Historická města 14 - Exkurz: Řemesla a Obchod

Ukázkový výčet historických řemesel a městských povolání. Výčet je na konci následován popisem fungování obchodu ve městě, zejm. s ohledem na cizince a třemi exkurzemi do odlišného fungování z jiných míst (jižní Itálie a Novgorod).
Napsal chrochta

Exkurz: Řemesla a obchod

Téma řemesel a obchodu je rozsáhlé a občas je mnohem lepší než obecné teoretizování uvést pár příkladů umožňujících obrázku dodat detaily, barvy a zvýraznit plastičnost. Některé příklady jsou v článku, jiné – zejména zahrnující tabulky nebo prosté výčty – je lepší dát samostatně. Tedy tak činím, a doufám, že mi odpustíte formu a délku dílka.


Následující výčet cechů pochází z knihy Pražské cechy (rok vydání 1991) a platí tedy pro pražské souměstí. Jinde to mohlo vypadat – a zcela jistě i vypadalo – jinak. U malířů je použit i citát a informace z knihy Člověk českého raného novověku.


Barvíři

Znak: na modrém štítě stůl žluté barvy, na kterém dva muži mandlují černé plátno
Patron: sv. Lidie, sv. Helena
Latinský název: colorator
Anglický název: dyers
Německý název: Färber
Barvířů suken (colorator panni) bylo málo (soukeníci si sukno barvili sami nebo zaměstnávali barvíře jako dělníka). Barvířů koží také (leč 1453-1603 vlastní cech, ale pak připojeni k jirchářům), jedná se tedy o barvíře plátna. Barvíři byli v cechu s mandlíři, a obě jména se zaměňovala (všichni plátno bělili, barvili a mandlovali).


Bednáři (bečváři)

Znak: na bílém štítě nástroje řemesla, tj. pobíjecí palice, kružidlo, útorník, popř. dřevěný sud s těmito nástroji
Patron: sv. Václav
Latinský název: doliator
Anglický název: coopers
Německý název: Fassbinder
Sudy byly univerzálními přepravními obaly pro nejrůznější druhy zboží (včetně třeba kožešin). Bečváři vyráběli sudy, bednáři různé druhy dřevěných nádob (štoudve, škopky, vany apod.), ale názvy se volně zaměňovaly a obě specializace často vykonával jeden člověk.


Cínaři

Znak: na štítu konvice, hlaveň děla a zvon
Patron: sv. Karel Veliký
Latinský název: canulator, stannifusor
Anglický název: pewterers
Německý název: Zinngießer
V Praze byli vždy cínaři v cechu se zvonaři a puškaři (a často jeden člověk dělal to i ono). Název konvář se vztahuje k typickému výrobku (nádobí) a je synonymem pro cínaře.


Cvočkáři

Znak: na štítu červené srdce, nad ním tři hřeby
Patron: sv. Eligius ?
Anglický název: stud-makers
Německý název: Nagelschmiede
Stejně jako hřebíčníci (clavorum fabricator) a jehláři vznikli specializací kovářů. Hřebíčníků bylo málo (kováři si dělali hřebíky sami), ale jehlářů a cvočkářů bylo dost na to, aby se vydělili z platnéřského cechu.


Dlaždiči

Znak: na štítě dvě zkřížené motyky a ruční beran
Patron: sv. Štěpán, sv. Roch
Latinský název: pavimentor
Anglický název: paviours
Německý název: Pflasterer
Dlažební privilegia jsou velmi stará (vše první polovina 14. století), ale dlouho bylo dlážděno jen něco a dlaždičů bylo málo (cech až v 18. století) a ještě v polovině 19. století prý byla Praha proslulá „kvalitou“ své dlažby.


Hedvábníci

Anglický název: silk-makers
Německý název: Seidenweber
Hedvábnictví se v Čechách objevilo až v 18. století (starší zmínky o „hedvábnících“ se týkají spíše krumpléřů, vyšívačů hedvábím) a od počátku bylo svobodným řemeslem. Příliš se mu nedařilo a po pokácení obou pražských sadů (přes 3000 stromů) ještě v témže století hedvábnictví zaniklo. K roku 1781 ale prý bylo ve městě 28 mistrů se 113 tovaryši a 89 učedníky.


Hodináři

Znak: na štítě lev pod korunou drží v předních tlapách hodiny
Patron: sv. Petr
Latinský název: horologista
Anglický název: watchmakers
Německý název: Uhrmacher
Původně šlo o zámečníky specializované na opravu a výrobu věžních hodin; samozřejmě byli vzácní. Samostatný cech si hodináři vtvořili až roku 1705 (do té doby u zámečníků)


Hrnčíři

Znak: Adam a Eva se stromem poznání
Patron: Adam a Eva
Latinský název: ollator, figulus
Anglický název: potters
Německý název: Töpfer
Je to jedno z nejstarších řemesel vůbec a zároveň jde o asi nejrozšířenější řemeslo (keramiky byla neskutečná spotřeba). Hrnčíři vyráběli jak nádobí tak kamnové kachle a podlahové dlaždice a skoro každý hrnčíř byl i kamnář.


Hřebenáři

Znak: na štítě hřeben a zkřížené dvě pilky
Latinský název: pectinificus
Anglický název: comb-makers
Německý název: Kammacher
Hřebenářů bylo málo, protože hřebeny z běžného kovu a dřeva dokázal vyrobit na požádání skoro každý (hřebenáři tedy zřejmě zpracovávali dražší a vzácnější materiály typu slonovina, želvovina, zimostráz (pušpán) atd.).


Jehlaři

Znak: na štítě výrobky řemesla – jehly, špendlíky, udice, spona, řetízky atd.
Patron: sv. Eligius
Latinský název: acufex
Anglický název: needle-makers
Německý název: Nadler
Jde o specializované kováře, ale na rozdíl od kolegů cvočkářů měli cech už v druhé polovině 15. století, ale v 16. století se opět připojili do cechu k platnéřům. Další specializací vznikli špendlíkáři, kteří ovšem měli těžkou konkurenci v dovozu z Norimberku.


Kameníci

Znak: na štítě kamenické palice, kružidlo, úhelník
Patron: sv. Roch, sebatský arcibiskup sv. Blažej
Latinský název: lapicida
Anglický název: stone-masons
Německý název: Steinmetzen
Dlouhodobě byli v jednom cechu se zedníky (kameník uměl zedničit, zedník otesávat kámen).


Kartáři

Znak: štít dělený na tři pole, v horních dvou čtyři žaludy a homole, ve spodním nůžky
Patron: sv. Lukáš
Anglický název: card-makers
Německý název: Kartenmaler
Byli počítáni k malířům a iluminátorům, od kterých se oddělili poměrně pozdě.


Klempíři

Znak: na žlutém štítě lucerna a plechová nádoba různých tvarů
Patron: sv. Václav?
Latinský název: ars flaškatorium
Anglický název: metalworkers
Německý název: Klempner
Původně se dle nejtypičtějšího výrobku (flaškou, flaší byla každá dutá nádoba) nazývali řemeslníci zpracovávající plech flašnéři. Dlouho patřili do cechu platnéřů. V 16. století se jako flašnéři začali označovat řemeslníci pracující s železným („černým“) plechem, kdežto řemeslníci pracující s plechem pocínovaným („bílým“) nebo mosazným dostali jméno klempíři. Ti se osamostatnili do cechu až v 18. století.


