Ocelové kuše

Už ve 14. století (tedy v době, kdy evropským válkám z hlediska střelných zbraní vládly dlouhé luky a celodřevěné kuše) se začala objevovat kuše s ocelovým lučištěm. Svůj opravdový nástup zažila ale až ve století 15. Ocelová kuš svými vlastnostmi předstihovala jak dlouhé luky, tak i první palné zbraně, které se tehdy začaly objevovat. Kuše se z mnoha různých důvodů nikdy nestala hlavní zbraní armád žádné země, kušiníci však vždy byly jejich nedílnou součástí.Kvalitativní výhoda ocelové kuše byla nejen v její síle, ale též trvanlivosti. Měla nejen mnohem menší poruchovost než dřívější samostříly, ale měla ještě jednu, v boji neméně použitelnou výhodu - neztrácela tah ani celé hodiny po natažení, zatímco samostříly musely vystřelit do několika minut, aby nedošlo k namožení lučiště a ztráty jeho napínací síly. Navíc mělo na ocelové kuše jen minimální vliv počasí, zejména vlhko, které už po krátkodobém působení způsobovalo rapidní zhoršení v síle tahu a přesnosti samostřílu.

Rozměry

Velká vojenská kuše vážila bez navijáku 15-16 liber. Její lučiště měřilo na délku 2 stopy a 7-8 palců (78-80 cm), uprostřed bylo silné 4,5 - 5 cm, na koncích 1,5 - 2 cm.Lehká vojenská kuše (nebo také těžší lovecká kuše pro lov vysoké zvěře obyčejnou šipkou nebo těžká sportovní kuše) vážila bez navijáku 12-14 liber; pokud se místo navijákem napínala pákou, vážila o 2 libry méně, protože měla kratší sochu. Její ocelové lučiště bylo dlouhé 73-76 cm (2 stopy a 5-6 palců), ve středu bylo silné 3,75 až 4 cm, na koncích 1,2 až 1,6 cm.

Střelecké parametry

Přímý dostřel (point-blank shot) těžké ocelové kuše byl 60 - 65 metrů; pokud střelec zamířil muži stojícímu 50 metrů od něj touto kuší na čelo, střela klesla maximálně tak, že ho zasáhla do brady. Maximální dostřel při náměru 45 stupňů pak byl zhruba 340 metrů. Protože byla šipka kratší a těžší než šíp do luku, její let byl o něco méně ovlivněn větrem nebo deštěm. Vzhledem k tomu, že se jednalo o mechanickou zbraň, na její parametry (přímý a maximální dostřel, stejně jako na razanci) v podstatě neměla žádný vliv zkušenost střelce. U luku již to tak neplatí, tam byla důležitá jak zručnost, tak i osobní síla. U kuše mohl střelec ovlivnit dostřel jedině snad dobrým odhadem počasí.Lehčí ocelové kuše měly dostřel samozřejmě menší, přesto však více než dostatečný - pouze ty nejlehčí lovecké a sportovní ocelové kuše se mohly co do napínací síly (a tedy i dostřelu a síly střely) srovnávat se samostříly, všechny ostatní byly silnější.Ocelové lučiště těžké (vojenské) kuše mělo napínací sílu kolem 330 kg. Tento obrovský tah byl potřeba, protože rozdíl mezi polohou tětivy kuše nenapnuté a natažené ke střelbě činil pouhých 5-6 palců (u větší vojenské kuše). Doba, po kterou tětiva vyvíjela tah na šipku, byla díky tomu extrémně krátká, takže šipka nedokázala pojmout tolik kinetické energie, jako např. šíp u dlouhého luku. I přesto měla podle novodobých testů šipka těsně po výstřelu z kuše o této síle rychlost větší než šíp, přes 42 m/s. Vzhledem k její váze není proto divu, že drátěná zbroj ji nedokázala zastavit, stejně jako to z větší blízkosti nedokázal ani pancíř. Náraz šipkou z této kuše byl tak silný, že i když náhodou vydrželo brnění, nepřipraveného vojáka to mohlo srazit k zemi. Narozdíl od luku neztrácela šipka z kuše údernost ani po dlouhé dráze letu, takže salvy kušiníků byly účinné i na velkou vzdálenost.Účinky střelby z kuše se také samozřejmě lišily podle typu hrotu na šipce; byly nejrůznějšího druhu, bližší informace viz popis v článku o kuších obecně.

