Souboj

Povídka o Zvěstovi z Netluk.
Napsal Argonantus
Obsah článku:
Od okamžiku, kdy Zvěstovi z Netluk zahynuli v dětství oba rodiče, i jeho neméně slavný strýc, začala se mu smůla vyhýbat. Vychovávali jej páni z Vinařic, jejichž sídlo leželo nedaleko Netluk. Zvěst zdědil panství a erbovní znamení modrostříbrné šachovnice. To jej řadilo mezi přední pány země a značilo, že je přímým majitelem půdy a smí do boje vodit vojska pod svým znamením. Za vlády krále Vladislava to byla pocta výjimečná. Díky slávě svého otce a strýce, hrdinům Milánských bitev, byl mladý Zvěst dobře zapsán u dvora.
Když mu bylo - někdy na konci vlády slavného krále - dvacet let, vynikal mimořádnou silou a vysokou postavou. V prvních turnajových hrách porážel všechny své soupeře tak hladce, že to vzbuzovalo podiv. Připočteme-li velký zájem všech urozených dívek o něj, a velikou oblibu mezi jinými mladými pány, bylo by o Zvěstovi v té době možno hovořit jako o dítěti Štěstěny.
Tehdy se ujímal vlády na svém panství v Netlukách. Poprvé procházel hlubokými lesy mezi Žatcem a Dřevíčem, prohlížel místo na náhorní plošině, kde mělo stát jeho nové sídlo, a představoval si, jak lze z té divoké pustiny udělat bohatý kraj. Prošel právě několik vesnic, aby nechal svážet dubové kmeny a kamení na stavbu tvrze.
Jeho osud se změnil ve chvíli, kdy došel poprvé na Rovinu. Byla to otevřená náhorní plošina, jenom míli od jeho budoucího sídla. Zabírala celou šíři hřebene.
Zvěst si nemohl nepovšimnout Kamenů. Každý z nich byl velký asi jako lidská hlava, některé z nich o něco větší. Stály v několika řadách vedle sebe, napříč celé Roviny. Uprostřed tvořily Kameny větší kruh. Tráva uvnitř kruhu nerostla, jako kdyby tu chodili lidé tak dlouho, až trávu udupali.
Zvěst se zachmuřil. Na Vinařicích jej varovali před pohanskými zvyky, které by mohly mezi jeho poddanými kvést. A toto místo nemohlo být nic jiného než dějiště nějakých bezbožných obřadů.
Zamyšleně obcházel podivné kamenné řady. Končily tam, kde končila Rovina, na kraji svahu, který vedl do údolí. V tu stranu ležela i ves Netluky. A trochu na východ se tyčil protější kopec, stejně vysoký, jako Rovina. Jmenoval se Pravda.
V samém koutě kamenných řad stál obrovský balvan. Ten zakrýval drobnou chýši na okraji lesa.
Chýše byla obydlená.
Tvor, který v ní žil, a který v té chvíli z chýše vyšel ven, byl drobný mužík se začernalýma rukama. V první chvíli si Zvěst nebyl jist, jestli je to člověk, nebo lesní skřítek. Rozhodně nevypadal jako poustevník - spíše se hodil ke kamenným řadám. Mužík se zadíval na Zvěsta - který jej o dvě hlavy převyšoval - a řekl:
"Buď pozdraven, kdo kráčíš mezi Kameny."
Zvěst zabodl do mužíka přísný pohled. Nelíbila se mu Rovina a Kameny, nelíbil se mu onen lesní člověk, a nelíbil se mu ani pozdrav. Promluvil velitelsky:
"Ty kameny bude třeba odnést. Chci je mít ve zdech svého sídla. Svolej chlapi ze vsi, ať je odnesou. A zde by mohla být zelená louka k rytířským hrám!"
Malý muž sklonil hlavu. "Vím, že jsi pán Zvěst, kterému dal sám král zdejší kraj. Tvé slovo je zde zákonem. A přece nechtěj, nechtěj, pane, aby tví lidé odnášeli Kameny z Roviny! Bojím se, že by z toho mohlo vzejít velké neštěstí."
