Mearas
Oři, jež vlastní endorianští šlechtici. Do T.A. 2545 byli jako chov neznámí, první množící se stádo bylo utvořeno v Rohanu až za Eorlova mládí. Nicméně ojediněle byli známí už předtím. Tvrdí se o nich (právem), že to jsou potomci Nahara, oře Oromëho. Prvním předkem vznešených koní v Rohanu byl bílý Felaróf. Většina jeho potomků je bílá, či plavá (světle šedá). Všichni Mearas, bez ohledu na barvu, podědili po tomto legendárním hřebci i jeho ostatní charakteristiky. Rozumí lidské řeči, mohou být vedeni jezdcem bez uzdy a dokonce ani sedla není zapotřebí (i když je povětšinou tolerují). Dožívají se vysokého věku, 80let není u nich nic neobvyklého.
Felaróf, otec Mearas
Felaróf byl chycen jako hříbě Leódem Éothéodem, Pánem koní. Jak zvíře rostlo, Leód byl stále více posedlý myšlenkou o jeho zkrocení (původní Mearas byli divocí a nepodvolitelní). Tato myšlenka se mu stala osudnou, když se pokoušel na něj vsednout, hřebec ho shodil a na místě zabil. Leódův syn Eorl přísahal koni pomstu a několik let ho naháněl. Když však viděl vraha svého otce, místo aby ho šípem skolil, spílal mu a nazval ho „Lidskou Zhoubou (Mansbane)“. Kůň se však znenadání podvolil (platba za zabití Leóda) a přijal své jméno (do té doby žádné neměl). Tak se Felaróf stal zakladatelem chovu Mearas Pánů Marky.
Stínovlas, Gandalfův oř
Tento ušlechtilý hřebec byl vůdcem Mearas v Rohanu v době krále Théodena. Gandalf se snažil varovat krále před nebezpečím od Saurona. Theodén však na jeho varování nedal a navíc se stal obětí mrzkého kouzla Sarumana a jeho přisluhovače Grímy Červivce. Theodén v zlosti vyzval Gandalfa, aby jeho dvůr ihned opustil na jakémkoliv koni. Jeho vztek byl o to větší, když zjistil, na jakém koni Gandalf odjel. Stínovlas dobře sloužil čaroději v době Války o prsten. Odolával děsu Mordoru (hlavně Nazgúlů), jeho běh se zdál neúnavný.
Bělohřívák, Théodenův oř
Ušlechtilý bílý hřebec, podobně zbarvený jako jeho prapředek Felaróf, nesl Théodena odvážně do bitev ve Válce o prsten. Oba zahynuli na polích Pellenoru. Bělohříváka skolila otrávená šipka a tento pak svou vahou rozdrtil Théodena. Na hřebcovu počest byla na Pellenoru vztyčena mohyla s bílým kamenem, na němž vytesali nápis:
„Věrný, a přece pána svého zhouba,
Bělohřívák rychlý, rohanských stád chlouba“.
Tento nápis zde byl, dokud mohylu nezakryla hustá a zelená tráva, od těchto dob je znám jako Bělohřívákův kopec.
Hasufel, jeden z Aragornových ořů
Silný ryzák darovaný Éomerem Aragornovi při jejich prvním setkání. Aragornovi sloužil (nejspíše) do doby odjezdu do Šeré brázdy. Byl nezdolný a přežíval i přes jeho četná zranění, která se rychle, jakoby zázračně léčila.
