Ze svitků mistra Dorlanda

Sepsáno 27. dne Satby, 593 BR.

Záhadná epidemie

Jel jsem na poslední letošní ples, abych se poptal po nějaké práci, peníze mi pomalu docházely. Tu práci jsem sehnal. A je pro mě výzvou víc než mi milo! Riana, krásná dcerka místního hraběte, ochořela velmi podivnou nemocí (spíš byla postižena mocnou kletbou, jak to vidím já), s níž si neumí poradit žádný kněz. Hrabě je správný chlapík, moc rád bych mu pomohl. K dovršení všeho je ta nemoc/kletba prý nakažlivá, už na ní zemřelo pár jiných lidí. Od Sichra jsem dostal rýmovaný návod, jak se oné nemoci údajně zbavit. Raději se nepídím, kde ty informace bere... Je to vážně podivné, ale osud je zdá se takovým šprýmům nakloněn. V té jedoduché veršovánce se totiž mluví o rohu minotaura a já právě den předtím jednoho velikého viděl v kouli, jak schází po svahu našich hor! Pečlivě jsem se na tu výpravu připravil, druhý den ráno si upřesnil skrze kouli polohu toho minotaura a vyrazil k němu na svém hbitém oři. Když už jsem byl blízko, proměnil jsem se pro jistotu v orla. Našel jsem ho bez problémů, vyhlédl si příhodné místo, proměnil se zpátky a aktivoval všechna svá obranná kouzla - naštěstí jich nebylo třeba. Minotaura jsem kouzlem, které jsem našel v noci ve své knihovně, úspěšně očaroval, aby mi důvěřoval. A pak jsem ho už ani nevím jak ještě s pomocí sugesce přesvědčil, aby se rozběhl proti skále a sám si jeden roh urazil... Nemám z toho moc dobrý pocit, ale teď už s tím nic nenadělám. Nechal jsem mu tam alespoň nějaké peníze; na to, co se stalo, by měl zapomenout. Přenesl jsem se pak rovnou k Sichrovi domů, ukázal mu roh a zeptal se ho, jak se daří Rianě a jestli neví o dalších věcech zmíněných v té veršovánce. Po rohu tam bylo nějaké srdce hada.

Sichr přirozeně nezklamal a o "nějakém tom" srdci hada věděl. Má sídlit na Baziliščích ostrovech (výmluvný název!) a já na tu cestu dostal průvodce, protože jsme museli cestovat lodí a on to tam znal. Jmenuje se Gregor a je to správný chlapík; zatím ještě ne moc zkušený, ale srdce má na pravém místě. A to je hlavní. Navíc je to chytrý mladík, dokonce jsem jednu chvíli zvažoval, zda-li mu nemám nabídnout možnost vzít ho do učení. Ale pak jsem zjistil, že už se přiklonil k magii duchovní, vzývá Dálnamíla, takže to by nemělo asi cenu, dál tříštit jeho schopnosti. Zpočátku jsem měl pocit, že ke mě nechová valné úcty, ale nechal jsem to tak. Loď zařídil opravdu rychle a že to bylo vlastně poprvé, kdy jsem cestoval po moři, tak jsem se o něj moc nezajímal a raději se potuloval po lodi, typickém drakaru Ledových barbarů. Posádku jsme měli otrlou a kapitána nadmíru zkušeného; podle mě se občas přiživili i nějakým tím přepadením... Ale zdejší moře znali výborně, cesta rychle ubíhala, a o to šlo.

Když jsme se ale po dvou dnech plavby po větru přiblížili k souostroví, začalo se na nás od ostrovů valit ošklivé mračno. Bouře přišla tak rychle, že jsme se málem ani nestačili připravit. Vypadalo to, že jestli nás rovnou nepotopí, tak nás alespoň odnese od ostrovů tak daleko, že Riana a všichni ostatní dávno zemřou, než se sem vrátíme! V záři blesků jsem viděl obrys nejbližšího malého ostrova; kvapem se nám vzdaloval. Dlouho jsem se nerozmýšlel, pustil jednou rukou lano, díky němuž jsme s Gregorem byli stále ještě na palubě, a vytáhl z rance u nohou kouzelný plášť. Bleskově jsem si ho přehodil přes rameno a nedbaje šlehanců větru a slané mořské vody jsem se usilovně soustředil na obraz, který mi poslední blesk vryl do paměti: bílá pěna příboje, nad ním se vypínající černé skalisko, ze strany se k němu krčí zkroucený strom... a s Gregorem jsem nás tam oba teleportoval.

