Ze svitků mistra Dorlanda

Obsah článku:

Sepsáno 28. dne Nežáru, 593 BR.


Výprava za zlatou nití

Když jsem se chystal na výrobu svých speciálních šermířských rukavic, usmyslel jsem si, že když už je vyrábím, musí to stát za to. Chtěl jsem si na ně nechat zlatou nití vyšít svůj monogram. Jenže tu nit jsem neměl a v Kronu nebyla k sehnání. Proto jsem se vydal na cestu do Kharn Droll, k trpaslíkům, kde jistě bude. A byla to dobrá záminka k návštěvě mého přítele Trilma, moc milého trpasličího kouzelníka. Bylo to uprostřed zimy, tak jsme se s Mordem teple oblékli, já se vyzbrojil kouzly a vyrazili jsme.

Vyvolal jsem štíhlého koníčka pro sebe, v barvě šedobílé, barvě kouře stoupajícího teď v zimě ze všech lidských obydlí, a pro Morda pak koně robustnějšího, černého jako smolný dým z milířů, které na podzim lidé pálili v lese. Jejich kouřová kopyta se do sněhu neboří o nic víc, než moje elfí boty, ale polykají míle rychlostí, které nestačí ani pták. Jako dva stíny, rychlejší než vítr, jsme se hnali vzhůru do hor, po té sotva znatelné stezce vystoupali nahoru do průsmyku, bez povšimnutí minuli vychladlou jeskyni, Mordův bývalý domov, a naši neúnavní kouzelní koně nás nesli stále dál, neztenčenou rychlostí, až se za námi zvedal závoj lehkého sněhu...

Cestou se nestalo nic mimořádného, takže než nám koně zmizeli, dorazili jsme (pravda, už za tmy) do Kharn Droll.

Nezdržovali jsme se a jeli rovnou k Trilmovi domů - předpokládal jsem, že v knihovně už nebude.

Jenže on nebyl ani doma. Zjistili jsme, že hodně trpaslíků je pryč, šli do boje proti skřetům a zlobrům. A Trilm že je samozřejmě s nimi.

Trochu jsem to nechápal... v takové zimě? Zašel jsem za starým veteránem, co nás minule doprovázel do starých dolů a ten nám řekl, kterým směrem vyrazili. Vede tam prý do hor už vyšlapaná stezka a trpaslíci tam mají ve vzdálenosti denních pochodů udělaná tábořiště, ujišťoval nás, že je nemůžeme minout.

Samozřejmě jsme je chtěli s Mordem podpořit, budou-li o to stát! Byl jsem po těch měsících strávených ve Věži víc než jen ochoten trochu si zabojovat, o Mordovi nemluvě.

Večer jsme tedy přespali u toho starého vojáka a ráno jsem si vyvolal ty samé přízračné koně pro nás oba a na sebe jsem dal ještě kouzlo na ochranu před tou hroznou zimou. Šli jsme do boje, takže jsem si připravil svá osvědčená bojová kouzla. Předpokládal jsem, že jeden kůň stačí, abysme je dohonili. Oni trpaslíci nijak rychle nepochodují, jak už je znám. A hory jsou tu blízko. Jak bylo vidět na cestu, vyrazili jsme.

Jeli jsme na svých přízračných ořích plnou rychlostí, takže nám cesta vesele ubíhala. Bylo už k poledni, jasná obloha, svítilo sluníčko, ale nehřálo. Takovej mráz jsem ještě nezažil. Sice jsem ho necítil, ale stačilo mi podívat se na Morda, jak je rád, ze má vlčí kožich a na něm ještě medvědí, aby mi bylo jasné, že opravdu mrzne až praští. Nebýt mé ochrany před nepřízní počasí, nevím nevím, co bych si počal. Ale takhle mi bylo krásně.

Po krátkém obědě (ty povidlové buchty už byly nějaké tuhé) jsme opět vyjeli. Doteď jsme jeli po rovném hřebeni menší hory. Pak jsme začali zase stoupat; pro naše koníky žádný problém.

