Místo setkání

= = = Meridan = = =

Téměř smrtící způsob, jakým Nyctalus přivítal Kaela, Meridana opět uvrhl do ztuhlosti času. Pomalu se před jeho očima odehrávala scéna vyskakujícího Nyctala do Kaelovy náruče, Kaelovy podlomené nohy, Nyctalovy hýždě drtící Kaelův život, Nyctalův nářek nad zabitím přítele… Meridanova mysl, ten večer již šoky a emocemi z Nyctala dost vyčerpaná, se zmohla jen na ironickou poznámku:
„Dejte mi pergamen a brk a ze Shakespeara je rázem břídil. Tohle je tragédie, on je tragédie, pohroma, armagedon, konec světa a Kaelova života.“
…vše se nakonec k dobrému obrátilo, smrtí ztuhl jen zajíc pečený, a Kael s Nyctalem jsou živí a zdraví…
Meridan uvítal víno, které Kael vytáhl, nad loutnou se už ani nepodivoval, zato se však začal těšit. Když naposled viděl Kaela, chtěl se stát slavným obchodníkem, nebo tak něco, a před tím asi slavným šaškem. No prostě to vypadalo, že se večer stane veselým. Meridan začal mocně pít a až na malé leknutí, kdy se zlil vínem z Kaelova „SLYŠTE, SLYŠTE“ ze vzdálenosti dvou metrů, si začal užívat večer při poslechu Kaelova života ve verších.
„….Sakra já mám určitě sysla…“
Dopěl Kael, a Meridan, jehož mysl už pomalu začínala plout na vlnách alkoholu, s opožděním za posledním slovem vyskočil a začal hulákat.
„Jóóóóóóóó, umíííííííí, Káááááá éééééél, Kael, Kael, Kael.“
Ruce maje nad hlavou, i s vínem, kropí oba kamarády.
„Ať žije Kael hudec-tupec, ať žije Kael lstivý vrah eee … vlastně drak.“
Na nedalekou větev se posadil zbloudilý noční pták a Meridan se k němu hned vrhl.
„Kaéél, Kaéél, Kaéél.“
Ještě chvíli vyváděl, pak přestal kropit vínem les a kamarády a pokusil se dosednout zpět k ohni.
„Ty jo, hej, Kaele, konečně jsi se, sakra, trefil, tímhle změníš svět.“
Pomalá pomlka se skelným pohledem.
„Kael Samec, co změnil svět.“
S touto poslední větou upadl Meridan do lehké dřímoty a prázdná láhev od vína se z jeho ruky odkutálela.

= = = Nyctalus = = =

Nyctalus si také s povděkem vzal od Kaela hlt vína. Víno bylo opravdu dost silné, proto si jen tak trochu usrkl. Moc dobře si pamatoval, jak naň opojné nápoje působí.
„Stačí mi jen tři hlty a hned se ze mě stane nešikovnej blábolající ťulpas, co všechno hned rozbije a zničí. To si přeci před kamarády nemůžu dovolit, vypadat jako hňup. V tý hospodě, co mě hospodský donutil vypit celý pivo, na mě asi budou ještě dlouho vzpomínat. Ale hořela pěkně a ten plamen měl tak pěkný duhový barvy. Odborník by podle barvy plamene a zápachu a hustoty kouře určitě poznal, který ročník vína právě hořel.“
Když pak Kael začal zpívat, byl Nyctalus úplně unešen. Tohle tedy od svého kamaráda nečekal. Za prvé, že by zpíval a za druhé, že by složil písničku a za třetí, že by zpíval svoji písničku o svém životě. Bylo to na Nyctala trochu moc překvapení najednou, a tak jen civěl s otevřenými ústy, oči vyvalené. Když náš skvělý hudec Kael nabíral obrátky, Nyctalus ještě pořád nevycházel z příjemného údivu. Tento svůj stav dával najevo mohutným slintáním z pravého koutku rozevřených úst. Další šokem bylo, že Meridan se začal chovat nějak divně. Takhle ho nikdy neznal.
„Nu což, hlavně, že je s tím sucharem konečně sranda.“
Jakmile Kael dozpíval, Nyctalus na nic nečekal a začal hurónsky tleskat, takže přeslechl Kaelova poslední slova. Jen zaslechl, že Kael něco má.
„Kaele, cože, ty ještě něco máš? Ty zlatej kluku, tak se nedělej a hned to vyndej. Ať vidíme, co jsi nám donesl. No nenech se přemlouvat, my to chceme vidět. Že jo Meridane? Tak šup s tím ven, ať to lítá. Přece se s kamarády podělíš!“
Nyctalova hlava si to převedla po svém a to tak, že Kael má v rukávu ještě nějaké jídlo. A protože Nyctalus už měl zase hlad, moc ho to potěšilo.
„Správně, Meridane, KAEL, KAEL, KAEL. Vidíš? Meridan už z toho omdlel. Až to vybalíš a budeme to opékat, tak ho tou vůní určitě probereme. Vykucháš si to sám, nebo ti to mám vykuchat já?“

