Mečem a Křížem

Později, mohlo být kolem devátý večer, vylezl ze svýho stanu zadek. Zahuhňal něco, že jde k vykopávkám. Když jsem se nabídnul, že půjdu s ním, tak souhlasil. Po cestě jsme nemluvili.
Po chvilce jsme dorazili ke kruhu kamenů. Zadek se na chvíli zastavil. Jenom na chviličku, ani se nerozhlédl. Vyložil sem si to jako pokyn pro sebe, že mám zastavit. Sám pokračoval dál. Vstoupil do kruhu a udělal ještě několik kroků. Pak si sednul na zem.
Chvilku jsem koukal, co se to děje. Pak mi to došlo. Sem se zcvoknul. Dělám brigošku na archeologickejch vykopávkách, kde nějakej pošuk málem zabije zdravotní sestru, jednomu intošovi se o tom zdá a já stojim před nějakym stounhendžem, ve kterym sedí další intoš se senzidebilníma schopnostma. To je totální úlet, musel jsem se pošahat z nějakýho hulení. Voni doktoři věděj, proč říkaj, že to nemáme hulit. Kurva, proč si člověk uvědomí takovou věc až když je pozdě?A aby toho nebylo málo, tak začaly svítit kameny. No, nedělám si prdel, ty menhiry začaly svítit. To nevim, co si o tom myslet. Jenom sem vyvalil bulvy. Teď mě někdo vyfotit, tak s tim může vyhrát všechny ty debilní televizní soutěže. Nesvítily ale všechny stejně. Vzhledem k tomu, že tvořily kruh a zadek neseděl uprostřed, svítily ty vzdálenější míň. „Ty vole, viděl´s to?“ vyhrknul Marek.
Podíval jsem se na zadka. Měl taky vytřeštěný voči. Teď stál proti mně a čuměl jak vejr.
„A co konkrétně sem měl vidět?“ zeptal jsem se ho.
„No tu hořící pulsující kouli přece!“ odpověděl mi jasně a srozumitelně.
„Ne, tu sem fakt neviděl.“ Podíval sem se tak na něj a řekl jsem si, že to klidně vyzkouším. Navrhl sem mu: “Hele, sedni si doprostřed a zkus to znova.“
„Ne, to neudělám, ono by mě to vcuclo!“ odpověděl vystrašeně.
„Fakt, zkus to! Ty šutry svítily. A čím byly dál od tebe, tím míň. Tak si sedni doprostřed a budou svítit stejně!“ nevzdal sem se.
„Já ti to řeknu takhle. Asi jsem něco probudil nebo něco umim a když půjdu doprostřed, tak to bude silnější.“ bránil se.
„No, dyť jo!“ Co mu na to mám odpovědět jinýho, vždyť si sám dal důvod, proč to udělat, hňup inťoušskej.
„Já budu potřebovat, aby mě z toho kdyžtak někdo vytáhnul, popřípadně profackoval, abych se probral!“ vymýšlel si dál zadek.
„Neboj, já ti dám kdyžtak klidně i pěstí.“ utěšoval jsem ho. Hehehe!
„No, to mě hrozně těší!“ Bylo na něm vydět, že to chce vyzkoušet, ale nemá radost z toho, že jsem tam já. Asi mi nedůvěřuje. Se mu nedivim.
„Předtim si se taky probudil a přestalo to!“ Už mě přestával bavit.
Chodil chvilku sem a tam a přemýšlel.
„Jo, to zvládnu!“ řekl nakonec a odešel do středu kruhu. Já jsem radši udělal ještě pár kroků vzad. K něčemu jsem ho přemluvil. Nevim k čemu. Ale situace byla už tak absurdní, že sem si nedokázal představit, že to může být horší. Sem nikdy neměl moc bujnou fantazii.Pak to začalo zas. Kameny se rozsvěcely. Ne celý, jen tenoulinký žilky na jejich povrchu. Vypadá to, jako by měly nějaký geometrický vzorec. Ne že bych ho chápal… Svítící žilky se najednou začaly prodlužovat, až téměř tvořily kopuli nad námi.
„Vyser se na to!“ zařval jsem na něj. Nereagoval.
