Kuše

Mnoho lidí, kteří se jen malinko zajímají o středověké zbraně, není spokojeno s tím, jak jsou do pravidel d20 zakomponovány kuše. Pojďme se společně podívat, jak vlastně kuše vznikla a vypadala.
Napsal Rytíř
Na RPG fóru i na našich stránkách jsem byl svědkem několika diskuzí na téma kuše a jejich použití v rámci herních mechanismů. Zdá se, že nejen já jsem přesvědčen, že v pravidlech d20 nejsou tyto mechanické zbraně dobře vyřešeny. Jsem o tom přesvědčen zejména od chvíle, kdy jsem dostal nádhernou knihu o kuších, pracích a katapultech. Na přelomu 19. a 20. století ji napsal člověk, který všechny své údaje v praxi ověřil a popisované zbraně opravdu vyzkoušel. Pojďme se společně na základě jeho údajů podívat, jak taková středověká kuše fungovala, jakou měla sílu a jak se prakticky využívala v boji.

Samostříly

Kdy a kde vlastně kuše vznikla nevíme. Předpokládá se, že jí lidé znali a řídce používali už ve starověkém Římě, protože tehdy byly běžné válečné stroje založené na podobném nebo stejném principu. Kuše prokazatelně používali v boji Číňané na Dálném východě už ve 3. století př.n.l. - je možné, že podobně jako mnoho jiných vynálezů se kuše do Evropy dostaly právě odsud. Pokud se totiž budeme držet Evropy a Blízkého východu, masové použití kuší máme prokázáno až počátkem středověku.
Tehdejší kuše měly lučiště zhotoveno ze dřeva nebo z plátů rohoviny slepenými se dřevem. Takovéto celodřevěné kuše budu nadále pro jednoduchost nazývat samostříly (byť samostříl je synonymem kuše). Napínaly se buď přímo s využitím tělesné síly nebo s pomocí velmi jednoduchých mechanismů, které zaručovaly relativně rychlé nabíjení. Kuše této doby tedy byly zbraně, které ve své podstatě nadále závisely na tělesné síle svého majitele - každý mohl mít jen tak silnou kuši, kterou sám dokázal opakovaně v boji nabíjet. Silnější kuše se nevyráběly; pokud ano, byly to již spíše obléhací stroje, protože celodřevěná kuše se silou, na níž byl třeba malý naviják, byla tak veliká a těžká, že ji nebylo možné použít pěším vojákem jako jiné zbraně. Armády této doby byly vyzbrojeny zejména ručními zbraněmi, jako střelné se používaly jen krátké luky, které byly svým dostřelem s tehdejšími dřevěnými kušemi srovnatelné. V porovnání s krátkými luky měly kuše výhodu v tom, že bylo nesrovnatelně lehčí naučit se je ovládat a na kratší vzdálenost měly větší přesnost. Další jejich velikou výhodou byla o něco vyšší průraznost, protože vystřelovaly těžší a pevnější šipky, které se po nárazu na pevnou překážku nelámaly. Byly sice kratší než šípy, ale mnohem masivnější. Jejich nevýhodou byla samozřejmě menší rychlost palby, ovšem ta nebyla tak dramaticky odlišná, aby to více než jen nevyvážily výše uvedené výhody.
Jenže právě jejich účinnost paradoxně způsobila, že pod hrozbou exkomunikace (tedy nejtěžším trestem, jaký středověk znal) bylo r. 1139 všem křesťanům zakázáno použít samostříl na jiné křesťany. Byl označena jako zbraň, která se znelíbila Bohu a použít ji bylo možno jen na lapky a pohany. Kuše tak na nějakou dobu zmizela z evropských bojišť, ale její vývoj pokračoval, protože pohanů i lapků bylo v té době dost a dost, bylo tedy kde ji zkoušet.
Raně středověká, celodřevěná kuše
Koncem 12. století již byla kuše opět běžně používána a na našem kontinentě byla velmi oblíbená až do nástupu palných zbraní; a ještě i dlouho poté. V Anglii se ale začátkem 14. století objevila zbraň, která slávu samostřílu značně zastínila - dlouhý luk. Ten měl větší dostřel a podobnou průraznost jako soudobé samostříly, což vzhledem k rychlosti střelby, kterou mohl lučištník dosáhnout, vedlo k velké převaze jednotek těchto lučištníků nad kušiníky. Po několika jednoznačných střetech tak vytlačily dlouhé luky kuše tam, kde jim nadále nemohly tak dobře konkurovat - do obrany pevností a měst a jejich obléhání, tedy tam, kde se kušiník mohl během nabíjení dobře krýt. Kuše se sem hodila též proto, že se z ní dalo střílet i tam, kde bylo málo prostoru (lučištník potřebuje na střelbu z dlouhého luku prostor vysoký alespoň 7 stop). Z tohoto důvodu se kuše používala i na válečných lodích, mnohem častěji než dlouhé luky.
Samostříly se natahovaly několika různými způsoby. Dva nejběžnější využívaly sílu celého těla - vpředu na pažbě, tzv. soše, kuše byl připevněn třmen, který buďto kušiník zašlápl, aby mohl natahovat tětivu oběma rukama anebo nenataženou tětivu zahákl za speciální hák pověšený na silném koženém opasku a pak se narovnal, aby kuši natáhl silou svých nohou. Další způsoby využívaly principu páky, nevýhoda pak byla, že se sice střelec méně nadřel, ale musel s sebou vláčet kromě své zbraně ještě speciální páku na natahování tětivy. Po zvládnutí natahování na rutinní úroveň střílel kušiník zhruba 2-3x pomaleji než lučištník.

