Mečem a Křížem

Tak sme se všichni sešli u ohniště. Teda všichni – já, zadek, Jarda a Vašek, Blanka a Anča. Jelikož zadek jenom seděl a tupě zíral, ujal jsem se slova. Ve zkratce jsem jim popsal, co jsem viděl. Čím dýl jsem mluvil, tím víc jsem měl pocit, že jsem buď totální magor, nebo sem zhulenej. No a když jsem to dovyprávěl, tak si to ostatní mysleli taky. Ale nemyslim si, že by mi nevěřili. To prostě nejde nevšimnout si, že se tady něco děje. „Karle, půjč mi nůž.“ zasáhnul poprvé do rozmluvy zadek.
„No, tos uhod. V tvym stavu je to to poslední, co bych ti byl ochotnej pujčit.“ Co jinýho bych mu na to měl říct.
„Já vám chci něco ukázat.“ Natáhl ruku a strčil jí do ohně. Než sme kdokoliv stihli zareagovat, tak jí s výkřikem zase vytáhnul ven. Překvapivě jí měl docela ošklivě popálenou. Je to jasný, je to magor. Jestli někdo, tak on. Totální. Pak zase udělal magory on z nás. Když sme se k němu seběhli, že mu pomůžeme, tak nás rázně odehnal. Prej to udělal schválně a něco nám ukáže. Je to úplně vyšinutej inťouš a jestli se ještě jednou pokusí si ublížit, tak ho svážu do kozelce. A s radostí!
No, nepokusil se o nic. Chvíli držel tu ruku nataženou před sebou a měl zavřený oči. Na to, jak ta popálenina musela bolet, se držel. Na čele mu vyrazil pot. A na ruce… Podíval sem se mu na ruku a fakt už sem si musel sednout. To by položilo i hrocha. Páč na tý ruce nic neměl. Žádnej puchýř, popáleninu, nic. Rozhlídl sem se okolo. Teď bych to byl pro změnu já, kdo by vyhrál ty televizní soutěže. Kdybych tu měl aspoň foťák. A kdyby to byla trochu jiná situace. Absurdní. Moje slovní zásoba je dost omezená a tohle je jediný slovo, kterým dokážu popsat to, co se tam dělo. Absurdní. Absurdní. Musim se někdy podívat do slovníku, co to slovo vlastně znamená. Ale určitě tam bude fotka nás šesti. Jak čumíme na zadkovo ruku, přemýšlíme o tom, že všechno, co nám rodiče a učitelé říkali o řádu tohodle světa je na hovno. Že do těch pouček tuhle situaci prostě nenacpeme. Absu… „Všechno je to tady divný, to co se děje tady okolo dneska.“ řekl polohlasem zadek. Mozek furt hledá něco, k čemu tyhle nový zážitky přirovnat. Aspoň něco malinkýho, nějakou zkušenost, třeba i lež. Ale ať má kde začít…
„Jediný divný dneska je, že se tady stala nepříjemná nehoda.“ pokračoval Vašek.
„Nehoda? Ta holka by umřela, kdybych tam nebyl!“ odpověděl mu odporně klidným hlasem zadek. Jaks to myslel, kdybys tam nebyl???
„Třeba seš dobrej doktor?“ozval se Jarda. No jasně, dobrej doktor ji zachránil. Žádná magie, nebo jak to nazvat. A co dál? „Já nevim jak vy, pánové, ale já jdu spát.“ rozlousknul to zadek.
„Spát? Teď? Měli bysme to jít aspoň prozkoumat, ať víme, co čekat!“ vyhrknul jsem.
„Zlatí, já už toho mám taky dost. Pojď do pelíšku!“ Přitočila se ke mně Blanka. No ta má dost! Otočil sem se k Jardovi o pomoc. No, to sem si pomohl. Jemu na klíně zase seděla Anča.
„To myslíte vážně, že chcete jít teď spát!“ řval sem na Jardu.
„Jo, nechápu, co se to tu děje, tudíž jdu spát.“ odpověděl mi. Cože? To je nějaká parafráze na „ráno moudřejší večera“?
„Tak tady máte svítící kameny a…“ začal jsem.
„Kameny nesvítěj!“ přerušil mě Vašek.
„Pojď spát, prosím, já už jsem vážně úplně hotová!“ zakňourala Blanka. Tak, a bojujte proti takový přesile.
„Já jen doufám, že ráno vstanu a bude tu zdravotnice a všechno bude ok. Rozhodně dneska v noci už nechoďte k vykopávkám.“ pronesl Vašek. Tak to bylo slovo do pranice, na to se nedá nic říct.
„Dobrá tedy, tak jinak. Navrhuju, abysme všichni šli spát do jídelny.“ To sem si radši měl dát facku, než říkat něco takovýho. Jsem tady jedinej, kdo si uvědomuje vážnost situace? „Já vim, že to bude nepohodlný, ale aspoň bysme zamezili tomu, aby se stalo to, co včera tý holce.“ Házet perly sviním. Když mi Vašek jako protiargument sdělil, že by to bylo nepohodlné, tak už jsem prostě neměl sílu dál prosazovat tenhle návrh.
