Ochránce cesty

První část příběhu o pražských rytířích sv. Jana.
Napsal Argonantus
Obsah článku:
I. První den
Jednoho letního rána - bylo po vigiliích, tedy opravdu velice brzy, protože se ještě nerozednilo - za mnou přišel bratr Ben, a řekl mi, že kněz od svatého Vavřince umírá. Nebylo to poprvé, že jsme poskytovali poslední službu umírajícímu. Místní kněz nemusel být vždy po ruce; mohl mít nějakou delší cestu; a někdy jsme tak vypomáhali pouze z přátelství. "Naším úkolem je hlídat a udržovat cesty Pána," připomínal mnohokrát za den pan velkopřevor Konrád ze Schweinfurthu. "Aby mohli projít ti, kdo jdou za námi - a kteří mohou být větší, nežli my sami." Pokud jsem tu větu slýchal zpočátku, když jsem do komendy přišel, usmíval jsem se nad tím, jak často ji pan velkopřevor říká. Po roce pobytu zde jsem se usmívat přestal. Ta věta je shrnutí všech pravidel, všech přikázání i vznešeného úkolu, který nám, bratřím od svatého Jana, přísluší zde na zemi. Je v ní více moudrosti, než je zřejmé na první pohled; je v ní trpělivá a nekonečná služba někomu, koho vlastně ani dobře neznáme a znát nemusíme.
Když jsem tak kráčel lezavou zimou a mlhavou tmou za bratrem Benem z Přibyslavi, kterého zvu mnohokrát svým učitelem, měl jsem čas k přemýšlení o té věci. Zima, vlhko a tma - zatímco všichni prostí i urození klidně spí; ale já bych už neměnil. Měl jsem za sebou řadu let - nevím, kolik přesně - náhodné služby na statcích, spousty řemesel, bídy a protloukání světem. Někdy na počátku mi zabili rodiče, v temné době knížete Jindřicha Břetislava - nikdy jsem nezjistil kdo a proč. Nevím ani, kdy a kde jsem se narodil; nikdy jsem neměl domov. Mnohokrát jsem snil o tom, jaké by to bylo být statečným a urozeným pánem, který se jde bít za čest své země a své dámy; sedět u svého vlastního stolu v čele; hnát se na koni lesem; ale to všechno byly samozřejmě jenom sny. Věděl jsem moc dobře, že se nikdy neobjeví žádný důstojný muž na koni, a nezvolá "Tys můj ztracený syn!"
A když jsem jednou v době největší nouze přelezl zeď a vloudil se oknem do kuchyně zdejší komendy, chytil mne právě bratr Ben a moje bludná pouť skončila. Měl jsem nebývalé štěstí. Kdybych narazil na bratra Heinricha von Herlach, asi by mne zbil a vyhodil. Bratr Cyril z Mokrska nebo Adhemar de Montpélier by se za mne pomodlili. Vznata z Čáslavi by mi dal sám kus chleba a tím by to skončilo. Pan velkopřevor Konrád by mi uštědřil delší kázání a potom dal do klády. Starý pan Bartoloměj z Ústí by si ze mne tropil blázny. Ale Ben, ten je z jiného těsta - a dosud myslím, že je nejmoudřejší z lidí, které znám. Věděl dobře, že já vím, že dělám něco zlého; a tak chtěl spíše vědět, proč to dělám. A když to zjistil, nabídl mi práci. Zde, pro rytíře svatého Jana.
"Rytíř svatého Jana má hlídat a připravovat cesty Pána. Musí být stejně dobrým knězem, jako jiní boží služebníci; a mít stejně pádnou ruku, jako urození rytíři. Je to těžké. Ale nejtěžší ze všeho je pamatovat si, že i když toto vše dovedu a umím, nejsem lepší, než ti, kdo po té mojí cestě půjdou; protože je to vůle Pána, kdo bude lepší a kdo horší."
