Mečem a Křížem

Během deseti minut sme vyrazily. Šel sem s Blankou. Vzhledem k závažnosti situace sem se snažil sledovat terén a ne její krásnej zadeček, když lezla na nějakej šutr, aby se rozhlédla. Po čtyřiceti minutách už sme urazily takovou vzdálenost, že rozestupy mezi dvojicema byly natolik velký, že efektivita dalšího hledání byla minimální.
Navrhnul sem Blance cestu zpátky. Nebyla proti, vypadala dost unaveně. No, nedivim se, terén je tu fakt divokej. Zpátky šla přede mnou a ani sem se nesnažil skrývat, že jí civim na zadek, když se na mě ohlédla.
„Hele, já vím, že na to nevěříš, ale co ta vaškova strž? Co když na tom něco bude? Neskočíme se tam podívat?“ zeptala se mě. Chtěl sem hodit nějakou peprnou poznámku o ženských a hlouposti, ale než sem stačil něco říct… Chjo, ten její úsměv. Pro ten bych i… no, nezabil, ale udělal bych toho hodně. A zas tolik si nezajdeme. Teda zajdeme, ale co bych pro ní neudělal. Sakra, ženský, budu s tim muset něco udělat.
„Ok, zlato.“ Víc sem (radši) neřekl. Den je ještě dlouhý, třeba bude chvilku čas, tak proč si kazit možnosti jeho trávení, že. Tak tahle myšlenka se poměrně brzy ukázala býti zbytečnou. Když jsme přicházeli k té strži, uviděli sme Vaška. Stál u stromu, který rostl téměř na okraji strže. Ke stromu bylo přivázané zadkovo lano. Oba sme se rozeběhli. Pohled dolů nebyl hezký. Ležela tam, nehýbala se, na volání neodpovídala. Zadek byl zrovna v půlce cesty dolů.
Strž vypadala, jako kdyby do lesa kdysi dávno šlápnul fakt velkej slon. Oválná propadlina o průměru dobrých třicet metrů, „To by mě zajímalo, jak se sem dostala, co tu dělala!“ přemýšlel nahlas Vašek.
Během pár okamžiků byl Marek dole. Následovalo několik opravdu dlouhých vteřin.
„Žije!“ zakřičel zespoda. „Co jí je?“ volal dolů archeolog. Bylo na něm vidět, že chce moooc pomoct a že jestli k tomu brzo nedostane příležitost, tak snad dolů i skočí.
„Je v bezvědomí, asi těžký otřes mozku a otevřená zlomenina stehenní kosti. Běžte zavolat pomoc, budeme potřebovat vrtulník!“ křičel zespoda zoufale medik.
Voják nezaváhal a rozeběhl se k táboru.
„Můžem nějak pomoct?“ zeptal sem se Marka.
„Nevim, nic mě nenapadá!“ odpověděl po chvilce.
Stáli jsme tam a jen se bezmocně dívali dolů. Vašek se rozhlédl a odešel směrem k táboru. Vrátil se za několik minut.
„Podívej, co jsem našel!“ Ukazoval mi baterku. Držel jí opatrně za rohy v kapesníku. „Ležela kousek odsud. Musela jí vypadnout v noci.“
„Ok, Vašku, pěkný, ale teď jí odsud potřebujeme dostat. Pokud si dobře pamatuju, tak v táboře jsou nosítka.“ navrhl sem. Vašek se podíval dolů, na mě a dolů.
„A pokud sem přineseme kladku, tak bysme jí mohli poměrně bezpečně vytáhnout.“ přidal se. Podívali sme se na sebe a vyrazili pro to.V táboře sme sebrali lana, kladky a nosítka. Za necelých dvacet minut sme byli zpět.
Na místě sme připevnili kladky a spustili nosítka dolů. Trvalo to celou věčnost, než Marek naložil zraněnou dívku. Opatrně jsme jí začali vytahovat nahoru. Když byla již téměř nahoře, tak jsem samou nedočkavostí zatáhnul moc. Krve by se ve mně nedořezal. Archeolog naštěstí bravurně zareagoval a nosítka vyrovnal. Marek celou dobu vystupoval vedle nosítek, téměř dívku nepustil.
Jakmile jsme nosítka vytáhli nahoru, čapli sme je a nejvyšší možnou rychlostí sme se vydali do tábora. Marek běžel vedle nosítek, celou dobu měl ruku položenou na její hrudi. V táboře už čekali lékaři, opodál byl slyšet vrtulník. Po pár minutách vzali nosítka a odnesli je do vrtulníku. Marek byl jak v tranzu, trval na tom, že s ní poletí. Jarda ho musel držet, dokud vrtulník neodletěl.Blanka mě obejmula. Plakala. Mně taky nebylo do zpěvu. Co si ta nána pitomá myslela? Pobíhat po lese, v noci, sama? Přehrával sem si v paměti obrázek. Jak tam leží. Ve strži. Na břiše. Daleko od okraje. Dost daleko od okraje. Dost daleko od okraje na to, aby tam jen tak spadla. Spíš skočila. Nebo byla skočena. Kurva, to neni hezký. Podělil sem se o své myšlenky s ostatníma.
„Jo, já tam našel její baterku. Už jsem jí ukazoval Karlovi. Moc sem na ní nešahal, zajímalo by mě totiž, kdo jí měl v ruce.“ řekl Vašek.