Zvěst se vztyčil nad mužíkem v celé své výši. "Jakým právem se, chlape, opovažuješ protivit mé vůli? Což jsou pro tebe kameny více, než tvůj pán? Až uslyší kněz o tom, že hlídáš v lese pohanské kamení, bude žádat trest. Nevěř bludům - pohanští duchové jsou slabší než vůle Pána!"
Schoulený mužík se podobal plachému lesnímu tvoru ještě více než před chvílí.
"Odpusť pane, ale já do vsi nechodím po celý rok, a mezi ty, které má na starosti tvůj kněz, také nepatřím. Jsem Správce Roviny, a mé místo je zde, v kopcích. Střežím Kameny, které nepatří žádným zlým duchům, a Bohu také protivné nejsou - jak by zde mohly zůstat ležet po celé věky? Neber ty Kameny svému lidu, pane - nikdy jim ke zlému nebyly."
Zvěst se zle zasmál. "Jsem pánem kraje, který kdysi dal otci u Milána veliký král Vladislav. Je zde snad jiný, mocnější vládce kraje, kterému patří tyto kameny? Nebo je to snad vůle Boží, aby zde ty kameny ležely?"
"Pane, prosím, nevyptávej se. Bůh je odtud daleko, a Nigreon Veliký je blízko. Patřil mu kraj dříve, než králi - dříve, než sem vůbec přišli lidé. Patří mu rovina a sloužím mu i já sám. A já se jeho vůli protivit nesmím - i když ti chci zůstat věrný."
Strach v jeho hlase byl nepředstíraný. Zvěst pocítil zvědavost, ale i zášť k neznámému. Poprvé životě mu někdo takhle odporoval - a navíc někdo tak malý a bezvýznamný!
"Konáš vůli někoho jiného. Dobrá tedy - trest ti odpustím. Přesvědčím tě ale, že vůli českého pána je opravdu zákonem - i pro Nigreona, ať je to kdokoli!"
Správce Roviny, jak se sám nazval, si povzdechl. "O Nigreonovi nesmím mluvit s těmi, které dosud sám nepoznal. Ale máš stejná práva, jako všichni, kdo v tomhle kraji žijí. Sleduj běh Měsíce. Až srovná stíny Kamenů v jediný, pak přijdou ti, kdo mají přijít!"

Trvalo to jen několik týdnů. Zvěst vcházel každé ráno ze svého dočasného sídla ze vsi na Rovinu, prohlédl stavbu tvrze, a večer zašel i ke Kamenům, aby pozoroval stín. Několikrát na Rovině zastihl muže z okolních vesnic, jak hledí na Kameny. Pokud byli překvapeni, když jej viděli, snažili se to nedat najevo. Mlčky přišli a mlčky zase odcházeli.
Každou noc jich přicházelo o něco více. Bylo zřejmé, že čas nadchází.
Jedné letní noci zastihl Zvěst na Rovině zástup lidí. Překvapilo jej, kolik poddaných v jeho několika vsích žije. Ještě podivnější bylo, že všichni zřejmě tajemství Roviny znali. Byli tu muži i ženy, a někdy sotva odrostlé děti, lidé plní síly i lidé, kterým museli do kopce pomáhat. Někteří zažili cestu na Rovinu již mnohokrát, jiní tu byli poprvé.
Zvěst se chvíli rozhlížel. Nebyl tu nikdo z jeho služebníků, kteří s ním na Netluky přišli. Nebyl tu ani kněz ze vsi, který také nebyl ve zdejším kraji dlouho.
Všichni mlčeli. Snad to byl příkaz. Jisto je, že nemluvily ani děti. A Zvěst cítil, že jeho hlas by v tom tichu vyzněl podivně, i směšně. Nechtěl se na nic ptát. Mlčel tedy také.
Nikomu nepřišlo divné, že zná tajemství Roviny. Uctivě mu uvolnili místo v čele zástupu - až u kamenného kruhu uprostřed řad.
Mlčení trvalo.
