Dobytí Jeruzaléma

Dobytí Jeruzaléma bylo v historii ve skutečnosti mnoho, ani je nejsem schopen přesně spočítat. Počínaje králem Davidem, který město získal někdy okolo roku 1000 př.n.l., a konče prozatím státem Izrael, který Jeruzalém dobyl v roce 1967 našeho letopočtu.
Napsal Argonantus

Pro Evropany má nejdalekosáhlejší význam dobytí na První křížové výpravě, dne 14.7.1099. Stalo se předmětem legend, písní, a pro současníky bylo událostí stejně senzační, jako dobytí Ameriky nebo Měsíce. Bylo také vzorem a měřítkem dobývání nesčetných měst po celé zeměkouli později. Ač se Evropa za toto vítězství dnes trochu stydí, nikdy by se nestala tím, čím je, kdyby k této události nedošlo; a nebo by se dějiny alespoň o celá staletí zpozdily.

I. Logistický problém

Jeruzalém si lze představit jako vrchol nesmírně vysoké hory, nejvzdálenější bod, kam lze dojít jen s nejvyšším úsilím a překonání nepředstavitelně obtížných překážek; místo, kam se dostal opravdu jen málokdo, a s velmi omezeným vybavením. Postup "vrcholového družstva" je založen na úspěchu všech předchozích akcí. První křížová výprava, více, než kterékoli po ní, byla kombinací vojenského tažení s výpravou objevitelskou.

Samozřejmě, poutníci do Svaté země chodili celá staletí předtím, ale bylo jich velice málo, a jejich informace zdaleka nebyly dostatečné k tomu, co chce obvykle znát vojenský průzkum, tedy množství nepřátel, výzbroj, jejich rozmístění, vojenské pevnosti, zdroje vody, cesty, atd. Výprava byla v tomto smyslu málem cestou na jinou planetu, kde se může stát cokoli.

Stejně problematické bylo zajištění výpravy co do zbraní a zásob. Svatá země je i dnes poměrně nepřístupná pro cestu po zemi, a prakticky každý dnešní poutník volí cestu vzduchem. Tehdy samozřejmě tato možnost nebyla, a nefungovala ještě ani námořní cesta; lodí bylo málo, měly malou nosnost a na konci chyběl základní předpoklad úspěchu - přátelský přístav. Víme, že cestu po vodě chtěl zvolit Štěpán z Blois a Chartres, ale loď se potopila už v přístavu, což svědčí hodně o možnostech tehdejšího námořnictva.

Takže vše si musela výprava nést s sebou, s jistou pomocí jezdectva, tedy koní a oslů; málokdy šlo spoléhat na to, co získali na místě. Už v první fázi výpravy při cestě přes Evropu vznikaly v tomto směru obrovské potíže. Výprava prostého lidu, většinou zcela neorganizovaná, přepadala místní města a vesnice, protože lidé trpěli hladem. V druhé polovině cesty, přes Turecko a pobřežím od Antiochie k jihu, byla situace pochopitelně ještě horší - země byla jednak daleko chudší, jednak zcela nepřátelská a organizovaně se bránící. Hladomory byly na cestě dost pravidelný jev, a mnohokrát se ocitla výprava na pokraji úplného zhroucení.

Nevyhnutelně došlo k úplné ztrátě jezdectva, tedy koní a oslů; podle zpráv už v největší a vlastně rozhodující bitvě u Antiochie 28.6.1098 s emírem Körbughou bojovali všichni křižáci pěšky, při čemž tuto nevýhodu dokázali perfektně využít a obrátit ve svůj prospěch.

Je také div, že se podařilo dopravit těžkou osobní zbroj; nutno ovšem dodat, že zbroj byla tehdy v samotných počátcích vývoje, takže i nejbohatší šlechtici měli jen kroužkovou dlouhou košili, doplněnou přilbou s otevřeným hledím, štítem, a snad rukavicemi. Všechno vážilo podstatně méně, než o století nebo o dvě později; i s mečem tak do 15 kg. Takticky ovšem znamenalo i takto omezené brnění zásadní výhodu.