Já zatím nejsem rytířem. Nevím, jak dlouho budu muset sloužit, abych se jím stal; a až se tak jednou stane, bude má služba pokračovat. Není mezi námi velký rozdíl; já i můj mistr se protloukáme touto ohavnou, lezavou tmou. A přece je to konečně něco, co má smysl, co dává naději a co má v sobě příslib té velikosti, po jaké jsem vždy toužil.
Ale to jsem odbočil příliš od svého vyprávění. Tma se ani dost málo nerozplynula, když jsme se ocitli u cíle cesty - u svatého Vavřince pod vysokým vrchem Petřín. Nebylo to od naší komendy moc daleko. Svatý Vavřinec byl jeden z mnoha malých kostelíků na zdejší straně řeky; kněz také neměl na starosti jenom tento kostel. Docházel i na Horní kostel, a také ke svatému Janu, zvanému Na Prádle. Znali jsme ho jenom povšechně. Byl to zřejmě dobrý člověk - starý, jako kamení jeho kostela, znal každičký kout svého malého království a každý znal jeho. Skoro se zdálo k neuvěření, že umírá - patřil k těm samozřejmým lidem, o kterých každý ví, a o kterých nepředpokládá, že by tu někdy nebyli. Jako kdyby zmizel samotný kostel.
A přece - kněz Alexius byl velice starý, a při bližším pohledu i velice nemocný. Ležel na prosté posteli ve svém nijak bohatém domku; vypadal nesmírně unaveně. Bratr Ben vyslechl trpělivě dlouhou řadu jeho žádostí a pokynů. I ve smrti měl Alexius hlavu plnou své farnosti. Jedna z děveček, která kulhá na jednu nohu; bláznivý Janek; starý a opuštěný žebrák; rodina s patnácti dětmi; a kdovíkdo ještě. O ty všechny se někdo musí postarat, někdo je musí vést a dohlížet na ně. A také plno opravdových zbytečností - opravit střechu, přesadit jednu jabloň, dohlédnout na slepice v zahradě. Starý pán se pletl, opakoval, zapomínal v půli věty; bylo to zdlouhavé, ale bratr Ben měl nekonečnou trpělivost. Cítil, jak je to důležité pro toho, kdo odchází navždy. Toto byla také cesta Páně, kterou jsme měli hlídat.
"A pohřben chci být pod tím velkým dubem u severovýchodního rohu kostela," řekl důrazně Alexius. "Je to marnivost, nehodná mého stavu; ale chci si ji přesto dopřát ve smrti, když už ne v životě. Svatý Vavřinec je nejstarší ze všech zdejších chrámů, jak se alespoň říká; je to skála, na které byla zdejší církev vystavěna. Chci být také touto skálou a setrvat zde."
Ben přislíbil vyhovět tomuto přání, na kterém nebylo nic neobvyklého. A potom už jen vykonal poslední povinnosti, kvůli kterým jsme vlastně přišli. Alexius zavřel oči a zemřel dříve, než Ben domluvil. Prostý a smířený člověk, který se o všechno postaral a na nic nezapomněl. Oba jsme cítili, že právě takto bychom chtěli jednou skončit.
Když jsme vyhlédli z oken, venku byl úsvit a slunce právě vycházelo. Ben smutně potřásl hlavou. "Bude nádherný boží den - a veliké horko. Myslím, že bychom rozhodně neměli otálet s vyplněním posledního knězova přání. Sežeň někde hrobníka, a řekni mu, co je třeba."
Ben mne vždy překvapoval tím, jak rychle dokázal přecházet od věcí vysokých a mystických k věcem velice obyčejným. Měl jsem plnou hlavu toho, jak zemřel starý pán a něco podobného by mne vůbec nenapadlo. Ale samozřejmě měl pravdu - v tomto počasí bude rozklad pokračovat velice rychle a z otálení by nevzešlo nic dobrého.
Hrobníka jsem našel. Seděl v koutě hřbitova, v ranním chladu se zahříval medovinou. Rychle jí schovával, v obavě, že jsem kněz; velký sukovatý chlap, který moc rozumu nepobral. Pro jeho truchlivé poslání to bylo spíše dobře. "Starý pán zemřel," řekl jsem mu, "a je třeba se o něj postarat. Vyslovil přání, aby byl pohřben pod dubem u kostela."
