Toto je ukázkové zpracování elfů jako rasy pro fantasy prostředí a jde o praktickou ukázku k článku Hraní ve fantasy: Rasy. Článek je doplněn o statistiky pro DnD 5e a Fate (podle System Toolkitu).
Elfové jsou tradiční - možná dokonce nejtradičnější - fantasy rasou, která v průběhu času získala mnoho různých zpodobnění od nespočtu autorů. Jedni elfové nemohou postihnout vše. Elfové popsaní v tomto textu jsou silně odvozeni z DnD a jeho různých světů a samozřejmě vznikly v Tolkienově stínu. A také s trochou inspirace v rase Balla ze světa Ashen Stars.
Elfové jsou jedním z nejstarších mladších národů. Vydělili se z ras Faerie v dobách, kdy světu vládla zapomenutá impéria starších ras, jejichž poslední zástupci dnes žijí v úpadku v odlehlých částech světa nebo které již zcela vymřely. Elfové si stále nesou odkaz oněch časů a spojuje se v nich stálost staletí se schopností přizpůsobení.
Elfové jsou známí svou elegancí, svým vrozeným sepjetím s magií a s místem, v němž žijí, stejně jako svým zvláštním, emotivním temperamentem. Magie je elfům tak blízká, že v ní mnohdy nespatřují nic zvláštního - což je možná důvodem, proč z jejich řad pochází méně kouzelníků, než by příslušníci magii vzdálenějších ras očekávali. Místo magie elfové mnohdy upřednostňují běžná řemesla a umění, v nichž se dokáží trpělivě zdokonalovat celá staletí.
Příslušníkům ostatních ras se elfové mohou zdát záhadní či nevypočitatelní. Jejich dlouhověkost jim dává odlišnou, zvláštní perspektivu a hodnoty, díky kterým se ostatním často zdají odtažití, nezaujetí nebo prostě jen povznesení nad každodenní realitu.
Elfové bývají štíhlí a o něco vyšší než lidé (i když jejich velikost je zhruba stejně rozdílná, jako lidská). Jsou známí svým krásným vzezřením, fyzickou elegancí a samozřejmě příslovečnýma špičatýma ušima.
Konkrétní vzhled elfů od barvy kůže přes barvu vlasů a očí až po drobnější detaily jejich vzezření se liší podle jejich rodu a podle prostředí, z nějž pocházejí.
Elfové fyzicky dospívají jen o málo pomaleji, než lidé (fyzické dospělosti dosahují zhruba v pětadvaceti letech), nicméně díky své dlouhověkosti vnímají elfové dospělost spíše duševně, než fyzicky. Různé rody elfů považují jedince za dospělého zhruba po dosažení věku padesáti až stopadesáti let.
Elfové se přirozeně mohou dožít zhruba 750 let věku, přičemž stárnutí se na nich začíná projevovat až v pozdní fázi života (někdy kolem sedmi set let) - od třiceti do sedmi set let se s věkem příliš nemění.
Elfové mají zhruba stejné nároky na množství a pravidelnost jídla, jako lidé. Obecně jsou i schopni jíst to samé, co lidé, nicméně ne všechna lidská jídla jsou jimi preferovaná a jednotlivé rody elfů se ve ve svých preferencích dále odlišují.
Elfové nespí - ne v běžném slova smyslu. Namísto toho upadají každý den na zhruba čtyři hodiny do tranzu, při němž zároveň sní a zůstávají při vědomí. Obvykle v tomto transu reflektují své nedávné zážitky nebo se ubírají do lucidního snění, z lidského pohledu ne nepodobného halucinacím. Během tohoto transu zůstávají elfové z většiny nehybní a tiší.
V pradávných dobách byli elfové bytostmi chaotické faerie, které se rozhodly upřednostit stabilitu hmotného světa. Mnoho z tohoto odkazu si nesou dodnes a i když je elfí myšlení tomu lidskému poměrně blízké, tak se od lidského v některých rysech výrazně liší.
