Uháněli tmavým lesem. Koně jen tak tak stačily kličkovat mezi stromy. Byla tma. Měsíc dnes v noci ještě nevyšel. Všichni jezdci se plně soustředili na sotva viditelnou stezku před sebou. Najednou se před nimi les rozestoupil a oni vjeli na volné prostranství. První jezdec zastavil, ostatní ho následovali. Otočil koně a pobídl ho. Hnědák popoběhl pár kroků, než dostal povel zastavit. Mladý muž v jeho sedle se díval na jezdce proti sobě. Byl zraněný a nedokázal sedět rovně. Levou rukou si držel šíp, který měl zabodnutý v boku. Vlasy mu padaly do tváře a bylo vidět, že je na pokraji sil.
„Eriku, vydrž,“ řekl první jezdec a stiskl mladíkovi rameno. „Už to není daleko.“
Erik se trochu narovnal a nuceně se usmál: „a jaké přivítání tam čekáš, Alexi? Ti lidé už nám dávno neslouží.“ Rozkašlal se.
Alex se zamračil a upřeně se zadíval na svého bratra: „Nenechám tě zemřít jen kvůli hlouposti našeho otce! Ti lidé nám pomohou!“ odsekl a pobídl koně. „Budou muset,“ prohlásil už spíš pro sebe.
* * *
Byl klidný večer. Hvězdy se odrážely na hladině vody v nádrži, dokud ji nezčeřila drobná ruka mladé dívky. Když se obraz opět ustálil, krom hvězd se objevila i tvář té, která seděla na kamenném okraji a dívala se do hloubky. Měla drobný oválný obličej se zářícíma zelenýma očima lemovaný světlými hnědými vlasy smotanými do trochu uvolněného copu. Pramínek vlasů jí sklouzl zpoza ucha a zhoupl se podél štíhlého krku. Znovu pohladila vodu a zvlnila tak obraz, který skýtala.
Ozvaly se kroky. Zvedla hlavu a vzápětí uslyšela známý hlas: „Tatiano, babička říká, že už máš jít domů.“ Byl to hlas jiné mladší dívky. Zněl trochu vyčítavě a trochu závistivě najednou, jakoby narušitelka sama chtěla sedět u vody a snít své vlastní příběhy.
„Za chvilku jsem tam,“ odpověděla Tatiana trochu nepřítomně a zahleděla se zpět na zmenšující se vlnky na vodní hladině.
* * *
Zvuk podkov se odrážel od kamenné zdi. Kopyta dopadala na dřevěný most přes hradní příkop. Alex prudce stáhl otěže a jeho hnědák se postavil na zadní a zaržál. Nervózně přešlapoval jen kousek před zavřenou branou. Jeho družina postávala na druhé straně příkopu.
„Otevřete!“ křičel již poněkolikáté téměř nepříčetně. Ozvaly se klíče, cvaknutí zámku a malé dvířka ve vratech se pootevřela. Ve škvíře se objevil kulatý obličej staršího muže. Vyděšeně se díval na skupinu šesti jezdců, z nichž jeden již téměř ležel opřený o krk svého koně.
Sotva se dvířka odemkla, jeden muž z družiny seskočil z koně a záhy se ocitl vedle Alexe. Vypadali skoro stejně – černé kožené kalhoty, vesta s kovovými cvoky, jezdecké boty a u pasu jednoruční meč. Dveřník poděšeně ustoupil a zakoktal: „Co... tady... chcete?“ držel před sebou lucernu jakoby to byla zbraň.
Šermíř k němu přistoupil, chytil jeho lucernu a upřeně se na něj podíval. Chraplavým hlasem pak pomalu řekl: „Jeho výsost kníže Alex Christian Boquoy přišel nárokovat svůj majetek. Jsi jeho poddaným. Chovej se tak!“ Prošel kolem zmraženého muže a začal zdvihat petlici na vratech.
Oněmělý dveřník se vzpamatoval a podíval se na Alexe, který už netrpělivě čekal, až člen jeho družiny otevře bránu. Zachytil ohromený pohled místního muže. Neměl na něj náladu, ale musel dát najevo svou pozici. „Na co čekáš? Jdi všechny vzbudit!“ rozkázal pevným hlasem. Muž uposlechl dřív, než stihl přemýšlet. Rozběhl se po nádvoří a zmizel hned v prvním domě.