Jak už jsem si zapsal do deníku, noc jsme strávili pod malou skalkou. Bouře se utišila až k ránu, takže jsme byli celí promrzlí a unavení, ani jeden si moc neodpočinul. Sluníčko nás ale brzy rozehřálo, takže jsem po nezbytné ranní meditaci popadl své věci a vyrazil na průzkumný let. Ocitli jsme se totiž na malém, okrajovém ostrůvku, ze břehu byla vidět jen nesourodá masa hustě zarostlých dalších ostrovů. Jsou relativně blízko sebe, takže jsem na jedno létací kouzlo přeletěl ten nejbližší a dostal se až nad další v pořadí. Tam jsem počkal na Gregora, který plaval. Trochu mě překvapil, že si vůbec nebyl jistý, kam se máme vydat, nedokázal se zorientovat. Hledali jsme prý nějakou Krokodýlí zátoku. Nakonec jsem obětoval druhé kouzlo a vylétl co nejvýš, abych získal přehled o celkovém tvaru a poloze ostrovů. Když jsem se k němu ale vracel, ukázalo se, že už ji Gregor našel sám.

Soudě podle toho, jak křičel, když se z vody vynořila obrovitá příšera a chňapla po něm, to překvapilo i jeho. Oba okamžitě zmizeli pod vodou, jen vřící voda dávala tušit, že zápas tam dole pokračuje. Zamířil jsem co nejrychleji k nim, cestou jsem ještě na nejasný stín ještěra šlehl magickou střelou. Jeho pozornost od Gregora jsem tím bohužel neodvrátil, v té době už byl totiž mladík tak zraněný, že o sobě nevěděl. Dřív než ho ale stihl ten obří krokodýl odvléct někam pryč, byl jsem nad nimi a přivolal si na něj pomoc v podobě velkého černého žraloka. Pustili se do sebe, ale můj strach o Gregora se nezmenšil, naopak, při tom souboji monster mohl snadno dojít k dalšímu úrazu. A i kdyby ne, utopil by se. Na nic jsem proto nečekal a seslal jsem na krokodýla svoje nejsmrtonosnější kouzlo, fantóma utkaného z nehrůznějších obav a strachu jeho oběti. Nebyl jsem si jistý, jestli bude na tu nestvůru působit, ale podařilo se! Zahlédl jsem nejasný stín podobný mému žralokovi, jen mnohem větší, jak rozevřel tlamu a zakousl se do krokodýla. Ten sebou zazmítal a ztuhl. Můj fantóm ho zabil! Ihned jsem se ponořil do vody, podebral bezvládného Gregora a nesl ho vzhůru na hladinu, než jeho krev přiláká další netvory. Už se blížili. Jenže Gregor byl těžký a než se mi ho podařilo pořádně uchopit a vznést se do bezpečí, proklouzl kolem mého žraloka jeden z nich a zakousl se mi do nohy. Bolest to byla strašlivá, ale vydržel jsem to - naštěstí byl menší než ten první a tak se mu nepodařilo mě pevně sevřít a znehybnit. Můj žralok se do něj ihned pustil a já se opatrně vznesl vysoko nad hladinu.

Štěstí, že jsem létal, nevím jak bych s takovým nákladem zvládl chůzi, noha mě ukrutně bolela. Přistáli jsme dost daleko od břehu. Ještě během letu se mi podařilo Gregora otočit tak, že z něj vytekla většina vody, které se v bezvědomí nalokal. Jeho rány stále krvácely, což bylo dobré znamení, dosud žil! Neztrácel jsem čas nějakým ošetřováním, spolehl jsem se raději na léčivou sílu lektvarů, kterou mám vždy s sebou. Dostal ten nejlehčí a už ten dokázal zázraky. Ty nejhlubší rány se zatáhly, krvácení ustalo a mému statečnému průvodci se vrátila do tváří barva. Ulehčeně jsem si oddechl a pak jsem opatrně prozkoumal nejbližší okolí. Podle bublin a občasného plácnutí ostnatého ocasu zuřil pod hladinou ještě pořád boj, krví rozdráždění krokodýlové se asi pokoušeli ukojit svůj hlad na mém černém žralokovi. Přál jsem jim to - nevím, jestli ho nakonec dostali, ale naprosto jistě jsem věděl, že si na něm nepochutnali! Než jsem stačil na slunci rozložit svoje zmáčené věci, vření na mělčině ustalo; žralok zmizel zpátky tam, odkud jsem ho před chvílí přivolal.

