Koně a jezdectví v RPG

Předmluva

Tento článek vznikl z dávné diskuse v reakci na zjištění, že mnoho, dost možná velká většina hráčů fantasy RPG nejenže sama nejezdí, ale navíc má o jezdectví, koních cestování na nich a boji z nich dost pokřivené a přehnané představy. Nechci tu vnucovat, jak mají koně a jezdci ve vašich hrách vypadat a fungovat, ale chci vám dát představu o tom, jak věci skutečně fungují - jak tu představu pak ve svých hrách (ne)použijete je čistě na vás a já budu ten první, kdo vám doporučí, abyste si jí patřičně žánrovým způsobem upravili. Zároveň jde o základní rámec - jezdectví je oblíbený sport a historie jezdectví je populární téma a internet je tak v případě zájmu o detaily plný videí a článků, kde můžete snadno zjistit víc.

Faktografie níže je mix informací z knížek, které jsem četl napříč časem, s vlastní zkušeností a s pár konkrétními detaily, které jsem si pro článek dohledal na internetu. Vám, co jezdíte, rovnou předesílám, že ano, v článku místy zjednodušuju a zobecňuju. Nicméně místy můžou být i skutečné nepřesnosti, nehodlám si hrát na mistrovského koňáka; pokud se ale vloudily, neměly by být nijak zásadní. Pokud mi něco zkritizujete v diskusi, nemám problém to opravit (a pokud tu něco herně relevantního nenajdete, nemám problém to doplnit).

Jak vypadá kůň

Výška koně se měří "v kohoutku" (mezi lopatkami, v místě, kde trup přechází v krk) a měřeno v neabsurdních jednotkách (1 dlaň = 10.16cm) mají koně v kohoutku mezi cca 1.4 a 1.8 metrem. Hlava koně stojícího v uvolněném vzpřímeném postoji je ještě o dalších cca 10% výš - výrazně víc, když jí ještě přizvedne. Co se váhy týče, tak menší kůň váží třeba "jen" 400kg, ti velcí můžou mít klidně skoro tunu - na půl metru rozdílu výšky tak kůň může vážit hravě dvakrát víc, což se samozřejmě projeví na jeho mohutnosti.

Teď a tady se postavte, ukažte si těch 1.4 a 1.8 metru rukou před sebe a představte si koně dané výšky a váhy přímo před sebou. Rychle vám dojde, že ten rozdíl je skutečně znát a zatímco menší kůň zase takový dojem nedělá, tak velcí koně jsou skutečně velcí. Na malého koně nasednete skoro jen jeho "překročením". Na velkého musíte atleticky naskočit.

Tohle nicméně platí pro (poměrně) moderní koně, řekněme od středověku dál. Dřívější koně bývali menší, resp. spíše k dolní hranici výše uvedených rozsahů. Menší koně se běžně používali jako pracovní, střední koně bývali jezdečtí popř. tažní pro spřežení a kočáry, velcí koně pak byli buď pracovně-tažní nebo váleční.

Co se anatomie týče, koňské nohy jsou oproti běžné předsetavě "o jednu kost posunuté" - popis je neintuitivní, vygooglete si obrázky.

Základy jezdecké techniky

Nejprve k tomu, jak vůbec jízda na koni funguje a jak se vůbec kůň hýbe. Kůň má tři základní "kroky" (tedy způsoby, kterými "klade nohu před nohu"): krok, klus a cval. Krok je "čtyřtakt" (diagonálně zadní-přední-zadní-přední) a pro jezdce je to úplně klidná záležitost. Klus je pomalejší běh, jde o "dvoutakt" (diagonální nohy společně - "mimochodníci" a velbloudi klusají stranově souměrně) a pro jezdce jde o nejméně pohodlný krok, protože ho v něm kůň nárazově nadhazuje. Cval je rychlý běh, nohy jdou zadní, diagonálí, přední, ale v praxi jde dohromady o jeden dopředný skok. Navzdory rychlosti a obavám začátečníků, pro jezdce je cval vcelku pohodlný houpavý pohyb. A nakonec tzv. "trysk" je prostě velmi rychlý cval, jezdec se při něm obvykle nadzvedává ve třmenech nad koně (totéž se občas dělá, obvykle přerušovaně na každý druhý krok koně, i při rychlejším klusu). Rychlejší klus a cval vyžadují určitou fyzickou aktivitu i od jezdce (musí dát sílu do zpevnění sedu a hýbat se spolu s koněm).

