Ochránce cesty

Obsah článku:
II. Druhý den
Té noci se stalo mnoho věcí - ale když jsem se probouzel, nevěděl jsem o nich vůbec nic. Jsem tedy skoro na pochybách, zda je mám vyprávět v takovém pořadí, jak se seběhly, anebo tak, jak jsem se je postupně dozvídal. Zkusím se přidržet druhého pořádku, ale pokud bych tím události zmátl, je to jenom mojí vinou.
Nejprve se začalo proslýchat, že Velen s Kozí nohou něco viděl. Říkal to kuchař jednomu z čeledínů. Velen s Kozí nohou byl známá postava z našeho břehu řeky; byl to hubený pobuda, dříve snad komediant, který se prožebrával, jak se dalo. A také hodně pil. Tak se stávalo, že chodil po městě později, než by se slušelo a vídal věci, které jiní neviděli. Jeho zprávy neměly proto velkou váhu. Musel být mimořádně přesvědčivý, když mu uvěřilo mnoho soudných lidí. Nebylo ani jasné, co přesně viděl - bylo to z velké dálky a pozdě v noci; ale rozhodně ho to vyděsilo k smrti. To něco; bílá postava, jakoby průsvitná, a jistě ďábelská; kráčelo směrem od vrchu Petřína přímo k řece, někam ke svatému Janu Na Prádle.
Velen s Kozí nohou to viděl jen několik okamžiků, když to před ním přešlo přes cestu; ale nikdy na těch pár okamžiků nezapomene.
Bratří přijali zprávu celkem klidně; Heinrich se usmíval a velkopřevor byl trochu pohoršen nad tím, že někdo mohl věřit povídačkám nějakého opilce. Většina ostatních zaujala tyto dva postoje - buď smířlivě posměšný, nebo pohrdavý. Jenom Ben mlčel - a to mne trochu překvapilo. Když jsme byli sami, zeptal jsem se ho, co si o celé věci myslí on.
"Myslím, že rozumný člověk neučiní nějaké závěry, dokud vlastně nic neví. Neviděl jsem nic - viděl to Velen s Kozí nohou. Neviděl jsem dnes dokonce ani Velena, takže těžko mohu soudit, zda žertuje, byl opilý, nebo zda je opravdu vyděšený. Není dokonce ani jasné, zda nejde o žert někoho jiného, kdo se za tu obludu vydával. Nevíme, proč by to měl dělat. Vysvětlení je prostě celá řada, důkazy chybí a vyprávění ukazuje jako větve stromu všemi možnými směry. Takže mlčím, a čekám, zda se dozvíme více. A je také možné, že se nedozvíme nikdy nic. Takových podivných věcí, ke kterým chybí vysvětlení, je svět plný."
Řekl jsem si v duchu, že Ben má pravdu, jako ostatně skoro vždy. Jenomže Ben přece jenom tak úplně pravdu neměl - příhoda pokračovala, i když se zpočátku nezdálo, že to nějak jednoznačně souvisí. Přišla jedna pradlena, která rozčileně vyprávěla, že v kostele svatého Jana je rozbitý náhrobek. Chtěla to říci knězi, ale protože ten zemřel, nebyla si jista, kam se obrátit, a tak zvolila otce velkopřevora, jestliže ovšem pochybila, potom lituje, a půjde jinam... bratr velkopřevor upovídanou tetku uklidnil s tím, že se rozhodla velice správně a moudře. Náhodou jsem u té rozmluvy byl a pochopil jsem, že se tentokrát velkopřevor tváří opravdu velice rozzlobeně a přikládá věci velikou váhu. Hanobení náhrobku je také něco úplně jiného, než blábolení nějakého pobudy. Vůbec bych nechtěl být v kůži viníka, až bude dopaden. A nepochyboval jsem ani na okamžik, že dopaden bude.
Ovšem události u svatého Jana zůstaly otevřeny až do odpoledne - před polednem jsme totiž museli stihnout pohřební obřady za kněze Alexia. Celou věc mohl převzít někdo z pražské kapituly, případně samotný biskup, kteří měli ke knězi rozhodně blíže, nežli my. Ale protože jsme byli dobrými sousedy a celou věc jsme již tak jako tak začali, rozhodl velkopřevor, že ji také dokončíme. Duši knězově bude zajisté jedno, který služebník Pána promluví nad jeho hrobem, pokud to bude dobrý člověk. Celý poměrně krátký, ale důstojný pohřeb, který vedl sám velkopřevor, jsem byl tak trochu duchem jinde.
Něco totiž nebylo v pořádku. A když jsem se rozhlédl pečlivěji, uviděl jsem u samé hřbitovní zdi hrobníka. Vypadal velice zle - jako člověk, který zažil něco velmi nepříjemného. Byl také opilý, jak jsem s nelibostí zjistil.