Z mých nejsilnějších kouzel už zbývalo jen jedno jediné, to které jsem si ráno prozíravě připravil. Na příhodném místě jsem se chvíli soustředil a vyvolal tam z písku a kousků dřeva útulnou chatrč, zdálky se ztrácející v okolní zeleni. Gregora jsem opatrně přenesl dovnitř a položil ho na postel, aby se z toho trochu vyspal. Hlubší šrámy se mu přitom znovu otevřely, pokusil jsem se je tedy nějak provizorně obvázat obvazy, které měl v torně. Pak už jsem se jen sušil a v bezpečí své chaty odpočíval a přemýšlel, co podnikneme. Odpoledne jsem šel ještě na chvíli ven, ale noha mě bolela, takže jsem obhlédl jen nejbližší okolí chaty a vrátil se zpátky. Musel jsem si připravit proměnu, abych se trochu vyléčil, léčivé lektvary už jsem měl jen dva, byl bych nerad, aby mi později chyběly v době, kdy by jich bylo mnohem víc třeba. Věděl jsem, že Gregor umí trochu léčit, ale nebyl jsem si jist, kdy bude schopen kouzlit.

Ráno už na tom byl sice Gregor mnohem lépe, dokonce se mnou i chvíli mluvil, ale pořád se ještě nedokázal zvednout z postele. Rozhodl jsem se neztrácet čas a pokusit se najít vchod do doupěte toho Hada sám. Připravil jsem si na to patřičná kouzla, oblékl se do zbroje, svým oblíbeným kouzlem se zabezpečil před přicházejícím horkem a vyrazil jsem. Abych se vyléčil a zároveň se vyhnul zátoce plné krokodýlů, proměnil jsem se v sokola a vyletěl nad sousední ostrov. Podle Gregora měl mít ten háďák sídlo na ostrově na západ od Krokodýlí zátoky. Ostrůvek to nebyl velký, měl tak 4 míle na šířku a jen trochu víc na délku, ale byl hustě zarostlý bujnou vegetací. V podobě sokola jsem se bez větších nesnází proplétal mezi větvemi velkých stromů a pátral po čemkoli nepatřičném. Jenže ani ostrý zrak tohoto obratného lovce mi neodhalil nic, co bych tu nečekal. Při tom poletování křížem krážem džunglí ostrova jsem se proti své vůli nechal pomalu unášet mírumilovným křikem pestrobarevných ptáků a dovádění malých opiček. Ve vzdušných korunách největších stromů se pohupovaly nádherné veliké květy mě neznámých rostlin. Omamně voněly... Když jsem pak pocítil, že moc kouzla končí, snesl jsem se neochotně k zemi a pokračoval v průzkumu pěšky. Ještě před polednem už jsem toho měl ale dost. V té rychle rostoucí a velmi živé džungli se již po pár hodinách ztrácely veškeré stopy i mého průchodu, natožpak stopy po někom, kdo je chce ukrýt. Pokusil jsem se tedy najít vchod do podzemí pomocí vyhledávacího kouzla, hledal jsem libovolné schodiště vedoucí do podzemí. Až teprv když jsem pomocí kouzla prohledal skoro celý ostrov, došlo mi, že hledat zrovna schody možná nebyl ten nejlepší nápad, v případě doupěte beznohých hadů... Naštěstí jsem měl to samé kouzlo ještě na svitcích, které jsem našel u Ravenona. Seslal jsem ho tedy znovu a tentokrát hledal nějakou podzemní chodbu, spíše menší, s kamennou podlahou a dřevěnnou výdřevou. Ani tentokrát jsem ale nic nenalezl. Začal jsem se bát, že tu snad žádný vchod není! Anebo že je kryt mocnými kouzly. Měl jsem ale v zásobě ještě jeden trik. Nechtělo se mi vracet ke Gregorovi úplně s nepořízenou, takže jsem chtěl zkusit štěstí ještě s hledáním tajných dveří. Tohle kouzlo je výborné, ale má mnohem menší dosah, takže jsem s ním nemohl prohledat celý ostrov.