Co se jezdeckého stylu týká, v dnešní době si většina z vás okamžitě představí tzv. "anglický" způsob - lehké sedlo, "strhnule" sedícího jezdce s velmi rovnými zády, lehce pokrčenými nohami ve třmenech a přitažené otěže v obou rukou (držené mezi prsty), kterými je kůň přímo veden přesně tak, jak si jezdec přeje (ve skutečnosti, což už není vidět a mnoho lidí to proto neví, stále v kombinaci s intenzivní prací nohou a pánve - tzv. "sedem") a nedělá nic, k čemu od jezdce nedostane povel. To je moderní "sportovní" styl praktikovaný na závodech (s lehkými odlišnostmi od dostihů přes parkury až po drezury) a ve velké části rekreačního jezdectví - ale šance, že by vaše postavy v RPG jezdily jakkoliv podobně, je prakticky nulová.

Jezdectví v nemoderní době není otázka zábavy nebo elegance, ale praktičnosti - na koni je potřeba jet dlouhou dobu a/nebo je za jízdy potřeba pracovat nebo bojovat. Jednoduchý a postavám v RPG určitě mnohem bližší vzor můžete vidět v původně čistě pracovním "westernovém" stylu - jezdec sedí uvolněněji, koně vede převážně nohama a sedem, otěže drží v jedné ruce (dlaní nahoru) a místo tahání za ně je "překládá" do strany přes krk koně (tzv. "neckreining") - a za běžných okolností je ani moc nepotřebuje a to ani k zastavení koně - povel se dá dát opět "sedem", pro představu ztuhnutím a zhoupnutím do protipohybu koně atp. Kůň sám navíc funguje velmi samostatně, nepotřebuje neustálé "pobízení", instrukce dostává hlavně při změnách, navíc k tomu často jede podle vlastní hlavy (a výcviku) a přemýšlí tak "za jezdce" - a to jak při cestování, kdy si sám vybírá cestu, tak např. při nahánění dobytka, kdy krávu sám odstavuje (zatímco jezdec točí laso atp.) nebo v boji, kdy sám drží správný odstup od protivníka, uhybá hrozbám, popř. dokonce sám kope do nepřátel (zatímco jezdec bojuje, střílí, velí atp.). Jinými slovy, to, co s koněm můžete udělat, nezávisí jen na jezdci, ale z velké části i na samotném koni - a to nikoliv jeho poslušnosti, ale jeho vlastní dovednosti.

Jezdecké technologie - sedla

Styly jízdy byly napříč světem velmi podobné a největší vliv na ně měla především sedla. Sepsal jsem jejich historický vývoj a vliv na styl jízdy, ale byl zbytečně podrobný - zájemci ho najdou na druhé straně článku v dodatku (můžete tam skočit hned a sem se vrátit po dočtení). Důležité je vědět, že i když je sedlo velmi důležité a má mnoho funkcí (pohodlí a stabilitu jezdce, pohodlí a zdraví koně rozložením váhy jezdce pryč od páteře, možnost uvázání brašen, atp.), tak pro samotnou jízdu na koni není nutné. Na koni se nedržíte sedlem (nebo stáním ve třmenech), ale stiskem nohou (stehen, kolen). Zkušený jezdec bez sedla je na koni stále velmi stabilní a s trochou zvyku se mu sedí velmi dobře i delší dobu, může i skákat, jet terénem nebo z koně bojovat (i když se sedlem jsou tyto činnosti samozřejmě citelně snazší - a hlavně pohodlnější).

První sedla se objevila okolo roku -700 a šlo jen o deky upevněné popruhem. První "skutečné" sedlo se objevuje až okolo roku -400 a ještě dlouho jde jen o poměrně jednoduché konstrukce. Tohle jsou tedy vaše vzory pro Sword and sorcery a různé další podobné žánry. Postupem času se sedla stávají sofistikovanější a poskytují větší stabilitu a možnosti, nicméně první třmeny se objevují údajně nejdříve okolo roku 200 v Indii, v Evropě dokonce až okolo roku 500 - což je důležité, protože třmeny velmi usnadňují jízdu jezdci v těžké zbroji, čímž otevírají cestu vzniku těžké jízdy. A jen pro ujasnění - udržet se na koni jen stoupáním do třmenů a případným držením se za hřívu je možné, ale je to dost náročné a unavující, koně to ruší a mate a když se něco začne dít, tak vám to bude stačit jen krátce (do momentu než vás kůň v sedle víc "nadhodí", proti čemuž vám třmeny nijak nepomůžou).