To ovšem byl důsledek, nikoli příčina - jak by neopomněl zdůraznit Ben. Jinak řečeno - hrobník se opil, protože zažil něco zlého - nebylo mu zle proto, že by byl opilý. Po obřadu jsem se ho šel zeptat, co se děje. Vodnaté oči dlouho bloudily, než mne poznaly. V tu chvíli jsem viděl jasně, že by mi neřekl nic, kdyby nebylo té včerejší společné chvíle při kopání hrobu. Nakonec přece promluvil.
"Ta jáma, kterou jsme kopali... byla večer hotová, připravená, urovnaná, jak je potřeba. Ráno jsem přišel a hlína rozházená všude. Jeden bok hrobu proražený, jakoby někdo kopal ještě dál. Ale tak nějak podivně, ne jako člověk. Spíš jako zuřivé zvíře. Dalo mi hodně práce, abych to nějak urovnal, než někdo přijde. Nikdy jsem nic podobného neviděl..."
Tentokrát jsem se vyděsil i já. I tato zpráva byla nejasná, ne moc hodnověrná a zmatená. Nic jsem na vlastní oči neviděl. Hrobník trochu pil. Také se mu to možná zdálo. Vlastně stále ještě nic nevíš, radil mi hlas rozumu - vyčkej.
V tomto rozpoložení mne zastihl Ben. Ihned poznal, že nejsem ve své kůži, a také se zeptal, co mi schází.
"Hlas rozumu mi říká, že vlastně nic. Srdce je ale hodně poplašené. Nevím proto, koho z nich mám poslechnout a kdo z nich má odpovědět na tvoji otázku."
Ben se zasmál. "Moje rozumování ti trochu popletlo hlavu. Ale je-li ve vidění rozumu a srdce takový rozdíl, potom mi vyprávěj raději oba příběhy."
A tak jsem začal nejprve podle rozumu. Kopali jsme včera hrob, já a hrobník. Šlo to velice těžko, protože strom měl tuhé kořeny. Na tom není nic podivného. Dnes ráno našel hrobník všechno rozhrabané, a to ho dost vylekalo.
Podle mých pocitů byl ovšem hrobník vylekaný dříve, než jsme práci začali. Zná zem i podzemí, ví, nebo spíše cítí, co kde může očekávat. Pod tím dubem z nějakého důvodu kopat nechtěl. I já jsem měl celou dobu dojem, že se nám kořeny snaží v práci bránit. Jako by bylo pod zemí něco špatného - a to něco se díky nám dostalo ven. Právě tomu nasvědčuje dnešní příhoda.
Podle všeho je to náhoda. Vyprávění jednoho opilce vychází z toho prvého..."
Na tomto místě mne Ben přerušil. "Až doposud to bylo vyprávění událostí. Nyní se už pokoušíš vysvětlovat. Vím, že je těžké žít bez vysvětlení. A chceš slyšet, že má pravdu hlas rozumu a že se nic divného nestalo. Jenomže srdce ti říká něco úplně jiného. Především je třeba si povšimnout důsledků. Má-li pravdu tvůj rozum a je to jen blábolení dvou opilců, není to vůbec důležité a můžeš na to zapomenout. Má-li pravdu tvé srdce, může se někdo dostat do nebezpečí. Pokud se mýlí rozum a ty něco přehlédneš, bude to velká chyba.
Pokud se mýlí srdce a ty se strachuješ zbytečně, nestane se vlastně nic. Takže právě proto je třeba počítat i s horší možností a být připraven. Předpokládejme tedy, že se něco děje - i když nevíme, co se děje. Na jihu mají úsloví - když potkáš známého, není na tom nic divného. Když ho potkáš dvakrát za sebou, je to náhoda. Ale když ho potkáš třikrát za sebou, je to něčí vůle a buď na pozoru. V našem případě se staly také tři podivné věci."
"Tři?"
"Možná k tomu patří i ten náhrobek u svatého Jana. Lidé nerozbíjejí hroby, protože tím nic nezískají - pouze hanbu a zatracení. A hroby se samy od sebe nerozbíjejí. Ostatně, uvidíme."
Pocítil jsem zvědavost, jak bude zničený hrob u svatého Jana vypadat. Asi jsem to dával najevo během dalších hodin, kdy jsme jedli a prováděli spoustu každodenních prací. Nakonec se Ben usmál a prozradil, že půjdu ke svatému Janu s ním a s velkopřevorem. "Jinak bys asi zemřel zvědavostí. Ale rozhodně ti neuškodí se trochu pocvičit v úsudku a v pozorování."
Ještě dost dlouho před nešporami jsme tedy vyrazili znovu. Tentokrát jsme byli čtyři - kromě velkopřevora, Bena a mne šel s námi i bratr Adhemar, který měl na starosti knihovnu.