Jenže sotva jsem vytáhl virguli a chtěl se soustředit na vyslovení zaklínadla, něco mě vyrušilo. Z křoví kousek ode mě vylétl šíp a prosvištěl mi nebezpečně blízko hlavy! Zároveň s tím jsem pocítil, že se na mě někdo pokouší seslat jakési kouzlo. Instinktivně jsem mu začal vzdorovat a podařilo se mi to výborně, úplně jsem ho odmrštil. Neváhal jsem a rozběhl se k prvnímu útočníkovi. Během pohybu jsem se kratičce soustředil a zhmotnil si v pravé ruce svůj věrný Valavil. Ten lučištník byl opravdu chladnokrevný, vystřelil po mě ještě jednou, než jsem doběhl až k němu. Vypadal jako člověk, lovec v lehké zbroji, ale zblízka mě zarazily jeho divné oči a jemné šupinky na krku. Byl to nějaký hadí zplozenec! Stačily ale dva nekompromisní, bleskové výpady rapírem a ležel mi u nohou, život se mu z těch zrádných hadích očí rychle vytrácel, spolu s krví tryskající z hluboké rány na krku. Druhého lučištníka, který se schovával ještě o kus dál za stromem, ten rychlý konec jeho spolubojovníka asi zaskočil; vystřelil na mě jen jednou a úplně mimo. Byl jsem trochu naštvaný, že mě takhle zaskočili, ale podruhé už jsem se nenechal unést a nerozeběhl se na něj. Ustoupil jsem za strom a seslal na svou ochranu silový štít. Nezapomínal jsem ani na toho třetího, který se mě pokoušel na začátku očarovat! A jen co se přede mnou vzduch maličko zavlnil na znamení toho, že kouzlo je aktivní, přilétl další šíp, který můj štít srazil stranou tak, že se zabodl do stromu kousek od mého nosu. Když jsem teď měl chvilku klidu, naladil jsem se na Kulíka. Pod klenbou staletých stromů bylo dost šero na to, aby viděl i on. Nebál se, zrovna se chystal nalétnout na toho druhého lučištníka. Jeho odvaha mi dodala sil k dalšímu boji, ale raději jsem jeho zájem nasměroval na toho neviditelného čaroděje. Doufal jsem, že když ne já, najde ho alespoň on.

Několika rychlými kroky jsem přiskočil k tomu druhému lukostřelci; zblízka vypadal stejně jako jeho druh, stejně jako on měl u pasu velkou šavli, na zádech dřevěný štít. Tenhle ale nechtěl riskovat a hned luk zahodil a ozbrojil se tou šavlí a štítem. Už už jsem na něj útočil, když tu jsem zaslechl rychlé kroky. Otočil jsem se na poslední chvíli, s rukama doširoka rozpřaženýma se na mě z křoví bezhlesně řítil třetí nepřítel! Vypadal podobně jako ti dva, ale byl trochu větší a svalnatější. Zbraň mu visela v pochvě u boku, z rukou mu ale odkapával nějaký odporný sliz... Reflexivně jsem před sebe strčil hrot Valavilu a háďák na něj vlastně sám naběhl. Snažil jsem se rapír natočit tak, aby to mého protivníka opravdu bolelo. Přežil to sice, ale jeho výpad to zastavilo. Boj v obklíčení těchhle dvou mě vůbec nelákal, takže jsem použil svůj krásný prsten a vyvolal z něj kouzlo absolutní neviditelnosti. Sotva mě zahalil magický závoj, poodešel jsem od nich, potichu našlapuje ve svých elfích botách. Přesto to vypadalo, že ten Slizoun o mě ví, natáčel hlavu mým směrem a jakoby větřil! Popošel kousek ke mě, ten druhý bojovník ho následoval, kopíroval jeho pohyby. Párkrát po mě bez účinku máchli, Slizoun svými pařáty, ten druhý šavlí. Zabil jsem je rapírem dřív, než jim došlo, že opravdu nemají šanci.