Obléhací stroje ovšem dopravovat nešlo vůbec; máme zprávy o třech místech, kde se tato otázka řešila, u Nikaie, u Antiochie a u samotného Jeruzaléma, vždy znovu a samostatně, s užitím místního dřeva.

II. Počty vojsk

Logistický problém byl řešen prostě hrubou silou; armáda byla na počátku natolik ohromná, že nakonec přece jen někdo dorazil k cíli.

Připomeňme, že se armáda - kromě běžných dezercí, smrtí hlady a jinými útrapami a podobně - zmenšila po bitvách u Nikomedie 21.10.1096 (prý úplná katastrofa a zkáza lidové části výpravy), u dobývání a následné bitvy u Nikaie 21.5.1097, 30.6.1097 v bitvě u Dorylaionu, 28.6.1098 již zmíněnou bitvou u Antiochie a skoro ročním předchozím obléháním téhož města. Výpravu paradoxně ztenčily i úspěchy; prakticky ve všech dobytých městech a územích někdo zůstal; například Bohemund Sicilský v Antiochii, Balduin Lotrinský v Edesse, a Štěpán z Blois výpravu ukončil předčasně (kdyby nebyl jedním z velitelů, dalo by se říci, že dezertoval).

Za daných okolností asi nikoho nepřekvapí obrovské početní ztráty, minimálně 75% lidí, ale daleko spíše ještě více; některé složky výpravy prakticky zmizely cestou.

Odhady počtů vojsk máme několikery, a máme i velmi zmatené současné zprávy kronikářů. Potíž je v tom, že v zásadě nedávají velký smysl.

Všichni se shodují, že dav na úvodním koncilu v listopadu 1095 v Clermontu byl gigantický, lze předpokládat nejméně 100.000 přímých účastníků, ale i více. Nelze to ovšem ztotožnit s počty lidí, kteří na cestu skutečně vyrazili; byly to různé skupiny různé velikosti, mezi lety 1096 a 1097. Ty se cestou nekontrolovaně zvětšovaly a zmenšovaly, podle vývoje situace po cestě.

Nejznámější jsou výprava z 12.4.1096 Gautiera Sans Avoir, která šla poměrně rychle, a někdy v polovině července došla do Byzance.  Víme, že cestou měla problémy s jídlem; byla tedy moc veliká na to, aby ji šlo normálně uživit jako běžné anonymní poutníky. Houf Petra Poustevníka měl podle Hrochových 20.000 lidí, ale podle všech souvislostí musel být zřejmě daleko větší. Dorazil nakonec do Konstantinopole v srpnu 1096.
Co se týče druhé, šlechtické části výpravy, tam údaj historiků vypadá tak, že vojsko Gottfrieda z Bouillonu (a potažmo všech Lotrinků) - mělo 7000 vojáků a nějaké jezdce (úměrně), při čemž bylo největší. A vojsko Sicilanů (Bohemund, Tankred) mělo 500 jezdců a 3500 pěších. S takovými počty, po přidání pár tisícovek za Roberta Normanského, Roberta Flanderského, Štěpána z Blois, Hugona de Vermandois a Raimonda de Toulouse  by výprava šlechticů nedospěla zřejmě ani k 30.000 vojákům, a v každém případě by potom šlechtická výprava byla menší, než lidová. A celkový výsledek podle historiků v Byzanci činí tedy asi 80.000 vojáků.

Proti tomu máme zprávy kronikářů. Pravděpodobně k lidové výpravě se pojí zprávy byzantské princezny, která mluvila o "hejnu kobylek", a odhady 100.000 jezdců a 600.000 pěších bojeschopných lidí. A podobné náhodné zprávy pokračují - mluví se například o 300.000 muslimských nepřátelích u Dorylaionu, nebo snad ještě gigantičtějším množství nepřátel u Antiochie.