Nejvýraznějším rozdílem je způsob, kterým elfové prožívají své city a emoce - narozdíl od lidí není jejich mysl propletenou pavučinou mnoha různých pocitů, ale většinu času jí dominuje právě jedna emoce a právě jeden pocit. To neznamená, že by elfové naráz cítili pouze jednu emoci, ale že všechny emoce, které elfové cítí, jsou vždy ovlivněny a prolnuty právě tou jednou, která v jejich nitru zrovna převažuje. Lidem tak elfové mnohdy připadají zároveň temperamentní a soustředění, i když elfové sami se tak nevnímají.
Elfové se liší v tom, jak často svou převažující emoci střídají. Někteří prochází mnoha různými určujícími pocity během jediné hodiny, jiní ale zůstávají pod vlivem jednoho citu celé dlouhé roky. Tak nebo onak mají na elfy jejich emoce výrazný vliv. Běžné emoce a pocity se na elfech minimálně navenek často neprojevují tak moc, jako tomu bývá u lidí, nicméně velmi výrazné emoce dokáží elfy na čas zdánlivě takřka zcela ovládnout.
Herní tip: Při hraní elfa se zkuste vždy držet jednoho aktuálního pocitu, který se bude projevovat ve všem vašem momentálním jednání (a klidně si ho poznamenejte někam, kde ho budete mít na očích). Není problém jej náhle vystřídat za jiný, když vám přijde, že k tomu nastal důvod, avšak snažte se, aby při takových změnách bylo vždy čitelné kdy, proč a jak nastaly.
Elfí mysl věnuje mnoho pozornosti prožívání, vychutnávání a zpracovávání svých pocitů. Tato skutečnost je jedním z hlavních důvodů, proč většina elfů žije z pohledu ostatních ras výrazně "pomaleji".
Někteří elfové se v určitém momentě svého života oddají některé emoci zcela a do hloubky. Někdy tak činí vědomě (např. když se oddají nějaké formě služby či slíbí věrnost vládci, kterého obdivují), avšak jindy k tomu mohou být donuceni (např. když je vše v jejich životě zničeno). Tato vlastnost je základem legend o elfích fanatických gardistech, o elfích milencích, jejichž láska zůstává nedotčena časem i o elfech trávících staletí v zármutku. Jen málo lidí si uvědomuje, že takové legendy vychází z jednoho a toho samého rysu elfí povahy.
Herní tip: Hrát elfa, který se takto hluboce oddal jedné emoci, může být náročné a hrát postavu, která je ve stále stejném duševním rozpoložení, by po chvíli ani nebylo zábavné. Pokud takového elfa chcete hrát, nemusíte se snažit hrát stále onu jednu emoci, ale snažte se k ní průběžně vracet a alespoň krátce ji proložit mezi každé dvě jiné emoce, pro které se zrovna rozhodnete.
Herní tip: Zamyslete se nad tím, že stejně, jako se elfí chování zdá cizí lidem, se i lidské chování může zdát cizí elfům, zejména těm, kteří s lidmi nemají příliš zkušeností! Lidská mysl ovládaná mnoha emocemi naráz může lidi činit pro elfy stejně zvláštními, nečitelnými a nepředvídatelnými, jako se elfové zdají lidem. Když se vaši lidští přátelé začnou chovat roztržitě a zmatečně, nebojte se občas zahrát nějaké to nepochopení.
Obecně vzato, elfové tíhnou k dobru (resp. je více dobrých elfů, než těch, kteří dobrými nejsou, minimálně u jejich nejrozšířenějších, resp. lidem nejznámějších rodů). Filozofové v tom často spatřují odkaz jejich původu, zatímco pragmatičtější myslitelé spíše následek jejich dlouhověkosti a vztahu k vlastní komunitě. Ať už je důvod jakýkoliv, otázka dobra a zla nebývá pro elfy příliš živelná a jejich postoj k věci je obvykle poměrně přímočarý (což není totéž jako říct, že jsou prosazování tohoto svého postoje vždy nějak osobně, hluboce či živelně oddáni).
Otázkou, která prochází napříč elfí rasou, je otázka Řádu a Chaosu, a to zejména, protože tato ovlivňuje nejen jejich postoj k okolní společnosti, ale i způsob, kterým vnímají svůj vlastní temperament.
