Další vynálezy křižácké doby

V době údajného vzniku crusaderu se stalo několik důležitých změn, které vůbec umožnily existenci daleko větší lodi. První z nich je naprosto doložená a jasná. Jde o kormidlo na čepu. Podle některých badatelů se tím terminologicky liší starší nefa (s veslovým kormidlem) a koga (s kormidlem na čepu). Fríský název kuggon, který je ještě starší, v tom ale dělá zmatek; na terminologii se nevyplatí moc spoléhat a je dost pravděpodobné, že se u různých národů ta samá loď jmenovala jinak. Jisto je, že se kormidlové veslo při pokusech o zvětšování stává nezvládnutelným; to věděli už staří Řekové, když odmítali stavět větší lodi, než triéru. Přidávat ke kolosálnímu veslu námořníky donekonečna nelze; a když přijde bouře, s kormidlovým veslem nehne ani sebevětší parta. Kormidlo, usazené na čepu, jak ho známe vlastně dodnes, jednak stěhuje kormidelníka pohodlně do podpalubí, a jednak funguje jako páka, čímž je daleko ovladatelnější.

A dokonce umožňuje vyrobit různé další zlepšováky na jeho zaaretování, aby drželo kurs, nebo ho dokonce spojit s mechanismem palečných kol, připomínající tehdy stále rozšířenější mechanismus vodního mlýna. Tím jsme vlastně najednou u všeobecně známého kormidelního kola, jak ho znají menší lodě dodnes. Kormidlo na čepu se objevuje právě v kritické době, kdy by se měl zjevit hledaný crusader, podle jedné zprávy už 1180. Zdá se, že kormidlo na čepu vymysleli dříve na severu; ve Středomoří se zjevují lodě s archaickým kormidlovým veslem ještě hluboko ve 13. století.

Další revoluční vynález byly kastely. Jsou to nástavby na přídi a zádi, umožněné právě nepřítomností kormidla, obklopené zubatými dřevěnými stěnami, které připomínají miniaturní hrad. Odtud název. Objevují se opět někdy kolem roku 1200. Kastel s barevnými štíty vypadá trochu komicky a lehce neprakticky, ale ve skutečnosti svědčí o dalekosáhlé změně válečného námořního myšlení. Loď už není omezena na boj pomocí klounu jako galéra, a na abordáž, ale začíná válčit střelbou z paluby. Dnes to leckomu připadá jako přirozený a vlastně nejběžnější způsob boje, ale ve starověku i v raném středověku na tom nic samozřejmého nebylo. Námořní bitva se rozhodovala bojem na palubě, a nebo taranováním. Střílení z paluby byla pouze doplňková možnost boje; a pokud to někdo zkoušel, na galéře nebo u Vikingů mu překáželi jednak veslaři, jednak malá výška nad hladinou, kde stačily jen trochu větší vlny, aby cíl zmizel. Bachratá a stabilní loď křižáků je na tom najednou se střelbou podstatně lépe; a myslím, že to byl i záměr. V symbióze s účinnou a přesnou kuší byla střelba z lodi opravdu nebezpečná i proti pobřežním pevnostem. Střelec se nemusel krýt za vlastním štítem, ale stál na poměrně stabilní, zvýšené a navíc ještě trochu opevněné palubě, a protivníky na nižších lodích měl jako na dlani. Je to také další důvod pro zvětšování lodí v té době; větší loď je ještě vyšší a ještě stabilnější. Z hlediska střelby má smysl asi tak jeden střelec na metr délky lodi, maximálně dva (na každé straně). To znamená, že počet střelců nebyl v této rané době nijak moc veliký. Trvalo ještě další tři staletí, než si mohla flotila 20 válečných lodí Portugalců pod vedením Vasco da Gamy roku 1502 dovolit zlikvidovat 70 válečných lodí Arabů čistě střelbou, bez jakéhokoli kontaktu. A ještě dlouho potom trvalo, než se tento způsob boje stal jediným a samozřejmým. A než řadové lodě tohoto typu dobyly pro Evropany zeměkouli. Nicméně první krok tímto směrem je stavba kastelu na křižácké lodi, který nemá jiný účel, než střelbu.

Neméně atraktivní vynález doby byl kompas. Vlastně se vůbec neví, kdy byla podivná vlastnost magnetitu objevena; podle pověstí za to mohou už Řekové. Je to celkem pravděpodobné; při zkoumání železné rudy magnetit nemohl unikat pozornosti trvale. Jiná otázka je, kdy napadlo někoho umístit zmagnetizovanou střelku na co nejhladší podklad – zřejmě zprvu vodní hladinu, a všiml si, že míří k severu. Jako obvykle, máme hodně staré doklady z Číny, někdy už ze 4. století. Zimák tvrdí, že s kompasem experimentovali už v 9. století v Amalfi, a nápad převzali od Arabů. Ve středověké Evropě si magnetu povšiml přinejmenším neúnavný Roger Bacon (13. století). Je pravděpodobné, že nebyl sám. Zprvu se kompas šířil zřejmě jako tajné umění; nemyslím, že by byly až tak velké obavy z obvinění z magie, ale určitě leckoho napadlo, že to je věc strategického významu v případě války nebo obchodování. Ostatně, ani mapy už tehdy nedávali jejich majitelé bezelstně napospas veřejnosti; informace o nejlepší cestě a novém ostrově mohla představovat strategickou výhodu.