Cestování na koni

Filmy (a dobrodružné romány) lžou a zkreslují vaše vnímání reality. Cestovat na koni není nutně rychlejší, než cestovat pěšky - ne, když adekvátně srovnáváte jízdního koně s trénovaným cestovatelem, líného člověka s herkou nebo závodního koně s maratoncem. A to se bavíme o cestě nebo rovném terénu, ve kterém kůň i jezdec přehledně vidí několik dalších kroků. Kůň sice snáz projde náročnější terén (bahno atp.), ale těžký terén (i takový, kde člověk stále ještě dokáže běžet) koně výrazně zpomalí a znemožní mu běžet - a velmi těžký terén (včetně starých lesů s podrostem, podmáčením atp.) je pro koně takřka nebo úplně neprůchozí. Ty čtyři nohy se v terénu prostě pletou a zakopnutí je pro koně (vzhledem k jeho váze i anatomii) výrazně nebezpečnější (ke křehkosti koní se ještě dostaneme níže).

Proč teda cestovat na koni? Kvůli:

• Nosnosti. To je zásadní. Běžný jezdecký kůň unese pohodlně 20% vlastní váhy (tj. cca 100-130kg, řádově víc, než člověk), přitom je stále snadno schopný cesty. Dá se tak jít s větším nákladem, nebo se stejným jít dýl.
• Vytrvalosti. Kůň zvládne jít dlouho i s nákladem, aniž by se příliš unavil. Pro cestovatele s nákladem to pak skutečně znamená ujít za den o něco víc (což se ale den po dni nasčítá).
• Pohodlí. Sedět, zatímco někdo šlape nebo aspoň nosí náklad za vás, je docela fajn způsob cestování.
• Slabosti. Ano, při "adekvátním" srovnání popsaném výše kůň tak skvěle nezáří. Jenže mnoho lidí nejsou dobří cestovatelé - jsou slabí, líní, staří, nemocní, zranění, nezvyklí dlouhé chůze atd. Naopak koně bývají aspoň průměrní - ti co nejsou totiž končí v salámu.
• Práci a boji. A nakonec, jízda na koni umožňuje kombinovat pohyb s jinou činností - ať už to je honáctví, nějaký jiný typ práce nebo boj.

Tohle všechno samozřejmě v důsledku znamená, že cestování na koni (nebo s koněm) v mnoha reálných případech skutečně je rychlejší - ale míň a jinak, než si lidé často představují. Mimochodem, cestování "na" koni často v praxi vypadalo jako chůze vedle vedeného koně. Hlavní důvod bylo samozřejmě koni odlehčit a ulevit, ale šlo i o to se skutečně prostě projít - sedět celý den v sedle se jak omrzí, tak otlačí (představte si své nadšení z osmi hodin sezení v autě nebo autobuse - sedla tak pohodlná nejsou).

Pokud chceš použít koně skutečně kvůli jeho rychlosti, tak máš v zásadě dvě možnosti:

• Můžeš koně krátkodobě hnát. To neznamená štvát se tryskem vpřed (leda na relativně krátkou vzdálenost), ale jet chvíli cvalem, nebo spíš klusem - chvíli krokem, opakuj dle potřeby. Takhle se dá překonat určitá vzdálenost rychleji a případně s rozumně těžším nákladem, ale za cenu únavy koně - opakování bez odpočinku může snadno vést k jeho vážnému zranění.
• Kurýrním/Ponny expres způsobem. To znamená hnát koně co to dá (s ohledem na jeho zdraví) k další stanici, kde ho předám do rukou někoho, kdo se o něj postará a dá mi místo něj dalšího, na kterém můžu rovnou pokračovat. To logicky vyžaduje nemalé zázemí.