Elfové na straně Řádu vnímají časté střídání emocí jako cosi stresujícího a raději zůstávají v jednom duševním rozpoložení delší dobu, dokud jej zcela "nezpracují". Cítí, že hloubka a trvalost jejich emocí si vyžaduje opatrnost v jednání s ostaními. Obvykle dodržují pravidla etikety a bývají zdrženliví ve viditelných projevech citů nebo v činech, které nesou emotivní náboj, protože nechtějí zbrkle či bezděčně ovlivnit prožívání ostatních. Ve svém vlastním životě tíhnou ke stálosti svých dominantních pocitů a to včetně těch, které nejsou přímo pozitivní, aby je mohli zcela pojmout a plně se s nimi vyrovnat. Zákonní elfové jsou právě těmi, kteří stojí za většinou legend o elfech žijících s odstupem k času.
Elfové na straně Chaosu střídání svých emocí naopak vítají a vidí v něm ochranu před tím, aby je jedna emoce zcela zavalila - ať už by mělo jít o zatížení něčím negativním nebo přesycení něčím pozitivním. Nemají problém s otevřeným projevováním svých pocitů ani s jednáním, které emoce vyvolává v ostatních nebo v nich samých. Domnívají se, že právě střídání hlubokých prožitků je přirozenou cestou k vyrovnanosti, a nebrání se tomu přecházet z jedné do druhé kdykoliv, kdy je k tomu něco podnítí. Chaotičtí elfové tak jednu emoci vyměňují za jinou dříve, než ji a její podnět zcela zpracovali - jejich mysl tím věc ale ani tak neopouští, jako spíše pouze odkládá, aby se k ní vrátila zase někdy jindy, až jim věc něco zase připomene. Chaotičtí elfové stojí za pověstí elfů jako temperamentních, náladových a nevypočitatelných bytostí.
Elfové jsou přirozeně silně spjatí s místem a prostředím, v němž žijí. Odráží se v jejich osobní povaze a dlouhodobě i v jejich vzezření. I když se jednotliví elfové samozřejmě i výrazně liší, obecně platí, že podle povahy elfa lze poznat, z jakého místa zhruba pochází a podobně lze rámcově odhadnout, jací asi tak budou elfové, kteří žijí v určitém místě.
Herní tip: Při tvorbě své postavy rozhodněte, jak vypadalo místo, z nějž pocházíte a dejte si jeden charakterový rys nebo způsob chování, který bude toto místo reprezentovat. Např. lesní elf z prosluněného lesa plného potoků může milovat pohyb nebo může vůči ostatním vystupovat vřele a pozitivně, zatímco lesní elf z temného hlubokého hvozdu může mít tendenci držet se v pozadí a působit trochu děsivě popř. mít velmi cynický a temný smysl pro humor.
Elfí nálada bývá ovlivněna prostředím a fyzickým okolím, v němž se dlouhodobě nachází, ať už jde o přirozenou přírodu nebo rozsáhlá velkoměsta. Pokud prostředí vzkvétá, elfové tíhnou k pozitivním náladám. Pokud je ale dané místo v úpadku, rozkladu, špíně a podobně, tíhnou spíše k negativnímu ladění.
Herní tip: Pokud se vaše postava bude při hře dlouho pohybovat místy, která jsou svým laděním velmi odlišná od místa jejího původu, klidně svůj s místem spojený povahový rys změňte - ať už krátkodobě, dokud se nepřemístíte opět někam jinam, nebo trvale, pokud vám přijde, že jsou místo nebo zážitky vaší postavy v něm skutečně výrazné.
Elfové jsou ze své vrozené povahy velmi individualističtí. Nemají problém s dlouhým odloučením a samotou a mezi sebou samými a ostatními vnímají ostrou hranici. Od ostatních se nicméně přímo neoddělují a uvědomují si, že jsou stále součástí větší společnosti.
Elfové podobně jako lidé uznávají vztahy, které jsou jim přiřknuty společností, ať už co do náležitosti k národu nebo co do širších rodinných vazeb, nicméně tyto vztahy pro ně mají menší význam, než tomu je u lidí. O to větší význam pro ně ale mají vztahy, které si sami vytváří a pro které se sami rozhodují.
