsem v něm poslední dobu vždy cítil. Četl si v nějaké útlé černé knížce se zlatým znakem na deskách, který jsem na tu dálku nedokázal rozeznat. Neodolal jsem a vstal, abych se podíval na tu zázračnou knihu. Když mě Jan viděl přicházet, přestal číst a stále ještě s úsměvem mi řekl: "Ten chlap je génius! Jak dobře ty ženský zná!" Ukázal mi desky a já náhle cítil, jak mi hoří uši a rudnou tváře. Neboť to nebyl žádný klasik, ale Sideon, bard proslulý svou milostnou prózou a erotickou poezií!

Usmíval se mým rozpakům, ale neposmíval se - byl to opět ten starý Jan, jak jsem ho znával před odjezdem. Vášnivě jsme se nad tou knížkou přeli, on Sideona obhajoval, říkal, že se za tu chvilku z téhle knížky dozvěděl o ženách víc, než ze všech děl klasiků, kronik a legend, co kdy četl předtím. Já samozřejmě nesouhlasil, protože jsem měl za to, že on tu ženu popisuje jenom z jednoho jediného hlediska - jistě víte, co mám na mysli. Nakonec ten přátelský spor ukončil Jan jediným možným rozumným způsobem. Poprosil otce Faria o půjčení té knížky a donutil mě slíbit mu, že až jí dočte on, přečtu si jí i já sám. A pak prý budu moci něco namítat!

Šli jsme zpátky domů v družné náladě, on mi jako dřív citoval úryvky z té knihy (má výbornou paměť, zejména na verše) a já musel uznat, že byly veselé a, ač někdy lechtivé, tak nečekaně přesně vystihovaly matoucí Kátiny nálady.

Když jsme vešli do haly na Vysočině, poděkoval mi. Jsem si jist, že to myslel upřímně, ale úplně jsem nechápal za co. Potom řekl, že si půjde ještě číst, aby mi to mohl dát co nejdřív. Šklebil se na mě a úplně se pásl pohledem na mé zase jednou červené uši.

Druhý den jsem už od rána zapisoval průběh výpravy naší Družiny do Dolu tak, jak mi jí vyprávěli. Zabral jsem se do toho tak, že jsem úplně zmeškal oběd. Uvědomil jsme si to však až v okamžiku, kdy se ozvalo lehounké klepání na dveře. Protřel jsem si oči, zívl a zatímco si protahoval ztuhlá záda, zvolal jsem: "Ano?" Dveře se maličko pootevřely a dovnitř nakoukla kudrnatá hlavička Káti. Usmála se na mě a vklouzla dovnitř. Měla veliký tác a na něm spoustu jídla a pití, mnohem víc, než bych kdy mohl sníst - i když si ze mě služky poslední dobou dělají legraci, že toho sním víc než mužský po práci! Ale hlad jsem měl, takže jsem nijak neprotestoval, poděkoval jí a hned se do toho pustil. Káťa si sedla na krajíček židle, jako vždycky připravená ihned vyskočit a zmizet, kdyby sem někdo přišel nebo jsem jí řekl něco podle jejího názoru nevhodného. Vypadala ale, že tu dneska se mnou chvilku vydrží. Ptala se mě, na čem dělám a tak jsem jí mezi sousty vyprávěl, co jsem právě napsal. Vybídl jsem jí, ať si to zkusí přečíst sama, ale ona toho jako obvykle po pár těžších slovech nechala. Pokouším se jí učit číst a psát už skoro rok, ale nemá trpělivost a když jí zkouším vést ruku, aby kreslila písmena dobře, tak se jenom hihňá a pořád s sebou škube.

Bloumala potom po pokoji, neschopná vydržet i tu chviličku na jednom místě. Už jsem dojídal, když najednou promluvila: "Janek se s ní teďko pořád hádá." Překvapeně jsem se na ní podíval, ale ona hned sklopila zrak a sedla si na mojí truhlu, nohama začala komíhat ve vzduchu. Dívala se na svoje dlaně, které žmoulala v klíně a pokračovala: "Já myslím, že chce, aby odtud odešel, s ní!"

Nedalo mi to, abych se trochu jízlivě nezeptal: "A jakpak to víš? Jan si o tom s tebou povídal?" Samozřejmě jsem tomu nevěřil! Když se nesvěřil ani mně, tak by určitě běžel za nějakou služtičkou! Ale ona se ani nezačervenala, když zvedla hlavu a podívala se na mě těma svýma velkýma, hnědýma očima, a odpověděla s odzbrojující upřímností: "Ne. Všechno jim nosím a oni se teď už na mě neohlížejí, dohadují se i přede mnou. A něco zaslechnu i za dveřma, když čekám, jestli můžu dovnitř."