Kloboučníci

Znak: na červeném štítě černý klobouk
Patron: sv. Jakub Větší, ravenský biskup sv. Sever, sv. Filip
Latinský název: pileator
Anglický název: hatters
Německý název: hutmacher
Kloboučníků původně nebylo mnoho a šili klobouky a čepice z různých látek včetně kožešin a mnohdy i rukavice.


Knihaři

Znak: na růžovém (někdy červenobílém) štítě knihařský lis a kniha
Patron: sv. Petr Celestin
Latinský název: ligator librum
Anglický název: bookbinders
Německý název: Buchbinder
Knihvazači původně byli v cechu s malíři. Předpokládá se (a je to logické), že knihaři zároveň s knihami obchodovali a tedy byli knihkupci. Těmi byli často i knihtiskaři, kteří ovšem byli svobodným uměním a tiskaři tedy žádný cech neměli.


Koláři

Znak: na modrém štítě loukoťové kolo, případně doplněné sekerou a pořízy.
Patron: sv. Kateřina
Latinský název: palustrifices, rotifices
Anglický název: wheelwrights, cartwrights
Německý název: Wagner
Koláři čili koloději byli v Praze početní a už ve 14. století tu bylo hodně specialistů: nápravníci, kolečníci (rotulifices; trakaře a kolečka), později přibili štelmaři (z Gestellmacher) čili korbaři neboli podstávkáři (výroba celých vozů). Koláři obvykle bývali v kovářském cechu, protože obě řemesla na sobě byla závislá (kováři vyráběli vozové kování).


Kominíci

Znak: na štítě postava sv. floriana, někdy doplněná dvěma zkříženými šornami, kominickými škrabkami
Patron: sv. Florian
Anglický název: chimney-sweeper
Německý název: Kaminkehrer
Kominíci se objevili až v 16. století společně s technickými změnami staveb (původně byly komíny jednoduché – dřevo vymazané hlínou) a cech vznikl až v 18. století.


Kopytáři

Znak: na červeném štítě dvě kopyta, popř. pracovní nástroje
Patron: sv. Václav
Anglický název: last-makers
Německý název: Leistnmacher
Byli vzácni; vyráběli kopyta pro ševce a možná, že i další dřevěné výrobky. Způsobem práce se podobali soustružníkům. První zpráva o jejich cechu je z roku 1791.


Kováři

Znak: na červeném štítě podkova s podkovákem, někdy doplněné kovářskými kladivy nebo i kovadlinou
Patron: sv. Eligius
Latinský název: faber
Anglický název: blacksmiths
Německý název: Schmiede
Velice staré a ve městech i na venkově hojně zastoupené řemeslo. Nevztahovalo se na ně nikdy mílové právo. Tovaryš musel při mistrovské zkoušce prokázat, že umí jak „černé dílo“ (okovat koně a vůz) tak „bílé dílo“ (výroba široké sekery a bradatky kolářské a řeznické).


Koželuzi

Znak: na štítě pár volských rohů a mezi nimi heraldické růže, popř. jen růže, nebo růže mezi koželužskými noži
Patron: sv. Bartoloměj
Latinský název: cerdones
Anglický název: tanners
Německý název: Gerber
Původně si kůži zpracovávali všichni řemeslníci, kteří s ní pracovali. Specialisté na vydělávání kůže se vydělili až ve 13. století, ale ševci si ještě dlouho poté kůže sami vydělávali a s koželuhy se svářili. Ve 14. století se od koželuhů, kterým zůstalo zpracovávání kůží rostlinným tříslem, vydělili bělokožci čili jircháři (albicerdones), kteří pomocí kamence neboli alůnu činili kůže tzv. na bělo


Kožešníci

Znak: na modrém štítě kosmý hermelínový pruh, na něm bílá holubice se zlatou větévkou v zobáku
Patron: sv. Jan Křtitel
Latinský název: pellifices
Anglický název: furriers
Německý název: Kürshner
Šlo o řemeslo početné a bohaté (kožešiny v zimě nutné a v létě oblíbenou módou). Zpracovávaly se jak kožešiny (neboli chlupaté zboží) domácí tak dovozové – jen kočičí by se žádný kožešník ani nedotkl. Vleklé spory byly s krejčími, kteří měli prastaré právo podšívat šaty kožešinou.


Krejčí

Znak: na modrém poli rozevřené krejčovské nůžky
Patron: sv. Homobonus, sv. Michal, sv. Václav
Latinský název: sartores
Anglický název: tailors
Německý název: Schneider
Je to velice staré řemeslo, a už k roku 1318 (nejstarší pražská statuta) se specializují na krejčí šijící nové šaty a vetešníky (fullones) opravující staré šaty. Ještě v témže století se objevují kalhotníci neboli hacníci (caligatores), kabátníci (jopulatores), pláštníci neboli kytláři (palliatores). Krejčí sice nebyli nejbohatší, ale vždy chodili vybraně oblečení.


Kupci

Znak: na zeleném štítě červené kupecké váhy
Patron: archanděl Michael
Latinský název: mercatores
Anglický název: merchants
Německý název: Kaufleute
Od raného středověku se pražští obchodníci dělili na velkoobchodníky (kupci) a prodejce v malém s vlastním krámem (kramáři; hranice nijak ostrá nebyla, takový kramář Kříž, zakladatel Betlémské kaple, jistě nebyl právě chudý). Nešlo o klasický cech, spíš ochranné zájmové sdružení.


Lakýrníci

Anglický název: painters
Německý název: Lackierer
Sice nejde o nové řemeslo, ale lakýrníci a natěrači byli velice dlouho počítání k malířům a nebyli nijak specializovaní (i malíři typu V. V. Rainer klidně přijali „lakýrnickou“ zakázku).


Lazebníci

Znak: na bílém štítě zelený dubový věník (svazek prutů nebo větviček s listy)
Patron: sv. Kosmas a Damián (bradýři)
Latinský název: balneatores, barbirasores
Anglický název: barbers
Německý název: Bader
Veřejné lázně byly důležitou součástí městského vybavení (charitativní odkazy peněz na lázně pro chudé) a často se zřizovaly společně s městem. Kromě vlastních lazebníků starajících se o provoz lázní a koupele se v lázních vyskytovali i bradíři čili barvíři (barbirasores), kteří zákazníky holili a poskytovali jim různé zdravotnické služby (včetně chirurgických nebo trhání zubů). V 16. století se od nich oddělili chirurgové čili fysikové neboli cirologové, kteří se v 18. století stali řádnými lékaři (a chirurgie se začala vyučovat na univerzitě). Nešlo o řemesla příliš vážená (chirurgie velice dlouho nepatřila do souboru univerzitní medicíny!), dle Jana Lucemburského dokonce nemohl být žádný lazebník ani bradýř konšelem. Často totiž nebyl velký rozdíl mezi lázněmi a nevěstincem (mravy lazebnic byly pověstné). Přesto cech vznikl už v 15. století a od roku 1509 šlo o řemeslo poctivé (někteří měšťané občas mívali odlišný názor).