Herní tip: Při hraní elfa si pro sebe ujasněte počáteční vztahy k ostatním postavám a možná raději začněte na "rezervovanější" straně spektra. Stále samozřejmě můžete rozlišovat mezi více a méně sympatickými postavami, nicméně dávejte si pozor na to, kdy se vaše postava s někým skutečně spřátelí a dávejte ve své hře najevo, že takový vztah je pro vaši postavu velmi vážný a závazný, a že i když samozřejmě může procházet různými konflikty a spory, tak jeho základ zůstává pevný, pokud se zcela nezboří.
Efí společnost přirozeně tíhne ke stálým uspořádáním a k následování konkrétních vůdců, kteří jsou vybíráni pro své osobní kvality (ať už jsou těmito schopnosti, dovednosti nebo prosté charisma dotyčných), nicméně elfí vnímání společnosti jako společenství jednotlivců nepřisuzuje příliš váhy institucím. Díky elfímu individualismu také bývá elfí společnost oproti lidské výrazně méně patriarchální.
Primitivní elfí společnost nemívá žádné výrazné mocenské struktury nebo pevné hiearchické vazby, které by se mezi jendotlivými elfy předávaly nějakou předvídatelnou logikou. S tím, jak jejich společnost roste, se tyto věci ustalují a stávají se trvalejšími, nicméně elfové narozdíl od lidí obvykle intuitivně vnímají rozdíl mezi jedincem a jeho funkcí a případné střídání jedinců nebo výraznější změny systému nevnímají tak drasticky, jako lidé.
Elfí šlechta nestojí (principielně) ani tak na samotné dědičnosti, jako spíše na mocenských vazbách, kontaktech a spojenectvích, která rodiče předávají svým dětem a hlavně na průběžné výchově nové generace rodu k vládě a povinnosti, která způsobuje, že děti současných elfích vladařů patří v další generaci opět k nejzpůsobilejším k tomu vládu převzít. Pokud tomu tak není, pak se vlády často ujme někdo jiný - ať už co do reálné moci v pozadí nebo přímým vystřídáním dotyčného. Z tohoto důvodu elfové obvykle nerozeznávají lidem blízká pravidla jako prvorozenost a běžně se stává, že rodič předá vládu mladšímu dítěti, popřípadě že se prvorozený svého údělu ve prospěch mladšího sourozence zřekne (i když takové věci neprobíhají vždy úplně klidně).
Elfí společnost může mít jednoho absolutního vládce, ale může mít i složitější systém různých vládců, kteří zastupují menší území nebo rozhodují o různých otázkách popř. může mít ve svém čele jednotnou vládu, jejíž členové reprezentují různé elfí skupiny nebo se věnují různým problematikám.
Stejně, jako elfové příliš nevnímají koncept institucí, se intuitivně vyhýbají i rigidnímu společenskému řádu, který by přímo diktoval jejich místo ve společnosti. Vztahy elfů a jejich vladařů jsou založené spíše na vzájemném uznání a na konkrétních rozhodnutích, než na prostém vztahu dané nadřízenosti a podřízenosti. V praxi to znamená, že když elfí vládci chtějí pohnout celým svým národem, musí jej přimět, aby vnímal stejné problémy s podobnou intenzitou. Na druhou stranu, pokud se v čele elfího společenství objeví velmi charismatický vůdce, elfové jej mohou následovat bez většího rozmýšlení. Elfové nemají žádné zvláštní sklony k demokracii ani jiné formě kolektivního rozhodování - z jejich pohledu má společnost uznávané vůdce, nebo se každý prostě rozhodne a jedná podle svého.
Říše a společenství elfů, kteří tíhnou k Zákonnosti, mívají složité společenské struktury, rituály a zvyklosti, které elfům umožňují minimalizovat otevřené spory a náhlé projevy emocí. Taková společenství si obvykle vytváří i složitou neformální etiketu založenou na nepřímých vyjádřeních a náznacích a mnoho rituálů, které jim umožňují procházet staletími jen s minimem osobních konfliktů, které by nebyly vyřešeny nějakou formou smíru. Z pohledu ostatních ras díky tomu působí odtažitě, chladně a někdy až povýšeně.
