Anvalianin deník

O dvanáct let dříve, den první
Znatelně se ochladilo. Hommlet leží poblíž Verbobonku, daleko na sever od Keldu a od moře. Meč a štít, které mi bohyně daly, váží dohromady snad tunu. Na to jste si, dámy, měly zjednat Bragnora. Siliviara vyzvídala, co jsme si s Ehlenestrou povídaly. Prý určitě něco o pavučinách. Než jsme došly do Hommletu, rozednilo se. Je tu spousta domů, řemeslnických dílen, obchodů a staví se tu hrad. Než jsem si celý Hommlet prošla, bylo poledne. Slunce svítilo a oči mi slzely. V hostinci jsem si najala velký pokoj s vanou. Siliviaře se líbil. Objednala jsem teplou vodu (paní hostinská to zařídila pomocí magického vědra) a obě jsme se vykoupaly. Ve vaně jsme konečně měly čas pořádně si popovídat. Siliviara je hrozně fajn. Myslím, že jsem našla to, co jsem nikdy neměla – kamarádku. Je tak malinká, že mi její blízkost nevadí. Snesu i její dotyk. Jen se pořád snažila zavádět řeč na muže. Že prý je to téma vhodné do vany. Když viděla, jak se tvářím, lekla se, jestli nejsem na ženské. Chvilinku se hrozně hezky styděla. Řekla jsem jí, co se mi stalo. Asi to úplně přesně nechápe. Pořád se mě snažila přesvědčit, že určité věci bych jako žena měla dělat, protože jsou... příjemné. Raději jsem převedla řeč jinam. Zákon o vztlaku se jí nelíbil. Prý není žádné těleso, nejvýš tělísko. Ale jsem ráda, že jsme se sblížily. Ani s Tanelornem jsem nedokázala mluvit takhle otevřeně. Vlastně se mi hodně ulevilo.
Po koupeli jsem sešla dolů a začala zjišťovat, jak se věci mají. První se se mnou začal bavit jakýsi Jeremy. Je to sirotek a vydělává si hlavně sázkami. Ptal se, jestli snáším dobře alkohol. Pořádá dnes totiž závody v pití. Opilce Elma jsem poznala okamžitě. Je na něj smutný pohled. Není starý, ale vypadá zanedbaně. Většina místních se mu směje. To jsem zvědavá, jestli se mi ho podaří vyštvat z hospody ven. Rozhodla jsem se, že začnu druidem. Bydlí na konci Hommletu v nenápadném dřevěném domku. Zaklepala jsem a otevřel mi... takový sympatický mladý druid. Vypadal překvapeně. Namluvila jsem mu, že jsem tu nová, že sháním informace a že mě sem poslali z hospody. Pověděl mi o těch goblinech. Je jich asi deset a za třicet let, co tu jsou, se zmohli na dvě ukradené krávy. Jen poslední dobou je o nich víc slyšet, protože dřevorubci začali kácet poblíž jejich skály a goblini po nich občas vystřelí šíp. Strávila jsem s Jarem skoro celé odpoledne. Je moc příjemný. Má hezké oči. Prý odněkud zná moje jméno, ale nemohl si vzpomenout odkud. Vyprávěl mi také o Elmovi. Je to smutný příběh. Jeho otec, velitel hradní posádky, z něj chtěl mít vojáka. Jenže Elmo na to není. Podle Jara by z něj možná byl dobrý hraničář, ale určitě ne voják. S otcem se rozešli, Elmo začal pít a pije a pije. No, podívám se na to zítra. Objevila se tu Siliviara a prohodila několik poznámek o pohledných druidech. Raději jsem se s ní vrátila domů. Slíbila jsem ale Jarovi, že k němu ještě večer zajdu, aby mi ukázal svůj les.
V hospodě jsem chvíli hrála. Dala jsem i tu o Bragnorovi Zachránci. Pak jsem si uvědomila, že to bylo vlastně proroctví. Safra, doufám, že jsem tu pavučinu nepotrhala moc. Jakási urozená paní, která je tu s dost podivným průvodcem, mi přišla poděkovat a pozvala mě na svůj dvůr. Tak možná někdy v budoucnu. Pak jsem se šla trochu prospat.