Zamyslel jsem se nad tím a náhle mi Janovo chování dávalo smysl. Ano, mohla to být pravda! Jestli jí miloval, tak o tom musel přemýšlet, o odchodu od všech, které znal a měl rád. Ale jak by se živili? Jan by jí jistě nenechal, aby si vydělávala stejným způsobem jako dřív! Ne. Vždyť i Káťa to teď říkala, že se hádají. Takže Jan nikam jít nechce. Když jsem o tom přesvědčil sám sebe, pověděl jsem to i Kátě: "Jan nikam nepůjde, ani kvůli ní."

Lehce přikývla a poprvé se maličko zarděla. Moc jí to slušelo, když upejpavě přikývla: "Já vím. Před chvílí jí řek, že je stejná jako všechny ženský. Možná nejkrásnější, co kdy viděl, ale pořád myslí jako kuchtička!" Krásně se usmála a dodala: "Naštval jí tím. Ječela na něj jako opravdová děvka! Jenže on jí přerušil, klidně jí řek, že tohle nebude poslouchat a odešel. Málem mě zarazil dveřma do zdi, jak rychle je otevřel." Šibalsky na mě mrkla a pokračovala: "Udělala jsem hned pukrle a omlouvala se mu, ale on mě snad ani neviděl. Myslím, že šel za panem Radkem."

Pak najednou s té truhly seskočila, bleskově posbírala nádobí se zbytky jídla a prohlásila: "Musím už jít." Málem jsem jí ani nestačil poděkovat, jak rychle vyklouzla ze dveří.

Co mi řekla, mě potěšilo a já se rozhodl jít dolů a podívat se sám, co se děje.

Na schodech jsem potkal Lucia a dva další chlapíky, které jsem moc neznal - byli to muži z jeho stráže. Bydleli ve strážnici hned u brány a normálně se po domě vůbec nepohybovali. Tihle asi nebyli ve službě, neměli zbroj ani zbraně. Přesto mi připadali hroziví, takže jsem se kolem nich rychle protáhl a spěchal dál. Nevím, o čem si povídali, protože zmlkli, když jsem kolem nich procházel. Ale na cestě dolů jsem z jejich znovu započatého rozhovoru zaslechl jedno slovo, které mě přimělo poněkud zvolnit a začít si víc všímat, co se kolem mě děje. Znělo totiž: "Jan."

Asi jen díky tomu jsem si všiml dvou služek, které místo oprašování obrazů a soch se v chodbě vedoucí k pokojům hostů potichu o něčem přely a také přestaly, když si všimly, že se na ně dívám. Měly odtamtud dobrý výhled do krátké chodby, v níž byly pokoje Jana. Přešel jsem k širokému kamennému zábradlí a pohlédl dolů do haly. Uviděl jsem další služky, Káťu mezi nimi, ve dveřích do chodby z kuchyně. Také si povídaly. Pak se najednou rozprchly na všechny strany jako slepice, když do nich střelí, a ze salónku vyšel pan Radek spolu s Janem. Radek šel energicky jako obvykle, mířil ke schodům, ke mně nahoru. Jan se díval k zemi a pomalu šel za ním, jako by o něčem hluboce přemýšlel.

Jak pan Radek svižně vycházel do schodů, všiml jsem si, že vypadá velmi spokojeně. Když mě uviděl, s úsměvem mi pokynul a pozdravil mě, ale pokračoval dál ke svým pokojům. Jan šel o poznání pomaleji. Na vrcholku schodiště se zastavil a zhluboka se nadechl. Všiml si mě až když jsem ho pozdravil a i potom mi jen nepřítomně odpověděl. Pak se hned rázným krokem vydal ke dveřím svého pokoje. Zvědavost mi nedala a já šel pomalu za ním.

"Nad čímpak asi dumal a k čemu se teď rozhodl?" vrtalo mi hlavou. On zatím klidně otevřel dveře a vešel dovnitř. Nezavřel za sebou, takže jsem jasně slyšel jeho hlas, když jí říkal: "Je mi líto, ale musíš odejít. Čím dřív, tím líp. Zneužíval jsem už pohostinnosti svého pána dost dlouhou dobu, když jsem tě tu nechával pod jeho střechou. Odteď už se budeš muset zase dál živit sama!"

"Oho! Takový pěkný proslov! Dlouho jsi ho vymýšlel?" odpověděl mu její sladký hlas a já byl najednou moc rád, že ji nemohu vidět. Připadalo mi, že vůbec nebyla překvapená tím Janovým prohlášením, jako by ho čekala - a nebála se ho. A pokračovala dál, úmyslně ho dráždila: "Vážně jsem se v tobě spletla. Viděla jsem v tobě muže, který je schopný být sám sebou, neposlouchat nikoho a dělat si jen to, co se jemu zlíbí! Ale ty jsi jenom hodný chlapec, který poslouchá, co mu kdo nakuká. Drž se dál toho úžasnýho Radka a jednou se možná staneš i někým významným, snad dokonce obchodníkem?!" Její sametový hlas přetékal ironií a opovržením tak, že i mně se ruce roztřásly touhou udeřit jí do těch smyslných, jedovatých úst. Takhle si představuji démona z pekel, na povrchu hedvábí a med, uvnitř nic než zloba a jed!