Vyjeli jsme na vrcholek. Byl odtud krásný výhled, ale po boji ani trpaslících jsme nespatřili žádné stopy. Jen za dalším kopcem byl vidět stoupající kouř.

Myslel jsem, že tam trpaslíci mají tábořiště. Pobídli jsme oře a jeli s větrem o závod (což jsme mimochodem suverénně vyhráli). A pak jsme ucítili krev, jako by jí byla nasáklá celá zem.

Dojeli jsme na pahorek a nevěřili vlastním očím. Tolik mrtvých! To jsem ještě neviděl. Na zemi ležela spousta trpaslíků a vedle nich v kalužích krve jejich nepřátelé. Skřeti, ogři a jim podobná stvoření.

Nicméně boj stále zuřil a vypadalo to, ze muži ze síní z kamene mají navrch. Z úst trpaslíků zněly válečné pokřiky a skřeti se krčili pod ranami jejich seker. Jen skřetí vůdce je stále pobízel k boji. Vyběhl do první řady a zaútočil svým kyjem na kapitána trpaslíků, velkého a statného bojovníka ve velmi dobré zbroji. Ten vykryl kyj svým štítem a mohutnou ranou tomu zlobrovi usekl ruku i s kyjem. Dalším úderem pak odlehčil jeho krku od hlavy.

V tu chvíli se skřeti dali na útěk a trpaslíci se rozběhli za nimi. Ale náhle se zastavili. Slunce zahalila mračna a z nich se spustila sněhová bouře. Na bojiště vstoupila jako nějaký vyslanec ledového království veliká postava, ověnčená ledem. Byl to obr. Měl obrovskou sekeru, vyrobenou snad z polárního ledu. Země se třásla, jak kráčel vstříc trpaslíkům. A taky mě!

Křikl jsem na Morda: "Najdi Trilma a chraň ho!" a rozjel se k trpaslíkům. Svého koníčka jsem zastavil pár sáhů za nimi a bez otálení seslal na toho obra svojí ohnivou kouli. Motalo se u něj pár odvážnějších skřetů, já si ovšem dával velký pozor, abych svou koulí neosmahl i trpaslíky.

Což se mi naštěstí podařilo. Viděl jsem, jak mému kouzlu obr reflexivně nastavil svou ledovou sekeru a pak už on a jeho nejbližší okolí zmizelo v plamenech. Trpaslíci se po mě polekaně otočili, překvapil jsem je. Já měl ale oči jen pro obra. Čekalo mě však velké zklamání, neboť když plameny zmizely stejně rychle, jako se objevily, obr tam pořád stál, mým ohněm takřka nedotčen. Že by ho chránil ten mráz, který z něj takřka tryskal?

Ovšem skřeti v jeho okolí byli spálení na uhel, takže jejich pobratimové váhali jít znovu do boje, i když je jejich kapitáni (nějací ogři) biči přesvědčovali, ať si pospíší. Na nohou se drželo asi třicet trpaslíků včetně jejich kapitána a Moradinových knězů. Trilma jsem pořád nikde neviděl, Mord objížděl bojiště, i když pořád pokukoval po obrovi. Doufal jsem, že se na něj nevrhne, jeho kyj vypadal proti té sekyře směšně malý, ostatně jako všechny naše zbraně...

Jak mocná ta sekera je se ukázalo vzápětí. Obr se na mě podíval, vzdorně zařval a vzal jí do obou rukou. Pak pokročil k nám a rozmáchl se po nejbližším protivnikovi, jímž byl samotný kapitán (později jsme se představili, jmenuje se Beldor). Dvěma rychlými, krutými údery mu udělal do brnění dvě obrovské díry. Beldorovi se podlomila kolena pod silou těch ran, ale udržel se na nohou a k mému překvapení mu takřka vzápětí sám dvě rány také zasadil. Na obra se srdnatě vrhli další tři trpaslíci, ale jejich sekery s jiskřením bez následků odskakovaly od ledem ojíněného brnění.