Je zřejmé, že mezi oběma odhady - historiků a odhadu soudobých diváků zeje nevysvětlitelná propast. Je obvyklé, že soudobé odhady přehánějí; zejména pak v množství protivníků dle vzorce "naši vždy bojují proti přesile", což jednak zvětšuje váhu vítězství, jednak omlouvá případnou porážku.

Nicméně pokud bychom vzali za vlastní historický odhad, vyvstanou během vyprávění naprosto nevysvětlitelné obtíže. Lze si snadno představit, že princezna byzantská nepočítala křižáky přesně, a mohla se snadno splést o několikanásobek; mohla vidět třeba jen čtvrt milionu lidí. Nicméně nelze ji zase úplně podceňovat; žila ve městě, které mělo údajně asi čtvrt milionu obyvatel, a obyvatelstvo se u příležitosti různých triumfů a svátků občas sešlo; nelze proto předpokládat, že by ji tak ohromilo 80.000 lidí, o kterých mluví historici.

Problém je i v tom, že se všichni shodují, že lidová výprava prakticky zanikla hned v první bitvě u Nikomédie 21.10.1096, tedy dřív, než šlechtici vůbec dorazili, a jeho zbytky doplnili vojska šlechticů celkem bez odporu a jakýchkoli nároků. To by asi těžko proběhlo tak snadno, kdyby byla šlechtická vojska tak malá.

Za nejvážnější argument pokládám obléhání měst. Velikost měst je technicky daná, v případě Antiochie přímo extrémně gigantická; měla 12 kilometrů hradeb, a v té době obyvatelstvo silně omezené, ale přece jen odhadované na 40.000 obyvatel. Máme-li věřit historikům, potom muselo být v tu dobu zbylých křižáků po nevyhnutelných ztrátách podstatně méně, než obléhatelů, což je těžko uvěřitelné. Kdyby oblehli město této velikosti, obránci by se snadno probili ven na libovolném místě a těžko by tomu šlo zabránit. A dokonce ani provedená lest, kdy podplacený Firúz otevřel Bohemundovým vojákům vstup do jedné věže a tím křižáci vnikli do města, by sám o sobě těžko něco vyřešil, kdyby měli obránci stále ještě početní převahu. A pokud jde o Körbughu, i když mu nepřisoudíme několik set tisíc vojáků, jako kronikáři, je zřejmé, že by zbylých pár desítek tisíc křižáků smetl jako pár much.

Aby to celé dávalo smysl, muselo být u Antiochie alespoň 50.000 křižáků, možná i více, a potom se ovšem zpětně dopočítáme asi 80.000 účastníků výpravy šlechticů - okolo 10.000 na jednoho velitele a zeměpána - a k tomu 100.000 účastníků lidové výpravy, což dává kompromisní odhad proti historikům více než dvojnásobný; a také celkové množství, které už mohlo byzantskou princeznu zaujmout.

III. Před Jeruzalémem

Tím se dostáváme k cílovému odhadu, který uvádějí Hrochovi před Jeruzalémem - 1200 jezdců a 12.000 pěších. Údaj má zjevnou vadu - žádní jezdci už na scéně nemohli být, protože po Antiochii, jak už bylo řečeno, neměli na čem jezdit. Ale dejme tomu, že to vzniklo omylem během několikerého překládání bohužel neznámého zdroje informace; kdybychom místo "jezdci" četli "rytíři" čili "šlechtici", už by to dávalo smysl. Počet jinak docela koresponduje s dalšími ztrátami u Antiochie, ať během obléhání, tak i během bitvy, a konečně oddělením podstatné části vojska Sicilanů (Bohemund) i Lotrinků (Balduin). Dostáváme se tak na méně než 10% původního počtu, což sice není tak drastické, jak tvrdí spisovatelka Kossaková (ze 300.000 na 5.000), nicméně  jsou to ztráty přímo gigantické a pro málokterého velitele by byly pobídkou pro další vojenské operace.
Nutno zdůraznit, že to bylo vojsko sice drasticky prořídlé, ale už dost elitní, prošlé mnoha bitvami, a zcela nesrovnatelné s naivním davem, který byl snadno pobit Turky v první bitvě u Nikomédie.