Jak to tak bývá, vnější podoba klame. Kde ostatní vidí netečnost, ostatní elfové bez problémů spatřují normální koloběh společenských výměn a živoucích vztahů, které jsou ale vyjadřovány způsobem, který není pro ostatní vtíravý. Na druhou stranu, elfí povýšenost není vždy jen zdánlivá a když na to dojde, říše zákonných elfů v ní dokáží opravdu vyniknout.
Chaotičtí elfové tvoří temperamentní, na pohled živoucí a "hlasitá" společenství přetékají životem a neustálým vývojem a změnami, které je těžké průběžně sledovat. Podobně jako u zákonných elfů ale pohled snadno zmate. Pokud někdo v takových společenstvích stráví dostatek času (což vzhledem k rozdílům v délce života elfů a jiných ras nemusí být tak snadné), všimne si, že se ve skutečnosti nemění tak moc, jak by se zdálo. Neustálý cyklus změn se průběžně obtáčí kolem pomyslného "středu", který by šlo označit za skutečnou povahu takových společenství: přátelé i přes občasné náhlé hádky zůstávají přáteli a vládci přes neustálé kličkování vedou své následovníky ve zhruba stejném směru.
Samozřejmě, Zákonní a Chaotičtí elfové se nerozdělují ostrou čarou a výše uvedené se týká spíše celkového charakteru společnosti než toho, že by všichni její členové patřili ke stejné straně (kromě toho nemálo elfů je samozřejmě i neutrálních). Chaotičtí elfové si mezi zákonnými obvykle zachovávají klidnější projev, kterým neovlivňují ostatní příliš výbušným způsobem, avšak sami si ponechávají svou živou, excentrickou povahu a pro lidi jsou tak "čitelnější". Lidé mnohdy propadají tomu chápat chaotické elfy mezi zákonnými jako mladistvé nebo mladé a zákonné elfy jako starší, dospělé či vyspělejší - což je pro elfy obvykle poměrně zábavné. Naopak zákonní elfové mezi chaotickými se většinou příliš netrápí vlastním projevem, ale v kontrastu působí odtažitě a lidem přijdou často zasmušilí či smutní, i když takoví nejsou.
Říše a společenství, v nichž se zákonní a chaotičtí elfové spojí dohromady bez toho, aby někteří převážili, se často rozpadá na různé skupiny, které se v každodenním životě z většiny míjí, ať už protože se rozdělí napříč různými místy nebo, tam, kde to není možné, sociálními skupinami. Vzhledem k elfímu individualizmu to neznamená ani tak vytvoření velkých a ostře rozdělených sídlišť, jako spíše vytvoření mnoha různých "ostrůvků" obývaných jednou či druhou skupinou. Tyto různé skupiny jsou mezi sebou navzájem provázané pavučinou osobních vztahů a různými ustanovenými rituály a společenskými událostmi, které jejich členům umožňují se setkávat za podmínek a při příležitostech, které jsou oběma stranám pohodlné.
Definujícím aspektem růstu elfí společnosti je překonávání jejich individuálistické povahy, vytváření bohatší sítě vztahů a utváření rozsáhlejších, byť třeba z lidského pohledu jen volně propojených společenství. Bohatší síť vztahů elfům umožňuje sdílet a předávat své vědomosti a těžit z kooperace, která, i když jim není přímo cizí, pro ně narozdíl od lidí není ani vrozenou první volbou.
Elfové netíhnou k velkému shromažďování, protože ve svém životě mají dostatek času a nemají potřebu tvořit si rozsáhlou síť osobních vztahů. Pokud vystaví velkoměsta, bývají na svou populaci velmi rozlehlá a nabízí dostatek prostoru všem svým obyvatelům, přičemž koncentrace obyvatel se obvykle nijak neprojevuje na charakteru elfí společnosti - v malé vesničce najdete v podstatě ty samé vztahy, dynamiku a rychlost života, problémy i radosti jako v jejich největším velkoměstě.