Ocelová kuše

Zároveň s rozvojem prvních palných zbraní (počátek 15. století) se také objevilo významné vylepšení kuše - ocelové lučiště. To při podobné celkové váze dodalo kuši ničivou sílu, s níž se nemohl žádný tehdejší luk rovnat. Dostřel, přesnost a zejména průraznost těžké ocelové kuše (sochu měla tato kuše samozřejmě nadále ze dřeva, ale budu jí tak pro přehlednost nadále nazývat) byla mnohem větší nejen než u dlouhých luků, ale i prvních palných zbraní. Vrací se proto do výzbrojí armád, a z výzbroje pevností a válečných lodí luky již v podstatě zcela vytlačuje.
Vzhledem k tahu, který mělo ocelové lučiště, se těžké ocelové vojenské kuše musely všechny natahovat malým navijákem. To sice notně zpomalovalo dobu nabíjení, ale na druhou stranu to umožňovalo střílet v podstatě komukoli bez ohledu na jeho vlastní fyzickou sílu - tuto kuši dokázal napnout desetiletý chlapec.

Lovecké a sportovní kuše

Někdy v této době se také začaly vydělovat tzv. sportovní nebo též lovecké kuše, které byly lehčí než těžké vojenské, ale zhotovované s mnohem větším umem a péčí. Lov a speciální zbraně pro něj si totiž mohl dovolit jen šlechtic a ten byl ochoten zaplatit i za případnou nádhernou uměleckou výzdobu kuše.

Šipky

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že se velmi lišily šipky (ostatně i šípy do luků) určené pro vojsko do bitev a šipky pro sportovní nebo loveckou střelbu. Vojenské šipky byly vždy mnohem těžší, aby se dosáhlo co největší průraznosti - a to i na úkor dostřelu. Z hlediska provedení a zpracování byly také maximálně jednoduché, protože jich bylo potřeba veliké množství. Sportovní nebo lovecké šipky byly naproti tomu lehčí a mnohem pečlivěji opracované. Dalo se totiž předpokládat, že střelec takovou šipku použije mnohokrát, než o ni přijde a navíc v případě sportovní či lovecké střelby záleželo na přesnosti každého výstřelu mnohem více než u hromadných salv celých oddílů kušiníků.
Váha a velikost šipek závisela na velikosti a hlavně tahu kuše. Čím silnější mělo lučiště tah, tím těžší šipku dokázalo vystřelit. Dalo by se dokonce říci, že tím těžší šipku potřebovalo, protože v případě lehčích šipek nebyla využita celá energie lučiště a lehčí šipka tak měla nejen menší průraznost, ale dokonce i dostřel než šipka těžší, pro danou kuši určená! Ve výsledku se ale délka ani váha šipek pro různě velké a silné kuše příliš nelišila. Hodnověrné zprávy o váze a délce mám jen pro šipky určené do ocelových kuší; vojenské vážily 2,5 až 2,75 unce (70 - 78 gramů) a na délku měly 12 palců (30 cm), přičemž průměr jejich dříku byl 1,3 až 1,5 cm. Lovecké šipky byly skoro stejně dlouhé, ale lehčí - vážily 2,25 - 2,5 unce.
Hroty byly velmi různorodé, velmi záhy se diferencovaly podle určení: na obrázku níže jsou v horní řadě hroty vojenských šipek (čísla 1-6, přičemž šipky s jedním ostrým hrotem byly určeny proti pouze lehce obrněným pěšákům, zatímco šipka č. 2 se čtverhranným hrotem byla určena speciálně proti těžce obrněným rytířům, po jejichž pancíři ostrý hrot snadno sklouzl stranou nebo se o něj zničil; šipka č. 6 je zápalná - kolem hrotu má uvázánu koudel namočenou v oleji), v dolní řadě jsou lovecké (8 na vysokou zvěř, 9 a 10 na velké ptáky, 11 a 12 na malé ptactvo).
Druhy šipek do kuší
Zakončení šipek bylo vždy rovné, nebyl tu zapotřebí žádný žlábek pro tětivu jako u šípů do luků. Tětiva kuší byla totiž nesrovnatelně silnější než tětivy do luků, protože musela vydržet mnohem větší tah. Šipka navíc ležela v mělkém žlábku na soše kuše, která jí udávala směr, proto nebylo potřeba ji fixovat na tětivu - naopak pokusy o vytvoření žlábku na koncích šipek prý vedly ke zhoršení přesnosti i dostřelu.
Směrovky na koncích šipek, sloužící ke stabilizaci letu, byly dvě (horizontální) nebo tři. Vojenské šipky měly obvykle jen dvě, vyrobené ze dřeva, kůže, pergamenu nebo rohoviny. Lovecké a sportovní šipky měly vždy tři směrovky, dvě horizontální a nahoře vertikální, vyrobeny byly zpravidla z husího nebo labutího peří.
Použitá literatura
Payne-Gallwey, Ralph: The Book of the Crossbow
SEBU
Converter.cz pro konverzi jednotek
V dalším článku se podíváme přímo na ocelové kuše a jejich parametry; získané údaje se pak v jiném článku z minisérie o kuších pokusím převést do jednoduchých úprav pravidel pro kuše v d20 systému.
Napsal Rytíř 07.04.2006
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 1 příspěvek.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.13964796066284 secREMOTE_IP: 44.206.248.122