Bezkrevné tváře se nedotýkal žádný cit. A přece - zahlédl jsem tam něco jako obavu. Chlap beze slova vstal, a vedl mne zpět ke kostelu. "Pod tímhle dubem?"
Hleděl jsem na nízký, uzlovatý kmen. Byl rozhodně starší, než odpovídalo jeho velikosti - ale knězovo přirovnání ke skále odpovídalo výtečně. Severovýchodní roh chrámu potvrzoval, že je to právě ten správný strom. "Určitě ano, "odpověděl jsem. "ten strom pro něj znamenal možná mnohem víc, než pro nás. To už se nedozvíme."
Chlap trochu nešťastně obcházel kolem. Něco mu vadilo. Ale neodvážil se cokoli namítat - bylo mu jasné, že přání umírajícího je nutno splnit.
Teprve, když jsem po několika dalších hodinách přišel na pokyn Bena dohlédnout, jak pokračují přípravy, pochopil jsem. Mělo mne to napadnout hned. Strom měl úděsně silné a tuhé kořeny. Kdyby zdejší církev spočívala na nich, mohli bychom klidně spát - žádná lidská síla by nedokázala ten uzlovatý kmen vyrvat ze země. Hrobník se pokoušel pouze o odhalení dost velkého prostoru na to, aby mohl uložit tělo. Musel ale při tom překonávat několik kořenů, silných jako mužské stehno. Sekeru několikrát ztupil, a musel brousit; pot se z něho lil tím spíše, čím více začalo připalovat stoupající slunce. Oblíbená věta pana velkopřevora mi zazněla v mysli - a tak jsem se chopil sekery také. Chlap chvíli nevěřícně koulel očima, ale potom si vděčně vydechl, když zjistil, že to myslím s pomocí zcela vážně.
Měl jsem za sebou rok cvičení s mečem a sekerou. Nejenom práce, ale skutečný bojový výcvik bylo něco, co johanity velice odlišovalo od všech ostatních klášterů. Souboj s kořeny dubu mi proto přišel docela vhod. Odpor dřeva byl ale mnohem větší, než bych rozumně očekával. Bylo to jako bít do skály - na dřevu byl vidět jen nepatrný výsledek.
Jakoby se strom rozhodl vědomě za každou cenu bránit tomu, abychom pronikli hlouběji. Neřekli jsme ani slovo, jenom jsme se mlčky střídali. Bylo jasné, že žádná jiná pomoc není a nad dřevem je prostě nutno zvítězit. A tak se to, po několika hodinách, začalo dařit. Nejprve několik menších kořenů uvolnilo přístup k jednomu velikému; a po jeho vysekání se začala konečně celá podzemní pevnost rozpadat. Odpor stromu byl zlomen a trpělivost zvítězila. Hrobník poděkoval, a řekl, že zbytek už dokončí sám - je to zřejmě obyčejné kopání. Všiml jsem si ale, že není úplně klidný - můj pocit triumfu nijak nesdílel.
Nenechal jsem se tím zaskočit a unaven, ale s dobrou myslí, jsem se vrátil zpět k nám do komendy. Ještě jsem to asi neřekl, ale měl jsem vždy pocit hrdosti nad tím, jak naše sídlo vypadá. Pokud jsem někdy snil o domově na hradě, skutečnost předstihla moje nejsmělejší sny. Na jedné straně nás chrání řeka s velkolepým kamenným mostem. Komenda je pevností s vlastní hradbou, schopna tuto stranu mostu a cestu od něj kdykoli hájit. Je dvakrát nebo třikrát tak veliká, jako pevnost pana biskupa na druhé straně cesty. Kromě hradby je tu především pěkný chrám Panny, větší a bohatší, než kostelík svatého Vavřince; kamenné síně bratří; a spousta hospodářských stavení, sýpky, stodola, stáje, chlívky. A vzorně udržovaná zahrada, pýcha pana velkopřevora. Za půl století zde mohli být bratří pyšní na svoje dílo.