Když jsem viděl, jak málo účinná byla ohnivá koule, rozhodl jsem se změnit taktiku. Hodlal jsem pomoci trpaslíkům svým Valavilem, ale k tomu bylo třeba se trochu připravit, protože mě by nejspíš jednou ranou tou obrovskou sekerou rozpůlil. Proto jsem se nejdřív magicky trochu urychlil kouzlem, které jsem si prozíravě ráno připravil (pomáhá v obraně a sesílám rychleji kouzla nebo rychleji útočím, to už je jedno) a pak jsem pobídl koně, aby zajel trochu blíž k trpaslíkům. Nejdůležitější teď bylo je nějak ochránit, než se dostanu ke slovu. Do litanie jejich kněží, kteří stáli přede mnou a už léčili poraněného Beldora, jsem proto vyřkl několik mocných slov, na prst levé ruky jsem si kápl trochu sirupu, který na podzim uvařila bábinka, a rozhodným gestem ho poslal obrovi vstříc. Zdálo se to málo, proti takovému monstru, ale já upřímně doufal, že ani tentokrát mě toto kouzlo nezklame a sirup posílený kouzlem ho zpomalí natolik, že už nebude v boji zdaleka tak nebezpečný.

A podařilo se! K mé veliké úlevě jsem cítil, jak kouzlo obepíná jeho mohutnou postavu a zpomaluje jeho reflexy a uvažování tak silně, že se obr na chviličku úplně zastavil. Všimli si toho i trpaslíci a s obnoveným nadšením se do něj jali bušit svými krumpáči a sekyrami. Jenže obrův pancíř byl velmi silný a jeho kůže pod ním zdálo se je stejně tuhá, takže se jim v útocích příliš nedařilo. Naštěstí ani obr, hlavně asi díky mému kouzlu, nebyl schopen svou jedinou pomalou ranou nečekaně hbité trpaslíky zasáhnout.

Tehdy jsem se pokusil celý boj rychle ukončit, neboť jsem nechtěl riskovat životy dalších trpaslíků. Mezi prsty jsem rozdrtil prázdný kokon housenky a několika slovy, doprovázenými rozhodným gestem, jsem se pokusil proměnit ho v neškodnou srnku, která už by se stala snadnou kořistí bojechtivých trpaslíků. Jenomže i když je to nejsilnější kouzlo, jaké zatím svedu, na někoho tak velkého jsem ho doposud nezkoušel. Cítil jsem, že se snaží ho zmenšit a proměnit, ale obr této snaze odolal. Byl jsem od něj pořád ještě dost daleko, takže jsem na něj pak alespoň ukázal prstem a sežehl ho malým bleskem, kouzlem, které jsem sám vymyslel.

Obr to bohužel přežil zdánlivě bez velké újmy, rozmáchl se a zaříznul svou sekeru do dalšího trpaslika. Ten chudák vytřeštil oči a to bylo to poslední, co stihl udělat. Povzbuzen pak obr pokračoval v útoku a zkusil opět seknout do Beldora, ale sekera se jen otřela o Beldorovo brnění. Beldor se mu to pokusil oplatit, ale na sněhu mu podklouzla noha a nakonec byl rád, že mu sekera zůstala v ruce. Jeden z Moradinových kněží se postavil vedle Beldora, pozvedl lehce zářící kladivo a dvakrát jím udeřil do obra. Jen to zadunělo, jaký to byly rány, ale ten obr se pořád držel, i když se z něj krev přímo řinula!

Viděl jsem, jak Mord sklouzl z koně a vrhá se na hlouček skřetů, kteří se nad něčím skláněli. Našel mrtvého Trilma! Ti hnusní skřeti ho obírali. Když zahlédli, jak se na ně žene, začali o překot prchat. Jeden se ale opozdil a Mordův kyj ho nemilosrdně zatloukl do země. Mord se bez váhání vydal za těmi ostatními.

Cítil jsem, jak se ve mě začíná vařit krev. Skřeti mě opravdu rozzuřili! Ještě teď, když si na tu chvíli vzpomenu, tak se mi roztřese vztekem a žalem ruka tak, že nemohu psát...