Na nebi vystoupily letní hvězdy. Měsíc v podobě úplňku vyšel za lesem a vytvořil dlouhé stíny, které se odrážely na kamenech. S houstnoucí tmou byly stíny výraznější. Jak se Měsíc posouval po obloze, rovnaly se stíny v řadách. Každý byl přesně tak dlouhý, aby sahal k patě následujícího, bíle zářícího kamene. Řada se měnila v souvislý, černobílý pás.
Poslední stín dosáhl tam, kam měl - řady se uzavřely.
Uprostřed kruhu se objevil Správce Roviny. Vedl na provaze dvě ovce a klidně je uvazoval ke kůlu uprostřed. Pak odstoupil stranou vedle kruhu.
Potom Správce vztáhl ruku.
Na severovýchodě, na kopci jménem Pravda, se objevil dým, který bíle zářil ve tmě.
Vyšlehl krátký záblesk.
Temný oblak, temnější než sama tma, stoupal vzhůru. Hvězdy nad kopcem vyhasínaly. Něco podivného je zakrývalo.
Trvalo to jen okamžik. Potom se černý oblak přiblížil k Rovině.
Zvěst pocítil ve tváři závan větru, který postupně sílil. Jak se oblak blížil, pochopil Zvěst, že vítr vytvářejí nesmírná křídla netvora, který přilétal. To křídla zakrývala hvězdy a šířila tmu okolo.
Netvor zakroužil nad Rovinou. Jeho stín přebíhal mezi kameny. Potom dosedl do kamenného kruhu uprostřed.
Stál na dvou obrovitých spárech, podobných kořenům staletých dubů. Jeho tělo se tyčilo nad zástupem jako kostelní věž; netopýří křídla, schopná zakrýt celý zástup, složil pomalu, velice pomalu. Ne, nebyl to pták. Měl tělo pokryté černými šupinami, které se matně leskly v měsíčním svitu. Na složených křídlech trčel na přední straně podivné, nepřirozené drápy, dlouhé jako meč, plazí ocas bičoval zem, a olbřímí hlava v neuvěřitelné výši, s tlamou plnou zubů jako dýky, shlížela na zástup dole nehybnýma, zelenýma očima.
Potom se Nigreon Veliký pohnul, a drápy na křídle uchvátil jednu z ovcí. Kostnaté drápy jí probodly skrznaskrz, a pak ji poltil. Druhá ovce zmizela v jeho tlamě za několik okamžiků potom.
Zvěst stál jako přimražen. Slyšel o podobných nestvůrách v písních a pověstech - ale nikdy nevěřil, že se jednou s drakem opravdu setká. Vždyť draci patřili do dávných dob a vzdálených pohanských krajů; žádný z křesťanů se s ním v těchto zemích nikdy nesetkal. Což nezabil posledního z draků svatý Jiří, největší z rytířů?
A přesto - černý drak byl zde. Zvěst cítil jeho pohled, kterým prohlížel zástup pod sebou. Zelené dračí oči byly jiné, než oči šelem a dravců. Kromě nesmírné síly z nich zářil rozum podobný lidskému; jakási vznešenost, kterou Zvěst ihned vycítil.
Stejně tak rychle našel drak Zvěsta. Poznal ihned, že má před sebou někoho neobyčejného. Jeho pohled se upřel na pána kraje; nevyjadřoval ani zvědavost, ani zlobu; byl jako z kamene.
Těžká plazí nehybnost ochromila Zvěsta. Stál proti drakovi, neschopen pohybu ani jediné myšlenky. Cítil, že si Nigreon prohlíží jeho mysl a listuje v ní jako v knize.
Potom černý drak promluvil, znovu po mnoha letech. Jen nejstarší ze zástupu pamatovali jeho slova.
Hlas byl pomalý, hluboký, a zněl, jako vzdálené hřmění.
"Správče Kamenů, je zde jeden, který jednou může patřit k mocným. Varuj ho ale, aby nesešel na cestu marnosti."
Drak roztáhl křídla - bylo to, jako když zhasne obloha - a vznesl se mohutným vzmachem křídel. Odlétal zpět, do nitra kopce jménem Pravda.
První stíny Kamenů vybočily z řady a zástup se mlčky rozcházel.