Z velitelů tedy zmizely výrazné postavy Bohemunda Sicilského a Balduina Lotrinského, ztratil se Štěpán z Blois i Hugo de Vermandois, který šel vyžádat pomoc pro obléhanou Antiochii a už se na scéně neobjevil.

Nadále není moc slyšet ani o dvojici Robert Normanský a Robert Flanderský. Nicméně u Jeruzaléma stále byli, a lze tedy předpokládat, že jejich vojsko se tak zmenšilo, že nebylo třeba ho zmiňovat, a začlenilo se ku pomoci svým příbuzným; většinou ke Gottfriedovým Lotrinkům a částečně možná i k Tankredovi, který velel zbytku Sicilanů.

Klíčoví velitelé byli Gottfried Lotrinský a Raimund z Toulouse, reprezentující sever a jih, oba rozhodnutí na místě zůstat do smrti, a mezi nimi se také nakonec rozhodovalo o krále jeruzalémského. Lze tedy právem předpokládat, že veleli podstatné části vojska, každý několika tisícům; relativně samostatný se jeví být jedině Tankred Sicilský, mladý ale odvážný a výrazný, stojící tak trochu mezi nimi.

IV. Jeruzalém

O Jeruzalému samozřejmě kolovalo tehdy mnoho smyšlenek a úžasných povídaček, například, že je to "největší město na světě", že je nedobytné, obrovské, atd. Jejich vliv a vytrvalost paradoxně funguje občas i na dnešní historiky, kteří přehlížejí, že Francouzi mohli mít zkušenost s několika městy srovnatelné velikosti v původních římských hradbách, například Autun, nebo i s městy většími, jako Trevír, i když se tehdy ještě hradby většinou v Evropě nestavěly vůbec. Například Paříž ani Londýn hradby ještě neměly.

Jeruzalém tehdy a staré město i dnes - stále prakticky na stejné ploše - pojme do svých hradeb teoreticky asi 16.000 obyvatel, a má tvar kosodélníka o straně asi jeden kilometr. Je tedy srovnatelné se Starým městem Pražským, vzniklým ovšem až asi o 150 let později. Tehdy patřilo mezi města velká, ba velmi veliká, ale ne úplně mimořádná; proti zmíněné Antiochii (3x3 kilometry, teoreticky asi 140.000 obyvatel), nebo dokonce Konstantinopoli (odhadováno 250.000) to nebylo nijak extrémní město. A lze předpokládat, že vzhledem k okolnostem, kdy bylo nedávno dobyto Egypťany, byl skutečný počet obyvatel podstatně nižší, možná poloviční proti normálnímu stavu (8000). I zde ovšem nešlo o naivní sváteční městskou gardu, ale o dost schopné a zkušené vojáky. Nadhodnocené odhady soudobých kronikářů (70.000 zabitých) potom nedávají vůbec žádný smysl - není jasné, jak by potom křižáci dokázali město proti mnohonásobné převaze vůbec dobýt.

Opevnění Jeruzaléma působí efektně zejména od východu (Olivová hora), protože biblické "hory" jsou skutečně dost vysoké a kamenité (nadmořská výška města je asi 800 metrů). Do strmého svahu je prakticky nemožné přisunout k hradbám nějakou obléhací techniku, a východní první dvě brány Milosrdenství a Lví (tehdy Svatoštěpánská) lze prohlásit z hlediska obrany za poměrně bezpečné. To lze vztáhnout do značné míry i na třetí bránu Hnojnou čili Oslí, na jihovýchodní straně, poblíž Chrámové hory.