Chtěl jsem se rozjet se za nimi a jednoho po druhém jim rozpárat hrdla Valavilem. Jenže byl tu ještě pořád ten obr. Přestal jsem dbát na opatrnost, a začal jsem ho objíždět. Seslal jsem na sebe ochranný štít, vytáhl svůj starý dobrý Valavil a přiblížil se k obrovi zezadu. Kryl jsem se jak nejlépe jsem dovedl a upřímně doufal, že mě netrefí. Mého manévru si všiml a pranic se mu nelíbil. Pokusil se mě seknout, ale podcenil mě a tak jen s úžasem v tupé tváři sledoval, jak se jeho sekera uprostřed seku zastavila ve vzduchu, kde ji zastavil můj silový štít. Odklonil jsem ho na chviličku stranou a bodl.

Jenže jsem do úderu nemohl dát všechnu sílu, bál jsem se víc odkrýt, takže hrot mého rapíru neškodně sklouzl po obrově zbroji.

On se pak ke mě začal otáčet, napřáhl svou sekeru a širokým obloukem se ji chystal do mě zarazit a snad i pokračovat do dalšího trpaslíka vedle mě stojícího. Měl jsem ale šťastný den. Jako prve Beldorovi i jemu teď podjely nohy a málem upadl. Na pohyb na ledě byl ale očividně zvyklý, ustál to - k útoku už se však naštěstí nedostal.

Od trpaslíků (Beldora a toho kněze) dostal dva zásahy, ale nebyly moc silné, ani si jich nevšiml.

Koutkem oka jsem viděl Morda, jak se docela daleko od nás rozmachuje svým velkým kyjem, obklopený spoustou skřetů. Zdálo se, že to zvládá, ale nebyl jsem si jistý, jak dlouho to vydrží.

Nejdříve jsem ale chtěl vyřídit obra. Strčil jsem si Valavil do podpaždí, spojil palce obou rukou a prsty vytrčil směrem k němu. Pak jsem pronesl tři slova, stále po očku sledujíc jeho sekeru, abych s ní nedostal po hlavě. Z mých prstů vyšlehl plamen, v půlkruhu kolem mě, a zahalil celý obrův trup! Dával jsem si samozřejmě dobrý pozor, abych náhodou neošlehl i nějakého aktivního trpaslíka, raději jsem proto natočil koně, trochu s ním ustoupil.

A to bylo dobře, protože jinak by mě snad obrův řev smetl z jeho hřbetu. Bolestí zařval tak strašlivě, že všichni trpaslíci mimoděk o krok ustoupili. Ještě chvíli stál, ale bylo to už jen jeho zuhelnatělé torzo - spálil jsem ho na uhel!

Trpaslíci zajásali a ti skřeti, kteří ještě v dáli přihlíželi souboji, se otočili a pelášili pryč, co jim síly stačily.

I já jsem radostí vykřikl a pozvednutým Valavilem pozdravil naše vítězství. A hned jsem se ohlížel po Mordovi. Stál tam zbrocen krví, u nohou se mu válelo snad pět skřetů, z toho houfu už na něj dotírali jen dva.

Pobídl jsem oře a vytáhl svou ohnivou hůlku. Mord ty dva mezitím vyřídil, takže jsem si musel najít jiné oběti. Měli u mě vroubek, ty malí prevíti... Pár skoky jsme překonali vzdálenost několika desítek sáhů a já v malé proláklině spatřil hlouček prchajících skřetů. Bez váhání jsem pozvedl hůlku a mávl jí směrem k nim. Zablesklo se a nikdo už nikam neutíkal.

Za Trilma!

Dřív jsem je v podstatě nechával na pokoji - ale to bylo. Odteď budu horší než trpaslíci, jak uslyším o nějakém skřetovi, vydám se za ním a bez milosti je pobiju, všechny! Jen loupí, ničí a zabíjejí, k užitku nikomu nejsou, chamraď jedna. Světu bez nich bude líp.