Nabíjení

Ocelové kuše měly většinou takový napínací tah, že je nešlo nabíjet holýma rukama. Lehčí kuše se většinou napínaly pákou - jednalo se o tzv. kozí páku (goats-foot lever), jednoduché zařízení elegantního tvaru, které potřebovalo jen dva malé úchyty po stranách sochy kuše (viz obrázek vpravo dole). Sportovní kuše z pozdější doby měly natahovací pákové zařízení zabudované přímo v pažbě.Těžké kuše se natahovaly nejprve navijákem. Mohl být buďto připevněný napevno ke kuši, anebo (častěji) pro větší pohodlí při střelbě mohl být nasazovací. Byl umístěný na samotném konci sochy a jeho sílu někdy umocňovaly kladky (zejména u super těžkých obléhacích kuší, viz níže). V 16. století se objevuje i jakýsi hever, kterým se také daly kuše bez větší námahy napínat. Převody byly ovšem tak lehké, že napínání s jeho pomocí trvalo ještě déle než s navijákem, což byl patrně důvod, proč se tento způsob napínání uchytil jen u sportovních a loveckých kuší, nikdy ne u vojenských, přestože byl hever pro napínání znám už v 15. století.Hever měl ovšem tu výhodu, že byl celý ze železa a byl tedy takřka nezničitelný, narozdíl od navijáku, jehož lana se mohla zamotat, předřít, apod. Na druhou stranu byl hever také mnohem dražší na výrobu a co do váhy daleko těžší. V pozdějším období, před masivnějším nástupem ručních palných zbraní, ho používaly některé speciální jednotky jízdních kušiníků, protože bylo vyloučeno, aby v sedle nabili kuši pomocí navijáku - na to potřebovali zařízení ovládané jen jednou rukou. Jízda vyzbrojená kušemi ale měla obvykle lehké kuše, které jezdci nabíjeli kozí pákou.

Rychlost střelby

Bylo již řečeno, že těžké vojenské ocelové kuše, které se natahovaly navijákem, měly poměrně malou rychlost střelby. Jak malou? Podle všech údajů a osobních zkušeností p. Gallweyho se z ní v bojových podmínkách dalo vystřelit zhruba jednou za 50 vteřin. Do této operace přitom počítáme následující:

1. upevnění předem připraveného navijáku na sochu a tětivu
2. napnutí tětivy
3. založení šípu, zamíření a stisk spouštěBěhem této doby dokázal průměrný lukostřelec při poctivém míření vystřelit až pětkrát. Jenže kdyby opravdu stříleli takovou rychlostí, lukostřelcům by v každé bitvě velmi záhy došly šípy... a potom by byli snadnou kořistí kohokoliv. Proto nebyla rychlost střelby v boji armád až tak důležitá, jako při případném střetu jednotlivců.Vlastní napnutí tětivy navijákem přitom bylo poměrně rychlé, samo o sobě prý trvalo asi 12 vteřin. Heverem bylo k natažení stejné kuše potřeba otočit asi třicetkrát, což znamenalo při svižném tempu zhruba 35 vteřin vlastního natahování tětivy. Lehčí kuše byly pomocí kozí páky napnuté během několika vteřin - záleželo jak na síle kušiníka, tak i velikosti kuše. Hodně lehké kuše se daly nabíjet malou kozí pákou bez větší námahy, jednou rukou bylo při tom možné pohodlně si kuši přidržet. Těžší kuše, určené pro pěchotu, bylo zapotřebí zapřít koncem o zem a druhý konec držet jednou rukou za obloukový úchyt na čele kuše (viz obrázek), zatímco kušiník celou svou vahou nalehl při nabíjení na velkou kozí páku.

Obléhací kuše

Pro účely obléhání a obranu pevností byla vyvinuta i speciální, tzv. obléhací kuše. Byla tak veliká a těžká, že s ní jako s klasickou kuší mohl zacházet jen velmi silný muž - ostatní z ní mohli střílet jen když si ji o něco opřeli (trojnožku, parapet apod.). Vážila kolem 18 liber (cca 8 kg), nepočítaje v to přenosný naviják.Ocelové lučiště měla dlouhé zhruba 1 metr, uprostřed bylo přes 6 cm silné, na koncích 2,5 cm. Napínací síla této kuše činila kolem 1200 liber - na její natažení do střelecké pozice tedy byla zapotřebí váha kolem půl tuny! Střílela do vzdálenosti až 420 metrů, na 55 metrů šipka z ní prorazila prkno silné 2 cm. Přenosným navijákem jí přitom díky promyšlenému systému kladek bylo možné bez větší námahy napnout prsty jedné ruky.Použitá literatura
Payne-Gallwey, Ralph: The Book of the Crossbow
SEBU