Ochránce cesty

VI. Čtvrtý denV noci zemřelo pět dalších lidí. Malý, chudý domek, na cestě od svatého Jana na sever, měl proraženou stěnu. Lidé byli zabiti ve spánku - jen se s hrůzou šeptalo, jak vypadali. Muž měl utrženou hlavu, tělo jeho ženy jako by vybuchlo; a děti vůbec nešlo rozeznat. A přece - když se pozdě odpoledne vyptával Ben jednoho muže, zkušeného v ranhojičství, ten mu prozradil, že ve všech případech bylo tělo zabito jediným strašlivým úderem. Stejně jako u toho muže včera. Ať už rána dopadla na hlavu, jako u muže, a rozbila ji na tisíc kusů; vrazila do hrudi a roztrhala ji jako u ženy nebo u prvé oběti, nebo dokonce tělo přerazila na dvě části, jako u dvou dětí - vždy to byla zřejmě jediná rána, jakoby železným kyjem, vedená nepředstavitelnou silou.Ale to odbočuji. Podivná cesta našeho nepřítele té noci neskončila; u kostela svatého Prokopa, po směru cesty podél břehu a nepříjemně blízko u naší komendy, byly ráno rozražené dveře. Opět jediným úderem, který jsme už pomalu poznávali. Teprve okolo rozednění se všechny tyto zprávy shromáždily u nás. Nebyli jsme oprávněni po zásahu velkopřevora cokoli rozhodovat; a tak jsme si zdánlivě hleděli každodenní práce a modliteb. Jenomže ve skutečnosti těžko někdo mohl zůstat klidný, zvláště když se v našem okolí rozmáhala vlna paniky. Nová úděsná vražda, bez jakékoli příčiny a vysvětlení, proměnila celé okolí v zemi strachu. Nikdo už nedokáže v noci klidně spát, protože nikdo si nemůže být jist. Začaly také první útěky. Lidé bez majetku a bez kořenů, tuláci, náhodní pocestní a tovaryši, ke kterým jsem také dříve patřil - ti se bez vysvětlení začali vytrácet první. Nikdo se jim ani nemohl divit - toto zde nebyla jejich věc. Ti, kdo měli co ztratit - rodinu, dům, majetek, třebas i malý - ti zatloukali okna, brousili sekery a připravovali se, jakoby měla začít válka. Podivné ráno.Dokonce i některé bratry jsem právem podezíral, že - navzdory velkopřevorovu přikázání - se věcí zaobírat nepřestali. Bratr Ben, můj učitel a málem otec, se sice tvářil, jakoby na všechno zapomněl, ale mnoha dovedně troušenými poznámkami a dotazy vyzvídal vše, co vědět potřeboval. Znal jsem ho natolik dobře, že jsem chápal, že pro něj je celá věc výzvou - výzvou k bitvě ducha. Miloval filosofy, miloval logiku i dialektiku a utkal se v každém sporu, ve kterém šlo o myšlenky. Nařkl mne nedávno, že příliš prahnu po vysvětlení věcí - ale byl to on, kdo nestrpěl záhadu, aniž by si jí všímal.Rovněž bratr Bartoloměj, starý a zlostný, ale v jádru docela hodný muž, byl tou věcí velmi zaujat. Kdysi napsal nějaký spis proti nekromantickému čarodějnictví - a znal proto všechny možné zprávy o podobných případech. Ostatně, i Adhemar nápadně často toho dne listoval v knihovně; a Heinrich zamyšleně pozoroval svoje zbraně, jakoby tušil, že jich bude potřeba. Takže když se po ránu objevil v komendě bez ohlášení sám biskup pražský Ondřej, nedbal nikdo ničeho a bratři i někteří sluhové se shlukli poblíž něj, aniž je kdo dokázal vyhnat. Všichni věděli, proč přišel. A velkopřevor Konrád byl natolik moudrý, že nikoho nevyháněl. Chvíle byla příliš vážná a výjimečná. "Ve jménu Krista Ježíše, kterého společně vyznáváme," začal obřadně