„Tak ještě jinak. Navrhuju držet hlídky.“ To snad neni takovej nesmysl, nebo jo?
„Dobře. A co takhle. Co když jsem ten vrah já a budu mít hlídku?“ namítl, přiznávám že konečně věcně, Vašek.
„Ok, tak dvojitý hlídky. Je nás tu dost a po dvou hodinách se vyměníme.“ Jakej protiargument hodí tentokrát? No, samozřejmě si něco našel:
„Hele, pokud jí někdo zabil, tak jí rozhodně nikam netáhnul...“
„No jasně, ona něco nebo někoho hledala. Nebo sledovala!“ přerušil sem ho. Už dost v afektu.
„Ano, a nejlepší obrana bude spát ve stanu a nikam nechodit! A podívat se tam ráno!“ pronesl Vašek, spokojen sám se sebou. To abych si pořídil náhradní kanady. Musim nakopat prdel zadkovi a teď ještě Vaškovi.
„A co když je Marek pošahanej a pošahá někoho jinýho? A nebo ten vrah změní taktiku a vleze do stanu?“ Třeba jen otevírám pusu a nic nevyslovuju, nebo vyslovuju něco jinýho, než si myslim, že říkam.
„Nedoporučuju tam do rána chodit, nedoporučuju nikam chodit.“ To byl zase Vašek.
„Já jdu spát.“ řekl Jarda, objal Anču a odešli spolu.
„Prosím prosím prosím, pojďme taky!“ žadonila Blanka.
„Sem tady jedinej, komu se to zdá divný?“ pronesl jsem zoufale sám pro sebe.
„Mně se to taky zdá divný, ale nic s tim teď nenadělám!“ odsekl mi naštvaně Vašek. Ok. Vyhráli. Beze slova jsem se otočil, vzal Bláňu za ruku a šel do stanu. Už tam byl Jarda s Ančou. Uložil sem Bláňu a ustlal sem si na zemi. U dveří. A ještě něco. Odsunul sem svojí postel a vyndal schránku, kterou sem pod ní měl zahrabanou. Ve schránce jsem měl schovaný svůj Glock 21 se dvěma zásobníkama. Jestli se má hodit, tak určitě dneska. Teda – snad ne. Jestli chci dneska držet hlídku (to zní jak na pionýrskym táboře), tak dobrej začátek by byl neusnout. Zkusim si číst. Mám tady s sebou jednu knížku. Teda, mám jednu knížku a zrovna jí tady mám s sebou, hehe. No, knihomol rozhodně nejsem. Je to docela nářezová drsňárna od Belhánka. =Střela z brokovnice rozprskla zombákovo mozek po nedávno nabílený zdi.= Jo, fakt dobrá literatura, dokonce hrozí, že to bude první knížka, co dočtu. Jestli přežiju tu jabkárnu tady. Kolem jedný se vzbudila Bláňa, že prej jí tlačí močáček, jestli jí půjdu vyčůrat. Se mnou mluví jak s malym klukem. Vzal jsem s sebou pořádnou baterku (kdyby tam byl ten parchant, ať si na něj můžu posvítit). Chemický záchodky jsou kousek od jídelny. Blanka nerada chodí za křovíčko, asi se bojí, že by jí mravenci ukousli prdel. V jedný ruce baterku, v druhý gloka – a mohli jsme jít. Sambády stap mí! Nebo jak to říkal Maska. Vylezli jsme ze stanu. No, žádná pětimetrová krvežíznivá nestvůra tam nebyla. Nesmim večer číst takovouhle literaturu, moc to povzbuzuje představivost.
Jak sem tak stál před záchodkem, začínal sem si připadat blbě. Trapně. S pistolí tady hlídam svojí holku, jak chčije na hromadu hoven. Nemoh sem si pomoct a pousmál jsem se.
No, smích mě hnedka přešel, když sem zahlídl někoho pohybovat se mezi stanama. Nikoho konkrétního, jenom obrys. Obrys někoho, kdo se snažil neslyšně vypařit z tábora. A odcházel směrem k vykopávkám.
„Rychle, vylez, něco sem zahlíd!“ řekl jsem polohlasem Blance a přikrčil jsem se. Nevim proč sem se krčil, stejně ten někdo už byl v čudu. Asi nějaký instinkty lovce ve mně, nebo co. Bláňa je hodná holčina, pochopila a nechala se rychle odvést ke stanu. Vzbudil sem vojáka.
„Vstávej, voe, někdo zrovna odešel z tábora směrem k vykopávkám!“ oznámil jsem mu vzrušeně.
„Cože?“
Hm, takže není z těch, co je probudíš a jsou ready. Takže znova:
„Teď jsem viděl někoho, jak odchází směrem k vykopávkám!“
Snažil jsem se co nejlépe artikulovat. Asi pochopil. Podrbal se na … hlavě, natáhl si kalhoty a triko, vzal opasek a pušku. Já si pro jistotu vzal ještě svůj nůž a vyrazili sme.
„Holky, vlezte si do nějakýho jinýho stanu, ať nejste samy!“ houkl sem ještě na kočky.