Úpadek elfí rasy může mít více podob. Pokud jsou elfí říše zničeny a elfové jsou nuceni žít dlouhodobě v blízkých skupinách, kde jsou na sobě všichni závislí a které jsou navíc koncentrované na malý prostor, vzniká mezi nimi zvláštní depresivní atmosféra plná nevyřčených a potlačených emocí. Takové skupiny bývají vnitřně nahnilé a agresivní vůči vlastním členům, držené pohromadě pouhou nutností. Pod tímto nánosem znechucení, neviditelné pro ostatní, stále přežívají jejich původní vztahy a přátelství, která jsou ale dušena nedostatkem osobního prostoru. Dlouhodobé přežívání v takovém prostředí může mít na elfí společenství velmi temné důsledky, jak mohou potvrdit všichni, kdo přežili své setkání s elfím rodem drowů.
Elfí úpadek může mít i podobu společenství, které bylo vystaveno velkému množství traumat, jež většinu jeho členů přenesla do vlivu negativních dominantních emocí. Taková společenství působí letargicky, depresivně a občas až odevzdaně - v některých řídkých případech mohou ale propadnout i masové krvelačnosti a pomstychtivosti, pokud namísto smutku převáží vztek a nenávist.
Případná primitivní podoba elfí společnosti se vyznačuje absencí vztahů a vazeb. Narozdíl od lidí elfové netíhnou instinktivně k bezpečí skupiny, ale naopak se od ní separují a berou ohledy především na vlastní přežití a prospěch (popř. na přežití a prospěch jen několika dalších, které přijali za své blízké). Vědomosti nejsou předávány a sdíleny - nikoliv nutně ze sobectví, ale z prosté absence potřeby takového jednání. Primitivní elfí společenství nabývají podob malých skupin, které navíc mají mnohdy jen omezené trvání (z pohledu samotných elfů - lidem se to může jevit odlišně).
Lidé jsou rozmanitou rasou - možná až příliš rozmanitou. Mnozí elfové sami pamatují vzestupy a pády několika lidských říší, měst a společenství, z nichž všechny byly odlišné od ostatních. Lidská mysl není ani tak nestálá, jako neustále zmatená v pocitech, názorech i přesvědčeních, plná rozporů, s nimiž lidé neustále zápolí. Lidská krátkověkost dává jen málokterému člověku čas elfy skutečně poznat - ostatně lidé zemřou dříve, než elf dospěje. Elfové se proto naučili při jednání s nimi určitému nadhledu a trpělivosti. Člověku je potřeba dát chvíli času, aby si sám urovnal, po čem vlastně touží a co se jejich chápání elfů (a nejen elfů) týče, mnohdy je snazší nechat je v jejich omylech, než se jim snažit vše neustále vysvětlovat. Lidská zmatenost je často ale i nebezpečná, protože lidé mají málokdy ujasněné své hodnoty a často se upínají k věcem, které nemají a nemohou mít skutečného trvání (odtud nejspíše často plyne jejich touha po hmotném bohatství). Tato skutečnost historicky stála za mnoha spory, k nimž mezi elfy a lidmi došlo. I když lidé ve svém čase málokdy dosáhnou skutečného mistrovství ve svých oborech a obecně jsou spíše slabší (i když velmi početnou) rasou, mnohdy dokáží překvapit svou náhlou úporností a najdou se mezi nimi tací, kteří v momentě nouze dokáží vykonat nečekaně ohromující činy.
Trpaslíci jsou jednou z nejstarších mladších ras - skoro tak staří, jako sami elfové. Jsou to bytosti země a kamene - tvrdí a zatvrzelí. Jakým trpaslík byl, když jsi ho potkal před sto lety, takovým bude i za sto let a pokud se trpaslík rozhodne někde stát, je takřka nemožné jím pohnout. Někdy, když trpaslíci stojí za správnými ideály, to je k dobru. Obvykle to je spíš ke škodě. Po elfím Rozdělení trpaslíci odmítli prchajícím elfům ustoupit o nejmenší krůček, aby jim pomohli od jejich pronásledovatelů a trpasličí říše stojí a rozpínají se bez ohledu na své okolí, což stálo za mnoha spory a válkami s nimi v pozdějších dobách. Trpaslíci jsou bytostně posedlí hmotným bohatstvím, jeho tvorbou i shromažďováním, a to zejména, pokud se na jeho vzniku sami podíleli (a podobně často cítí i ke svým vědomostem a uměním). Mnoho trpaslíků je ochotných položit život nebo, hůře, prolít řeky krve jen kvůli jakési znovuvykovatelné cetce nebo při obraně menšího města, které by - kdyby přežili - mohli snadno postavit znovu. Na druhou stranu, trpasličí věrnost je příslovečná. Obvykle je věnována jiným trpaslíkům, ale pokud elf získá trpasličí přátelství, je stejně pevné (ne-li pevnější), než přátelství jiného elfa.