= = = Nyctalus = = =

Po Nyctalových posledních slovech se Kaelovi rozšířily zornice. Holčičí brekot rázem přestal a přešel v ten nejhorší strach, který by muže mohl potkat.
„Cože???“ vyhrknul. Kdyby v tu chvíli něco pil, celý obsah by určitě vyprsknul ven. „Nic se vyndavat nebude, natož opékat a kuchat!“ řekl rázně, rukou se přitom lehce promasíroval mezi nohama.
„Na to se nechám přemlouvat dlouho, kamaráde… Možná něco mám, to ale hned neznamená, že to svěřím do tvé péče. Ty bys všechno hned vyřešil po svém… ty bys to hned opékal… brrrr…“ zašklebil se.
„Ty jo, člověk se po těch letech nestačí divit…“
Zježené chlupy Kaelovi však brzy slehly. Míra zděšení se vypařila a Kael se uklidnil.
„Děkuji za pochvalu, pánové.“
Poté jeho oči spatřily prázdnou lahev od vína a Kael v duchu zaklel. Tolik odvahy si musel dodávat, aby to víno ve správný čas sebral z police a Meridan mu to rozleje skoro po celém lese…
„No, on to vlastně správný čas nebyl.“, zavzpomínal na nedávné události.
„Když mě viděl ten vinař, ani nevím odkud, ale vytáhl kyj a jal se docela rychle přibližovat. Hehe, nikdy bych nevěřil, že dokážu tak rychle běhat… Asi musel být docela vzteklej. Když mě honil po ulici, někdo úplně jinej mu mezitím ukradl asi dalších dvacet lahví… Hehehe… ono to jde těžce – pořádně zamykat krám a honit zloděje najednou…“
„Průser potom spíš byl, jak jsem o ulici dál uklouznul po tom kravskym lejnu a do další následující hromádky hodil ještě krásnou rybičku. To se mi všichni na ulici smáli… hlavně takovej malej zasoplenej spratek. Taky jsem se mu potom smál já, když jsem mu podkopl nohy, aby se v lejnech vymáchal taky. Bohužel zase ale nebyl čas si ho prohlédnout, jeden chlápek se obořil, že biju malý děti, tak jsem musel vzít roha…“
„Jooo, na to město dlouho nezapomenu. A taky na tu černovlásku u řeky, která tam přišla, zrovna když jsem si chtěl hned po tom útěku vyprat košili. To byla moooc hezká holka. Krásně povídala něco o tom, že je zrovna nezadaná a že shání nějaký doprovod na blízkou tancovačku. Zkuste se jí ale nabídnout, když máte rozmazaný kravský hovno po celym těle. A když jsem se svléknul do naha abych nesmrděl, začala utíkat, že prej jsem úchyl nebo co… Fakt by mě zajímalo, co by na mým místě dělala ona… husa jedna…“
Vzpomínky se najednou rozptýlily a Kael se vrátil do reality. Na tváři se mu objevil ďábelský úsměv a oči se upnuly na Meridana.
„Ten chudák toho má pro dnešek už asi dost… schválně, jestli vydrží ještě tohle…“ pomyslel si a syknul na Nyctala.
„Hele, Nycte, koukej a kdyžtak se přidej…“
Po těchto slovech se Kael pomalu a potichu jako myška přiblížil k dřímajícímu Meridanovi. Pomalu zvednul ruce a najednou Meridana zepředu prudce popadnul za ramena. Začal s ním třást jako pominutý a z plných plic na něj zařval:
„U všech bohů Meridane vztávej… hoří… hoří!!! Musíme utíkat… dělej, prober se… zdrháme nebo nám chytne prdel… honem…!!!“
Jakmile se Meridan jen trochu probere, Kael na nic nečeká a mezi slovy si velmi reálně balí všechny věci a chystá se utéct pryč, doufaje, že jeho kamarád začne nějak zmatkovat. A kdyby nezmatkoval, je připraven alespoň utéct, kdyby se jej Meridan pokusil za tohle zabít…