Poslední věcí je vratidlo. Nemáme ho spolehlivě doloženo; díky měřítku miniaturních obrázků lodí na pečetích nemusí být vidět. Nicméně je opět až podezřele technicky podobné některým mechanismům vodního mlýna, technického hitu 12. a 13. století. Na lodi mělo univerzální použití – mohlo zvedat kotvy nebo napínat lana daleko větší silou, než by zvládlo prosté tahání. A opět míří k podobnému cíli – umožňuje stavět daleko větší lodi.

Ještě další křižáci

Pro úplnost zbývá dodat, že dobrodružství ve Svaté zemi sice rokem 1291 skončilo, ale existovaly ještě dvě důležité oblasti, kde se vedla současně válka s nevěřícími a Evropa se rozšiřovala. Na Španělsko a reconquistu (11.-15. století) jsme už párkrát jaksi mimochodem narazili; okolojedoucí flotila křižáků občas vypomohla v boji s místními Saracény. Zde se ale boj odehrával převážně na zemi, protože křižáci byli na moři mnohem silnější již od 12. století. A od doby, kdy se otevřela cesta na východní konec Středozemního moře, tak se tu začala mořeplavba plynule rozvíjet, obchod i válečnictví. A právě tady, v Portugalsku, v Kastilii a Aragónu se měla později v 15. století odehrát další slavná etapa rozvoje mořeplavby.

Úplně jinak to vypadalo na východním Baltu. Ještě ve 12. století to byla velmi zapomenutá a divoká země, kde převládala naprostá pustina. První pokusy o křížovou výpravu probíhaly od poloviny 12. století, kdy ještě patřila slovanským pohanům výrazná část dnešního Německa, až někam k Labi. Tyto národy se ocitly v obklíčení, protože převážná část Polska za nimi už křesťanská byla zhruba od roku 1000. Ještě dál, za Vislou, začínal další pás pohanství, kde žily Pobaltské národy, dnes částečně vyhubené – Prusové, Jotvingové, Sambijci, Žmujdžané, Livoni, Kurové, Estonci, Litevci a Latvijci.

R. 1202 Rozvoj námořní techniky a větší rozhled vyvolal pozornost nejprve Dánů, kteří zkoušeli v okolí dnešní Rigy vybudovat vlastní křižáckou kolonii pod právě založeným vlastním řádem Mečových rytířů.

Daleko silnější impuls dal zdejšímu rozvoji pád Jeruzaléma 1187 po bitvě u Hattínu. Smysl všech rytířských řádů v Palestině byl po pádu Jeruzaléma poněkud zpochybněn; a hledali nový cíl a smysl svého působení. Němečtí rytíři byli původně německy mluvící větev johanitů při kostele p. Marie v Jeruzalémě. Při obléhání Akkonu 1189 se oddělili a vytvořili vlastní řád. Hodně se také naučili od templářů, od kterých se liší na pohled černým křížem těchže proporcí (tlapatý kříž, někdy také heroltský). Ovšem přišli obzvláště pozdě; v roce 1189 bylo už ve skutečnosti dobojováno. Čtvrtý velmistr Herman von Salza byl velmi podnikavý vizionář, a vymyslel, že by se řád mohl angažovat v boji s pohany právě na severovýchodě, kde je jakési prázdno.

R. 1226 Konrád Mazoviecki pozval řád do Polska k boji proti východním pohanům. Je skoro jisté, že von Salza si toto pozvání „objednal“ – předtím zkoušeli působit v Uhersku, ale nemělo to dost přesvědčivé výsledky. Nyní vyrazili do Mazovska a dostali kousek území u Chelmna a Toruně. Rytíři tu postavili první skromný hrad Vogelsang se dvěma rytíři (Konrád von Landsberg a druhý neznámý). Zlatá bula Rimiňská císaře Fridricha II. zaručila rytířům podobné postavení, jako měl řád templářů nebo český král; velmistr řádu nepodléhal nikomu a ničemu; možná snad císaři nebo papeži, ale ti byli velice daleko a jejich vliv byl opravdu teoretický.

R. 1230 křížová výprava za zemského mistra Hermana Balka, druhá od dob Jindřicha Lva a Alberta Medvěda, která porazila 5000 Prusů a založili základy sídel v Pommezanii - pravděpodobně Marienwonder (Kwidzyn), přístav v Elbingu (na Nogatu), základ námořní síly.

Výprav pak zřejmě ještě několik, se střídavými úspěchy - území se zvětšilo (Pogesanie, Varmia, Natanga), nicméně jádro Litvy a Sambijský poloostrov odolávaly.

R. 1237 - koupí severních území od Dánů získali rytíři ohromné území s Rigou, které nebylo na východě nijak jasně ohraničeno a sahá až k hranici objevivší se Zlaté Hordy.

