Mrtví v antice a ve středověku

Role mrtvých v pozdním Říme a ve středověku. Anebo úvod do dějin nekromancie :)
Napsal pipux

Mrtví antického světa

Zemřelí antického starověku byli pohřbíváni výhradně mimo města. Pohřbít zemřelého uvnitř města se příčilo tehdejšímu přesvědčení (důvodem byl kromě zvyklostí i strach z infekcí, které mrtví mohli přenášet).

Otroci a chudáci byli vhazováni do hromadných hrobů za městem; od třetího století n.l. se jim dostalo důstojnějšího pohřbu - speciální hřbitovy, síně s urnami.

Hrobky mocných byly stavěny po stranách velkých výpadových silnic (např. via Appia). Každý hrob zdobil náhrobní kámen, který vyprávěl o tom, kdo je zde uložen. Nápis na náhrobku obvykle obsahoval jméno zemřelého, jeho sociální roli, někdy přidával neotřelé životní moudro. Nesetkáte se však s žádnými útěšnými frázemi typu "odpočívá v pokoji".

Obrázek: cesta s hrobkami.


Obrázek: náhrobní deska s epitafem.


Posmrtný svět antiky byl smutný, neforemný a slabý. Postavy zemřelých byly vnímány jako shluky stínů, kterým nebylo rozumět. A když už se někdy někomu podařilo podstatu zemřelého na chvíli přivolat zpět, zemřelý prosil, aby se mohl vrátit na zem. Krátký pozemský život nabýval nesmírné ceny; až skončil, nebylo útěchy.

Nové vnímání smrti - křesťanství

Křesťanský pohled na smrt se zásadně liší. Smrt nemá být tragédií, ale pouze návratem duše k bohu. "Smrtí si Pán vzal svého chráněnce opět k sobě", praví jeden křesťanský náhrobek z dob pozdního Říma.

Duše zemřelých putují k poslednímu soudu, kde na ně mají čekat mučedníci (ti, kteří si vysloužili místo v říši boha sebeobětováním, mučednickou smrtí, atp.)

Křesťanský výklad smrti ve své ideové formě byl tedy následující: nad hroby se nemá truchlit, smrt se má akceptovat. Svatý Jeroným chápe předčasnou smrt přímo jako dar Boží, protože zemřelý se může dříve přiblížit bohu. Hlasité oplakávání nebožtíka pouze znamená, že zde leží někdo, komu se nedostalo odpuštění hříchů.
Biskup Cyprian přímo prohlašuje: "Nad zesnulým naříkají pouze ti, kteří ztratili naději".

Ale tradice v tomto případě nakonec dokázala překonat křesťanskou nauku, a nad hroby se stále truchlilo. Křesťané truchlili na hrobech svých bližních stejně tak, jako jejich pohanští sousedé; o svátcích zemřelých pak na hrobech svých zemřelých pořádali hostiny.

Hostiny s mrtvými

Sv. Augustin si stěžuje na hostiny, při kterých příbuzní sedí u hrobu nebožtíka a "u zesnulých marnotratně pijí a jedí ... zpíjejí se do němoty".
Tyto hostiny měly veřejný charakter; tradicí bylo, že velký člověk zval člověka malého. Tak například Caesar, aby ukázal svou velkorysost, pozval na pohřební hostinu své sestry celý Řím.
Senátor Pammachius uspořádal na památku své ženy obrovskou chrámovou hostinu, při níž dav přeplnil celý kostel.

Církvi se samozřejmě toto požitkářské slavení a volné nakládání s mrtvými příčilo.

Církevní monopol na pohřbívání

Církev se začala plést do pohřebních rituálů svého okolí, až si nakonec prosadila výhradní pravomoc k pohřbívání a uctívání zesnulých. Kdo proti církevnímu přisvojení posmrtna protestoval, ten se dostával do konfliktu se samotným biskupem. Zašel-li spor daleko, byl dotyčný vyhoštěn z obce. Církev byla v tomto ohledu nekompromisní - vystihuje to sv. Cyprián, který říká "kdo není s biskupem, je proti biskupovi".

S pohany se v jedné zemi už nepohřbívalo - vznikaly nové, církevní hřbitovy. Na nově vztyčených hřbitovech se objevují křesťanská mauzolea (pro bohaté) a katakomby, příp. samotné hroby (pro chudé).

Obrázek: katakomby.


I smuteční obřad truchlení nad zemřelým byl přemístěn do sakrálního prostoru církevních hřbitovů.

Pohřbívání a poslední soud

Hrobům mučedníků se dostalo velké obliby. Tam, kde leželi pochovaní mučedníci, byla země svatá. Lidé chtěli být pochováváni v blízkosti hrobů mučedníků - aby mohli při posledním soudu vstoupit do nebes spolu s mučedníky, aby si takto podstatně zvýšili své šance na spasení.

V pochovávání nebožtíků u hrobů svatých je dobře vidět určitá hierarchizace - duchovní měli oproti prostému lidu přednostní právo být pochováni blíže u hrobu mučedníka (blíže - lepší výhledy na spasení). Pokud byl někdo dosti vlivným světským představitelem, také si mohl vydobýt právo k přednostnímu spočinutí, po boku světce.
Příkladem budiž nález hrobky apoštola Petra z 16. století, kdy byly ostatky svatého obeskládány dalšími hroby předních představitelů společenských skupin z různých období (od Římské elity až po anglosaské válečníky).

Hřbitovy ležely stále mimo město, ale poblíž chrámů zasvěcených mučedníkům. Tyto hřbitovy přitahovaly nové zemřelé; kde byl uložen mučedník, tam se v okolí rozrůstal hřbitov. Významné chrámy mučedníků byly obehnány nekropolí, po čase vytvořily jádra nových předměstí.

Zrod městských kostelů

Nově vzniklá města s nekropolitním jádrem znamenala, že se rozbíjela stará představa o uložení mrtvých mimo městský prostor. Města otevřela své brány mrtvým, a s tím se zhroutilo i posvátné antické tabu - hrob jako nedotknutelné vlastnictví zemřelého.

Obrázek: Saint-Germain v Paříži jako chrám mučedníka, okolo kterého vyrostla část města.


Bůh nyní dovoloval živým přemisťovat ostatky svých svatých. Ve městech měly ostatky svatých pomáhat živým a pro mrtvé zajišťovat přímluvu u boha. Ostatky světců byly ukládány do kostelních oltářů ve městě - a tak se začalo pochovávat v okolí městských kostelů.

Proměny

Oproti antice, která svět živých a mrtvých odděluje, se ve středověku svět živého a mrtvého spojuje. Přístup k mrtvým se do značné míry změnil - zatímco v antice by vás při narušení hrobu stihla krutá, tisíciletá kletba, je v středověku běžné mrtvé světce přemisťovat - a to i po částech.

Měšťané se vzájemně odcizují - rituály na oslavu zemřelých, které měly za časů Říma veřejný charakter, nyní spadají pod moc církve. Měšťan, který chce projevit úctu zemřelým nejde za sousedy, ale výhradně za církví. Pohřební rituál, který měl dříve podobu veřejnou (vydechnutí duše, mince Charonovi), nyní spadá pod církev.

Kremace, praktikovaná v pozdním Římě, je nyní považována za nepřirozenou. Člověk má do hlíny spočinout tak, aby se v hlínu obrátil; s tím je spojeno pohřbívání jako křesťanská tradice.
Napsal pipux 25.11.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 11 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.15996193885803 secREMOTE_IP: 54.91.48.104