Jak daleko a jak rychle se dá na koni jet je těžké říct obecně - hodně záleží na plemeni a tréninku koně, zátěži, terénu a okolnostech (zejm. jestli jde o jednorázovou nebo mnohadenní cestu), a i tak se zdroje výrazně liší. Řádově, cca, může pro jízdu vhodný (!) kůň:

• Urazit za den až k 40-50km (běžně třeba 30-40). Může urazit i k 70-80km, ale ne opakovaně a další den bude potřebovat odpočinout nebo aspoň zvolnit. (To mimochodem znamená, že jedete o hodně dýl, ne že jedete rychlejc.)
• Unést okolo 20% své váhy (běžně cca 100-130kg)
• Běžet až rychlostí zhruba 35km/h (bez jezdce až 60km/h) zhruba 1-2 km (tzn. zhruba tři čtyři minuty)
• Běžet rychlostí zhruba 20km/h cca 4 km (10 minut).

Vhodný kůň (tzn. specializovaný, ne že by zvládl všechno uvedené naráz) za dobrých podmínek pak může:

• Urazit za den až 80-90km. Může urazit opět až ke 150km, ale ne opakovaně.
• Ujet 150km za cca 6 hodin (jednorázově)
• Unést až 30% svojí váhy (tj. třeba až 250kg)
• Běžet rychlostí až k 50km/h, zhruba 4 km (tzn. cca 5 minut).
• Běžet rychlostí okolo 30km/h zhruba 10km (20 minut). (Pro srovnání, Velká Pardubická má cca 7 km a běží se cca 10 minut - jako vrcholový dostih.)

Jak píšu, jde o hrubá čísla a zdroje se liší. V RPG je navíc samozřejmě spousta prostoru pro různá hrdinská a legendární plemena, pro podvádění za pomoci síly obnovujících kouzel nebo alchymie atp. a nic proti tomu: tohle všechno by vám mělo dát hlavně základní představu, od které se odrazit. (A podtrhnout, jak hrozně badass je Stínovlas, co Gandalfa vzal cvalem 700 kiláků naráz z Rohanu do Roklinky za den aby hned běžel zpátky a později vzal Gandalfa s Pipinem 800 kiláků do Minath Tirith za čtyři noci - nejlepší dnešní dostihoví koně sou proti němu invalidní herky.)

Zranění, nemoci a péče

Kůň je velmi křehké zvíře - a šlechtěná plemena obzvlášť. Jako takový je poměrně náročný jak na zacházení, tak na obecnou péči.

I zlomenina nohy popř. závažnější přetrhání svalů a šlach je pro koně konec (často i v moderní době - zlomeniny nohou se hrozně špatně hojí a nehybnost vede k závažným zdravotním problémům). A koňské nohy se lámou poměrně snadno (kůň je těžký, kosti v nohou relativně lehké a ne moc osvalené). Co hůř, koně jsou poměrně náchylní i na "fyziologický šok" zraněním způsobený (tj. to, k čemu jsou lidé naopak odolní velmi), takže kůň může "přímo" zemřít i na od pohledu nesmrtící zranění. A zatímco koňský trup a krk jsou osvalené a robustní, jeho nohy, ale ani hlava a lebka navzdory své velikosti moc ne.

O nic moc lépe na tom koně nejsou co do nemocí, zejména nachlazení a zápalů plic. V tom hraje velkou roli pracovní zátěž, kterou je lidé běžně vystavují (a s ní související zahřátí, pocení a vysílení). O koně je potřeba se po jízdě postarat - "vykrokovat ho" do klidu, pokud kůň běžel (aby se předešlo zranění svalů nebo nárazovému "vystydnutí") a vyčistit (usušit - typicky slámou - aby neprochladl a typicky i vyhřebelcovat). Kdykoliv vidíte hrdinu, jak se někam řítí na koni, jen aby seskočil s mečem v ruce a vrhl se do hradu, vzpomeňte si na chudáka pacholka, co z toho určitě luxusně drahýho jezdeckýho koně musí shodit sedlo, mokrou deku pod sedlem přehodit suchou dekou, hodinu koně vodit na lonži, aby ho zklidnil, než ho bude dvě hodiny drhnout slámou, aby ho vysušil. Zatímco měl dělat něco jinýho, za co pak dostane zjeba, že to neni hotový (ale lepší než se nechat zpráskat za neobstaranýho koně).

Oba výše uvedené problémy výrazně zpomalují jakéhokoliv aspoň trochu "slušného" jezdce. Z koně se dá mnohdy dostat citelně větší, než "obvyklý" výkon - ale je to za cenu rizika jeho zranění už při samotné cestě, popř. rizika fatálních následků na jejím konci.