Malíři

Znak: na červeném štítě tři stříbrné štítky
Patron: sv. Lukáš
Latinský název: pictor
Anglický název: painters
Německý název: Maler
O bratrstvu malířů, kde se sdružovalo 9 řemesel (převahu měli zřejmě štítaři), jsou zprávy už ze 14. století. Roku 1595 malíře prohlásil Rudolf II. za umělce a nikoli řemeslníky („malířuom, poněvadž to umění a mistrovství od jiných všech řemesel jest velmi rozdílné, tuto milost činíme a je tím, aby víceji od datum tohoto listu a potvrzení našeho od žádného za řemeslo pokládáni nebyli a řemeslem se nejmenovali ani nepsali, nýbrž umění malířského buď společně, nebo rozdílně, kdežříž by se koliv tomu umění malířskému od pořádných mistruov s tímto jich pořádkem malířuov Starého a Menšího měst Pražských se srovnajících pořádně vyučili, slouli a se od jednoho každého jmenovali a psali a jmenovati a psáti mohli a moc měli“; cechovní charakter bratrstva ovšem zůstal (těžká reglementace výroby) a na denním pořádku byly spory mezi bratrstvem a jednotlivými malíři (schovávajícími se za tituly dvorských, císařských, královských, komorních umělců, ochranou univerzit, církevních řádů) i jinými řemesly v bratrstvu.


Po roce 1595 v bratrstvu skončili i umělečtí sklenáři, vyšívači a další ozdobnická řemesla, v 17. století dokonce i řezbáři (technologie doplňovala řezbu štukem, polychromií a zlacením); malíři se samozřejmě považovali za nadřazené (víc intelektuální činnost). Protože specializovaní malíři by se jen těžko uživili, museli zvládat širokou škálu malířských technik a nebýt příliš vybíraví. „Velkovýroba“ oblíbených svatých obrázku patřila ještě k té umělečtější práci, valná většina práce byla spíše lakýrnická.


Učební doba zde byla 4-6 let (v biskupské Olomouci obligátní 3 roky), u sochařů 6 let. Mistrovská zkouška malíře: skleněná tabule 75x60 cm s olejomalbou sedící Madonny s dítětem (červený šat a modrý plášť), na pozadí krajina s architekturou, zlacený rám. Mistrovská zkouška sochaře: socha Panny Marie. V Olomouci požadovali olejomalbu (adept si mohl vybrat z několika biblických námětů) ve zlaceném rámu a akvarel Krista s městskou vedutou v pozadí. Umělecké schopnosti se příliš netestovaly, spíš schopnost pracovat s předlohou a míchat barvy.


Mědikovci

Znak: na červeném štítě kotel, v něm muž (mědikovec)
Patron: sv. Eligius, sv. Linhart, sv. Benedikt z Nursie
Anglický název: copper-smiths
Německý název: Kupferschmiede
Souhrnným názvem velice dlouho byl rotšmíd (označoval se jím každý řemeslník pracující s mědí a jejími slitinami, nejenom kovář mědi). V předhusitské době byli velice početní, v 16. a 17. století jim dělal problémy dovoz z Norimberku. Konjunkturu prožívalo jedině měděné nádobí, oblíbené až do začátku 20. století.


Mlynáři

Znak: na modrém štítě žluté palcové (ozubené) kolo
Patron: sv. Senanus
Latinský název: molitor
Anglický název: millers
Německý název: Müller
Mlýny původně zřizovala obec, klášter etc. a mlynář byl jen najatou obsluhou. V 16. století ale muž bylo hodně mlynářů, kteří mlýn tak či onak vlastnili. Vlastní cech ovšem velice dlouho neměli a organizovali se u pekařů; vlastní „polocechovní“ organizaci s celozemským dosahem ovšem ano.


Mydláři

Znak: dvakrát dělený štít s pruhy barev bílé, červené a modré, přes pruhy položeny dvě hořící svíce a kus mýdla rozřezávaný mydlářským drátem.
Anglický název: soap makers
Německý název: Seifensieder
Mydláři vyráběli také svíce (lojové i voskové); problémem bylo, že mýdlo i svíce si vyráběly často hospodyně doma a svíčky vyráběli a prodávali také řezníci. Cech se tedy objevil později, než by mohl. Součástí vždy byli svícníci (candelator), specialisté na výrobu svic (jen voskových ?).


Nožíři, mečíři a brusiči

Znak: na červeném (později modrém) štítě zlatá královská koruna, do níž vnikají tři nože (později dvě dýky a meč)
Patron: sv. Eligius
Latinský název: cultellatores, cultellifabri (obé nožíři), gladiatores, fabri gladiorum (obé mečíři)
Anglický název: cutlers/ swordmakers/ grinders
Německý název: Messerschmiede/ Schwertfeger/ Schleifer
Pražský cech je třeba ve srovnání s brněnským překvapivě starý (až 15. století), a to navzdory tomu, že zrovna Praha byla význačné středisko nožířské výroby (a ve středověku se odsud nože dokonce vyvážely). Nožíři a mečíři k sobě měli natolik blízko, že obě řemesla byla v jednom cechu; tam se k nim připojili brusiči, kteří poskytovali služby oběma, a v 18. století také pilníkáři (vzácní, bez ustáleného znaku).


Ovčáři

Znak: na štítu strom, pod ním leží bílý beránek
Patron: sv. Volfgang
Latinský název: magister oviorum
Anglický název: sheep-masters
Německý název: Schäfer
Ovčáři neboli polní mistři velice dlouho patřili mezi snížená řemesla těsně nad hranicí počestnosti. Proto, když zažil chov ovcí konjunkturu, požádali o zřízení cechu nikoli z hospodářských důvodů, nýbrž společenských (počestná řemesla mají cech).


Parukáři

Znak: na štítě mužská hlava s parukou
Patron: sv. Máří Magdalena
Anglický název: wig-makers
Německý název: Perückenmacher
Řemeslo vzniklo spolu s módou paruk v 17. století, v práce je cech z roku 1701; když móda v 19. století opadla, parukáři se sloučili s holiči a kadeřníky.


Pasíři

Znak: na bleděmodrém štítě pracovní nástroje řemesla
Patron: sv. Eligius?
Latinský název: cingulatores
Anglický název: girdlers
Německý název: Gürtler
Jedná se o velice staré a ve středověku a dlouho do raného novověku velice hojné (v Praze ve 14. století po nich pojmenovány hned 4 ulice) řemeslo (pásy byly nezbytnou součástí oděvu ženského i mužského). Pracovali s kovem, ale i kůží a látkou (doplňované kovovými nášivkami a prvky). Později, po ústupu obliby pásů, vyráběli další drobné kovové předměty (kratiknoty, kružidla).


Pekaři

Znak: na červeném štítě preclík, houska a rohlík, popřípadě další pekařské výrobky
Patron: sv. Vilém, sv. Florián, sv. Mikuláš z Myry
Latinský název: pistor panifex
Anglický název: bakers
Německý název: Bäcker
Pekaři se sdružovali již časně (nejstarší statuta jsou z roku 1338 z venkovských Netolic). Do cechu se k pekařům družili mlynáři (nejeden pekař byl i mlynářem). Hlavním výrobkem byl chléb (pšeničný bílý a žitný režný neboli pecnový), až po nich následují húsce čili calty, žemle a roháčky (rohlíky – prý se prosadily po tureckém obléhání Vídně v 17. století). Preclíky se zhotovovaly ze zvláštního těsta.