Zastihl jsem Bena, velkopřevora a Heinricha uprostřed rozmluvy. Rychle mi bylo jasné, o co jde - byl to jejich nekonečný spor.
"Já stále tvrdím, a nikdo mi v tom nezabrání, že je hanba vzdát boj o Svatý hrob! Naši bratří měli původně hájit cestu do Svaté země - to je přece ta cesta, o které, bratře velkopřevore, tak rád mluvíš! Nijak nehaním práci, kterou konáme zde, nebo v jiných zemích - ale na to by stačili jiní, neozbrojení služebníci. K čemu máme mít meč v ruce, když jsou všude kolem nás křesťané? Koho máme bránit, když je tu rytířů, jako listí na stromech a pohan tisíc mil daleko? Proto, že padla Konrádova i Barbarossova výprava, že další kruciáta bojovala s Byzancí místo se Saracény - proto se máme spokojit s tím, že jsme ztratili Svatou zem? Ne zde - tam je nás třeba; a papež by měl novou kruciátu vyhlásit. A když ne tato, pak nějaká příští. To je náš úkol; nic jiného." Tak promluvil bojovný bratr Heinrich. Byl tvrdý jako skála - každý z nás, kteří jsme byli jenom laiky, jeho pádnou ruku vícekrát poznal blíže. A přece - na druhé straně jsme ho obdivovali - nebylo lepšího učitele v boji s mečem nebo sekerou, než právě on.
"Svatý Jan Křtitel připravoval cestu tam, kde právě stál - a nikdy se neptal, zda to nemá činit o kus vedle. Stejně jako se neptal, kdo po ní půjde. Naši zdejší zakladatelé Gervasius a Martin jistě dobře věděli, proč je třeba sídlo zde, v české zemi. Zřídili ji právě na cestě u mostu, po kterém chodí lidé z jedné strany na druhou.
My nevíme, kdo a proč tudy půjde - naším úkolem jenom je, aby bezpečně prošel. Je to Pán sám, kdo rozhodne, který z těch lidí na té cestě vykoná něco důležitého. Kdy to bude a o jako cestu půjde. Všechny cesty vedou k Jeruzalému - a nemusí proto vést do Svaté země." Tak odporoval - jako ostatně vždy - velkopřevor Konrád.
"To farizeové tvrdili, že chrám je jen jeden, a to v Jeruzalémě. Nezapomeň, že Ježíš jim řekl, že pokud by byl ten chrám stržen, do tří dnů jim postaví nový. A jistě tím myslel chrám svého těla a duše, na kterém opravdu záleží - ne ten kamenný, jeruzalémský. Také svatý Jan, který mluvil o Jeruzalémě, zřejmě nemyslel jen to město ve svaté zemi - myslel Jeruzalém naší duše, Jeruzalém věčný a nebeský. Zde je také Jeruzalém - a zde je chrám, budeš-li chtít. A cesta? Stojíš na ní!"
Ben uměl kázat a přít se stejně dobře, jako velkopřevor - a možná i lépe. Heinricha uklidnil ovšem jen na čas. Samotného mne občas přepadaly pochyby v té věci. Šlo by uvěřit tomu, že naše služba zde je na správném místě. Ale nebylo snadné pochopit, proč máme zbraň v ruce. Nebyla to jenom marnivost a pýcha, jenom skryté potěšení některých bratří, jako Heinricha, že se mohli bít mečem místo motlitby? Chtělo se mi věřit, že to nějaký smysl má; miloval jsem bojová cvičení stejně, jako skuteční bratří a ti z pomocníků, kteří cvičili podobně jako já. Jako je koneckonců v hloubi duše měli rádi i Ben a velkopřevor. Ale s jejich smyslem jsem si nebyl jist. A kdykoli mne tyto pochyby přepadaly, odpovídal jsem si: "Neptej se a udržuj cestu Páně!"
< První den >
Druhý den
© Vojtěch Cepl, 2000
Napsal Argonantus 28.04.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 41 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.31829500198364 secREMOTE_IP: 54.221.29.4