Zvěst se nejprve chtěl zeptat Správce na spousty věcí - potom ale cítil, jak jsou jeho otázky zbytečné. Zůstal stát na místě.
Když osaměl, Správce k němu přistoupil, dva přetržené provazy přes rameno.
"Je mým úkolem říci každému, koho drak zvolí, tato slova:
Chceš-li bojovat,
jsem silnější, než ty
věříš-li čemukoli,
já věřím jenom sám sobě.
Moudří nejdou cestou marnosti."
Správce se beze slova otočil, a bez pozdravu odcházel.
Zvěst se konečně pohnul. A pocit, který měl poprvé před několika dny, zesílil. Vláda Nigreona nad krajem je něco, co nelze nikdy dovolit. Kraj může mít jenom jednoho pána.

Dojem, který zanechal Zvěst z Netluk na turnaji v Peruci Léta Páně 1174, byl nesmírný. Při jízdách srazil všechny své soupeře bezpečně první ranou, přesto, že někteří z nich byli velmi slavní. Byl nepřemožitelný i ve velkém klání, které připomínalo opravdový boj. Srazil šest jezdců a zejména jeho zásluhou vyhrála strana, vedená Hroznatou z Peruce, který všechny pány pozval.
Páni Bohuslav a Všebor z Vinařic, Zvěstovi bývalí poručníci, a pan Hroznata, který mu chtěl dát svou dceru za ženu, mohli být zcela spokojeni. Budoucí Zvěstova žena, hrdá a vznešená Anna z Peruce, jenom zářila.
Zvěstův triumf byl úplný. Po celý den zapomněl na draka Nigreona a svoji zášť proti němu. Byl spokojen sám se sebou i se světem okolo.
Celý příští den hosté strávili svatebními obřady a hostinami. Večer potom vzpomínali páni a zbrojnoši jiné slavné činy a bitvy, jak jinak ani být nemohlo. Vzpomínali na krále Vladislava, nedávno zemřelého, a jeho slavné Milánské tažení. Neopomněli ani Zvěstovy příbuzné, otce a strýce. Potom se ujal slova slepý zbrojnoš pána z Peruce. Ten sice nepatřil mezi pány, mnoho si jej ale vážili pro jeho statečnost a moudrost. O oči jej připravila hořící smůla pod Milánskými hradbami. Vypadal důstojněji, nežli mnohý z urozených. Jeho věk šlo jen těžko uhádnout.
"Nejdávnější boj v této zemi," vyprávěl zbrojnoš, "byl jedním z nejstrašnějších zároveň, ale také se o něm ví jen málo. Příběh mi vyprávěl můj otec, a jemu zase jeho otec. Vypráví se takto v kraji donedávna.
Stalo se to za knížete Neklana, který byl dědem Bořivoje, děda svatého Václava. Tehdy byl kníže ve sporu s mocným severním sousedem, luckým Vlastislavem. Moc Lučanů byla nesmírná, a jejich zuřivost ještě větší. Pobili do jednoho české spojence u Labe. Zdálo se, že i Čechové budou pohubeni a jejich země zmařena. Sám kníže Neklan se prý nepřítele bál.
V našem kraji prý žila zkušená vědma. Znala Čechy i Lucko, protože zdejší kraj byl na jejich pomezí. Poradila Neklanovi, jak přivolat mocného netvora ze zdejších kopců, a jak s ním uzavřít smlouvu. Kníže se však netvora bál, a neodvážil se do kopců jít. Radu však slyšel i jeden z bojovníků, statečnějšího ducha. Vyšel do lesa, a obětoval netvoru osla. Ten mu prý za to slíbil, že nedá Čechům zahynout.
Potom se ten muž sám ujal vedení vojska, když kníže odmítl bojovat. Nepřátelé se srazili na Turském poli, a boj byl strašlivý a slavný. Lučané přišli od půlnoci s velkou slávou a mocí a v bitvě měli navrch. V nejtěžší chvíli však přiletěl mocný černý netvor. Seslal tmu na vojska nepřítele. Čechové pak nad zděšenými zvítězili. Ten, který osla obětoval, sám v boji zahynul."
Příběh všichni znali, ale trochu jinak. Černý netvor vzbudil spíše nedůvěru. Jen Zvěsta zamrazilo.