Pernikáři

Znak: na červenobílém štítě pod korunou perník nebo perníková forma
Patron: sv. Vilém, sv. Florian
Latinský název: artopiperista, pernikator
Anglický název: gingerbread-makers
Německý název: Lebzelter
Pernikářů původně mnoho nebylo a tak samostatný cech vzniknul až na počátku 16. století (a ještě nikoli na Starém Městě pražském). Cukráři se objevili v 16. století (tehdy zlevnil cukr) a k roku 1615 se nepřímo mluví o cukrářském cechu.


Platnéři

Znak: na zeleném štítě rytíř v brnění, s mečem a ostruhami
Patron: sv. Eligius
Latinský název: thorifices
Anglický název: linen-drapers
Německý název: Plattner
Rozvoj řemesla úzce souvisí s rytířstvím, respektive s přechodem od kroužkové zbroje (vyráběli ji brníři (lorifices), definitivně se přestala používat na počátku 16. století) ke zbroji z plechových plátů. Ještě k roku 1850 v Praze pracovalo 5 platnéřů, kteří vyráběli různá ozdobná kování (hlavně ke kočárům).


Pokrývači

Znak: na červeném štítě dvě zkřížená pokrývačská kladívka
Patron: sv. Jakub
Latinský název: tectores, architectores
Anglický název: slater/ tilers
Německý název: Dachdecker
Vzestup pokrývačů souvisel se záměnou došků a šindele za nehořlavou břidlicovou krytinu a později za keramické tašky.


Provazníci

Znak: na žlutém štítě postava sv. Posthuma pletoucí provazy
Patron: sv. Posthumus, sv. Hilarrius Poitierský
Anglický název: rope-makers
Německý název: Seiler
Jedná se o jeden z nejstarších pražských cechů. Základním materiálem bylo konopí, příze a kolomaz, vyráběly se provazy a lana nejrůznějšího určení, od silných po tenká lana určená k výrobě sítí. Zajímavý je sv. Posthumus, kterého se zatím nepodařilo v hagiografické literatuře bezpečně identifikovat.


Prýmkaři

Znak: na modrém štítě ozdobná šňůra se třemi střapci
Anglický název: braid-makers
Německý název: Posamentierer
Skrývají se také pod názvy tkaničníci, tkaqničkáři neboli šnoraři, šnuraři, posamentáři. Vyráběli již ve středověku velice oblíbené ozdobné tkanice, porty a třepení, ale cech je doložen velmi pozdě (1592).


Punčocháři

Znak: štít na čtyři pole na kříž rozdělený, v horním pravém poli punčocha, v dolejším levém rukavice, v dolejším pravém dvě štětky bodlákové, v hořejším levém dva nože
Patron: sv. Sever
Anglický název: stocking-knitters
Německý název: Strumpfwirker
Jde o řemeslo mladé (specializace soukeníků ?) – stejně jako punčochy. Punčocháři mohli dle schválených artikulí vyrábět punčochy, (látkové ?) rukavice, birety i přikrývky („modrace“). Cech se sice objevil roku 1612, ale pražských punčochářů nikdy moc nebylo (1743-1810 doloženo jen 27 mistrů).


Rukavičkáři

Znak: na bleděmodrém poli dvě zkřížené rukavice
Patron: sv. Jan Křtitel ?
Latinský název: cirothecarii, figellatores
Anglický název: glove-makers
Německý název: Handschuhmacher
Řemeslo je sice doloženo dávno, leč pražský cech vznikl až 1438 ze sporu s barvíři koží, s nimiž byli v jedné organizaci. Zpracovávali hlavně kůže a kožešiny, ale nevyhýbali se ani látkovým rukavicím, a dle informací i různé kožené polštáře „sedací i lehací“.


Rybáři

Znak: na červeném štítě tři ryby
Patron: sv. Petr
Latinský název: piscatores
Anglický název: fishermen
Německý název: Fischer
Nešlo o cech v pravém smyslu slova, nýbrž o spolky (konsorcia, „pořádky“) vedená „rychtáři“ a „konšely“ dle městských čtvrtí, mající jim organizovat náboženský život a pomoci při sporech s mlynáři (chronické) a pytláky. První se objevil roku 1531 na popud mostního úřadu, který jim všem byl nadřízenou institucí. Konsorcia si pronajímala části řeky ke správě a lovu ryb. Roku 1791 při korunovaci Leopolda II. každopádně šli pod vlastní korouhví.


Řemenáři

Znak: na bleděmodrém štítě ornamentálně skládaný řemen
Patron: sv. Pavel z Tarsu (Saul)
Latinský název: coriarius
Anglický název: strap-makers
Německý název: Riemer
Sice šlo o řemeslo početné – řemeny byly spotřebním zbožím – ale často organizované společně s dalšími kožedělnými řemesly v jednom cechu (v případě Prahy se jednalo o uzdaře). Řemenáři vyráběli i opasky, přívěsníky k sečným a bodným zbraním, různé obojky a podobně. Spory s uzdaři a sedláři byly na denním pořádku.


Řezníci

Znak: na červeném štítě bílý lev se zlatou korunou a drápy
Patron: sv. Václav, sv. Antonín Paduánský
Latinský název: carnifices
Anglický název: butchers
Německý název: Fleischhauer
Jde o velice starý cech – a vzhledem ke znaku (znak zemský!) i nebývale privilegovaný. Jelikož konzumace masa patřila ke znakům postavení (víc masa a „lepších“ druhů = lépe situovaný člověk), a vzhledem k tomu, že právě města byla dosti „nenažraná“ (profitoval na tom obchod s uherskými a polskými voly), bylo řezníků vždy hodně (v malém Domašíně bylo 7 řeznických krámů, v karlovském pražském souměstí 214 krámů) a obvykle patřili k bohatším řemeslníkům. Sám cech prodělal jistý vývoj (přibyl jeden ocas, řeznická širočina, koruna, barva zbroje).


Sedláři

Znak: na červeném štítě jezdecké sedlo
Patron: sv. Gualfradus
Latinský název: sellatores
Anglický název: saddlers
Německý název: Sattler
Sedlářů bylo hodně (koní taky). Sedláři vyráběli i příslušenství k sedlům, jako jsou třmeny, popruhy, jezdecké tašky a další, čímž se dostávali do chronických sporů z uzdaři a řemenáři.


Sklenáři

Znak: kolečky zaskleném okno, v něm červený štít se sklenářskými nástroji
Patron: sv. Lukáš
Latinský název: vitreatores
Anglický název: glaziers
Německý název: Glaser
Počátky řemesla jsou nejasné – snad byli původně v malířském cechu (ale také by mohlo jít o malíře na sklo). Vlastní cech se objevil až na začátku 17. století.