Rozeběhnul sem se k němu. Jakmile sem vběhnul mezi kameny, tak sem téměř zastavil. Bylo to jak běžet proti silnýmu větru. Kopule se pomalu uzavírala. Kdybych nebyl velkej chlap, co nevěří na magii a podobný hovna, tak bych musel přiznat, že jsem měl docela bobany. Rozhlídl jsem se okolo. No, to sem taky neměl dělat. Vypadalo to – kouzelně. Ale ne kouzelně hezky, ale kouzelně strašidelně. Jako by se ty kameny, ale i stromy v pozadí a vůbec všechno naklánělo směrem do středu kruhu. Zabral jsem proti té síle a posunul se další kus k Markovi.
Nevim jak dlouho to trvalo, ale dostal sem se k němu za pět dvanáct. Kopule nad námi se již téměř uzavřela a já už byl taky docela vyflusanej. Lil ze mě pot a nohy se mi klepali únavou. Ještě že to nikdo neviděl.
Když sem k němu došel, nebo jak tenhle druh pohybu nazvat, tak sem do něj prostě vrazil celou vahou. A jestli tohle nepomůže, tak fakt nevim. Naštěstí pomohlo. Hned nato kopule zmizela a kameny rychle potemněly. Zadek vyskočil na nohy a valil oči. Byl taky celej zlitej potem a klepal se únavou. Jak sem ho tam tak viděl, tak mi bylo jasný, že ho musim rozveselit, aby mu bylo líp.
„Voe, to bylo dobrý, chvilku počkej, já skočim pro ostatní, taky jim to ukážeš!“ No, jeho pohled popisovat nebudu, rozhodně ale nevyjadřoval pobavení či zlepšení nálady. Hehehe!
Podepřel jsem ho a pomohl mu dojít do tábora.V táboře sem zadka posadil k ohništi a šel pro ostatní. Stoupl sem si před stany a zařval, ať přijdou všichni za náma. Hm, přišel akorát Jarda. Proč sem nebyl překvapenej? Po chvíli vylezly i holky.
Nevypadaly nejlíp, ale vzhledem k okolnostem furt fešandy. Exkluzivní zadečky prošly kolem mě a já vlezl do stanu doktůrků.
„Hele, doktůrci, chceme se sejít u ohně a pokecat o tom, co se tu děje. Pojďte!“ řekl sem jim.
„Děkujeme za pozvání, víme o politováníhodném incidentu, který se stal slečně Lence. To si zítra zřejmě převezmou vyšetřovatelé od vojenské policie. Ale pro nás je to uzavřená věc a rádi bychom se soustředili na zítřejší den, kdy chceme pokračovat v naší práci. Nashledanou zítra.“ zněla Třeštíkova odpověď. Malina se jenom na půl huby usmál, nevěděl jsem, co si o tom úsměvu myslet. Hm, jak chtěj.
Vylezl sem ven akorát abych uviděl, jak zadek leze do svýho stanu. Po chvilce z něj vylezl a zalezl pro změnu k Vaškovi. Nakoukl sem dovnitř. Vašek, zrovna probuzenej, jenom civěl na zadka, jak mu leze do skříňky. Z tý medik vyndal flašku ňákýho alkoholu a přihnul si. Bohužel flaška byla již skoro prázdná.
„Co děláš?“ zeptal se rozespale archeolog.
„Potřebuju se napít!“ zněla unavená odpověď.
„To chápu, tak si nabídni, je tam rum.“ nabídnul dobrosrdečně Vašek.
„Rum nechci, ten smrdí!“ zašklebil se zadek. To neměl říkat, já mám rum rád…
„Komu smrdí rum, tomu smrdí práce!“ odsekl mu rozčileně Vašík. „A je tam i vodka.“
No, to bylo asi zadkovi víc po chuti, páč z kapsy vytáhnul plecháček a notně si nalil. To už spáče probudilo úplně.
„Hele, chápu, že jsi z toho špatnej, ale vožrat se nemusíš!“ vyjel na zadka Vašek.
„Radši bejt vožralej, než vidět některý věci!“ No, co dodat, amen. Protentokrát sem musel s Markem souhlasit.