"Žádné takové obludy v křesťanské zemi nikdy nebyly," tvrdil rozhodně pan Hroznata.
"Já jsem slyšel o bitvě na Turském poli jinak vyprávět," řekl pan Ctibor z Chýš.
Zbrojnoš se trochu urazil. "Vyprávím příběh tak, jak jsem jej slyšel. Však sám svatý Václav se prý s divým netvorem kdysi setkal, když byl jednou na lovu ve zdejším kraji. Mocný duch svatého muže prý zkrotil divé zvíře, a to se zavázalo pomoci tomu, kdo ponese knížecí kopí, až bude zemi nejhůře. I od té doby se prý netvor několikrát zjevil. Staří ve vsích jej pamatují. Byl prý vysoký jako kostelní věž, křídla zakrývala nebe a zuby mohl rozkousnout koně vejpůl. Kdo z Vás někdy prošel lesy na panství mladého pána Zvěsta? Kdo z vás by se odvážil do tamějších kopců v noci?"
Všichni se s pochybami zahleděli na Zvěsta.
Ten se v duchu zachvěl. Nechtělo se mu zpochybňovat slova starého zbrojnoše, o kterých věděl, že jsou pravdivá. Ale zároveň nechtěl přiznat, že na jeho panství je něco, čemu on vládnout nemůže. Řekl tedy vyhýbavě: "Donedávna jsem žil na Vinařicích. Neznám ještě tak dobře celé svoje lesy. Jsou tu opravdu podivná místa. Věřte ale, že jestli je někde zákon Boží porušován, brzy zde platit bude, o to se postarám."
"Myslím, že pověst o knížeti Václavovi je jen výmysl," řekl pojednou starý pán Bohuslav z Vinařic. "V knihách letopisů přece stojí, že ve veliké bitvě u Chlumce pomohl Soběslavovým vojskům velký černý orel, který seslal tmu na nepřítele. Sám svatý Václav s ním přiletěl, když bylo předtím nalezeno jeho kopí. Sám jsem ten zápis kdysi v knížecím hradě viděl - a knihy se přece nemýlí. A je-li to pravda, těžko věřit, že ten obrovský tvor svatého muže vůbec neznal."
Pan Bohuslav byl vážen pro svoji učenost. Jeho slova dodala zbrojnošovým slovům váhu.
Zvěst potom již neposlouchal. Jeho vlastní zážitek z Roviny, na který málem zapomněl, nebyl jenom sen. Na jeho panství, navzdory Božímu zákonu a všemu, co lze považovat za správné, žije drak.

Mistr Guntram od Mostu měl pověst největšího umělce mezi kovolijci a zbrojíři v zemi. Byl to velký, mlčenlivý muž, který přišel odkudsi z Německa. Jen nejbohatší páni si mohli dovolit u něho vyrobit zbraň.
"Potřebuji nejlepší meč v zemi," řekl právě Zvěst mistru Guntramovi. Ten si mladého obra chvíli prohlížel. Byl zvyklý hovořit s mocnými - sám král jej dříve často navštěvoval - a necítil proto žádnou pokoru. Neušel mu ani záblesk v očích bojovníka. Viděl, že mladý pán svoji zbraň opravdu chce, a zaplatí za ní jakoukoli cenu.
"Nejlepší zbraně mají větší cenu, než je vůbec možno zaplatit zlatem," řekl pak tiše Guntram. "Ty nejostřejší zbraně ve Svaté zemi jsou kaleny krví zajatců. Žádáš, pane, zbraň i za tuto cenu?"
Zvěst pobledl, a mistr napjatě sledoval jeho tvář. Když vyčetl, co chtěl vědět, dodal mírněji: "Nebude zajisté třeba krve lidí. Stačí mi krev kohouta, dobytčete či jiné havěti. Křesťanům by stejně zbraň kalená lidskou krví štěstí nepřinesla. Mé zbraně mají ovšem ještě četná jiná tajemství, pohanům neznámá." Usmál se spokojeně, a potom vzal Zvěstovi míru pravé ruky. Nechal jej ještě udeřit perlíkem do měkkého plátu kovu.