Hned druhý den jsme s Gregorem objevili doupě těch zlovolných bytostí - bylo opravdu v podzemí, vedly k němu jen provizorně ukryté padací dveře a chodba samotná byla zpočátku jen velkou norou vyhloubenou v zemi; div, že se nepropadla. Zabili jsme sice několik hadích lidí, ale jejich vůdce se ukázal být nad naše síly. On sám mě proměnil v hada a Gregor s Kulíkem před ním jen tak tak uprchl. Naštěstí nám Sichr zajistil podporu mocného čaroděje Nysandera z hlavního města, který se se mnou v myšlenkách spojil (v hada se změnilo jen mé tělo, naštěstí ne mysl) a pak nás pomocí mé koule ve Věži našel, teleportoval se k nám a odčaroval mě. Dolů jsme pak šli všichni společně, což bylo štěstí. Znovu jsem se s tím vůdcem utkal a rapírem ho zranil, potom však na mě opět použil to prokleté kouzlo a tentokrát jsem mu propadl zcela. Probral jsem se až když byla ta zrůda mrtvá, její srdce měl Nysanderův strážce Jaryk na dlani. Nysander nás pak všechny teleportoval do svého honosného domu v hlavním městě, Králově přístavišti. Srdce jsme odnesli Sichrovi. Ten mezitím prý sehnal brko z obrovitého ptáka noha, takže nám chybí poslední věc, oko baziliška, abychom zničili tu strašlivou chorobu! Ta se už opravdu rozšířila, naštěstí však na ní zatím nezemřelo příliš mnoho lidí.

Sichr mi prozradil, že jedna čarodějná baba, známá věštkyně, mu za úplatu řekla, kde bysme mohli najít nějaké to Oko. Jedno prý schovávají kněží bohyně Vey Jas, ve svém chrámu tady ve městě. Podivná náhoda! K čemu jim může být? A zrovna kněžím bohyně magie... a smrti. Byl jsem netrpělivý a tolik jsem toužil po tom získat už konečně všechny ty podivné ingredience a ukončit celou tu hrůzu, že jsem se do chrámu přísné Vey Jas vydal bez otálení. Vzal jsem si svůj starý modrý dimenzionální pláštík a rukavice, zbroj jsem nechal doma, abych nebudil zbytečnou pozornost.

Chrám není příliš velký ani honosný. Vešel jsem do sloupové síně jako každý jiný prosebník a krátce se pomodlil k Paní, aby mi odpustila to, do čeho se pouštím. A pak už jsem se za jedním sloupem zneviditelnil a vydal se po schodech dolů, za knězem, který se tudy zrovna ubíral. Vedly do veřejnosti nepřístupných prostor; počkal jsem si, až řekne heslo bytelným dveřím na jejich konci a dal jsem mu dostatečný náskok. Pak jsem ho řekl také a bez nesnází (i když jsme obavy měl, aby magická ochrana nebyla důmyslnější než se zdálo!) se prosmýkl do chodby za dveřmi. Bylo tam šero, vlhko a klid. Řada dveří po stranách chodby byla uzamčená nebo vedla do nezajímavých skladišť či cel. Světlo sem pronikalo pouze spoza dveří na bližším konci chodby. Poslouchal jsem za nimi, ale nezdálo se, že by tam někdo byl. Netroufal jsem si dveře otevřít, aby nevrzaly a navíc jsem pospíchal - mé kouzlo neviditelnosti není příliš trvanlivé. Proto jsem se pomocí pláště přesunul asi dva metry přímo za ty dveře. Když se se mnou celá ta místnost přestala točit, zjistil jsem, že stojím ve větší místnosti se dvěma stoly a lavicemi, podél stěn byly truhly a police s mnoha knihami. Na lavici seděl kněz; hlavu měl opřenou o ruce složené na desce stolu a zhluboka oddychoval. Pohledem zpět jsem zjistil, že dveře vedoucí ven na chodbu jsou zajištěné na petlici - štěstí, že jsem to nezkoušel otevřít! Měl jsem pocit, že ten kněz nespí příliš hluboce. Vždyť tudy před chvilkou možná prošel jeho řádový bratr. Potichoučku polehoučku jsem se tedy vydal k dalším dveřím na protější straně místnosti. Tady žádná petlice nebyla. Pomalu jsem je otevřel a oddechl si. Byly dobře udržované, neozvalo se ani vrznutí. Vyšel jsem a věnoval spícímu knězi poslední pohled. Trochu se zavrtěl, ale hlavu nezvedl. Potichu jsem zase zavřel. Až pak jsem se teprve rozhlédl.