Vzbudila jsem se někdy kolem deváté. Siliviara byla ta tam. Vyrazila jsem znovu k Jarovi a Siliviaru našla u něj. Významně se na mě dívala a přihýbala si z hrnečku plného piva. Nechali jsme ji tam a šli jsme se s Jarem projít. Jeho les je malý, ale vzorně se o něj stará. Vzal mě na svá oblíbená místa. Bylo mi s ním hezky. Také si vzpomněl, odkud zná mé jméno. Prý se mu o mně včera zdálo. Od té doby se prý cítil jinak než obvykle. Povzneseně. Prochodili jsme spolu les křížem krážem. Když jsme nad ránem přišli domů, ani jednomu z nás se nechtělo loučit. Siliviara spala nad prázdným hrnečkem. Musela jsem se však vrátit do hostince. Nadchází Elmův velký den.O dvanáct let dříve, den druhý
Vrátila jsem se do lokálu a dala si snídani. Průvodce urozené paní nesnesl představu, že jím jen chleba a vodu, a doslova mě přinutil sníst ještě nějaký sýr. Ale docela mi chutnal. Pak se začal pomalu probírat Elmo, který tam vyspával včerejší závody v pití. „Probudit v Elmovi hrdinského ducha a přinutit ho odejít z hospody“ (tak znělo zadání) byla práce strašlivá. Jeho problém byl hlubší povahy, než se původně zdálo. Elmo, neschopen splnit očekávání svého okolí, přišel o veškerou sebedůvěru a sebeúctu a propadl se až na samo dno. Zbýval mu alkohol a pomalá smrt. Tak resignovaného člověka jsem ještě neviděla. Trvalo mi celé dopoledne, než jsem ho přesvědčila, že každý, tedy i on, má na světě svoji hodnotu. Jak říkala Ehlenestra: první krok je nejtěžší. Když jsem ho dostala z putyky ven, bylo napůl vyhráno. Utáhla jsem ho, pravda, zprvu hlavně na peníze, ale někde po cestě se z toho stala osobní záležitost. Koupila jsem mu zbroj, zbraně, výbavu. Bylo nádherné sledovat, jak z něj padá jeden okov za druhým. Doslova rozkvétal před očima, napřimoval se jako právě zalitá květina. Vyrazila jsem s ním k Jarovi doufajíc, že nám dá nějaké vodítko, kam Elma poslat. Tou dobou už jsem byla rozhodnutá jít s ním třeba do Verbobonku sama. Kdybych ho měla před sebou kopat. Všechno se však vyřešilo úplně jinak. Cestou k Jarovi jsme potkali skupinku lidí nápadně připomínajících ten druh, jakým je třeba Tallimas nebo Bragnor. Nebo já. Prý tady v okolí pátrají po zmizelém průvodu jakési darthiirky a shánějí průvodce, který se tu vyzná. A to byl Elmo! Jejich kněžka měla u sebe Pelorův znak. Ne že bych měla ráda Pelora, ale aspoň jsou to slušní lidé. Elmo chtěl jít s nimi, ale nebyl si jistý. Díval se po mě, co já na to. Řekla jsem mu, že jestli ho tu ještě za pět minut uvidím, tak ať si mě nežádá. Brečel radostí, děkoval mi za všechno, a dokonce mě objal. Zatnula jsem zuby a snad jsem se i umívala. Mám z něj i ze sebe velkou radost. Elmo odešel za svým osudem a nechal za sebou jednu šťastnou Ilythiiri. Hodně štěstí, Elmo. Třeba se ještě někdy uvidíme.
Šla jsem se o svou radost rozdělit s Jarem. Našla jsem ho na louce za domem. Ležel v trávě a díval se do korun stromů. Sedla jsem si k němu a vyprávěla mu o svém a Elmově úspěchu; radoval se z něj stejně jako já. Povídali jsme si celé odpoledne. Je s ním legrace. Když mluví, hrají mu v očích jiskřičky. Chvílemi jsem se musela jen tak smát, aniž bych věděla proč. Hrála jsem mu. Poslouchal a díval se do nebe. Pak mi prozradil tajemství – ve volných chvílích tesá sochu Beori, ale nějak mu prý nejde od ruky. Že z ní možná bude dobrý popelník. Ale nemyslel to vážně. A pak mi navrhl, že ji udělá podle mě. A že si mě hned nakreslí. Ten nápad se mi líbil. Jaro si sedl proti mě a začal kreslit. Líbilo se mi, jak se na mě díval, líbilo se mi, jak studoval moji tvář. Chtěla jsem mu pomoci, tak jsem vzala harfu a hrála, aby se cítil příjemně. Nakreslil mě s harfou v ruce. Myslím, že mě udělal hezčí, než doopravdy jsem. Bylo to zázračné odpoledne, takové jsem ještě nikdy nezažila.