biskup, "přišel jsem mezi vás, dobré rytíře svatého Jana Křtitele, s prosbou o pomoc. Jsem pastýřem lidu v tomto kraji - a v mém stádu se objevil vlk. Je to podivná, ďábelská obluda, o které není nikomu nic bližšího známo. Prý se nazývá stryga a je to pohanská, odporná, vražedná smrt. Paměť moudrých nesahá tak daleko, aby bylo známo, co dělali v takových případech naši předchůdci; nejsme tak moudří, jako svatý Vojtěch nebo svatý Václav, kteří by si jistě rady věděli. Naše království žije v míru a naše lesy jsou vlků skoro zbaveny. Pokorně proto přiznávám; jsem skoro bezradný. Včera byl zabit dobrý muž z mého služebnictva; potom ta ďábelská obluda unikla. Přicházím k vám proto jako ke strážcům Božího království, k ozbrojeným a zkušeným mužům, kteří jsou nebezpečí znalí, víry pevné jako mniši a udatnosti stejné, jako rytíři; na vaší cestě, přímo před vašimi dveřmi, se usadil ďábel; konejte svoji povinnost! Žádám vás o to jako pastýř stáda i jako váš dobrý soused; udělám vše, co je třeba, ale bez vaší pomoci mnoho nezmohu."Byla to řeč velice skromná na biskupa, známého svojí pýchou a odbojností - mnohokrát se dokázal stavět na odpor i králi Přemyslovi. Biskup byl opravdu bezradný - a beze vší lsti to doznával. A tato bezelstnost dodala jeho řeči sílu - jeho prosbu nešlo odmítnout. Vše, o co se celou dobu dohadovali Heinrich a velkopřevor, dostalo nový smysl; nepřítel byl skutečně zde. Byl na naší cestě a ohrožoval pocestné. Nikdo to nemohl rozumně popřít. A velkopřevor Konrád proto jen vyslovil mínění všech:"V těžké chvíli křesťan pomoc odmítnout nesmí; a navíc my jsme se zavázali chránit cesty Boží, jak nás učil svatý Jan. Učiníme vše, oč nás žádáš a jak si přeješ, otče biskupe."Na to se ale obrátil k nám: "Jsme studováni ve znalosti Písma a cvičeni v boji s mečem. Ale obávám se, že zde bude toto vše málo. Nevidím moc velkého smyslu v chování té ďábelské stvůry.""Když říkáme ďábel, prozrazujeme svoji nevědomost," poznamenal kousavě Bartoloměj. Byl nejstarší, a tak mohl být méně uctivý, než kdokoli z nás. Jeho nezpůsoby trochu zarazily pana biskupa, ale nedal najevo nic. "Kdybys nám, málo znalým, trochu napověděl, moudrý bratře," neméně jedovatě odvětil vekopřevor. Byl na Bartoloměje zvyklý po léta."Ďábel je svůdce, podvodník, pokušitel. On nečiní zlo; chce, abychom zlo činili my. Nebojuje o naše tělo a netouží nás zabíjet; žádá naše duše a věčné zatracení. Spíše by si přál, abychom se zabíjeli navzájem. Ti, kdo zatím zemřeli, odešli čistí - a jistě rovnou k branám ráje. Vzpomeňme na ty nevinné děti; na muže a ženu podle všeho práva; i na sluhu, o kterém říkáš, otče biskupe, že byl dobrý křesťan a ničím se neprovinil. Proti nám stojí jiné zlo; sice také ohavné, ale ďábel to není."Dokonalost Bartolomějovy logiky smyla všechen předchozí špatný dojem z jeho vystoupení. Všichni učení kněží si cení břitkého rozumu - a ti zde nebyli výjimkou."Je vskutku těžko k uvěření, že by ďábel po staletí čekal pod kořeny dubu, jak si myslí tuhle náš mladý přítel," poznamenal Adhemar. "Může to být ztracená duše; prokletý netvor; nějaké divné zvíře, které nikdo nezná.""Zvíře to není," vmísil se Ben. "Celou dobu mne mátlo chování té stvůry. Vyhlíží to na prvý pohled úplně