Tristamovy zápisky

Na dosah

Vše se začalo vracet do původního stavu, zatímco jsme odcházeli zpět ke známým hradbám. Srdce elementů zpátky na svých piedestalech a rubíny tížily mou kapsu. Již blízko, blízko lásko má! Uvnitř městečka pak se roznášela zpráva, že radní byl zamordován. A přes noc podivná věc se stala, pět z šesti kněží Morela umírají z neznámých příčin. V poledne se měla uspořádat na náměstí sešlost, co se však změnila se v bitvu o moc. Nechť jsem blažen, tohoto jsem využil a vkročil do Morelova chrámu . Tam na oltáři ležel ten předmět, co byl posvěcený a já jej potřeboval pro rituál.

Vykročil jsem k němu, ale zastavil mě hlas, co tu pohledávám na tomto svatém místě. Nedbaje varování uchopil jsem jejich posvátný artefakt, zlatou pavučinu, znak jejich boha. Kněz vyrazil aby mě zadržel. Též se chopil pavučiny a snažil se mi ji vytrhnout. Avšak najednou přestal, jako by něco ucítil, a zvláštní výraz se rozlil na jeho tváři. Sedl si na podlahu. To mě zarazilo. “Snad se spolu naučíme žít.”. Nechápal jsem tato slova ale nikdo mi nebránil a tak jsem se vydal do dáli. Jak jsem se vzdaloval, cítil jsem, že síla co mě drží pohromadě slábne. Prokletí se na mně sneslo jako sníh, až do smrti připoután jsem k tomuto chudákovi. Ano, vskutku tak tento artefakt fungoval, spříznil nás, dokud nás smrt nerozdělí. Docela ironie. Má dýka pak vysvětlila, že to nemusí být dlouho. Nechal jsem jeho překvapený obličej tak, jak si ho nasadil a vydal jsem se do Darlonových ruin.

Pečlivě jsem počal připravovat ornamenty. Hodina, kdy vyvolám Její duši přichází. Rozhodl jsem, že prvé bude patřit Darlonově sestře, bych zjistil, zda-li se v něčem záznamy nemýlí. Všechny slova mi vibrovala v lebce. Zavolal jsem mocí čarovnou lákajíc vzdálené duše. Cítil jsem to. Tělo přede mnou počalo měniti tvar.

Nemýlil jsem se, fungovalo to. Teď můžu uskutečnit to, po čem jsem prahnul tak dlouho.

---O---

Jako by světlo zazářilo v jeho duši a hrudní koš se zdmíhal, i když plíce již nebyly na svém místě. Rozrušený kostlivý bard a komediant vyslovil poslední slova kouzla. Anděl se snesl a v mukách se zjevil na tomto světě. Jakoby slzy z nebe tekly.

„Má milá, drahá, milovaná!“ volal k ní svá slova. „Konečně se mi vracíš, už tě cítím náručí. Pojď, přiviň se ke mně!“ Však její andělská slova, smutkem obalena : „Ach, neznalý, cos udělal, muka jis na mne přivolal. Strašlivá je to pro mne bolest. Odpuštěna však tvá chyba, Odpouštím cos v nevědění učinil.“

Tristam se rozlítil. „Cože? Co se změnilo v naší lásce?“ Popadla ho zlost a začal cloumat jejím tělem. “Kdy si mě přestala milovat? Když jsi umřela? Nebo když jsem umřel já?” Smýkl jí na zem a rukou jí chytl za hrdlo. Ten úchop byl známý, ale nyní plný vzteku. Její ruka samovolně chytla sevření a zkoušela jej uvolnit, ale byl to marný boj.

“Copak nevíš, co jsem kvůli tobě všechno udělal? Jaké trápení jsem musel prožít a přesto jsem myslel jen na tebe?” Kapka lítosti jí smáčela duši. „Prosím, odpusť též, ať tvá duše též dojde osvobození. Nechť zakusí, jak moje, klid a pokoj nebeské sféry.“ Její slova zněla klidnou melodií.

„Táhni si pryč!“ zaburácel jeho hlas. „Kvůli tobě jsem trpěl a vděku u tebe není!“ Vytasil dýku. Odpouštím, odpouštím ti... byla její poslední slova, než je dýka utnula.

A v krvi leželo tělo, avšak duše na křídlech se znovu vrátila do nebeské sféry. A ticho se rozhostilo v místnosti, kde Tristam bez pohnutí několik dlouhých minut nechával ošlehávat své kosti větrem zvenčí.

Vytáhnul píšťalu, a začal hrát píseň smrti. Zvuky se linuly okolo a melancholií naplnily kameny, co poslouchaly. Pro diváka podivení, když už ví, že mu chybí hlasivky, ale zvláštnější že kost po kosti se začal rozpadat v prach. Tóny zněly dál. Nakonec i lebka, jež doteď s píšťalou levitovaly ve vzduchu se obrátila v prach. Poslední zvuk který se rozezněl chodbami bylo dopadnutí píšťaly na kamennou a studenou podlahu.