Sládci a sladovníci

Znak: na modrém štítě dvě zkřížené limpy pod korunou
Patron: sv. Václav
Latinský název: brasearii (sladovníci), braxatores (sládci)
Anglický název: brewers, maltsters
Německý název: Brauer und Mältzer
Právo vařit pivo se vázalo na měšťanský dům a mohl ho tedy vařit každý oprávněný měšťan; protože, pokud měl být výsledek pitelný, byla potřeba jistá kvalifikace, objevili se specializovaní řemeslníci: sládci, kteří rozuměli vaření piva, a sladovníci, kteří vyráběli z obilí (nejprve hlavně pšenice, později z ječmene) slad, základní surovinu k výrobě piva. Ti si postupně vytvořili cech, kam patřili všichni právováreční měšťané (členství v organizaci se tedy překrývalo s členstvím v jiných ceších); také se mluví o nákladnickém systému, kdy právovárečný měšťan dodal suroviny a sladovníci a sládci mu z nich vyrobili pivo. Nejprve se vařilo opravdu v jednotlivých domech, ale jak se zlepšovala kvalifikace a technologický postup, náklady si vynutily zřízení specializovaných budov – pivovarů; sladovny snad od počátku byly samostatnými specializovanými budovami (výroba sladu byla prostorově dost náročná). Pivovary mívaly značnou spotřebu vody a tak, pokud to šlo, byly napojeny na obecní vodovod.


Soukeníci, postřihači, valcháři

Znak: soukenická štětka, postřihačské nůžky, želízka, knapské střely (podobají se smyčci); nakonec převládly jako hlavní znamení postřihačské nůžky
Patron: sv. Martin, sv. Mikuláš z Bari
Latinský název: pannifex, textor, fullones
Anglický název: drapers, cutters, fullers
Německý název: Tuchmacher, Tuchscherer, Walker
Jedná se o velmi staré řemeslo a velmi starý cech. Složitý výrobní postup si vynutil vznik řady specializovaných řemesel – vlnaři (zpracování vlny na přízi), tkalci, valcháři, barvíři, postřihači (sestřih vlasu na jednotnou délku) – která ovšem na sobě byla výrobně závislá, byla organizována v jednom cechu a rozhodně nebyla plnoprávná (výjimkou barvíři, kteří přece jen byli poněkud nezávislí). Postřihačům se nakonec podařilo ssi zřídit vlastní cech. Často ale vše zvládl (musel zvládnout) jeden člověk, protože v českých zemích nenastaly podmínky pro zásadní diferenciaci a „zprůmyslnění“ výroby jako třeba ve Flandrech nebo Itálii. Ostatně dovoz sukna byl takového rázu, že se u nás vyráběla (a pravda, také vyvážela) jen levná nebarvená („šedá“, „vlčatá“) sukna (vše ostatní bylo jednodušší dovézt). Soukeníci i přes svou rozšířenost spíše živořili (výjimkou několik horských textiláckých středisek typu Broumov a Rychnov nad Kněžnou), kdežto obchodníci s dovozovým dražším suknem zvaní kroječi sukna (pannicidae) pařili k bohatším měšťanům (sukno bylo natolik ceněno, že se dokonce používalo jako ekvivalent peněz – v Uhrách jím byla vyplácena křesťanská armáda). Oděvy z kvalitnějšího barevného sukna se zcela běžně dědily a kradly.


Soustružníci

Znak: na štítě kružidlo, mezi jehož rozevřenými rameny se nachází koule
Patron: sv. Erasmus
Latinský název: tornator
Anglický název: turners
Německý název: Drescher
Jedná se o starobylé řemeslo – soustružníci pohárů jsou doloženi už z klášterních listin z raného novověku. Zpracovávalo se dřevo, ale i kost, roh a podobné materiály. Mezi výrobky patřily nádoby, koflíky, vřetena, šachové figurky, kuličky pro růženec a podobně. I přes svou starobylost se do samostatného cechu vydělili od truhlářů až na konci 16. století.


Ševci

Znak: na modrém štítě tři soustředně položené škorně s ostruhami (občas doplněno krájecími noži).
Patron: sv. Kryšpín a Krispinián
Latinský název: sutores
Anglický název: cobblers
Německý název: Schuhmacher
Záhy došlo k rozdělení řemeslníků na vetešníky (prťáky, flekýře) opravující starší obuv a novinníky vyrábějící obuv novou. Ševců bylo hodně (k roku 1600 prý bylo na Starém Městě pražském 70 a v celém souměstí 200 novinníků), stejně jako sporů mezi prťáky a novinníky, a tak každý obor měl vlastní cech.


Tesaři

Znak: na štítě dvě zkřížené sekery, nad nimi kružidlo, popřípadě další tesařské nástroje (úhelník, pila, tesařská váha a podobně)
Patron: sv. Josef
Latinský název: carpentarii
Anglický název: carpenters
Německý název: Zimmerleute
Od prvopočátků šlo o velice hojné řemeslo (dřevěné domy), které si svou pozici důležitého stavebního řemesla podrželo i nadále (dřevěné konstrukce). Tesaři proto dlouho byli v jednom cechu se zedníky. Obsah mistrovské zkoušky k roku 1585: krov, stolice ležatá, okrouhlé točité schody, komín svázaný, čtyřhranný a čepovaný.


Tkalci

Znak: na štítě tři tkalcovské člunky položené do trojúhelníka
Patron: sv. Mikuláš z Bari
Latinský název: textores
Anglický název: weavers
Německý název: Weber
Neboli pláteníci. Zpracovávali len a ve městě byli vzácní (plátenictví bylo typickým venkovským a zejména horským řemeslem), hojněji se zde nacházeli jen barchaníci, tkalci vyrábějící barchan (parchan), směsnou lněnou a bavlněnou tkaninu.


Truhláři

Znak: na štítě truhlářské nástroje (znak byl neustálený)
Patron: sv. Josef, sv. Roch
Latinský název: mensifices, mesatores, cistator
Anglický název: cabinet-makers
Německý název: Schreinber, Tischler
Jedná se o specializované tesaře. Jejich cech se objevil poměrně pozdě. Bylo zde množství specializací (leč nepříliš hojných): postelník (spondista), truhličník (cistulator), lištář, stolař (synonymum k „truhlář“), pilař, struhař, prknář (výroba prken pro truhláře). Tři posledně jmenované specializace si dokonce zřídily samostatný cech.


Vinaři

Znak: na štítě vinný hrozen a dva vinné nože
Patron: sv. Václav
Latinský název: vinitor
Anglický název: vintners
Německý název: Weingärtner
Nejedná se o klasický cech, ale spíše volné bratrstvo na způsob rybářů či sládků a sladovníků; vinice si totiž mohl koupit kdokoli a otázky ohledně pražských vinic řešil perkmistr hor viničných mající k ruce nejprve čtyři a později šest konšelů (plus vlastního písaře). Samo bratrstvo si volilo šest až osm starších (úřad perkmistra hor viničných totiž byl součástí městské samosprávy).


Voskaři

Znak: na štítě dvě zkřížené svíčky a dva točené voskové sloupky
Latinský název: cerac fusores
Anglický název: wax-makers
Německý název: Wachszieher
Voskaři pracovali se včelím voskem, jinak poměrně cennou látkou (vybíral se nejprve jako tribut a později v rámci cechu jako součást pokut). Bělili ho (bělidlo vosku je doloženo už ve 14. století) a vyráběli z něj svíčky a později i figurky. Původně se jim říkalo svícníci (podle hlavního výrobku) a dlouhou dobu byli v jednom cechu s mydláři, protože kromě voskovic vyráběli i svíčky lojové.