Navečer přiletěla Siliviara. Musíme ještě něco provést s těmi gobliny. Jen nerada jsem se rozloučila s Jarem a vrátila se se Siliviarou do hostince. Pořád po mě chtěla nějaký plán. Představu, že se nepozorovaně proplížím do gobliní jeskyně a něco jim přidám do truhličky (to něco sotva unesu), jsem brzy zavrhla. Napadlo mě něco lepšího. Půjdu k nim, budu se vydávat za Lucova posla a svěřím jim do opatrování „poklad mého pána, blablabla“. Siliviara celkem logicky namítla, že ona tedy o Lucovi nic neví, že já nejspíš také ne, ale goblini by mohli. A také by mohli poznat, že se nechovám podle předpisů. Hm, vyznám já se v náboženství? To bych řekla! Budu vyslankyní Pavoučí královny. A sehraju jim tam takovou scénku, že se budou strachy třást ještě za pět let. A aby se i nejpomalejší goblin dovtípil, že vyslankyním Pavoučí královny se neubližuje, půjde se mnou Bragnorův známý, pan Schlubb. Siliviara mi udělá podobnou ilusi, jakou přednedávnem zmátla darthiirského starostu. A aby panu Schlubbovi nebylo samotnému smutno, přidá mi k němu Siliviara ještě pana Klumpa. Snad to goblini neprokouknou.Napůl cesty mezi včera a zítra
Je hluboká noc. Nemůžu spát, a tak potmě píši tenhle dodatek. Siliviara spí. Slyším ji pravidelně oddechovat a pod přikrývkou se rýsuje její drobounké tělíčko. Přemýšlela jsem o dnešku. Mám v hlavě zmatek, cítím věci, na které nejsem zvyklá. Asi bych si měla přiznat jednu věc: Jaro se mi líbí. Je … jiný než ostatní muži. Tak … hodný. Chvílemi jsem měla chuť pohladit ho po tváři. Neudělala jsem to, bála jsem se. Ale jednou to určitě udělám. A teď půjdu, přikryju Siliviaru (odkopala se), pak si vlezu do postele, usnu a budu bez nočních můr spát až do rána.O dvanáct let dříve, den třetí
Spala jsem klidně. Ráno mě vzbudila Siliviara, že prý už je po snídani a já ještě dělám ostudu v posteli. Umyla jsem se, najedla a vyrazila k Jarovi pro barvy, abych se mohla nalíčit za kněžku Pavoučí královny. Nebyl doma. Škoda. Vlastně jsem tam šla spíš kvůli němu než kvůli těm barvám. Barvy mi prodal kupec. Šly jsme se Siliviarou do lesa a asi dvě hodiny cesty od Hommletu jsme se na louce utábořily. Vyřezala jsem ze dřeva pár znaků Pavoučí královny a nabarvila je. Od pravých k nerozeznání. Namatlala jsem si jeden z těch nesmyslů i na štít a udělala na Siliviaru zlý kukuč. Mohla se potrhat. Je dobře, že je na světě země, kde jsou Ilythiiri pro smích. Ještě že Siliviaru mám. Povídaly jsme si pak ještě skoro hodinu. Původně veselá debata a vtipkování nakonec přešly do vážného rozhovoru. Řekla jsem jí věci, o nichž jsem až dosud s nikým nedokázala mluvit. Ani s Tanelornem. Siliviara je moje dobrá duše. Než jsme pak vyrazily na další cestu, vyčarovala mi pana Schlubba. Jako živý.