Ale to jsem odbočil. Tehdy na bitevním poli jsem se trochu uspokojen smrtí těch pár skřetů jel podívat, jestli je Trilmo opravdu mrtvý. Přece jenom to byl taky trpaslík, a to jsou všechno tvrďáci. Ale když jsem k němu dojel, bylo mi jasné, že tady je každá pomoc marná. Z hrdla mu trčel černý skřetí šíp a nebohý Trilmo už byl v obličeji celý modrý, vous mu vyzývavě trčel do nebes.

Hněv na skřety se teď proměnil v palčivou bolest. Proč jen se tak hnal do boje? Kouzelník má stát vzadu, ne vepředu, trouba jeden pitomej, takhle mě naštvat, umřít si v nějaké hloupé bitce se skřetama...!

Nemohl jsem snést pohled na něj, takže jsem znovu pobídl koně a rozjel se směrem, kterým prchali skřeti. Někde tam museli mít díru, z které vylezli! Počkal jsem ještě na Morda, až se vyškrábe na svého koně a nechali jsme trpaslíky jejich mrtvým. Skřeti se stopovali snadno, vyšlapali ve sněhu úplnou silnici. Cestou jsme jich pár potkali, Mord je ubil kyjem. Já však spěchal k jejich doupěti, doufal jsem, že tam naleznu někoho, kdo byl za tenhle přepad zodpovědný, kdo skřety a hlavně toho ledového obra na trpaslíky poslal.

Netrvalo to moc dlouho a dorazili jsme do velké jeskyně. Opatrně jsme jí prozkoumali a zažili velké zklamání. Nebyl tam nikdo, jen zbytky ležení skřetů! Vyšli jsme opět ven a vydali se po obřích stopách, které jsme tam nalezli. Odkud mohl ten obr přijít? Je jich tam víc? To se mi honilo hlavou, zatímco jsme naše koně opatrně vedli po stopě. Ale zdálo se, že ta nikde neskončí a já se začal bát, abysme nezůstali uprostřed hor na noc, bez kouzelných koní, jejichž síla se pomalu vytrácela. U další strže jsem to tedy vzdal, otočili jsme to a plnou rychlostí jeli podél stopy zpátky k jeskyni a pak k trpaslíkům.

Ti už mezitím stačili naložit své mrtvé druhy a přesunout se do jednoho ze svých horských táborů; nebylo to daleko od místa bitvy. Noc jsme strávili s nimi. Debatovali jsme s Beldorem a dalšími trpaslíky (dva kněží a jeden veterán) nad tím, jak to provedeme. Nabídl jsem se jako předsunutá hlídka a potřeboval jsem vědět, co vlastně chtějí zjistit. Jestli počet a pohyb nepřátel nebo kde všude jsou anebo co je za tím obrem... Taky jsem jim řekl, že jsem v zásadě schopen dělat i průzkum na dálku, magicky.

Přestože jsem v nich jako elf očividně zpočátku nebudil velkou důvěru, porážka obra a má touha pomstít Trilma je přesvědčily o mé dobré vůli a schopnosti pomoci. Sledovací magii ovládali i kněží, takže Beldor (který jako správný velitel a bojovník na magii příliš nespoléhal) mě požádal, abych se jen podíval, jestli jsou skřeti opravdu rozprášeni nebo jestli se vrací do té jeskyně. Ocenil jsem, že se mi nepokoušel nic nařizovat.

Neměl taky nic proti tomu, abych skřetům pořádně vyprášil kožich, když na ně narazím, prý jen ať vidí, že mají proti sobě neúnavné bojovníky!

Takže jsem si ráno připravil svá oblíbená bojová kouzla, jen přízračných koní jsem si připravil víc. Jakmile se trpaslíci v tom mrazivém ránu vydali po bohaté snídani na pochod do Kharn Drollu, rozloučil jsem se s nimi a několika gesty a slovy vyvolal nejprve Mordova černého hřebce a potom svoji stříbřitou klisničku. A vyrazili jsme na opačnou stranu, zpátky do hor.