Výčepníci

Znak: na štítě pod korunou dvě zkřížená žezla
Patron: sv. Václav, sv. Ludmila
Latinský název: caupones, pincernae
Anglický název: tapsters
Německý název: Schankwirte
Právo výčepu se udělovalo jednotlivým domům nebo měšťanům; výčepníci, šenkéři, šenkýřky byli buď nájemné síly zajišťující výčep piva či vína, nebo také nájemci šenků. Protože šlo o lukrativní záležitost, dohlížel na ně později šestipanský úřad. Jde tedy o bratrstvo a nikoli „řádný“ cech, a navíc starší jmenoval šestipanský úřad. První doklady o jeho existenci pochází už z roku 1357.


Zahradníci

Znak: na štítě parter, kde mezi čtyřmi obdélníkovými záhony vyrůstá z kulatého záhonu keř bílé růže, přidržovaný rukou v oblaku, zatímco jiná ruka keř zalévá
Patron: sv. Máří Magdalena, sv. Dorota
Latinský název: hortulanus, ortulanus
Anglický název: gardeners
Německý název: Gärtner
Zahradníci pěstovali ovoce a zeleninu za hradbami města. Už ve 14. století se mluví o různých specialistech jako jsou cibuláři, dýnaři, jablečníci, zelaři, a v následujících stoletích jich ještě přibylo. Až do 17. století šlo o svobodné povolání – cech vznikl až roku 1679, a to ještě z iniciativy zahradníků starajících se o okrasné zahrady (první prokazatelnou zřídil až Rudolf II.).


Zámečníci

Znak: na zlatém štítě dva zkřížené klíče a visací zámek
Patron: sv. Petr, sv. Eligius
Latinský název: serifex, serator
Anglický název: locksmiths
Německý název: Schlosser
Jedná se o kováře specializované na jemnější a technicky náročnější práce z kovu. Cech vznikly před rokem 1399 a v organizaci se sdružovali také ručnikáři (puškaři), ostrožníci a hodináři.


Zedníci

Znak: na štítě zednické lžíce, úhelník, kladivo, kružidlo
Patron: sv. Roch
Latinský název: muratores
Anglický název: bricklayers
Německý název: Maurer
Zedníci se dlouho příliš nerozlišovali od kameníků (obě řemesla přitesávala stavební kámen) a obě řemesla měla společný cech. Pokus o vzájemný rozchod – nevraživosti totiž bylo dost a dost – konšelé zamítli.


Zlatníci

Znak: na modrém štítě zlatý kalich
Patron: sv. Eligius
Latinský název: aurifex, aurifabri
Anglický název: goldsmiths
Německý název: Goldschmiede
V Praze se nerozlišovalo mezi zlatníky a stříbrníky, a zlatníci zároveň byli klenotníky, emailéry a rytci. Zlatníci vyráběli hlavně bohoslužebné náčiní, prsteny, pásy, mísy, lžíce (stříbrné lžičky, společně se stříbrnými poháry (nejlépe zdobenými erbem nebo alespoň malbou), byly velice oblíbeným kusem nádobí), ryli pečetidla a různá razidla (včetně punců).


Následující tři části jsou vzaty z knihy Dějiny obchodu v předbělohorské Praze (rok vydání 1955).


Kramářské zboží

Kramářské zboží (krámské, kupecké zboží; německy Kramwaren) je velice nesourodou skupinou věci, která ovšem docela vynášela a byla pevně definovaná. V druhé polovině 15. století sem patřilo:

  1. koření a jiné plodiny dovážené ze Středomoří nebo ze zámoří (později se objevují názvy jako merces exoticae, indiánské zboží)
  2. materialia (chemické přípravky, léčiva, barvy, oleje)
  3. cizozemská vína (francouzská, rýnská, rakouská, uherská, moravská) a sladké pití (vína italská, řecká a španělská)
  4. hedvábí a látky všeho druhu mimo vlněná sukna
  5. cizozemské textilní výrobky (koberce, tkanice, punčochy, klobouky, podvazky), většinou zahrnované pod název šmejd.
  6. kovy a výrobky železných hamrů (plech, drát, hřebíky)
  7. cizozemské kovové výrobky, především zbraně a pak věci zahrnuté pod pojem šmejd
  8. vzácnější druhy kožešin a koží

Později se od kramářů oddělili železníci (kovové zboží vyjma šmejdu definitivně vypadlo z kramářského sortimentu) a vyprofilovali se samostatní šmejdíři, i když se šmejdem i nadále obchodovali kramáři. Šmejdíři také mohli některé položky šmejdu sami vyrábět (dovoz ale byl jednodušší) a měli společný cech se šmukýři, což byli dle artykulů jak řemeslníci tak obchodníci (obé šmejd – ona „výroba“ spíše sestávala z aplikace šmejdu na oděv). Obě profese se od sebe odlišovaly (šmejdíři byli spíše na kov, šmukýři spíše na látky) a hádaly se mezi sebou o kompetence. Dále se oddělili materialisté (neorganizovali se, neb jich bylo málo). Docházelo i k vnitřní specializaci, a tak jsou známi obchodníci s kořením a drahými látkami, obchodníci s kořením, jižním ovocem a sladkým pitím, obchodníci s vlašským ovocem, obchodníci s látkami a šmejdem. Dále byli specializovaní obchodníci s obilím, chmelem, luštěninami, zeleninou, ovocem, sýry a omastkem, drůbeží, sladkovodními rybami, zvěřinou, lesními plodinami, semeny a semennými oleji; říkalo se jim buď všeobecně hokynáři nebo dle sortimentu (húsaři, zvěřináři, melounářky a podobně).


Co patřilo pod šmejd: přezky, kroužky, zvonce, moždíře, kotlíky, svícny, ohřívadla, konve, kruhadla, váhy, početní groše, trouby, pukly na knihy, lžíce, píšťaly, zbraně a jiné předměty.


Právo hostí

Právo hostí upravovalo možnosti cizinců (všech vyjma měšťanů daného města) při prodeji ve městě. Týkalo se maloobchodu a panovník ho – alespoň od husitských válek – potvrzoval nikoli městu, nýbrž cechu obchodníků. Takto vypadalo v Praze v polovině 14. století.

  1. Definovalo, kdo je „host“ (na Starém Městě pražském kdokoli, kdo není měšťanem Starého Města nebo obyvatelem pod ochranou Staroměstských).
  2. Zakazovalo hostům prodávat v malých množstvích (na drobnou váhu u zboží kramářského a na drobnou míru u tkanin).
  3. Zakazovalo hostům obchodovat mezi sebou (v tom byly extrémně výjimečné Brugy, kde se to naopak podporovalo)
  4. Zakazovalo spolky hostů s domácími a přijímání zboží hostů domácími do komise.
  5. Přikazovalo prodej zboží hostů pouze za dozoru zprostředkovatelů (litkupníků).
  6. Přikazovalo nucený vývoz zboží, které hosté nechtěli prodat v Praze.

Takto ho na konci 15. století potvrdil král Vladislav II.

  1. Definice hosta (každý, kdo není staroměstským měšťanem).
  2. Hosté jsou povinni všechno zboží, přivážené do Cech, nechat proclít v Ungeltu.
  3. Hosté nesmějí mít krámy a smějí prodávat pouze ve sklepích (skladech) na Starém Městě pražském
  4. Hosté nesmí prodávat v malém; mají zakázáno používat vlastní míry a váhy a je určena spodní hranice, od které už mohou prodávat.
  5. Hosté nesmí obchodovat mezi sebou
  6. Hosté nesmějí vést komisionářské obchody s domácími.
  7. Hosté nesmějí jezdít z prahy na jarmarky do jiných českých měst.
  8. Hosté musí své zboží vyprodat ve 4 nedělích; co zbude, musí být pod zámkem do nejbližšího jarmarku.