Konečně byla vrata otevřená. Všichni jezdci projeli skrz hradby a ocitli se na nesouměrném nádvoří. Přímo proti nim se tyčil nevelký, přesto kamenný hrádek. Velikostí vypadal spíš jako tvrz, ale konstrukcí a opevněním spíš odpovídal hradu. V oknech bylo všude tmavo, ani jediné světlo nesvítilo. Dokonce strážní věž umístěná v zadním cípu hradu a tyčící se do nebe nejevila jakékoliv známky obydlení. Zato domy na nádvoří velmi rychle ožívaly. V oknech se rozsvěcely světla svíček a luceren, lidé pomalu vycházeli ven a nespokojeně řečnili.
* * *
Tatiana přes sebe rychle hodila šátek a popadla svíčku. Venku už byl šramot, něco se dělo. Karl zděšeně přiběhl, všechny zburcoval a poslal ven. Muselo to být velké. O co tady sakra jde? Ptala se sama sebe. To snad hoří? Ne, kdyby hořelo, zněl by zvon... Přemýšlela, zatímco vycházela z domu. Co uviděla, jí překvapilo víc než, kdyby bylo celé nádvoří v plamenech.
Uprostřed nádvoří přešlapovalo šest koní a šest mužů stejně oděných právě dělalo různé věci. Dva z nich odváděli postupně koně do stájí, další dva zrovna pokládali na zem třetího. Nehýbal se. Jako by byl již mrtvý. Tatiana se zarazila ve dveřích a někdo do ní zezadu narazil. Ohlédla se. Uviděla hnědovlasou dívku o něco mladší než byla ona sama. Byla to ta samá, co jí před pár hodinami vyrušila ze snění u vodní nádrže.
„Miriam, zůstaň tady!“ řekla Tatiana rázně. Miriam se na ní zamračila. Nenáviděla, když tohle její starší sestra říkala. Znamenalo to přijít o všechnu zábavu.
Tatiana si toho nevšímala. Chytila si cípy šátku na hrudi a vyrazila do splašeného nádvoří. Chtěla se podívat blíž na ty nezvané hosty, co sem vtrhli vprostřed noci a všechny vzbudili.
* * *
Alex seskočil z koně. Okamžitě běžel ke svému bratrovi a spolu s druhým členem skupiny ho opatrně sundali z koně. Byl v bezvědomí. Ztratil hodně krve a cesta v sedle mu taky nepřidala. Viděl, že svého bratra ztrácí, pokud rychle něco neudělá. Vstal a rozhlédl se po nádvoří. Lidé se srocovali a povídali si mezi sebou. Alex vyběhl pár schodů k hradu, aby byl výš vytasil otcův meč a rozkřikl se:
„Jsem Alex Christian Boquoy,“ lidé okamžitě ztichli a obrátili svou pozornost k mladíkovi na schodišti. V jedné ruce držel pochodeň, která ozařovala jeho ostré rysy v obličeji. Plameny se odrážely v lesklých středně dlouhých černých vlasech. Temný vzhled dokreslovaly zastřižené vousy kolem úst.
Když viděl, že upoutal pozornost všech, pokračoval pevným rázným hlasem: „ Přišel jsem a nárokuji si toto místo jménem svého rodu,“ rozhlédl se. Jistý statný muž udělal pár kroků k němu. „Ale pane,“ odporoval Alexovi, „kníže Boquoy nás uvolnil ze své služby před více než pětadvaceti lety. Jsme svobodní lidé. Nemůžete sem jen tak přijít a...“
„Můj otec je mrtvý. Já jsem váš kníže. Mohu udělat cokoliv bude nutné,“ přerušil ho rázně Alex a sestoupil pár schodů níž. „Venku je válka, můj otec byl zákeřně zabit a můj bratr těžce raněn, toto je poslední bezpečné místo. Neptám se vás, zda nás tu chcete. Přikazuji vám, abyste plnili svou povinnost,“ Alex už stál jen pár kroků od statného muže a upřeně se mu díval do očí.
„Ne,“ nadechl se a rezolutně odpověděl muž naproti Alexovi. Pak vytřeštil oči a s otevřenou pusou se podíval dolů. Těsně pod hrudním košem měl zabodnutý Alexův meč. Lidé vyděšeně vydechli. Některé ženy vykřikly. Alex na něj hleděl s tvrdým výrazem ve tváři. Trhl zpátky a uvolnil ostří z jeho těla. Můž se sesul na kolena a padl k zemi.