zmateně; unikne z podzemního vězení; ukryje se v jednom chrámu a při pokusu o odhalení zabije; před dalším pokusem ovšem unikne, ač víme, že by se bránit mohla. A potom zabije cestou, nesmyslně a náhodně - proč tento dům a ne jiný?""Chce zabíjet co nejvíce," pokusil se o dohad Heinrich. "Je-li to stryga, žene ji zuřivá nenávist ke všemu živému.""Také jsem se to domníval - ale obávám se, že skutečnost je horší. Mohla pozabíjet za noc stovku lidí - ale vybrala si jediný dům. Mohla zabíjené mučit a roztrhat na kusy - ale ona zabíjí jedinou ranou, rychle a jednoduše. Ona námi pohrdá - posmívá se nám!"Chvíli bylo ticho. A Ben pokračoval: "Jednoduché, chytré a promyšlené zabíjení. Žádná kouzla, žádné čáry, žádné složité úvahy. Jenom prosté násilí. Mluví s námi skrze smrt. Mrtví - to je způsob její řeči. Hraje s námi nějakou hru; ten rozbitý náhrobek napovídal, kde je. Dnes jsou to rozbité dveře u svatého Prokopa - a zničený dům cestou. Říkají - tady jsem!""Pokud tam je, přijdeme a zničíme ji," řekl Heinrich. "Nemám rád podobné žerty - a jsem příliš málo ochoten odmítat takové výzvy. Jinou možnost, ostatně, zřejmě nemáme. Vezmeme znovu háky a smůlu jako včera - a také několik dobrých bojovníků s meči a dlouhými zbraněmi. Nejsou-li v tom čáry, nemůže nám dlouho unikat. O svoji duši se bojím - ze síly nemám strach."Adhemar dodal: "Pokud vím, mnoho zbožných mnichů zahnalo podobné nestvůry pouze ozbrojení vírou a křížem... kříž není horší zbraň, nežli meč...""Ale bratr Ben a Bartoloměj docela dobře dokazují, že s tou věcí nemá duše - budiž Bůh pochválen - nic společného! Ať je to cokoli, vyzvalo nás to k boji silou - a silou odpovíme.""Když dovolíte..." ozval se nový hlas. Úplně jsem na něho zapomněl, stejně jako všichni. Bratr Celestin byl z dalekého Vlašska, uměl velmi špatně naši řeč a velmi často dával docela nekřesťansky najevo, že není tím, co my ostatní. Nikdy neřekl jediné slovo nesouhlasu - ale z jeho pohledů měl každý pocit, že neodříkává modlitby správně, příliš brzy vstává od stolu a nedodržuje všechna pravidla. Nikdo ho moc nemiloval - zejména s Bartolomějem, který si všechna pravidla vykládal velice podivně, byli vysloveně na štíru. Ani velkopřevor si ho nějak zvláště neoblíbil - i když po právu musel chválit to, že Celestin je v mnohém nejlepší ze všech. A nyní tento Celestin promluvil a tím všechny překvapil. "O vymítání nemrtvých existuje řada učených pojednání... a můj učitel v Bobbiu úspěšně zničil podobného netvora... mám v této věci určité zkušenosti a jsem si jist, že se mohu utkat s nepřítelem tímto způsobem stejně dobře, jako náš bratr Heinrich dovede bojovat s mečem..."Heinrichův obličej byl hodně kyselý a málo přesvědčený, Bartoloměj div nevyprskl smíchy. Ale velkopřevor i biskup byli za každou snahu vděčni. Velkopřevor řekl tedy:"Není důvodu k tomu, abyste se nepokusili o štěstí oba svým způsobem. Jediné nebezpečí vidím v tom, že se nepohodnete o to, kdo udeří dříve; ale pokud nezapomenete na to, že naším úkolem není sbírat lovecké trofeje a pyšnit se svojí silou a moudrostí, nýbrž pokorně sloužit, nic horšího se stát nemůže. Takže myslím, že je rozhodnuto."Vypadalo to rozumě a bojovnost Heinricha - kterou čekal každý - a Celestina - který nás překvapil a zaujal - strhla všechny. Nebo skoro všechny. Zjistil jsem, že Ben se tváří přesně tak, jako když nesouhlasí a nedává to najevo; a pochyby ve tváři starého Bartoloměje nešlo přehlédnout. Měl jsem před obědem během příprav čas krátce promluvit s oběma. Ben jenom nešťastně potřásal hlavou. "Jsem na tom jako ty před dvěma dny - srdce mi říká něco jiného, než rozum. Podle rozumu mají pravdu všichni, Heinrich i Celestin - a nic zlého se stát nemůže. Nebo může - ale stejně nemáme lepší možnost. A podle srdce... začínám cítit jistý smysl v jednání. Řekl jsem, že je to hra... ale hra, která je podle jejích pravidel... strašně prostá a dětská hra; ovšem při každé naší chybě někdo zemře. My udeříme, ona uhne a někoho zabije. Ty rozbité dveře mne děsí, i když nevím, proč. Neptej se mne - vlastně to celé moje povídání nedává velký smysl. Mám pochyby, ale nevím proč."Ujistil jsem ho, že mu naopak rozumím velice dobře. Měl jsem také docela obyčejný strach. Cítil jsem od počátku k nestvůře jakýsi málem osobní vztah - byl jsem to přece já, kdo jí pomohl k příchodu mezi lidi. Čím více jsem jí rozuměl, tím více mne děsila. Myšlenky, jak si stále více dokáži představit její další činy, mi připadaly tak bezbožné a děsivé, že jsem se k nim nechtěl přiznávat. Ben procházel něčím podobným.Bartoloměj si myslel něco podobného, ale z jiných důvodů. "Stryga, hošku... ti se budou divit. Ale ty jsi šikovný kluk; víš o tom víc, než ti dva mudrcové dohromady... Heinrich porazí s mečem kdejakého nepřítele a jsem si jist, že z oživlého umrlce by nadělal kusy. Celestinův učitel zřejmě přemohl něco podobného. Živí mrtví jsou odporní, hnusní a silní - ale poněkud mdlého ducha. Lze je snadno přelstít; můžeš je rozsekat; i ta stryga se stane snadno obětí vlastní zuřivosti. Ale tvůj chytrý učitel správně ukázal, že ta naše potvora má jakési záměry a úmysly. Nesaje krev jako upír; není pomalá, jako umrlec; není zuřivě šílená, jako stryga; všechno vypadá, že to bude spektra."To slovo pro mne nic neznamenalo. A tak jsem se zeptal: "Je-li to ale spektra, co to pro nás znamená? Co bys radil jako nejlepší způsob, jak se jí zbavit?"Bartoloměj se chmurně usmál: "Postavit si nové sídlo někde daleko."A tentokrát to neznělo jako žert.Malá výprava, která vyrazila v odpoledni ke svatému Prokopu, vypadala jako maličká křížová výprava. V čele šel hrdý kněz s křížem; byl to náš Celestin. V tu chvíli jsme zapomněli na vše, co jsme mu měli kdy za zlé; byl velkolepý, hrdý a pevný - pravá skála jistoty, kterou jsme všichni tolik potřebovali. A také tu byl ozbrojený bratr Heinrich; v plášti s velikým červeným křížem; s mečem v ruce; rytíř, o jakém vypravují legendy. Správný bojovník pro správnou věc; nemohl být poražen. Ve srovnání jsme my ostatní - bylo nás tam asi deset - ať biskupovi lidé, řádoví bratři jako Adhemar, Ben a Cyril, nebo laičtí pomocníci, jako já sám - tvořili pouhé pěšáky a pomocníky. Měli jsme háky, síť, pochodně, nádoby se smolou. Já sám jsem nesl veliké železné páčidlo - jako nástroj na zdolávání překážek i jako případnou zbraň. V tu chvíli bylo velice příjemné držet něco v rukou; obdivoval jsem Celestina, který musel vystačit s pouhým křížem, byť na loket