Normanští rytíři

Historické pozadí

Hlavním cílem vikingských nájezdů v 9.-10. století byly Britské ostrovy a severozápadní Francie. Zde byl roku 911 donucen západofranský král Karel III. Prosťáček poskytnout vikingům pod náčelníkem Rollem půdu ve východní (horní) Normandii, i když zůstal nominálním lenním pánem a mohl počítat s vojenskou podporou usazených seveřanů. Rollo poskytnuté území nadále rozšiřoval v západní (dolní) Normandii, až jeho syn Vilém Dlouhý meč ovládl celé území dnešní Normandie. Sídlem se stal Rouen. V horní Normandii seveřané rychle přijímali jazyk (starou francouzštinu) a zvyky domorodého galořímsko-franského obyvatelstva; v dolní Normandii byly skandinávské tradice houževnatější a uchovaly se až do neúspěšného povstání vysoké šlechty proti mladičkému vévodovi Vilémovi roku 1047 se základnou právě zde.

Vztahy normanských vévodů se sousedy byly tradičně napjaté, ale francouzští králové až do stabilizace vévodství po roce 1047 proti nim nezasahovali. Poté začala být silná Normandie považována za hrozbu (francouzští králové ovládali stále ještě nepříliš velké území na severu země) a došlo k účelové alianci s akvitánskými hrabaty z Anjou, která měla s Normany dlouhodobé hraniční spory. Dvě neúspěšné invaze vládu vévodů ještě posílily. Roku 1060 umřeli král i hrabě z Anjou, Vilémův tchán se stal poručníkem za nezletilého krále a Bretaňci se Normanů báli; proto Vilém vyhlásil svůj nárok na anglickou korunu, roku 1066 se přeplavil do Anglie a drtivě porazil Anglosasy v jedné z nejdelších bitev středověku u Hastingsu. Normanští vévodové tak získali královský titul.
Vilémovi synové a vnoučata se následně dlouhodobě hádala o moc (jeden anglický král zavražděn, jeden normanský vévoda doživotně uvězněn, dvě občanské války a několik povstání, nepočítaje v to útoky Skotů, Francouzů a Akvitánců). Po devatenáctileté občanské válce se anglickým králem stal Jindřich II., syn hraběte z Anjou (Normanům se občas i nedařilo a pak musela situaci zachraňovat sňatková politika), po matce vnuk anglonormanského krále a zakladatel rodu Plantagenetů. Občanská válka také donutila anglonormanskou šlechtu vybrat si, jestli chce mít majetky v Anglii nebo v Normandii (buď anebo – zkušenosti výslovně mluvily proti obojímu). Anglie a Normandie se staly součástí akvitánské říše táhnoucí se od Skotska po Pyreneje, a francouzští králové zintenzivnili snahu omezit normanský vliv. Zadařilo se Filipu II. Augustu, zakladateli velmocenské pozice francouzského království, který sice proti Richardu Lví srdce neuspěl, ale jeho bratra Jana Bezzemka roku 1204 připravil o Normandii (obléháním hradů, nikoli bitvou).

Normané se usazovali i jinde v Evropě. Od počátku 11. století sloužili v byzantských službách v jižní Itálii, kde roku 1017 v bitvě porazili byzantskou armádu. Později se zde začali usazovat, a pod Robertem Guiscardem vybudovali království nejprve v jižní Itálii a později i na Sicílii (Království obojí Sicílie), odkud vyhnali Saracény. Porazili přitom koho mohli, od svých soukmenovců přes papežské armády až opět po Byzantince. Dokonce v letech 1148-1160 ovládli Tunis; na Balkáně a v Řecku se jim ale nedařilo. Po vymření panovnické rodiny přešlo království dědictvím na římské císaře z rodu Štaufů (proto je na listině zaručující Přemyslu Otakaru I. mnohá privilegia přivěšena pečeť krále sicilského a nikoli římského). Anglonormanští i sicilští Normani se zúčastnili rovněž obou důležitých křížových výprav, kdy jejich zástupci patřili mezi vůdčí osobnosti (Bohemund z Tarentu, vévoda Robert Normandský (jediný muž, který porazil svého otce Viléma Dobyvatele), král Richard Lví srdce) i hlavní údernou sílu (bitvy u Dorylaionu a u Antiochie za první a u Arsúfu za třetí křížové výpravy), a kdy zde dokonce pod normanskou dynastií vznikl stát (antiochejské knížectví, nejbohatší z křižáckých států), který se udržel do roku 1287.