= = = Meridan = = =

Meridanova ovíněná mysl se pohupovala v mělkých vodách opilosti, jako loďka u mola, houp sem a houp tam, klídek a pohodička. Kaelův vtipný vpád se na tom zpočátku nijak nepodepsal a Meridan si začal broukat námořnickou verzi jedné známé písně a trochu se mu přitom pletl jazyk.
„Chóóóóžela loďka, chóóóóžela, rozžajlovaná dóóóó bžjela…“
Zpěv se změnil v brblání a pomalu utichl a Meridanovo snění o loďce se blížilo k tomu samému závěru s tím, jak Kael hulákal a třásl jím. S námahou začal otevírat oči a rukama tápal kolem sebe, aby se vzepřel, pomalu si v mysli opakoval Kaelovy informace.
„…bohové…hoříííí…utíkat…prdel…honem…“
Opilá mysl spojila informace trochu jinak a později než bylo zdrávo.
„Hoří prdel?“ Meridan vyskočil na nohy „Prdel, hoří prdel!!!!“ do rukou vzal všechno kolem sebe, téměř všechno mu okamžitě z rukou vypadlo a rozběhl se přímo vpřed, vlála za ním deka a po zemi táhl luk, dupnul do ohně a zařval, rozšířily se mu oči a z jejich pohledu zmizela opilost.
„Ho…ho…hořííííí.“
Opustil prostor osvětlený rozdupnutým ohněm a po třech krocích vrazil do stromu a hned potom do gravitace. Zašumělo kapradí a na několik okamžiků byl klid.
- - - - - - - - -
Meridan se zvedl a rozhlédl se kolem sebe.
„Volové!“
Po cestě zpět sbíral své věci a na své místo u stromu spíše dopadl, než dosedl.
„Volové, pánové, vy jste úplní volové.“
„To toho ještě nemáte za večer dost?“
Zrovna si Meridan všiml prázdné lahve a zvedl ji.
„Taky jste mi mohli trochu nechat. To, že jsem si zdříml, neznamená, že jsem nechtěl. To ta tvoje úžasná ukolébavka, ehm, balada, byla fakt dobrá, mohl by ses živit hlídáním dětí, to, jak jsi zabil draka na větvi a osvobodil princeznu z lahve, bylo úžasný…“
Meridanovi poklesl hlas a opět usnul. Palouk začínal pomalu temnět, rozšlápnutý oheň už Meridan do pořádku nedal, a tak se mu v šeru příjemně usnulo. Ale vydrží mu to až do rána? Má opravdu kamarády voly? Uvidíme…

= = = Nyctalus = = =

Když Kael začal s voláním „hoří“, Nyctalus se nemohl nepřidat a v očích mu začaly hořet ohníčky šibalství.
„Jo, Kaele, tebe a tvé vtípky mám rád.“
„Pomooooooc, hoří, Meridane, vstávej, je tu požár, musíš hasit!!! Hoříš, hořím, hoříme.“
Hned začal zběsile pobíhat a dělat ten správný zmatek. Docela se mu to i dařilo, vypadalo to, jako by tam pobíhalo několik lidí a ne Nyctalus sám. Výsledný efekt umocňoval ještě svým pronikavým řevem a kvílením.
„Hoří, les hoří, deka hoří, zajíc hoří, voda hoří, oheň hoří, hořeň ohní, Meridan taky hoří, na něj, Meridan hoří.“
V tu chvíli se probral Meridan a svým prohlášením o svém hořícím pozadí zavdal Nyctalovi další příležitost k rozšíření Kaelova žertu. Rychle popadl větev, a když Meridan vyběhl jak šílený, vrhl se za ním a jal se ho hasit. Meridan však byl příliš rychlý a tak Nyctalova snaha vyšla na prázdno.
Jakmile se Meridan zastavil a oslovil své přátele, Nyctalus to nevydržel a zhroutil se na zem. Hýkavý smích se mu linul z úst a držel se za břicho. Sotva popadaje dech se Nyctalus dlouho svíjel na zemi, až s překvapením zjistil, že Meridan už je zase v poloze ležmo. Trošku se zarazil a pohlédl na Kaela, jak je na tom. Trochu zklamaně pak řekl
„Tak to vypadá, že už asi pro dnešek půjdeme spát, co?“