Hospodářský tlak a (ne)schopnost prosazovat právní normy udělaly své, takže při konfirmaci z konce 16. století se právo hostí poněkud zredukovalo.

  1. Hosté nesmějí prodávat v drobném a mít vlastní váhy a míry.
  2. Hosté se smějí usadit jako ležáci jen na Starém Městě pražském a nesmí odsud jezdit na jarmarky do jiných českých měst.
  3. Židé nesmějí nakupovat od kupců zboží k dalšímu přeprodeji.

Ne každý cizinec ovšem musel být „řádným“ hostem; s exkluzivními obchodními partnery se uzavíraly separátní dvoustranné dohody. Jako například s Norimberskými (jde o návrh asi z roku 1488):

  1. Kupci mohou být žalováni v soukromoprávních sporech jen ve svém domovském městě.
  2. Ruší se kolektivní vina a trestán má být jen provinilec; to platí jak pro kupce tak pro formana a nezaplacené clo.
  3. Kupci mají platit u partnerů jen poloviční clo.
  4. Kupci mohou vést obchody po libosti s domácími i jinými hosty.

Pražský obchod a řemesla před Bílou horou

Obchod nebyl svobodnou činnosti. Výjimkou byl velkoobchod s čímkoli, omezovaný pouze právem hostí. Mohl se ho účastnit kdokoli včetně řemeslníků a obvkle se velkoobchodníci příliš nespecializovali (novoměstský zvonař Brikcí z Cimperka obchodoval s kovy, plátnem a kramářským zbožím, cizinec Cesar Šeenk dovážel papír, kožešiny, dobytek a koření). Svobodný byl i obchod s některými důležitými potravinami a surovinami: dobytkem, obilím, rybami, lojem, ovocem, zeleninou, koudelí, peřím (z prahy se vyváželo až do Itálie!), kožešinami, vlnou (snaha o monopolizaci v cechu soukeníků neuspěla). Jedinou podmínkou byl prodej na určeném místě (tržišti) a dodržování předkupního práva domácích.


Ke všemu ostatnímu byl potřeba souhlas vyšší moci. Základním předpokladem sice byl zisk městského práva, ale rada mohla povolit obchodovat i cizinci a naopak měšťan nemusel povolení k obchodu získat. Terminologie i praxe byla nejednoznačná, někdy se obě mpráva výslovně rozlišovala, jindy spojovala dohromady.


Některé živnosti byly organizovány cechovně a k provozu byla nutná účast v cechu. Šlo o kramáře (velice starý cech), šmejdíře a železníky, šmukýře (nutné bylo prokázat technickou způsobilost, protože šlo o polořemeslnou živnost), kroječe sukna, kroječe plátna. Cechovní artikule jednak omezovaly sortiment zboží a jednak určovaly jeho kvalitu. Překupnické živnosti byly organizovány policejně a regulovány policejními řády. Povolení vydával šestipanský úřad; často šlo zároveň o pronájem místa k prodeji. Povolení nebylo nutně vázáno na městské právo


Specifické postavení měli dvorští obchodníci (mercator aulicus), protože oficiálně patřili ke dvoru (a zodpovídali se dvorskému maršálkovi) a nemuseli se řídit zvyklostmi města. Původně snad opravdu měli jen a pouze zásobovat dvůr vším potřebným, ale postupně se z termínu „dvorský obchodník“ zajišťovaného udělením výsadního listu (frajbrífu) stalo jen vyjádření imunity vůči městským zvyklostem a nařízením. Občas (a neúspěšně) se ji snažili rozšířit i na městskou berni (koneckonců, jsou dvořané usazení ve městech).


Ještě specifičtější bylo postavení židovských obchodníků – židé totiž ze zákona obchodovat nesměli. Jenže dvůr potřeboval peníze a tak se obvykle díval jinam. Nebo je přímo podporoval (aby mohl dupnout měšťanům na prsty). Židé museli být od přírody podnikaví a vycházeli se šlechtou podstatně lépe než měšťané; nářky nad spoluprací šlechty a židovských obchodníků jsou hojné. Občas praktiky sice nebyly legální – zato pro obě strany výnosné. Nakonec židé získali od Rudolfa II. legitimaci svého obchodního podnikání (nutně potřeboval podporu obchodníka a bankéře Mordechaje Maisela) a Pražané dostali rozkazem nedělat jim problémy.


Krámy se mohly zřizovat i jednotlivě v domech a nikoli jen v městem zřízených kotcích či na jiných vyhrazených místech. Výjimkou byly soukenické krámy kontrolované kroječi sukna, protože těm se podařilo uhájit nucený prodej v kotcích (a kdo měl kotec, mohl prodávat sukno) – a řeznické krámy, kvůli hygienickým specifikům (smrad a špína) soustředěné na jednom místě. Vyjma řezníků byly kotce jednotlivých odvětví v samostatných stavbách promíchané (kožešník vedle soukeníka a chlebné lavice).


Protože pražské souměstí bylo velké a šlo o vynikající odbytiště – ovoce sem přiváželi sedláci i ze západního Slovenska – byla zde řada specializovaných tržišť: Dobytčí, Dřevný, Dřevěného zboží, Husí, Koňský, Kurný, Obilný, Olejný (vyjma dřevného oleje spadajícího do kramářského zboží), Ovocný (1856 tu bylo 15 stálých prodavaček), Senný (včetně jiných pícnin), Rybný (sladkovodní ryby), Svinský, Uhelný, Zvěřinový, Masný, chlebný a moučný, Tandléřský (vetešnický).


V Praze fungovalo nucené složení zboží na konkrétní místa. Jednak zde byl univerzální Ungelt (Týn), slané a sušené ryby se skládaly a danily v Undrláku a plátno ve Staré rychtě. Pražané, Norimberští a dvorští kupci platili při dovozu pouze poloviční ungelt. Ungelt se neplatil z: obilí, hrachu, krup, jáhel, mouky, sýra, másla, soli, krav, hladových volů, ovcí, koz, beranů, vepřů, drůbeže, živých ryb, českého vína, borytu, koudele, chmele, železa prodávaného v malém (na centnýře), žernovů a štukového kamene. Přesný sortiment se sice mírně obměňoval, ale vždy šlo o základní potraviny a nejdůležitější suroviny.


Kromě ungeltu a cla na hranicích se objevila i snaha zdanit obchod přímo. Byla zde daň z hlavy (jednotné výše – určena hlavně pro „potulné“ obchodníky), daň z krámů (z jejich hodnoty – mimořádně neoblíbená) a „třicátý peníz“ placený z jakéhokoli prodeje (neuvěřitelně neoblíbená, její prosazení se do reality trvalo velice dlouho – jednodušší bylo zdanit jen něco, co dobře sypalo a snáze se ohlídalo).