"Pokud je věc tak vážná, jak vypadá, potom bude stejně nutno vyrozumět biskupa z Hradu," poznamenal vážně Konrád. "Na hledání viníků a jejich trestání naše pravomoc nestačí. Mějte to na paměti, než cokoli navrhnete a řeknete - jdeme pouze jako v nouzi přivolaní sousedé, na místě otce Alexia, kterému by věc příslušela jako prvnímu."
Vzali jsme to mlčky na vědomí - mne se tyto starosti týkaly ze všech nejméně. Vůbec jsem nebyl v postavení, aby o moje soudy někdo stál.
Svatý Jan vypadal velice podobně, jako Vavřinec - ale nebyl pod kopcem, nýbrž blízko u řeky. Jedno z Vltavských ramen teklo doslova za oltářem. Byl to oblíbený kostel, protože byl velice malebný. Takže se tu nechalo pohřbít i několik významnějších lidí - nikoli na hřbitově, ale pod pěknými kamennými deskami, pod podlahou kostela. A právě tato deska byla rozbitá. Popis nás naprosto nepřipravil na to, co jsme skutečně viděli. Těžký kámen, dlouhý a široký jako lidská postava, byl rozražen na tři kusy, a ty se částečně propadly do hrobu. Jakoby nějaký obr udeřil do kamene shora ohromnou silou.
Vůbec nebylo jasné, jak taková škoda vznikla - lom kamene byl čerstvý a jednoduchý, nenasvědčoval užití žádných nástrojů.
"Snad hodně velkým a těžkým kmenem shora by šlo něco podobného dokázat," řekl nejistě bratr Adhemar. "Nikdy jsem nic podobného neviděl - kámen není vůbec otlučený. Vypadá to jako jediná rána, nebo velice málo ran."
"Nevím, jak je možno dotáhnout tak velký a těžký kmen nepozorovaně v noci do kostela a zase odtud ven. Kde je ten kmen teď? A hlavně - proč to někdo dělal?" Divil se velkopřevor. "Nejvíc ze všeho to vypadá jako krádež něčeho v hrobě. Ovšem zdá se mi jednodušší kámen vypáčit a nadzdvihnout, než ho rozrážet."
"A také není jasné, proč by se tak bezbožný zloděj trápil s tím, aby dal kámen zpět," poznamenal Ben. "Mezi deskami je moc málo místa na to, aby tu šlo něco vzít. Někdo je naházel zpět potom, co do hrobu vnikl. To už je třetí podivná příhoda za jeden den. Dva body dávají přímku. Tři body celou rovinu...."
Na otázky velkopřevora jsem musel znovu vyprávět příhodu s Alexiovým hrobem a podivným dubem. Velkopřevor se zachmuřil.
"Buď je to krádež, která má vypadat jako něco hodně strašlivého, anebo to něco ďábelského skutečně je. Na žert už to přesahuje rozumnou míru. Bude třeba vyrozumět biskupa, než cokoli podnikneme."
"Hodně strašlivého?" odvážil jsem se zeptat.
Adhemar se ke mně obrátil. "Jsou to vzácné příhody, naštěstí, ale v knihách se o nich hovoří. Oživení mrtví. Kostlivci. Umrlci. Upíři. Strygy."
Velkopřevor se káravě zahleděl na oba z nás. "Nemluvte o takových věcech na svaté půdě. Ničemu tím nepomůžeme. Pan biskup rozhodne, co je třeba učinit. Zatím ať do kostela raději nikdo nechodí."
Cestou zpět jsem se neodvážil na nic zeptat. Ale v hlavě mi vířil bezpočet otázek. O oživlých mrtvých jsem sice něco zaslechl, ale byl jsem přesvědčen, že jsou to povídačky pro dlouhou chvíli. I když povídačky hodně rozšířené a vytrvalé. Samozřejmě jsem ještě téhož dne zjišťoval, co si o tom myslí Ben. A ten mi řekl:
"Už jsem ti mnohokrát řekl, že nevím všechno. Nikdo všechno neví. O upírech nebo o umrlcích psali lidé mnohem slavnější a učenější, než bys očekával. Na světě je plno vysvětlení, proč se takové věci dějí - od úkladů samotného ďábla, přes zlý a nespravedlivý konec toho, kdo obživl, až po čáry neznámých bytostí. Sám jsem nikdy takového mrtvého neviděl, i když hodně věrohodných lidí tvrdí opak.
Dokonce někdy odlišují různé druhy a vlastnosti těchto netvorů. Popovídej si o tom s Bartolomějem - ten se kdysi zajímal o podobné věci. Ale pozor - nevěř mu všechno, co uslyšíš. Víš dobře, že rád si dělá blázny z důvěřivců."
< Druhý den >
První den Třetí den
© Vojtěch Cepl, 2000
Napsal Argonantus 28.04.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 41 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.39529418945312 secREMOTE_IP: 18.234.66.217