dlouhým. Nevím, koho napadlo zpívat. Pravděpodobně Celestina. Hospodin je můj pastýř; jednoduchý žalm, který musel zřejmě vytvořit skutečně někdo moudřejší, než my. Síla písně je zázračná. Pochyby, které jsem měl o celém podniku, zázračně mizely - viděl jsem, že stojíme na té správné straně; s námi je Bůh, právo a síla; my musíme vyhrát, ať stojí proti nám cokoli.Při vstupu do chrámu jsme nezapochybovali ani na okamžik. Bylo tam mírné šero - ale otevřením hlavních dveří dokořán a rozsvícením pochodní se prostor rozzářil. Všechna temnota prchala před slávou Páně... Očekávali jsme, že najdeme znovu rozbitý hrob na podlaze - a skutečně se tak stalo. Bez váhání jsem spolu s jedním z mužů přistoupil ke kamenným zbytkům. Poučeni včerejší pohromou jsme se nedotkli kamene holou rukou - já jsem kameny nadzdvihl svým páčidlem, on je odtahoval svým hákem. Jenomže pojednou nás zarazilo zvláštní ticho, které se rozhostilo kolem. Všimli jsme si, že všichni se už nedívají na nás, ale k oltáři. A tam...Byl to neuvěřitelný pohled. Vyšla poklidně zpoza oltáře; podivná smrt; vlastně pouhá kostra. Nikoli pouhá kostra; protože ty kosti byly naprosto dokonalé, neuvěřitelně čisté a zářily nádhernou perletí. Ale ani to nebylo to hlavní; nebyli jsme si totiž úplně jisti, kde ty kosti skutečně jsou. Jakoby úžasný jas jejího těla byl zároveň mlhou; čím zářivější, tím hůře šlo všechno rozeznat. Asi je můj popis úplně zmatený; nepochopil jsem dodnes, co jsem vlastně viděl. A zejména jsem nebyl na ten pohled vůbec připraven.Byla velice krásná.Mluvím stále o Ní - ano; nevzpomínám si, že bychom od počátku mluvili o něčem jiném. Byla pro nás ženského rodu; i když úžasné stvoření před námi žádné ženské znaky nemělo. Ale to není důležité. Především nás zaskočilo, že jsme čekali ohavné, páchnoucí monstrum; krvavý děs; rozpadající se ohavnost. Místo ní se zjevila hrdá, oslnivá dokonalost, nejšílenější přelud, jaký bych si nikdy nedovedl představit. Došla velice klidně před nás a čekala.Celestin neprojevil pochyby ani na okamžik. Vyšel kupředu, pozdvihl kříž proti ní, a pevným hlasem promluvil:"Stůj, bestie Satanova; ve jménu Kristově! Jsi prokleta a ztracena; veškerá tvoje moc je ničím proti nekonečné moci toho, jenž stvořil nebe a zemi; jenž je Otcem, Synem a Duchem svatým; Bohem Abraháma, Izáka a Jakuba; jenž je Beránkem; naší potravou, světlem a duchem; jehož krev a tělo jsme přijali!Jsi prokleta, na tisíckrát prokleta; a tvůj ohavný pán bude svržen do ohnivého jezera, stejně jako ty sama. Nevěstko Babylonu; šelmo s tisíci rohy; draku se třemi hlavami; tvoje jméno je rouhání a zlořečení. Krev tvých obětí spálí tvoje tělo; krev tvých obětí tě zadusí a krev tvých obětí ti nikdy nevrátí klid. Tvoje síla prchá do země; tvůj zlořečený rozum tě opouští; prach prachu, zem zemi a vodu vodě; nic nejsi než prach před vůlí Pána! Budiž jméno Boží pochváleno, amen!"Stála před ním, jakoby skutečně poslouchala. Nedělala celou dobu nic - a to nás po celou dobu přesvědčovalo o tom, že Celestin skutečně zvítězil, že se přízrak před ním rozpadne v prach. Po skončení posledního slova se její kostnatá paže natáhla - zdálo se, že pomalu, ale mohlo to být také velice rychle; a uchopila kříž v jeho