Trasu už jsme znali, takže jsme mohli jet naplno co koně stačí a cesta nám vesele ubíhala. Tam kde došlo k boji jsme koním přitáhli uzdy, rozdělili jsme se a pro jistotu to celé pomalu objeli.

Protože jsme neobjevili nic zajímavého, pokračovali jsme dál. Už ne cvalem, ale opatrněji pouhým krokem (měřil jsem to a moji koně dokáží tím svým plynulým, dlouhým krokem překonat za hodinu přes 16 mil). Cestou jsme se bedlivě rozhlíželi, ale neviděli jsme nic než jiskřivý sníh na jižních svazích a hluboký, ledový stín na svazích opačných. Před vchodem do jeskyně jsem zastavil koně a naposledy se rozhlédl. Pak jsem gestem ruky a jedním slovem kolem sebe vytvořil neviditelnou zbroj a chystal se vjet do jeskyně. Pak mě však napadlo se raději ujistit, že nás nečeká žádná léčka, takže jsem pokynul Mordovi a pobídli jsme koně. Plnou rychlostí jsme vylétli do svahu, v němž zel vstup do jeskyně a obloukem ho objeli, abychom na druhé straně sjeli zpátky před vchod.

Všude klid a nic podezřelého, takže jsme bez dalšího otálení vjeli do jeskyně, bok po boku, velká na to byla dost. Dech se nám srážel u nosu, ponuré ticho jeskyně přerušilo jen sem tam cinknutí mého rapíru o postroj nebo Mordovo zafunění, když jsme zahnuli za další roh a stále nikde nic...

Nakonec jsme to projeli a prošli celé. Narazili jsme jen na pár skřetů, kteří si sem patrně šli pro věci, co tu museli nechat. Byli čtyři a s Mordem jsme s nimi udělali krátký proces.

Nikoho jiného jsme nenašli, byla to v podstatě jenom jedna velká ubytovna. Spousta postelí a kavalců, byly tam samozřejmě soukromé místnosti kapitánů, kde jsme našli truhly se šatstvem a všelijakým vybavením - avšak nic, co by nás zajímalo. Taky jsme našli několik pytlíčků s mincemi a šperky, ale nic moc cenného.

Prostě to nevypadalo, že by se skřeti chtěli vrátit. Protože tam zůstala spousta vybavení, předpokládal jsem, že v bitvě ztratili vedení a rozutekli se po skupinách do hor.

Na ty "poklady" jsem se podíval blíž, otestoval jsem magii. Překvapivě nic. Peníze jsem nechal Mordovi, ať naplní pytel, alespoň se rovnou učil počítat. Stejně tak jsem mu potom svěřil i šperky, nechtěl jsem ho urážet tím, že bych z něj dělal jen soumara a cenné věci si nesl sám.

Ty počty Mordovi moc nešly, ale nakonec jsme to spolu dali nějak dohromady. Peněz bylo málo, sto stříbrných a 30 zlatých. Šperky vypadaly docela pěkne, ale odhadnout jejich cenu jsem si netroufal.

Vyšli, tedy vyjeli jsme potom zas ven a pustili se po velké stopě, která byla ve sněhu dobře znát. Tudy sem skřeti a obrové patrně přišli. Ty stopy vedly někam dál do hor, ale i když mě moc zajímalo kam vedou, koně už slábli a navíc se začalo rychle kazit dosud nádherné počasí.

Tak tak jsme stačili dojet zpět do jeskyně a strhla se pořádná sněhová vichřice. Foukalo to hodně hluboko do ústí jeskyně, takze na nějaké další cestování nebylo ani pomyšlení. Neměl jsem dobrý pocit z představy, že by nás něco takového zastihlo venku...

Počasí se k ránu spíš ještě zhoršilo, nebylo vidět na krok, byla pořádná zima a Mord se pustil do našich tenkých zásob jako hladový medvěd. Měli jsme jídlo jen na dva dny, koně toho moc neunesou, ale raději než jeho jsem o pořádnou snídani ošidil sebe, já tolik nepotřebuji.