Alex ho obešel a podíval se na zaražený dav: „Zrada se trestá smrtí. Ještě někdo zvolí raději smrt než službu svému knížeti?“ jeho hlas se odrážel od zdí, jinak bylo naprosté ticho. V ten okamžik přiběhl jeden muž z Alexovi družiny, cosi mu pošeptal do ucha a zase odběhl. Alex se nadechl a řekl: „Můj bratr potřebuje ošetření, kdo z vás se nejvíc vyzná v hojení ran?“ Odpovědí mu bylo hrobové ticho. Alex se zamračil, jen sotva držel vztek na uzdě. Pak se podíval před sebe a uviděl mladou dívku.
Udělal pár kroků k ní. Hleděla na něj velkýma modrýma očima vzhůru, mohlo jí být tak čtrnáct let. Alex vzal její malou bradu do své ruky: „Jak se jmenuješ?“ Zeptal se jí stroze.
„Miriam,“ pípla dívenka a po tváři jí přejel výraz strachu, který se až do teď snažila kontrolovat. Alex se neusmál. Stiskl její tváře o něco víc. „Kdo je u vás nejlepší ranhojič?“ Zeptal se pomalu. Dívenka trochu vytřeštila oči pod zvyšujícím se intenzitou jeho stisku.
V tom Alex povolil. Z davu vyskočila Tatiana a vrhla se k Alexovi. „Nech jí být, ty bastarde!“ vykřikla a chtěla jej od ní odstrčit. Alex nacvičeným pohybem vzal její ruku, zkroutil jí do páky, využil její síly a odhodil ji stranou. Tatiana přistála v prachu s výkřikem bolesti. Měla pocit, že má zlomené zápěstí. Alex se na ní díval trochu překvapeně, nečekal odpor od sotva sedmnáctileté dívky, ale vzápětí se ovládl. Podíval se na své společníky a křikl: „Dominiku! Někdo tady potřebuje zchladit. Utop jí v první vodě, kterou potkáš.“
„Ano, pane,“ kývl asi tak třicetiletý muž trochu při těle a rychlým pohybem chytil Tatianu pod pažemi a postavil ji na nohy.
„Ne!“ ozvalo se vedle Alexe. „Prosím pane, nechte ji žít, moje babička je skvělá léčitelka, ona vašeho bratra určitě uzdraví...“ žadonila Miriam se slzami v očích.
„Miriam!“ okřikla ji Tatiana, ale její věznitel ji hned zakryl pusu.
Alex se chvíli díval na dívčinu před sebou, za ní se ozvala stará shrbená žena. „Má pravdu, pane,“ řekla chraplavým vysokým hlasem. Mladý kníže přikývl. Obrátil se na Dominika a řekl jen: „Víš, co máš dělat.“ Dominik sklonil hlavu, otočil se a odtáhl Tatianu k vodní nádrži.
Miriam nervózně sledovala robustního muže, jak vláčí její sestru
pryč, ale když spatřila Alexův pohled, netroufla si nic říct. „Pojďte za mnou,“ řekl a odešel k ležícímu Erikovi. Stařena si prohlídla ránu kolem šípu. Alex nad ní stál se založenýma rukama a sledoval každý její pohyb. Otočila se k němu. Měla stříbrné vlasy stažené do dlouhého copu a vybledlé šedé oči, ve kterých ale jakoby jiskřilo. „Je to zlá rána, můj pane,“ řekla. „Ale s trochou štěstí a malé pomoci by to mohl přežít...“ Alex potlačil nával rozčilení. „Udělej cokoliv bude třeba!“ Přikázal jí.
„Miriam, doběhni pro vodu,“ řekla stařena a začala se o Erika starat.
* * *
Miriam se rozběhla k vodní nádrži. Pod kamenným okrajem seděla zhroucená Tatiana. Mladší sestra k ní přiběhla a začala jí lomcovat a volat její jméno. Tatiana se rozkašlala a lehce pootevřela oči. Byla celá promočená, vlasy i šaty plné vody. Miriam jí objala. „Díky bohům, jsi živá!“ Místo odpovědi se jí dostala snůška nadávek na adresu Dominika. „Ten parchant mě málem utopil!“ rozohnila se. „Ale neměl to zadarmo, bastard. Šel do vody taky,“ usmála uspokojeným pohledem. Obě dívky pak nabrali vědra vody a zamířily do pomalu se rozsvěcujícího hradu.