ruce. Celestin ho ale držel pevně. Bohužel příliš pevně. Ten neuvěřitelný, lehký a zdánlivě pomalý pohyb mu vzal kříž i s rukou; ruka se prostě utrhla těsně nad zápěstím. A potom byl Celestinovi kříž vrácen - v lehkém pohybu zpět mu obluda zabodla kříž shora do úst i s jeho vlastní rukou; rozpárala mu hrdlo, krk, hruď; tím jediným pohybem byl Celestin zavražděn, poražen a smeten. Potom vykročila proti nám. Už v té chvíli někteří zaječeli, odhodili svoje zbraně a prchali ven; ti zmužilejší udeřili obludu vším, co měli po ruce. Odrážela jejich rány se stejnou zdánlivou pomalostí; když jsem ji zasáhl já, měl jsem pocit, jako bych místo do perleťové mlhy udeřil do skály. Obrátila ke mně pohled, velké a těžké páčidlo mi jediným pohybem vytrhla a srazila mne k zemi. Měl jsem veliké štěstí, že mne zasáhla jen lehce a zdálky - i tak to bylo, jako by do mne vrazil těžký vůz v plném trysku. Přeletěl jsem několik sáhů vzduchem, narazil na zeď kostela a nebyl schopen popadnout dech. Viděl jsem, že stejně se vedlo i ostatním; Ben měl úplnou pravdu. Jediný úder, nic víc; se štěstím dopadl nešťastník tak jako já; s menším štěstím byl po té ráně ihned mrtev. Poslední, kdo zbyl na bojišti, byl bratr Heinrich, nejsilnější a nejstrašnější voják Kristův. Útočil svým velkým mečem zuřivě; každého živého protivníka by dávno rozsekal na kusy; ale po jeho ranách odpadaly jen nepatrné částečky perleti, lehké, jako motýlí křídla. Jeho rány byly odráženy, přesně a lehce; nestvůra se kryla vlastníma rukama, jakoby to byly zbraně. Byl to dlouhý a velkolepý zápas. Ale nebohý rytíř nemohl vyhrát; jeho nepřítel neměl žádné srdce, které by šlo probodnout, žádnou krev, kterou by šlo prolévat, žádné vnitřnosti, které by bylo možno roztrhat. Nakonec nestvůra učinila něco, co nikdo živý nemůže - kostnaté ruce uchopily meč za ostří, vytrhly ho z rytířových rukou nekonečnou silou a potom... Potom se stalo znovu něco nečekaného. Ben měl znovu pravdu; ona si s námi hrála. S mečem odzbrojeného rytíře jen pozdravila, jak činí mužové před soubojem; a potom ho rukama ohnula a svinula do nemožného uzlu. Zničenou zbraň mu pohodila k nohám. Heinrich, bez sebe zuřivostí, tu poslední urážku pochopil - a vrhl se na ni holýma rukama. Jenom lehce hodila rukou - a velký muž odlétl a vrazil ohromnou silou do zdi. Nestvůra přehlédla klidně bojiště, plné bezvládných a poražených, a klidně odešla po schodišti vzhůru na věž. Cestou sebrala jednu ze seker. Nikdo jsme se ji neodvážili následovat. Pomalu a těžce jsme se sbírali a spíše plížili z kostela ven. Velký Heinrich, poslední odpůrce, zůstal ležet bez ducha na zemi. Poslední tři z nás ho museli vynést. Ale přežil. Někteří takové štěstí neměli. Poslední biskupův muž, který neuprchl, byl probodnut vlastní motykou a zemřel; Adhemar, mladý bratr knihovník, měl přeražený hřbet a zemřel o několik hodin později; celkem šest mužů v kostele zemřelo. Jiných šest přežilo - a nikdo neví, čím se řídil tento výběr. Starší a nenápadný bratr Cyril, znalec léčivých bylin, také přežil - i když do smrti napadal na jednu nohu. Vychrtlý pomocník kuchaře, který se bil nečekaně statečně, přežil skoro bez úhony. Já sám jsem patřil mezi ty šťastnější - a nechápal jsem proč.