Prohlédl jsem si ten den to venkovní nadělení a pak se zeptal Morda, co mu říká jeho čich. Přece se tu narodil, ne? Chtěl jsem vědět, na jak dlouho to vidí. Koukal se na mě jak na pomatence a pak jen pokrčil rameny a místo odpovědi se zvedl a šel do hlouby jeskyně pro další dřevo na oheň.

Chránil jsem nás sice oba před nejhorší zimou kouzlem, ale přesto bylo o moc příjemnější sedět u plápolajícího ohníčku než jen tak u ledové stěny. Tak jsem si tak seděl u knížek, dumal jak z toho ven, když bouře brzy neskončí a bylo mi celkem dobře. Byl tam vlastně nádherný klid... Mord nevydržel sedět, vždycky se vzdálil a za chvilku se zase vrátil. Když se už blížilo k poledni, začal připravovat něco k jídlu. Střídmě jsme se oba najedli, už i jemu došlo, že tu můžeme být bůhvíjak dlouho. Po obědě jsem si chtěl od studia a přemýšlení trochu odpočinout, tak jsem zavřel oči a bloudil svou myslí po končinách, kde žádné sněhové vánice nikdy nejsou. Z toho krásného bloudění říší neumírajících mě však náhle vytrhla slova Mordova: "Probuď se, Dorlande!"

Otevřel jsem oči, a teprve pak si uvědomil tu změnu. Bylo tu ticho. Naprosté a úplné. Bouře skončila! Venku byla krásná modrá obloha bez jediného mráčku, sluneční paprsky se rozlévaly po čerstvě napadaných zavějích sněhu. Napadlo ho docela dost!

Zatímco jsem koukal na to jiskřivé nadělení, co se nám objevilo před jeskyní, nahlas jsem přemýšlel, co máme na výběr, aby se Mord taky mohl vyjádřit: "No, tak buď se můžem projet, což bude jistě fajn, mráz nám nevadí ani jednomu a venku je nádherně, ale obávám se, že už asi nebudem schopný najít stopy nikoho, ani sebevětšího obra, po tý bouři.

Anebo je tu druhá možnost, totiž že bych nás oba proměnil v orly a trochu bysme pak prozkoumali hory ze vzduchu. Přiznám se, že tato možnost mě docela láká. Nechce se mi vracet se hned k trpaslíkům s tím, že jsme dojeli jen k jeskyni, přespali tam a protože byl všude klid, tak jedeme zpátky! Co ty na to, Morde?" otočil jsme se na něj.

Zřejmě jsem ho tím poněkud překvapil, vypadal zaskočeně. Vysvětlil jsem mu, že takhle v poli jsou mé prostředky přece jen poněkud omezené, takže když ho proměním v orla, bude jím až do příštího rána, kdy si teprve stihnu nameditovat kouzlo, které mu vrátí pravou podobu. Já sám, řekl jsem mu, se proměním zpátky někdy odpoledne - potom si vyvolám koníčka a s Mordem hlídkujícím nade mnou se vydáme zpátky k trpaslíkům. Pokud nebude problém, tak jsem předpokládál, že večer jsme u nich.

Kupodivu ani moc neprotestoval, jen něco brumlal v tom smyslu, že doufá, že se dožiju rána, aby ho měl KDO odčarovat. Je to pravda, měl bych se nad tím zamyslet... Bylo by zlé, kdyby se mi náhodou někdy něco stalo a chudák Mord zůstal začarovaný v nějaké jiné podobě! Nu, něco vymyslím, slíbil jsme si tehdy. A svůj slib jsem už splnil - ale o tom jindy.

Ještě než jsem ho tenkrát proměnil, řekl jsem mu, kam v podobě orlů poletíme - nejdříve na západ a pak se postupně začneme stáčet k jihu a obloukem se vydáme na východ. Den je krátký, takže jsem vlastně chtěl letět pořád se sluncem v zádech. Předpokládal jsem, že zpátky na sever pojedu už na koni. Neměl jsem vůbec představu, jak velký oblouk, kolik mil, takhle obkroužíme. Ale doufal jsem, že dost na to, abysme si všimli něčeho zvláštního minimálně do vzdálenosti jednoho denního pochodu od jeskyně.