Roheryn, Aragornův oř
Hnědák, kterého mu přivezli příbuzní ze severu (30 Dúnadanů vedených Halbardem). Provázel ho po bitvě od Helmova žlebu, byl s ním i v Šeré brázdě. Jeho schopnosti jsou neznámé (alespoň mně).
malinko bulváru
Brego......filmový výmysl
Kůň hraničáře a později krále Gondoru, Aragorna. Objeví se pouze ve filmu. Brego je hnědák s bílou hvězdičkou. S tímto koněm se setkáváme až ve Dvou Věžích. Aragorn se setká s Bregem ve stájích Rohanu, kde ho nezvládají ani páni koní, Rohirové. Aragorn za pomoci vlídných a kouzelných elfských slov Brega zkrotí. Dozví se od Éowyn že tento kůň patřil synu krále Theodéna, který zemřel. Aragorn svede spolu s Rohiry bitvu proti skřetům na vrrcích. Aragorn však spadne z útesu a poraní se. Následuje scéna kdy je Aragorn vyplaven na břeh a přichází oř Brego. Když se Aragorn pomalu smiřoval s osudem krále, Brego si vykračoval v krásném zdobeném postroji. A i Aragorn se objevil ve zbroji na které byl znak města Minas Tirith bílí strom a sedm hvězd. Na Bregovi vyjel Aragorn do spousty bitev a hlavně do bitvy před černou branou Mordoru. Brego se poddal Aragornovi až do konce svého života.
Herec Viggo Mortensen, který zahrál ve filmu Aragorna, si po skončení natáčení koupil všechny koně, na kterých během natáčení jezdil. Koníček hrající Brega se v civilu jmenuje Ureus a již před natáčením byl Viggovým koněm.
Vznešení koně elfů
Koně elfů, stejně jako Mearas (viz výše), jsou potomci Nahara, oře Oromëho, lovce Valar. Nahar je samozřejmě nesmrtelný tvor; nicméně jeho potomci nejsou, přesto se dožívají vysokého věku (100 let není pro ně nic neobvyklého). Tito koně se od svých příbuzných velice liší. Například u nich není žádný bílý odznak, kromě ojediněle bílé hvězdičky na čele. Strakatý kůň nikdy viděn nebyl, jiné barvy jsou však u nich známé. Nejobvyklejší je však pro ně stříbřitě šedý. Třetina všech elfích koní je inteligentnější než ostatní. Jsou vnímaví na elfí hlas, není pro ně nutné je ovládat uzdami. Kůň je ochotný nosit sedlo, jen když je jezdec v bezvědomí, či churavějící, elfové se bez něj však obejdou. Všichni oři čelí spolehlivě nebezpečí a je těžké je vyděsit. Nezaleknou se trollů ani nemrtvých.
Nahar, Oromëho oř
Tento velký duch v podobě koně dokáže vycítit a zahnat zlo. Jeho kopyta jsou stříbrná a buší do nepřátel jak kladivo Aulëho. Jeho ržání zní jak roh jeho pána Oromëho, děs a hrůzu zasévá do řad zlých, kuráží povzbudí dobré. I když dokáže promlouvat, zřídkakdy tak činí. Říká se o něm, že někdy navštěvuje smrtelné klisny. Ačkoliv to může být jen pověra, tvrdí se o něm, že on je předek Mearas a koní elfů.
Nimros, Glorfindelův oř
Lehký, rychlý bělouš patřící vznešenému elfu Glorfindelovi. Tento kůň nesl Froda od brodu Bruiny od nazgúlů v Třetím věku. Na jakoukoliv vzdálenost se mu nikdo nevyrovná v běhu. Je to nejrychlejší kůň Středozemě.
Rochallor, Fingolfinův oř
Toto ušlechtilé zvíře neslo svého pána k branám Angbandu na duel s Morgothem, aby naplnil svůj osud. Jak vypadal doopravdy nikdo podnes neví, tvrdí se však podle koncovky „lor“(zlatý, kaštan), že mohl být hnědý či palomino (zlatý).
Divocí koně
Divoký kůň, nebo také kůň z planin, je výtečný jízdní prostředek, i když je těžké ho zlomit. Je rychlý a vytrvalý. Hojně ho využívali Jižané, i když ti si více cení Mearas (mnoho jich bylo ukradeno Pánům planin). Nyní jsou rozšířeni v Rohanu. Protože neradi plavou, bylo jich mnoho nalezeno mrtvých v močálech. Vyskytují se ve všech barvách, převládají mezi nimi však hnědáci.