Stranou ostatního je koně potřeba v mezičase dobře živit, starat se o kopyta (ať už jsou okovaná nebo ne), dopřávat mu pravidelně pohyb atp. O lepší koně se majitelé často starali sami, popř. se o ně mohli starat jen někteří sluhové.

Výcvik a povaha

Koně jsou velmi inteligentní - možná to nejsou géniové, ale jsou chytřejší, než si většina lidí, co s nimi nemají zkušenost, obvykle myslí. A mají často svojí osobnost - většinou jde o detaily, ale někteří umí být skutečně milí, tvrdohlaví, soutěživí - a nebo taky škodolibí, zákeřní nebo vysloveně zlí (aniž by s nimi někdo předtím špatně zacházel nebo tak něco). Přirozeně, máme různá plemena a různé koně. Ale k výcviku.

V historicky laděném settingu nečekejte, že by šlo jezdit na každém koni, na kterého narazíte. Jízda vyžaduje cvičeného koně, který je na jezdce zvyklý a chápe povely a většina koní bude prostě tažných a pracovních - když na takového koně skočíte a pobídnete ho dopředu, tak ho nejspíš dost zmatete (a dost možná poplašíte). I pokud ho rozjedete, jeho ovládání bude v lepším případě velmi hádavý dialog.

Vycvičit koně na základní ježdění tak těžké není. Vycvičit ho na dobré ježdění už je těžší a vyžaduje to dovednost. Dobré ježdění zahrnuje i věci jako ochotu skákat přes překážky (místo toho se jim vyhnout nebo před nimi zastavit), jít do těžkého terénu, ochotu hnát se na povel dál dopředu i když je kůň už unavený atp.

Ježdění samotné je pořád poměrně snadné - kůň jde prostě tam, kam se po něm chce. U mnoha činností, od lovu přes honáctví až po boj, ale nechcete jen koně, který poslouchá, ale chcete koně, který chápe, co se dělá a s jezdcem aktivně spolupracuje - dělá pod jezdcem vlastní rozhodnutí, jde z vlastní vůle tam, kam jezdec jít potřebuje, aniž by ho k tomu jezdec pobídl - výsledkem jsou rychlejší reakce a doslova týmová spolupráce jezdce a koně. (Pusťte si nějakou westernovou soutěž v odchytávání dobytka a rychle pochopíte.) Ne každý kůň (i z vhodného plemene) se na to hodí, na více a více náročnější činnosti se jich hodí stále méně a u některých jejich nevhodnost zjistíte až v průběhu výcviku, který musí dělat jezdec, který sám chápe, co po koni chce: tj. koně pro rytíře musí aspoň z části cvičit rytíř - resp. jízdní válečník, což takové koně dělá samozřejmě drahé a majitelé, kteří se na jejich výcviku sami mnohdy alespoň podíleli, k nim často mají osobní vztah.

Když je řeč o vztahu, často se mluví o tom, že mezi konkrétním člověkem a koněm může vzniknout "pouto" nebo "přátelství". Viděl jsem to naživo - řečeno přízemně, kůň pak na daného člověka reaguje velmi vstřícně, značně protekčně a "věrně" (ne, že by byl nutně poslušnější - ale nechá si líbit víc a i pro takového člověka víc "udělá").

A nakonec, jak jsem psal, koně jsou chytří. Takže ano, můžete je naučit různé speciality jako přijít na zavolání, udělat něco na specifické zahvízdání atp. a není to až tak náročné, pokud tomu věnujete chvíli. Koně se dají naučit spoustu blbostí.

Boj z koně

Vidíte jezdce proti pěšákovi? Vsaďte na pěšáka.

Vážně. První problém je, že kůň do boje prostě nechce. Koně jsou od přírody bojácná a plachá zvířata - snadno se splaší, ať už leknutím nebo bolestí, nechtějí se přiblížit k čemukoliv, čeho se bojí (občas včetně divně vypadajícího keře nebo šustícího listí), odmítají vrážet do jiných tvorů včetně lidí, natož po nich šlapat atp. (i splašený kůň se člověku zkusí uhnout, popř. ho přeskočit - samozřejmě při tom do něj může vrazit bokem nebo mu nechtěně ukopnout hlavu omylem). Jinými slovy, běžného koně do boje vůbec nedostanete popř. ho nepřítel snadno vyděsí a zaplaší přímo pod jezdcem.