Krátká chodba ústila do většího sloupového sálu. Slyšel jsem tam odsud tlumený hovor. Neviditelnost už mi pomalu docházela, takže jsem s sebou musel pohnout. Co nejtišeji jsem přešel až do vchodu oné místnosti, abych si prohlédl, co mě tam čeká. Sloupy byly silné, mezi nimi stály stoly a lavice, na nich sedělo několik mnichů. Jedli, pili, diskutovali. Neposlouchal jsem o čem. Vypadali neškodně, zadoufal jsem, že kolem nich proklouznu bez povšimnutí; východ naproti mě zval k sobě. Vyměřil jsem si kudy a pak se zhluboka nadýchl. Mimoděk jsem pak zadržel dech a pak udělal pár rychlých, tichých kroků. Ne, nejsem povahou zloděj. Opřel jsem se o sloup tam, kde mě nemohli vidět, srdce mi bušilo. Ale nemohl jsem tu otálet, odrazil jsem se od sloupu a proběhl do chodby. Ohlédl jsem se, zastavil a poslouchal. Hovor plynul dál, vzadu byl klid. Neviditelnost mě stále ještě kryla, uklidnil jsem se a pokračoval dál další chodbou. Byla tam několik dveří, dveřmi také končila. Vypadaly bytelně, tak nějak neodvolatelně zamčeně. Rozhodl jsem se zkusit nějaké méně podezřelé dveře, potřeboval jsem se ukrýt někde, kde bych případně obnovil své ochranné kouzlo. Dveře vpravo povolily, vklouzl jsem dovnitř. Byla to celkem velká místnost s klenutým stropem, naplněná stoly, knihami, čtecími a psacími pulty. Válela se tu spousta spisků, rozbalené svitky zvaly ke čtení. Bytelné, půlkulaté dveře ale vedly někam dál. Odsunul jsem zástrčku a otevřel. Místnost za nimi byla ještě větší, až po stejný klenutý strop byla zaplněná alchymistickým vybavením. Krásná laboratoř! Chvíli jsem si to tam procházel, ale neobjevil jsem nic zajímavého, ani jiný východ. Vrátil jsem se proto do studovny.

Nahlížel jsem do všech svitků a knih, ale nenarazil jsem na nic, co by mělo něco společného s Okem. Ne že bych přímo doufal, že to bude tak snadné... Potom jsem si ale povšiml, že deska jednoho stolu je výš než by měla být, respektive šuplík pod ní je nějak podezřele mělký. Po chvilce hledání jsem objevil utajenou západku, cvaklo to a deska šla odklopit. Pod ní bylo několik starých svitků, převázaných zapečetěnou stuhou. Ty mě ale nezajímaly, protože jsem tam uviděl i malou baňku s nějakým roztokem, v němž se cosi podivného převalovalo. Pozvedl jsem ji k očím a díval se na podivné, malé oko. Že bych to nalezl? Už, tak snadno? Pln pochybností jsem se chystal podívat i na ty svitky, jenže v tom okamžiku se otevřely dveře z chodby. Ve vchodu stál statný kněz s plnovousem a překvapeně na mě zíral.

Zaskočil mě tak, že jsem vůbec nepřemýšlel a rovnou jednal. Přikrčil jsem se za nejbližší stůl, natáhl k němu ruku a vyřkl slova zaklínadla, které jsem sám vymyslel. Dal jsem do něj maximum síly, zapraskalo to a z mé dlaně přeskočil na jeho hruď silný statický výboj. Zapotácel se a zbledl, ale udržel se na nohou. Zamrazilo mě - tenhle můj výboj má sílu srazit k zemi koně! Chvíli jsem se bál, že se mnou ten člověk začne bojovat, že mi vyrve čerstvě nalezený poklad. Naštěstí se mě asi bál i on, protože jakmile chytil dech, zabouchl mezi námi dveře. Slyšel jsem ho, jak tam řve na pomoc a utíká do sloupové síně. Ten přerušený souboj mě zamrzel tak silně, až mě to samotného překvapilo, měl jsem chuť vyběhnout ven za ním a ukázat mu, že opravdu bylo čeho se bát. Ale pak jsem se vzpamatoval. Měl jsem důležitější úkol a to, že se má akce obešla bez krveprolití, bylo přece jen dobře! Soustředil jsem se, pevně sevřel baňku v ruce a představil si roh chrámu nahoře nade mnou. Měl jsem celkem dobrou představu, kde se nacházím, architektura chrámu byla jednoduchá a logická. Zpoza dveří jsem ještě zaslechl další výkřiky, ale to už se se mnou zatočil celý svět a já se objevil nahoře na ulici, přesně tam, kde jsem chtěl být. Počkal jsem, až se mi přestane točit hlava (tohle opravdu nesnáším, jinak je to skvělé kouzlo, ale s těmi následky by se mělo něco udělat), pohledem se ujistil, že mi nikdo nevěnuje přílišnou pozornost a rychlým krokem vyrazil k Nysanderovi.