„Našel jsem jí asi deset metrů od strže. To znamená, že minimálně tam asi přišla sama. Ale proč by jí pouštěla?“
„A proč by vůbec někam chodila? Dyť jsme uprostřed ničeho! Kam by tam šla?“ nabídnul sem další myšlenku. Takhle jsme přemýšleli po cestě zpět ke strži.
Marek slanil dolů. Vašek šel prohledávat cestu k táboru. Já jsem si prohlížel místo, odkud asi mohla spadnout. Nebo být shozena. Šit.
A přece. Štěstí se na mě usmálo. Teda, nevím jestli je to štěstí. Našel jsem poničený otisk pánský boty, velikost tak devítka. Otisk vrahovy boty? Nebo prostě jenom otisk?Připadam si jak fízl. Fízl? A kurva, do čeho sem se to namočil? Jestli sem přijedou benga, tak se budu muset zdekovat. Né že bych je nějak prudil, jenom sem tam nějaká výtržnost a pár nezaplacenejch pokutek, ale i čas strávenej ve vazbě je špatně strávenej čas. Sakra, sakra!Ok, v okolí už sem nic nenašel. Zkusil sem širší okolí. Hm, sem tam nějaká šlápota. Jedna větší, jedna menší. Čerstvě polámané větvičky. Moc vysoko na malou zdravotnici. Dvě osoby. Sakra, co to znamená? Tohle by měl vidět zoldát. Už sem tu několik hodin. To nedává smysl.
Křup! Prasknutí větvičky. Sem se lek!
Fuj, v pohodě, Jarda prozkoumává taky les.
„Hej, pojď sem, tohle musíš vidět!“ zavolal sem ho a ukázal mu, co sem našel.
Hm, kouká na to taky přitrouble, jako já. Po chvíli se mu ale podařilo najít další stopy, vedoucí podél strže ještě dál. Je to dost zmatené. Chvíli to vypadá, že jedna osoba sledovala druhou, chvíli obráceně. Zpátky do tábora vedou jen jedny stopy. Velké, mužské. Jako kdyby jedna osoba (zdravotnice?) sledovala druhou (neznámý muž?) po cestě podél strže. Kousek za strží si neznámý mohl všimnout, že je sledován. Zdravotnice se snažila ukrýt, ale neznámý ji nakonec našel? Našel jí kousek od strže, při šarvátce ztratila baterku a pak ji hodil dolů? Variant může být a my nemáme čeho se chytit…Mohlo být kolem sedmý večer, když sme se, docela uťapkaný, zamlklý, vrátili do tábora. Našel jsem si zadka.
„Hele, když si jí ošetřoval, měla na sobě jen zranění z pádu? Nepraštil jí někdo ještě do hlavy, nebo něco?“ zeptal jsem se ho.
„Mno, když o tom tak přemýšlím, tak na rukou, pod ramenama měla hematomy. Jako kdyby jí tam někdo chytnul a pevně sevřel.“ řekl zamyšleně.
To si dělá prdel, zadek jeden! Nedokážu si představit lepší důkaz, kterej by podpořil naší teorii o pokusu vraždy a on si to nechá pro sebe? Mu nakopu prdel, že se týden neposadí!
Všem jsme řekli, co sme s vojákem zjistili v lese. Následovala chvilková diskuze…Úplně mimo téma nás zavedl zadek. Když jsme se bavili o jeho snu a podobně, pronesl Vašek, že hypnóza nefunguje.
„Nefunguje?“ zeptal se zadek pobaveně. S tím chytil Vaška za ruku.
„Zavři oči!“ přikázal mu.
„Dobře, schválně, nevěřim tomu!“
Jednou rukou chytil zadek Vaška za zápěstí, druhou mu položil na hruď.
„Důvěřuj mi!“ Potom Vašek zavřel oči.
Chvilku se nic nedělo. Pak se najednou archeolog oklepal a otevřel oči.
„To je divný, co děláš?“ Na čele mu vyrazil pot.
„Kdybych to věděl, tak jdu na Bulovku!“ zněla odpověď. Jasně. Co jinýho? Kdyby věděl, co dělá, tak to tady přece nezkouší na kámošovi. Vocas jeden. Teda kdybych věřil tomu, že je senzidebil. Zatím se projevuje jenom jako debil. Kromě toho, když zachránil tu holku, samozřejmě. „Ale tamtý holce to zachránilo život.“ pokračoval. Poté se sebral a odešel do svého stanu.„Dobře, ale zpět k mému snu. Pamatuji si, že jsem se jakoby šel v noci projít při měsíčku. Šel jsem lesem až jsem dorazil někam, kde bylo plno kamenů. Tam se mi špatně šlo, tak jsem se otočil a šel jsem zpět. Tam jsem zabloudil, nebo co. Pak si pamatuju, že jsem stál na kraji propasti. Najednou mě někdo strčil a já padám.To je vše, co si pamatuji. Zvláštní je to, že sny si většinou nepamatuješ. A já si tenhle pamatuju natolik přesně a částečně odpovídá opravdové události. Na druhou stranu podle snu nemůžeme usuzovat, co se doopravdy stalo.“
Nic dalšího plodnýho debata nepřinesla.