Postihy řemeslnictva za protihabsburský odboj roku 1547 se týkal jen politické moci (včetně tvorby cen) a samosprávných otázek – v žádném případě nebyly cíleny na hospodářství. To, že ve sledovaném období pražská řemesla z velké části dost upadla, bylo dáno jinými faktory. Hlavně za to mohl dlouhodobý pobyt dvora, nejprve Ferdinanda Tyrolského (1547-1567) a nakonec jeho synovce Rudolfa II. (1583-1612). Dvůr měl kvalitativně vyšší nároky a peníze na to, aby si požadované mohl koupit. Nebo nechal vyrobit od z ciziny přišedších odborníků i „odborníků“. Pražská řemesla tedy jednak musela čelit dovozu levnějšího stejně kvalitního nebo kvalitnějšího zboží, a jednak se tu vytvořila slušná skupina „dvorských“ řemeslníků (stejného typu, jako byli „dvorští“ kupci), kteří se z principu vzpírali cechovní regulaci – nebo hůř, kvůli kterým do samosprávy cechů dvůr zasahoval (a zkuste odmítnout příkaz z Hradu, že toho Itala musíte přijmout). Kromě toho pražská řemesla mnohdy nezvládala lidnaté souměstí zásobovat a tak zde prosperovali necechovní řemeslníci, ať už židé (1956 zaměstnával Mojšl 12 a Šťastný 5 tovaryšů) nebo křesťané, tzv. stolíři. Stížnosti proti židům i stolířům jsou hojné, ale cechy byly bezzubé. Není tedy divu, že došlo k úpadku řady „silných“ (ve městech hojně zastoupených) cechů.


Následující dvě části jsou z knih Hanza. Obrazy z dějin severského obchodu. (kontor) a Mezi třemi světadíly: obchod a lidé na vlnách Středozemního, Černého a Rudého moře (fondak).


Alexandrijské fondaky

Ve městě udržovaly fondaky Pisa (později Florencie), Benátky (dokonce dva), Janov, Katalánci, Byzanc, Tataři (obrovitý trh s otroky), Turci, Habešané, Mauretánci, Provensálci, Kypr, Marseille.


Šlo o čtverhranné budovy, největší ve městě, protože se do nich museli vejít všichni cizinci příslušné „národnosti“ i jejich zboží a ještě muselo zůstat dost místa k obchodu a zázemí. V přízemí byla skladiště, v patře ubytovny, někde byly i velké kostely (v pisánském dokonce celá katedrála). Uprostřed bylo nádvoří, kde se zboží rozbalovalo před uskladněním a opět balilo, místo se našlo i na zahrady. K vybavení patřila krčma (křesťané mohli po libosti chlastat jen v soukromí), lázeň a pec.


Konzulům pomáhal s vnitřním chodem fondaku úředník zvaný fundicarius. Konzulové zároveň vítali nově příchozí své „národnosti“a dělali i dozor v celnici, kde později měli k ruce vlastní celní úředníky. Celnice byla samostatnou budovou, kde se jak zboží evidovalo a proclívalo, tak se s ním i rovnou obchodovalo (aukce). Původně vcelku vstřícné chování sultánů a úředníků se za mamlúků a zejména v 15. století silně zhoršilo, kdy k šikaně a násilí přistoupily i panovnické monopoly a přemrštěné ceny. Clo se, zdá se, nezvyšovalo; bylo různě velké, Pisáncům ho Saladin určil na 12%, roku 1206 bylo 16%; z drahých kovů bylo 10%.


Novgorodský kontor

Kontorů moc nebylo. Kromě samosprávy měly nad svými členy nižší soudnictví a jejich představení (starší) jednali s úřady mateřského města či státu, a to ve věcech soudních, hospodářských i politických (získávání privilegií). Zástupci kontorů se účastnili jako pozorovatelé hanzovních sněmů.


Budiž dvůr sv. Petra v Novgorodu. Měl půdorys 54 x 32 metrů (obdobnou plochu zabíraly dvory bohatých bojarů), obíhala ho palisáda, později kamenná zeď, s kvalitní bránou, která se otevírala jen pro obchod. Hradba měla chránit obyvatele a jejich majetek před útoky rozvášněného davu obyvatel (bouřlivé debaty novgorodského sněmu obvykle končily všeobecnou bitkou, kde ranění byli normou a mrtví nikoli výjimkou). Byl zde kostel sv. Petra, kamenný, se silnými zdmi a pevnou bránou, který jednak chránil to uvnitř před ohněm (Novgorod byl převážně dřevěný a tak hořelo často) i rozlíceným davem. Sloužil, jak bylo obvyklé, jako archiv, pokladnice, úložiště etalonů a úředních vah, skladiště (krypta pod kostelem). Rovněž charakteristický je přísný zákaz pokládat zboží na hlavní oltář. Na dveřích kostela byla vyvěšena černá listina se jmény nepoctivých ruských kupců, se kterými se nemá obchodovat. Dále zde byly dřevěné prodejní boudy, kde si zájemci zboží prohlíželi, a podsklepené (asi patrové) dřevěné domy sloužící jednak jako skladiště méně cenného zboží, jednak jako obslužné provozy typu lázeň, pekárna, pivovar, palírna (žitné kořalky), fara či soudní síň s vězením, jednak ubytovny pro obyvatele. Těch tu byla jedna až dvě stovky, sdružených dle původu do společných domácností.


Hlavním vývozním artiklem byly kožešiny (zejména veverčí popeličina se vyvážela v neskutečných kvantech – londýnský kontor jich nakoupil v letech 1391-1392 340 000 kusů, vývoz se odhaduje na cca půl milionu kusů ročně), vosk (stovky kilogramů, len a konopí, ale také orientální zboží z Číny a Persie. Kožešiny se balily do balíků, cenné po 40, levnější po 250, ale také 500 nebo 1000; balíky se převáželi v sudech (do jednoho se vešlo 5000 – 10 000 kusů kožešin). Obchod zde byl převážně směnný, Novgoroďané si mysleli, že mince rozšiřují mor. Na obě strany museli velmi pozorně dohlížet obchodníci, protože jedna i druhá strana by se nerozpakovala zboží ředit nebo krátit; do vosku se přidávalo sádlo, smůla, mleté žaludy, hrách, ba i písek, vínu se ředilo vodou, sukna bývala kratší a sudy se slanečky buď menší nebo „vylepšené“ kamením (nebo obé). Existovaly zde dvě sezóny: „letní“, kdy se sem vše dopravovalo po moři a řekách, a „zimní“, kdy vše šlo po saních po pevnině.


Ženám byl vstup zakázán (všeobecně, nejen v Novgorodu), zakázán byl i hazard o peníze. Díky odlehlosti měl starší větší pravomoci, a dokonce i vyšší (hrdelní) soudnictví. Vztahy nebývaly vždy poklidné, dvůr býval občas i roky zavřený a při jedné příležitosti ze 150 vězněných německých obchodníků jich péči domorodců 36 nepřežilo. Mírovému soužití také nepřidávalo, že domorodci uplatňovali kolektivní ručení a kolektivní vinu. Navíc obě strany mluvily jiným jazykem, měly jinou kulturu a jinou víru, takže vzájemné kontakty se silně nedoporučovaly.


Úvod do celé série i původní verzi článku ke stažení ve formátu .doc najdete zde.
Napsal chrochta 03.04.2016
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 3 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.11518096923828 secREMOTE_IP: 18.97.9.170