Jen krátce po příchodu elfích předků z vílí divočiny a ustálení elfí rasy v přírodní rovině došlo k rozdělení nakrátko jednotného národa do několika různých rodů. Ony časy jsou pradávné a ani elfové z nich nedochovali víc, než pouhé legendy vyprávějící o dělení světa, příchodu nového věku a o válkách, útěcích a pronásledování.
Všechny elfí rody zůstávají elfy (a potomci případných křížení prostě zdědí rod jednoho z rodičů, obvykle podle typu a povahy prostředí, v němž byli počati a do nějž se narodili), avšak věčnost jejich rozdělení a odlišnost jejich dřívějších kultur přinesla rozdíly, které se již v dávné minulosti promítly do jejich vrozeného vzezření i povahy. Nejznámější a nejrozšířenější rody elfů jsou:
Lesní elfové (popis) (známí i jako zelení či divocí elfové) jsou nejspíše nejstarším z elfích rodů. Spjatí s okolní přírodou, intuitivní a temperamentní a zároveň mnohdy mlčenliví a odtažití jsou snad nejtypičtějšími reprezentanty elfí rasy.
Vznešení elfové (popis) (známí i jako mořští či oblační elfové) získali své jméno od lidí, kteří v nich viděli jakousi elfí šlechtu - civilizovanou obdobu jejich lesních příbuzných. Takové hodnocení je samozřejmě dost zcestné. Vznešení elfové jsou těmi, kteří se odvrátili od diktátu prostředí a rozhodli se přizpůsobit své prostředí vlastním představám o sobě samých skrze magii a řemesla.
Eladrini (popis) jsou elfové, kteří se po rozdělení elfů vrátili do vílí divočiny (nebo ji možná ani nikdy neopustili). Eladrinům koluje v žilách možná stejně vílí krve, jako té elfí - jsou bytostmi chaosu a neustálé změny, elfy, kteří inspirovali mnoho lidských pohádek (a ne vždy těch hezkých), pro které je magie přirozená stejně, jako dýchání.
Temní elfové (popis) (známí i jako noční či podzemní elfové) jsou potomky elfů, kteří po rozdělení odešli do podzemních říší a ještě dále a vrátili se zpět (alespoň z části). Svou tajemností, mysticismem a uzavřeností, ale i na elfy nezvyklou bojovností inspirovali mnoho předsudků, podivných zkazek a tajemných příběhů.
Drowové (popis) jsou temným odkazem elfího rodu - tím, co vzniklo z elfů, kteří strávili příliš času v temných místech, obklopeni nepřátelstvím a pronásledováním. Jsou vyvoleným národem Lolth, zlé, sadistické pavoučí bohyně a to o nich samo říká více, než by si kdo přál na vlastní kůži poznat.
Mytologie původu elfů z DnD 5e představená v Mordenkainen's Tome of Foes je shrnutá Mike Maerlsem v tomto videu (Jeremy pak navazuje mytologií Eladrinů zde a Drowů tady).
Ačkoliv elfí rody obvykle tvoří oddělená společenství obývaná zcela či z valné většiny pouze příslušníky jednoho z elfích rodů, jde převážně o historickou realitu později upevněnou tendencí jednotlivých rodů žít ve vlastním prostředí, spíše než o vzájemnou antipatii či neschopnost soužití (s výjimkou drowů, samozřejmě).