Lepší případ je jihozápadní roh, kde je čtvrtá Sionská brána. Sion je další kopec, a terén ve městě se zvyšuje k němu. Nutno dodat, že v době křižáků byl Sion součástí hradeb, dnes je mimo ně, ale i tak zde byla určitá slabina.

Do kopce je poměrně výrazně i zbylá západní strana, s pátou Jaffskou branou uprostřed.
Nejslibněji pro dobyvatele vypadá celá severní strana, s šestou branou Damašskou uprostřed a sedmou Herodovou u severovýchodního rohu. Zde je terén za hradbami zhruba stejně vysoko, jako před nimi.
Nutno doplnit, že dnešní Nová brána v severozápadním rohu ještě neexistovala; zvláštní shodou okolností je po většinou historie funkčních bran Jeruzaléma neustále sedm (brána Milosrdenství je dnes zazděná).

Soubor: Staré Město, Jeruzalém.svg

V. Příprava boje

Obvykle se uvádí, že 7.6.1099 začalo obléhání Jeruzaléma. Domnívám se ovšem, že to není vůbec přesné; křižáci měli za sebou dost zkušeností, a věděli dobře, že o nějaké "obléhání" tj. obklíčení města až do jeho vyhladovění, nemůže být ani řeči. Počítáme-li délku hradeb a počet "obléhatelů", zjistíme, že poměr vojáků a délky je dost zoufalý; ke každé bráně šlo postavit méně než 2000 mužů, a těžko by šlo zabránit tomu, aby se obránci v libovolném místě neprobili ven.

Navíc Jeruzalém byl od antiky vybaven důmyslným systémem cisteren, které na jaře pochytaly vodu v takovém objemu, že vydržela až do příštího roku. O něčem podobném mohli útočníci leda snít; dorazili v době, kdy začínalo letní vedro, což znamená vůbec žádný déšť, a pokud kolem vůbec byly nějaké studny, obránci je prozíravě otrávili. Uvádí se, že křižáci dopravovali vodu ve vacích z kůží asi 6 mil daleko, a voda byla k pití dost odporná. Se zásobami jídla byla situace zcela podobná; bylo zřejmé, že daleko dřív budou mít nedostatek jídla obléhatelé.

Další problém byly zprávy o pomocných vojscích Egypťanů, které mohly přijít městu na pomoc. Nikdo se netěšil na opakování událostí z Antiochie, kdy hned po vítězném dobytí města bylo nutno svést další velikou bitvu.

Takže nešlo jen o to dobýt Jeruzalém, ale bylo nutno ho dobýt rychle; čas ubíhal obléhatelům mnohem rychleji, než by si přáli.

13.6. proběhl první pokus o zteč, naivní, nadšený, ale velitelé mu patrně nijak nebránili, protože asi neměli lepší nápad. Improvizované žebříky a beranidla byly zjevně málo na opevnění podobného kalibru, a útok byl celkem snadno odražen. Výprava se dostala znovu do naprosto kritické situace.

Potom pomohl zázrak - jak se alespoň tvrdilo; rozhodně alespoň mimořádné štěstí, které přálo výpravě vždy v nejkritičtější chvíli. V přístavu Jaffo, předtím snadno a prozíravě dobytém, se objevilo 10 lodí, 6 od janovského piráta Guynemera a 4 anglické. Lodě měly cenu zlata; v krajině, kde je nejvyšší rostlinou olivovník, byly najednou zdrojem kvalitního stavebního dříví, dokonce už zpracovaného na trámy. Takže z nich křižáci postavili dvě obléhací věže; navíc museli dřevo dopravit asi 60 km daleko, po cestách, které vlastně spíš neexistovaly, bez zvířat, jen lidskou silou. To všechno trvalo asi měsíc.