"Moje zbraně jsou vyrobeny na míru svým pánům. Jsi hoden nosit takovou zbraň více, nežli jiní. Věz, že při tvé síle nebude tvůj meč poslouchat nikoho jiného."
Během návštěvy Zvěst cítil, jak jeho sebedůvěra roste. Je nejsilnějším mužem v zemi, a mistrovy zbraně prý rozseknou i železný plát. Je načase, aby Nigreon Černý poznal, že není pánem Netluk.
Když však mistr Guntram řekl, jaká bude cena jeho práce, Zvěst se zachvěl.

Paní Anna z Netluk, žena Zvěstova, byla jednou z nejvznešenějších dam v celém království. Její krása byla studená a dokonalá jako drahokamy. Černé vlasy zářily jako noc v lesích a pohled jenom jiskřil.
Po dvou letech života na Netlukách však její oči ještě potemněly a na čele se usadil stín. Rostlo v nich zklamání a smutek. Mluvila ještě méně, než dříve, a její smích od svatby na Peruci nikdo neslyšel. Ani narození syna jí klid nevrátilo.
Přišel den, kdy stavba tvrze již byla dokončena a podzimní vítr shazoval poslední listí z okolního lesa. Pan Zvěst z Netluk se chystal na turnaj do Bavor, tak, jako již několikrát předtím. Věci již byly připraveny; osedlaný kůň stál na nádvoří; zbrojnoš čekal. Zbývalo, aby se Zvěst rozloučil se ženou a se synem.
Dítě, sotva rok staré, spalo v kolébce, jako všechny děti v té době - ať patřily chudým, nebo králům. Zvěst se nad ním sklonil, a jen letmo, zamyšleně jej políbil. Potom, aniž se otočil k ženě, vycházel ze dveří. "Bůh s tebou," řekl neslyšně.
"Počkej ještě!"
Hlas zazněl jako ledový vichr. Zvěst se zarazil.
Žena přešla k němu. "Před dvěma lety jsem si vzala za muže Zvěsta z Netluk, nejslavnějšího bojovníka v celé zemi a nejsilnějšího muže. Slíbil mi mnoho věcí - lásku, bohatství a štěstí. Byl pozorný a vznešený. Potom se ale někam ztratil. Marně ho hledám.
Věřím, že narození syna mne připravilo o část mé krásy. Zdá se ale, že dnes pro tebe nejsem vůbec ničím. Celé dny jsi pryč, a když jsi tu, jako bys nebyl.
Chtěla bych jezdit mezi své přátele, jako dříve. Třeba i sama. Dnes mám místo pánů a paní za společnost jenom ptáky z lesa a tvé psy na tvrzi. Místo paláců znám jenom lesní pěšiny a zelené koruny stromů. Místo zlata mám jenom zlaté slunce na nebi.
Chtěla bych k matce či sestře - je to jenom pár mil - ale nemám ani kočár. Nechci takový, jaký by slušel ženě nejvyššího sudího, Anně z Netluk - stačí mi ten nejobyčejnější.
Nejvíce ze všeho bych ale chtěla, aby ses jednou vrátil. Takový jako jsi býval dříve."
Zvěst popošel k ní, povzdechl; potom řekl: "Odpusť, Anno. Nedávám ti, co by ti patřilo. Jediné, co mohu říci na svoji omluvu, je pravda o tom, co mi ty dva roky leží na srdci."
Vyprávěl. Napřed tiše, s váháním, pak rychle a překotně. Touha po tom, aby někdo sdílel jeho neštěstí, jej úplně zaplavila.
Anna z Netluk rozuměla. Byla stejně hrdá, jako Zvěst sám; cítila, že boj muže a draka je nevyhnutelný.
Ještě, než se rozloučili, řekla tiše: "Budu na tebe ještě čekat. Ale ne navěky."
Stín z jejího čela načas zmizel.
< část I. >
část II.
© Vojtěch Cepl - 1992
Přepsal Aerin - 2002
Napsal Argonantus 30.03.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 22 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.16001415252686 secREMOTE_IP: 44.197.113.64