Ke gobliní skále jsme dorazily za tmy. Povedlo se mi zinscenovat představení ve velkém stylu. Vyčarovala jsem si k tomu dokonce i fanfáry a za jejich zvuků jsme s panem Schlubbem došli až ke vchodu do jeskyně. Goblini se strachy zapomněli rozutéct. Nevím, co kdy slyšeli o Pavoučí královně, ale měli za to, že jsem to já. Konečně jsem nějak prakticky zužitkovala léta strávená pod Tharamiliným dohledem. Jen ten „rituál“ by se tetě asi nelíbil. Je to, pravda, nepatrné vítězství, ale potěší. Celou dobu jsem jen doufala, že si toho mého svatokrádežnění Pavoučí královna nevšimne. No, oči asi všude nemá, i když se nám snaží namluvit, že ano, protože jinak by mě byla musela na místě zabít. Meč i štít jsem uložila goblinům do truhly, pohrozila jim osudem horším než smrt, pokud by snad nechtěli dostát té cti, již jim Pavoučí královna prokázala, a ještě jsem jim poradila, že když teď plní tak důležité poslání, ať se raději nepouštějí do konfliktů s lidmi. Budou-li se toho držet, snad to prospěje oběma stranám. Před odchodem jsem neodolala a ještě jsem je za vydatné pomoci pana Schlubba trochu postrašila. Asi trochu víc – prohodila jsem s ním pár vět na téma, co bude dnes k obědu a jestli by to nemohl být goblin. Siliviara je pašák. Pak už jsem si jen přičarovala fanfáru a návštěva velekněžky byla u konce. Když jsem se jim ztratila z dohledu, raději jsem přidala do kroku, ale myslím, že tam nejspíš stojí s otevřenou pusou ještě teď. Po dvou hodinách chůze jsme se Siliviarou na chvíli zastavily. Cestou jsem měla strach, abychom nepotkaly někoho známého. Třeba Jara. Nevím, jak bych mu tu pavoučí maškarádu vysvětlovala. Siliviara zrušila pana Schlubba a já se odmaskovala. Všechny symboly jsem spálila. Nechci, aby se tu něco takového válelo po lese.O dvanáct let dříve, den čtvrtý a poslední
Nastal čas návratu. Siliviara se chtěla vrátit co nejdřív, ale já ještě chtěla naposled navštívit Jara. Byl doma. Viděl mě rád, ale když jsem mu řekla, že odcházím, posmutněl. Nechtělo se mi s ním loučit a myslím, že jemu se mnou také ne. Trval na tom, že mě obejme. Zavřela jsem oči, zaťala zuby a vydržela i pusu na tvář. Byla bych mu ji ráda oplatila, ale nedokázala jsem to. Mrzí mě to. Ale snad se s Jarem ještě setkám. Bude o pár let starší, ale plamínky v jeho očích zůstanou. Díval se za mnou, dokud jsem nezmizela za zatáčkou. Vím to, ohlížela jsem se. Siliviara na mě čekala u magické brány. Prošly jsme jí a ocitly jsme se zpět v Keldském hvozdu. Lesem se nesla slabá záře ohně a Bragnor zrovna něco jedl. Od našeho odchodu uteklo sotva pět minut. Poslala jsem Bragnora spát a znovu se posadila na hlídku. Bragnor brblal, že si nestihl dojíst srnu, ale lehnout si šel docela ochotně. Jen ať se vyspí, mořeplavec. Zítra ho budeme potřebovat.
Hodně jsem přemýšlela o setkání s Ehlenestrou a Sehanine a o všem tom, co po mě chtěly. Nejsem si jistá, jaké informace přesně měla Ehlenestra na mysli, ale myslím, že něco jsem přece pochopila. Dozvěděla jsem se hodně sama o sobě. Setkala jsem se s Jarem. A Jaro ve mě probudil … nejspíš lásku? Nevím, nejsem si jistá, mám v hlavě strašlivý zmatek. Jaro se mi líbí, ale zároveň se mi z té představy zvedá žaludek. Jedna věc mě však hřeje u srdce. Někde na světě je člověk, pro kterého chci žít. Pak tu je Siliviara. Je možná trochu jiná než my „velcí“ lidé – bláznivá, dětsky naivní, leckdy tvrdohlavá, ale ze všeho nejvíc je to chytrá holka se srdcem na dlani. Sblížily jsme se za těch pár dní a řekla bych, že povídání s ní mi hodně pomohlo. Prý se pustí do mých potíží, jen co zachrání Bragnorovi život. Přitom už to dělá, a ani o tom neví. I když … nejspíš ví. A za to ji mám snad ještě radši. Nakonec Elmo. Mám pocit, že celá ta příhoda v hospodě byla vlastně podobenství. Podařilo se mi podat pomocnou ruku někomu, kdo na tom byl hůř než já. A slova, jimiž jsem toho dosáhla, platí i pro mne. Nikdo na světě není bez ceny, nic na světě není ztracené, dokud dýchá alespoň jediný člověk, kterému na tom záleží. Jsem nemocná. No a? Nejsem mrtvá. Vím, že přijde další deprese, vím, že bude k nepřežití. A vím, že se budu chtít zabít. A také vím, že to neudělám. Ale hlavně vím jedno: Nesmím přestat doufat. Co záleží na jedné pomatené hlavě? Elmo se nenáviděl za to, kdo je, za to, jaký je. Potřebovala jsem k tomu však jeho bolest, abych pochopila, jak je to pošetilé. Co uvidím, když se podívám sama do sebe? Elmovu pošetilost, ublíženou a zoufalou. Ještě mockrát mi bude strašně zle. Tak zle, že se nebudu moci hýbat. Ale dokud se úplně nezblázním, dokud udržím v hlavě jedinou myšlenku, dotud chci jít po cestě, již jsem si, třeba nevědomky, vybrala. Prvních pár váhavých krůčků jsem už udělala. A byly to ty nejtěžší.