Pokud se sejdou zvláštní podmínky a více příslušníků různých elfích rodů se setká na jednom místě, není neobvyklé, aby vytvořili společnou komunitu nebo i říši. Taková společenství pak obvykle nabývají jedné ze dvou podob:
Pokud je jeden z rodů výrazně početnější nebo na počátku civilizačně vyspělejší, stává se většinou dominantním a společenství nabývá - minimálně navenek - podoby, která je tomuto rodu blízká. Ve své slávě se v takových společenstvích jednotlivé rody mísí, i když obvykle nijak výrazně nesplývají. Druhotný elfí rod svou společností obvykle doplňuje rod dominantní - přízpůsobuje se mu tam, kde jsou jejich způsoby odlišné (i když obvykle způsoby dominantního rodu z části ovlivní) a doplňuje jej svými zvyky v oblastech, které dominantní rod příliš neřeší.
Legendy vypráví (a historie zná pár případů) o říších vznešených elfů, mezi jejichž sídlišti ležely hvozdy lesních elfů a jejichž městy se různě proplétali eladrini, o říších lesních elfů, v jejichž nejhlubších zákoutích přebývaly skupiny temných elfů a jejichž města ve velkém obývali vznešení elfové, i elfí říše s bohatými lesy, vznosnými městy a rozsáhlými dominii v podzemí vedené šlechtickou kastou eladrinů.
Pravdou ale je, že historie zná i případy, o nichž legendy spíše mlčí - v úpadku elfí civilizace, když je dominantní elfí rod výrazně vyspělejší nebo když propadne dojmu vlastní nadřazenosti, se slabší elfí rod může octnout v postavení podřízených služebníků, na které vedoucí rod pohlíží jako na cosi nevyspělého a nedokonalého - jako na ty, kteří po rozdělení elfů upadli a stali se něčím menším. Vnímání dominantního rodu nebývá ani tak otrokářské, jako spíše povýšeně paternalistické, ale z lidského pohledu je občas těžké poznat rozdíl.
Výjimečně se může stát, že společnou říši utvoří dvě rovnocenné skupiny z různých elfích rodů. Takové říše jsou takřka vždy unikátní a jejich podoba je zvláštním mixem obou takových rodů. Podle legend se oba rody se zpočátku mísí, ale později začnou splývat - existují příběhy o mýtických elfích rodech, které vznikly jako výsledek takového splynutí, ale pokud se tak skutečně stalo, jejich osud zůstal neznámý.
Toto jsou lehoučce upravené statistiky elfů z DnD 5e PHB:
Zvýšení hodnot vlastností. Elfí hodnota Obratnosti se zvýší o 2.
Velikost: Elfové bývají vysocí kolem 170-195cm (6 stop).
Rychlost: Základní rychlost elfů je 9 metrů (30 stop).
Vidění v temnotě: Na 18 metrů (60 stop) vidí elfové v šeru tak, jako by bylo jasno, a ve tmě, jako by bylo šero. Ve tmě nerozeznají barvy, pouze odstíny šedi.
Bystré smysly: Elfové jsou zdatní v dovednosti Vnímání.
Vílí původ: Díky elfímu prapůvodu ve faerii mají elfové výhodu proti zmámení a magie je nemůže uspat.
Tranz: 4 hodinový tranz, do nějž elfové upadají namísto spánku, jim přináší stejné benefity, jaké ostatní získají z 8 hodinového spánku.
Jazyky: Elfové běžně rozumí a umí mluvit a psát Běžnou řečí a Elfštinou.
Rod: Zvol si jeden z elfích rodů, které jsou ve vašem světě a vaší kampani přístupné a přidej si jeho benefity ke zde uvedeným.
Toto je jedno z možných řešení jak elfy systémově vystihnout ve Fate Core. Detaily tohoto řešení viz Hraní ve fantasy: Rasy, nadpis "Pravidla".
Aspekt *Elf: Elfa lze vyvolat kdykoliv, kdy vám může pomoci věk a dlouhověkost, když se pokoušíte o něco, co vyžaduje obratnost, ladnost či eleganci nebo když jde o znalost nebo vcítění do okolního prostředí. Elfa lze vynutit k vyjádření nechtěného vlivu prostředí, v němž žije a kdykoliv, když jste zasaženi silnou emocí nebo se jí snažíte potlačit či překonat.
Dovednost Elf: Elfa můžete použít namísto Znalostí v otázkách historie a mytologie nebo namísto Vztahů při jednání s jinými elfy či bytostmi vílího původu.
Elfí triky:
< Elfové > | |
Lesní elfové |