Spolu s nějakým pomocníkem už míchal lektvar, jako kdyby věděl, že mu poslední ingredienci přinesu včas. Pořád jsem si nebyl jist, zda je to opravdu ono, ale on mě uklidnil. Krátce na oko pohlédl, zabručel si: "No, je nějaké malé, musel být hodně mladý." Ale bez váhání celý obsah překlopil do kotlíku. Z něj se rázem vyvalil hustý dým, do toho jsem Nysandera slyšel pronášet nějaké formule a zaříkání. Ten kouř pronikavě čpěl, bylo to nepříjemné. Pak se slabě zablesklo, dým rázem zmizel a Nysander se radostně usmál: "Výborně! Podařilo se, máme hotovo." Výslednou hustou, tmavou tekutinu jsme začali ředit do připravených baněk a flakónků, podle Nysandera byla na účinný lektvar proti nemoci třeba jen jedna jediná kapka jeho výtvoru. Jednu z prvních baněk mi pak Nysander slavnostně podal a řekl: "Nu, kolego. Zejména díky tobě je lék na světě, proto si zasloužíš tu čest zanést ho k našemu hraběti a vyléčit jeho dceru."

Potěšil mě. Poděkoval jsem mu a bez meškání vyšel na ulici. Sídlo hraběte stojí mimo město, proto jsem si přivolal přízračného koně a na jeho hřbetě se s větrem o závod hnal ulicemi k bráně Králova přístaviště. Nevím, co si lidé mysleli, ale já myslel jen na to, abych lék donesl včas. Vždyť ubohá Riana stonala už tak dlouho! Celý palác byl zachmuřený; když jsem běžel jeho chodbami, přímo jsem cítil tíseň a smutek, který už se tu stačil uhnízdit. Bez klepání a bez dechu jsem vpadl do předpokoje hraběcí dcery. Krom sluhů tam byl i její otec. Velmi se mi ulevilo, když mi sdělil, že Riana se zlou nemocí stále ještě bojuje!

Řekl jsem knězi, který u ní byl, že nesu lék od Nysandera a hned jsem jí z baňky odlil do hrnečku. Riana nebyla při smyslech, tváře a čelo rozpálené horečkou měla červené, přesto byla pořád krásná a vznešená. S naší pomocí lék vypila, ale dál blouznila. Ačkoliv jsem Nysanderovi věřil víc než sobě, strávil jsem u jejího lůžka noc v úzkostech, jaké už bych nechtěl znovu zažít. Teprve k ránu lektvar zabral, horečka klesla a Riana upadla do ozdravného, hlubokého spánku. Zanedlouho mi kněz radostně hlásil, že zbytek lektvaru zabral i na ostatní pacienty v domě, už nikdo nezemřel.

Z tohoto vítězství na mě padla taková únava, že jsem netoužil již po ničem jiném než po pohodlí mé Věže. Chystal jsem se k odjezdu, ale na odchodu mě zastavil hrabě. Moje únava musela být ničím proti tomu, co cítil, bylo vidět, že si prožil své. Byl ale šťastný, znovu a znovu mi děkoval, nám všem, kdo jsme se postarali o lék pro jeho jedinou dceru a jeho poddané. Nabízel mi i nějakou odměnu, ale to jsem nechtěl. Řekl jsem mu, že mi bude stačit, když mě bude pokládat za svého přítele. Neodolal jsem a dodal pak ještě, že mi případně může svěřit nějakou stavbu, pokud ji má v plánu, to že mi bude dostatečnou odměnou. Slíbil to. Líbí se mi, je to opravdový šlechtic, důstojný a přímý, žádný hlupák a přitom ani vychytralý intrikán.