Ale dobře. Řekněme, že máme "omláceného" nebo trochu trénovaného koně, co se jen tak nelekne a do boje s jezdcem proti pěšákovi půjde. Tady začne hromada problémů: Z výšky koně se na pěšáka neútočí nijak dobře, kratší zbraně špatně dosáhnou, delšími se pak na blízko z koně hůř manipuluje - a pro pěšáka jsou útoky vedené předvídatelně shora a může je poměrně snadno krýt. Z druhé strany to na první pohled vypadá podobně, ale není to tak - dlouhé zbraně se pěšákovi používají pořád dobře a ty krátké sice špatně dosáhnou na jezdce, ale dobře na samotného koně. A kůň samotný je pro pěšáka velmi lákavý, snadno zasažitelný a příliš snadno zranitelný cíl - a podetnutý kůň je vzpínající se a padající kůň, což je ohrožený a snadno napadnutelný jezdec (a mrtvý kůň). Jezdec se dá z koně i srazit nebo strhnout, což mu v boji také nepomůže. Jezdec s koněm na místě manévruje o hodně hůř, než pěšák. Rozjezdem si jezdec ale moc nepomůže - rozjetý kůň má značnou setrvačnost, pro pěšáka naopak není až tak velký problém na poslední chvíli uskočit, skrčit se nebo přeskočit na druhou stranu koně, než kam jezdec útočí, a útoku se vyhnout nebo dokonce "nerušeně" zaútočit na koně nebo i samotného jezdce. Atp. Při střetu s pěšákem je pro jezdce mnohdy (obvykle) lepší prostě sesednout.

Mýtus jezdecké výhody vychází z filmů a z efektivity vojenské jízdy. Problém je, že je velmi zásadní rozdíl mezi stěnou (v případě těžké jízdy navíc pancéřovaných) koní, co se plec na pleci řítí kopími trčícími vpřed přímo do linie (nebo dokonce neorganizovaného davu) pěšáků, ktěří nemají kam uhnout, a mezi jedním jezdcem proti jednomu pěšákovi v prostoru. Pokud se začneme bavit o střetu několika jezdců s několika pěšáky, tak se situace stane komplikovanější a začnou hrát roli věci jako sehranost, společná taktika atp. Ani to ale není jasně ve prospěch jízdy a např. lehká jízda historicky mnohdy používala koně jen k přesunu a manévrování, ale před samotným bojem z nich sesedala a bojovala jako pěchota. (Tohle je ale rozsáhlé téma samo o sobě a mnohé bitevní taktiky jízdy proti pěšákům a jízdy proti jiné jízdě jsou asi nad rámec tohodle článku.)

Je možné vycvičit skutečného válečného oře, který bude s jezdcem fungovat jako párový tým, sám bude v boji manévrovat, dorážet, uhýbat a třeba i kopat a zadupávat a na kterém bude radost vrhnout se na pěšáka? Krátce: Ano. Ale má to mnohá ale. Zaprvé je potřeba vhodné plemeno a vhodný kůň. Zadruhé trénink takového koně bude velmi náročný a dlouhý a bude vyžadovat značné další zdroje (např. pěšáky na kterých ho to vrážení a kopání budete učit). Tzn. podobní koně budou vzácní a drazí. Jenže, zatřetí, jsou stále křehcí a zranitelní - což jde řešit zbrojí, ale to je další cena navíc (a při cestování zátěž a nutnost péče). Bitevní celokovové koňské zbroje vážily podle svého rozsahu a podle koně 25-50kg - což pro mohutného koně není až tak moc a může s ní jezdit stejně, jako jiný kůň s nákladem (viz výše). Koně ale mohla (zejména mimo zuřivou bitvu) velmi rozumně ochránit i tvrzená kožená zbroj s kovem jen na nutných místech - taková vážila cca 10-20kg.

Nicméně ano, podobný vybraný, vytrénovaný a plně pancéřovaný kůň může být děsivou bojovou silou. Pro bitevní práci celé jednotky těžké jízdy byl ale možná až moc dobrý a drahý (koně jezdectva se cvičili pro boj v rámci jednotky, ne proti jednotlivcům) a bez ohledu na jeho přínos se může jezdci stále vyplatit před bojem proti jednotlivci sesednout, prostě aby takto cenného koně zbytečně neriskoval v boji, ve kterém takové dodatečné síly není zapotřebí.