Aniž jsem si to uvědomil, vykročil jsem směrem ke dveřím. Nevím, co bych tam dělal, kdybych došel. Každopádně mě ještě předtím zarazil Janův hlas, zlobou změněný k nepoznání. Čišel z něj smrtící chlad a neoblomná rozhodnost, sebejistota, kterou jsem v Janovi poslední dobou občas cítil. Ale nikdy to nebylo znát tak, jako teď, když jí tichým hlasem, který se však zařezával do uší jako praskání ledu pod nohama, říkal: "Jsi opravdu jenom obyčejná děvka. A teď zmiz, hned! Nestrpím tě tu déle, jsi poskvrnou tohoto domu. Už tu nejsi zvána a já ti zapovídám se sem vracet! Jdi!" Nejen tón jeho řeči, ale i kadence a způsob mluvy byly úplně jiné, cizí, zpěvavé, jako by jí zaklínal. Zachvěl jsem se po celém těle a začal couvat pryč, směrem ke schodům v hale. V pokoji bylo ticho, které mi nahánělo husí kůži. Pak jsem uslyšel její smích, lehký a bezstarostný, neuvěřitelný po tom všem. Uslyšel jsem její škádlivý hlas: "Ale no tak, přece se nerozloučíme takhle! Vždyť už jdu, neboj se, můj pane, nebudu Ti překážet! Jen mě naposledy obejmi, prosím, na památku." Poslední slova už jenom šeptala a bylo v nich tolik svůdnosti, že bych ji v tu chvíli s radostí objal já sám, kdyby snad Jan bláhově nechtěl!

Po chvilce jsem uslyšel, jak spokojeně říká: "Tak vidíš, můj pane. Nejsi tak silný, jak sis myslel!"

Odpověděl ji hlasem snad ještě chladnějším a nekonečně lhostejným; nebylo možné si představit, že lze jeho majitele svést: "To byl poslední polibek. Jím jsem se rozloučil s tím, kým jsem byl. A s tebou!" a po chvilce mrazivého ticha ten cizí hlas bez emocí dodal: " Zmiz. Už tě nepotřebuji."

Vyběhla ven, v ruce malý uzlíček svých věcí, hnána těmi slovy jako sprostá děvka, která potěšila svého pána a ten už jí má dost. V očích jí ale plálo něco, čemu jsem nerozuměl a bál se toho. Ustoupil jsem jí z cesty. Jenom se po mě ohlédla, neřekla ani slovo a jako vítr seběhla ze schodů, sotva se jich dotýkajíc. I teď, rozhněvaná a poražená, se pohybovala s elegancí a ladností, která mi sevřela srdce. Potom za ní bouchly hlavní dveře a byla pryč.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Stalo se to tak rychle a najednou a Jan byl úplně jiný, už ne ten milý přítel, byl jako někdo z těch pochmurných pověstí, v nichž si tolik liboval. Nevěděl jsem, co si mám myslet, a tak jsem tam jenom stál a divil se tomu. Pak jsem z Janova pokoje uslyšel podivnou, tlumenou ránu. Běžel jsem tam, strachuje se o něj a málem jsme se srazili ve dveřích. Uhnul mi z cesty pohybem tak rychlým, že jsem ho ani nepostřehl, mihl se kolem, až mě ovanul chladný vítr, z něhož mě zamrazilo. Z jeho obličeje jsem si pamatoval jenom oči, v nichž jako by mu žhnulo samotné peklo.

V celém domě bylo naprosté ticho. Přistoupil jsem ke stěně vedle jeho lůžka, tam, kde se na zem snášel drobný prach z omítky. Ve výši mých prsou tam ve zdi byla prohlubeň. Bezmyšlenkovitě jsem zvedl ruku zaťatou v pěst a vložil ji dovnitř. Vešla se tam celá, klouby dosedly na kámen vytvarovaný podle nich. Uvnitř zmizely všechny prsty, i palec. Pak jsem ruku vyndal a prohlédl si ji, stejně jako tu díru. Nikde nebyla ani kapka krve.

Jakou sílu musí člověk mít, aby zarazil holou ruku do kamenné zdi? Může mu ji dát jen samotný vztek?
< Janek a Rozina >
Jak to začlo Mikula
Napsal Rytíř 14.11.2005
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 10 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.35877990722656 secREMOTE_IP: 3.81.89.248