Letěli jsme vysoko, orlové mají vynikající zrak, na který jsme se spoléhali. Nevím jak Mord, ale já si let opravdu užíval, čerstvý sníh svým jasem soutěžil se září ledovou krustou pokrytých vrcholků hor, temná údolí pokrýval mrazivý stín a my jsme klouzali vzduchem ničím a nikým nerušeni. Nádhera, ten let si budu dlouho pamatovat.

Za celou tu dobu jsme nezahlédli jediného živáčka, až mi to bylo divné. Rozhodně nikde ani známka po nějakých skřetech nebo snad dokonce obrech. Pak mi však došlo, že bylo vlastně těsně po bouři, takže zas tak velký div to nebyl. Když síla mého kouzla vyprchala, vyvolal jsem si koně a doprovázen Mordem jsem uháněl přímo na sever, k trpaslíkům. Využívaje posledních paprsků zapadajícího slunce, dojel jsem šťastně a bez nehod na kopec nad Kharn Drollem. Mord už tou dobou seděl u mě a odpočíval na hrušce sedla; jen občas nepokojně přešlápl, když se koník řítil ze svahu dolů nebo skokem překonával obzvlášť velkou rozsedlinu.

Beldorovi jsem řekl, že je to dobré, že jsem v širokém dalekém okolí oné jeskyně nezahlédl ani živáčka, natož tlupy skřetů nebo dokonce obrů. Sice jsme stále nevěděli odkud přišli, ale hlavní bylo, že by měl být zas chvíli klid.

Pak jsem náhle nevěděl, co počít. Trochu jsem se ještě trpaslíků vyptával, ale nechal jsem toho dřív, než mě sami vyhodili, jejich kyselé obličeje svědčily o tom, že mě mají právě tak akorát. Jediná dobrá věc z toho vzešla, měl jsem nádhernou zlatou nit! Dostal jsem ji od nich zadarmo, na ty moje rukavice.

Rozhodl jsem se tedy vrátit do Věže a zkusit něco zjistit pomocí koule.

Trpaslíci mě rozhodně nezdržovali, ale Beldor byl celkem vstřícný, zval mě, ať prý zas přijedu a zabojuju si s nimi. Tak jsem mu řekl, že se u nich OBJEVÍM asi za tři dny. V knihovně, pokud nic nenamítají. Koukal trochu udiveně, myslel si o tom asi své, ale neřekl nic, jen souhlasně kýval hlavou.

Druhý den ráno jsem vyvolal koně a už jsme svištěli s Mordem do průsmyku, domů. Měl jsem připravené další dva, chtěl jsem dojet co nejdál. K hostinci Na rozcestí jsme tudíž dojeli už téže v noci. Jako vždy jsme se tam ubytovali a druhý den jsme pak už bez zastávek dojeli domů. Projeli jsme lesem a konečně se před námi objevil Kron a Věž. Pamatuji se, jak se mi srdce lehce sevřelo dojetím - vracel jsem se domů. Do opravdového domova, kde na mě čeká teplý krb a přátelské uvítání, spousta známých tváří a klid mojí knihovny.

Čím déle jsem se ale tím pohledem kochal, tím jsem byl nervóznější. Z komínů nestoupal žádný kouř, neslyšeli jsme žádný hluk a neviděli ani živáčka! Když jsme dojeli k vesnici, zjistili jsme, že je úplně prázdná. Jako by všichni z ničeho nic odešli, věci nechali tam, kde zrovna byly. Jediný kouř, kterého jsem si s opravdovou radostí všiml, byl kouř z mé Věže. Vypadalo to, že babička něco kuchtí.

< Výprava za zlatou nití >
Věž Prokletí Kronu
Popis Dorlanda najdete mezi ostatními Hrdiny.
Napsal Rytíř 07.08.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 2 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.15644502639771 secREMOTE_IP: 3.235.42.157