Ve čtyřicátých letech si to začali rozmýšlet zejména severní Poláci, a vedli proti německým rytířům povstání. Ale už marně; řád se udržel, a stal se výspou Svaté říše daleko na východě.

R. 1254 proběhla česká křížová výprava krále Přemysla; jediná pořádaná Čechy, Čechy zaplacená a Čechy také vybojovaná. Podařilo se konečně proniknout až na Sambijský poloostrov, přímo do jádra moci, a začala cesta k pokřtění většiny zdejších národů. Český král měl zřejmě plány vybudovat českou kolonii; založil ostatně město Královec a někteří jeho podřízení tu stavěli různé hrady (například Boreš z Oseka). Nicméně papež myšlenku české marky nepodpořil, zřejmě se obávaje oslabení německého řádu a přílišné moci Čechů; tak z toho měli nakonec prospěch němečtí rytíři. Ti měli sice ještě do roku 1291 sídlo v Akkonu, a jinou významnou základnu v Benátkách, ale ve skutečnosti se těžiště řádu velmi rychle přesunulo na sever. Etapu zakončilo vybudování Marienburgu v devadesátých letech, kdy bylo jasné, že dobrodružství ve Svaté zemi skončilo.

Pro námořnictví bylo obklíčení Baltského moře křesťany zásadní impuls. Skončilo trvalé ohrožení nejrůznějšími nájezdníky, prakticky na všech velkých řekách vznikly přístavy v souvislém řetěze, a mohl se rozvíjet obchod s národy ve vnitrozemí. Pokud je řeč o řekách, ještě hluboko do pozdního středověku představovaly nejmohutnější a nejlevnější způsob dopravy. Zatímco těžký vůz mohl dopravovat náklady v řádu tuny, potom se na většinu velkých polských, německých a francouzských řek na severu vešly čluny s až desetitunovým nákladem; a moře potom už žádná omezení neznalo. I zde také platilo, že přeplout moře z Dánska bylo daleko kratší, než cestovat po zemi. Tak se stalo, že přístavy přirozeně vznikly především v ústí řek; z přístavů Německých rytířů byl delší dobu daleko nejdůležitější Elbing, neformální hlavní město státu. Hodně dobře si stály Memel, Riga, Narva a dále po řekách přístupný Novgorod, kterému hodně pomohlo, že jako jediný přežil celkem bez újmy nájezd Mongolů. Města na opačném břehu, jako Stockholm, Lund, Goteborg, Oslo nebo Roskilde se do vzrůstajícího obchodu zapojili také. K tomu je třeba přičíst již dávno existující a daleko mohutnější obchod mezi Anglií (Londýn, York), severním Saskem (Hamburg, Brémy, Kolín) a Nizozemím (Bruggy, Gent, Antverpy).

Prvním zárodkem organizace bylo sdružení kupců z Kolína se sklady v Londýně.

R. 1241 - vzniká první hansa, vedená Visby na Gotlandu, zahrnující Londýn, Bergen, Novgorod a Bruggy.

R. 1260 asi vznikly spolky Hamburku a Lübecku.

R. 1290 - se všechny tři hanzy spojily a vedení získal Lübeck, který si pozici vylepšil zejména tím, že tu vznikl průplav do Labe. Propojení Lübeck - Hamburk - Brémy, které úspěšně obcházelo Dánsko, byl ukázkou technických schopností té doby.

Lodě hansy jsou výsledkem všech starších epoch, zejména Frísů a Vikingů. Hulk byl starožitná loď s mělčím dnem a větší šířkou, zjevně vynalezen jako mořskoříční loď. Později v 15. století mohl být i hodně velký a víc stěžňů, délku 25-35 metrů, do 300 tun a 3 metry ponor. Jádrem moci hanzy byla ale koga, nejběžnější loď. Narozdíl od předchozích dob ji už máme zdokumentovanou na pečetích měst a jiných institucí, a někdy dokonce i díky nalezeným vrakům.

- loď z Winchesteru 1180 je zajímavá tím, že má jako první kormidlo na čepu

- nalezená loď z Kalmaru z poč. 13. st. měla 11 m, 4,5 m šířku a výšku okolo 2 m.

- rekonstrukce z Elbingu, 1350 - 26 m délka, šířka 8 m, plachta 182 m, výtlak 220 tun

- nález z Brém, asi 1380, délka 25,5, šířka 7, výška 7,5 z toho 3 nad hladinou

- loď z r. 1450, tři stěžně, na dvou čtvercová plachta a na zadním latinská (250 metrů), délka 32 m, šířka 8 m, 40 mužů a 570 tun. V zásadě není důvod předpokládat, že by se podobně veliká loď nemohla vyskytnout i o dost dříve.

Hanza zpočátku neměla na moři vážné soupeře. Je skoro jisté, že už v 13. století byly lodi lehce vyzbrojeny proti případným pirátům. Lodě bez vesel byly chápány jako čistě střelecké; bez vesel by ostatně nebyly k taranování nebo k rychlému stíhání nepřátel příliš použitelné. Jasným vojenským znakem lodi jsou kastely, kde byli shromážděni střelci z kuší nebo luků, případně těžší balisty.