VI. Rohy opevnění

Historici dodnes nevynesli úplně jasný verdikt, kde které vojsko stálo; převážná shoda je, že Gottfried a lotrinská část vojska stála u severovýchodního rohu, poblíž Herodovy brány, kdežto Raimund a okcitánská část vojska byla u Sionu, na rohu jihozápadním. Tankred byl někde mezi nimi.

Na první pohled není moc jasné, kterou bránu křižáci hodlali dobýt, a proč ignorovali zjevně se nabízející Damašskou bránu přímo na sever. Domnívám se, že zjevná příchylnost útočících vojsk k rohům opevnění má svůj technický důvod, který odhalí každý, kdo někdy zkoušel hrát nějakou počítačovou hru s podobným tématem (Age of Empires, například). Jde totiž o to, že útočníci mají 3/4 kruhu, kde se mohou rozmístit, kdežto obránci jen 1/4. Neflankovaný jednoduchý roh lze ostřelovat ze dvou stran; na obránce mohou dopadat střely i z protilehlé strany, které přeletí část hradby, a proti nim obvykle nejsou chráněni skoro vůbec. Takže lze mocnou palbou obráncům pobyt na hradbě velmi zkomplikovat; tím je velmi těžké zabránit tomu, aby útočníci nevztyčili v rohu žebříky, nebo v daném případě, nepřisunuli útočnou věž.

Už z rozmístění vojsk je jasné, že si tohle velitelé uvědomovali, a přesně tohoto efektu využili; navíc současný útok ze dvou stran, v úplně nejodlehlejších místech, nutil obránce rozdělit síly. Podle všeho stála třetí Tankredova skupina na rohu severozápadním; jihovýchodní roh, který patří ke Chrámové hoře, byl opominut kvůli terénu.

14.7.1099 byl nařízen útok, o kterém panují různé zprávy, nicméně shoda je v tom, že první uspěli Gottfried a jeho Lotrinkové s obléhací věží na svojí straně, a vnikli do města v severovýchodním rohu, blíže Herodovy brány. Legenda později podtrhovala zejména úspěchy Lotrinků a budoucího prvního krále Gottfrieda, nicméně podle všeho uspěly i druhé dvě útočné akce, jen o něco později.

Raimund a Okcitánci totiž úspěšně dobyli Davidovu věž, čili městskou citadelu, která je poblíž Jaffské brány na západní straně, nicméně se neví, jak se do města vlastně dostal. Podle všeho na "svém" rohu, u Sionu, kde nevíme, jak tehdy opevnění přesně vypadalo. Davidova věž byla městská citadela, která mohla udělat útočníkům ještě veliké problémy, nicméně její velitel se zřejmě raději vzdal, když viděl zoufalou situaci, a vyměnil citadelu za bezpečný odchod. Později se Raimundovi vyčítalo, že nechal nevěřící jít; dnes bychom ho za rozumné jednání spíš ocenili.

Tankred a Sicilané se podle všeho dostal - i bez obléhací věže - do města taky, jen není jasné, kdy a kudy přesně. Pravděpodobně s pomocí žebříků, anebo využil rostoucí paniky. V každém případě se mu podařilo dost snadno probít ze své severozápadní strany přes celé město na jihovýchod, což svědčí jak o totálním chaosu obránců v té chvíli, tak i jejich početním nedostatku. Tankred obsadil Chrámovou horu a slíbil milost lidem přímo v "Šalamounově chrámu", což byl vlastně muslimský Skalní chrám. Je zajímavé, že tento omyl - který uchránil Skalní chrám dodnes, přes celé křižácké období - se opakuje ještě v renesančních knihách. Lidé v chrámu mu rozhodně vděčí za život, protože po té se rozpoutal slavný a Evropanům dodnes vytýkaný masakr všech obyvatel Jeruzaléma, který nepřežil prakticky nikdo, bez ohledu na vyznání.

Napsal Argonantus 23.11.2010
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 70 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.15147519111633 secREMOTE_IP: 44.204.164.147