Prusko-rakouská válka očima obyvatel Královehradecka

Letos 3. července tomu bylo přesně 150 let od největší bitvy, jež se kdy odehrála na českém území. Ale protože člověk míní a Beats for Love mění, trochu jsem to propásl a nakonec stihl související článek připravit až s mírným zpožděním... snad v něm i tak najdete něco zajímavého.
Napsal Gurney

Roku 1866 vypukla válka mezi Rakouským císařstvím a Pruským královstvím, válka o hegemonii nad členy tehdejšího Německého spolku. Boj, kterým byl vyvrcholením dlouholeté rivality a předchozích konfliktů mezi těmato dvěma státy, měl mít dalekosáhlé důsledky do budoucnosti, a jeho ohlas byl cítit ještě minimálně o další půlstoletí později. Většina bojových akcí se přitom odehrávala přímo na území Českých zemí. Po prvních větších střetnutích války – bitvách u Jičína, Náchoda, České skalice a Svišťan se podařilo Pruskému vojsku Rakušany zatlačit, na čemž nemohlo nic změnit ani draze zaplacené rakouské vítězství u Trutnova. Výsledek bitvy u Hradce králové 3. července 1866 pak předznamenal vytvoření Severoněmeckého spolku s Pruskem v čele, a jen několik let nato vznik sjednoceného Německa pod vládou Viléma I. coby Německého císaře. Na druhé straně fronty zase hrozba této války přispěla k prosazení dualistické koncepce Habsburské monarchie, Rakousko-Uherskému vyrovnání a přinutila císaře Františka Josefa I. přijmout nezáviděníhodnou pozici vládce nad notoricky nestabilním Rakousko-Uherským soustátím.


Nepříliš překvapivě, až na ojedinělé vyjímky věnovala většina kronikářů věnovala válce značnou pozornost, a tak máme dnes k dispozici množství zápisů a vzpomínek. A práve z nichž si můžeme udělat obraz o tom, jak toto období prožívali obyvatelé Čech, kterých se válka často velmi výrazně dotkla.


Obavy a strach z války

Můžeme-li věřit dobovým zápisům, převažoval mezi lidmi především strach z válečeného střetnutí a především katastrof, které s sebou každá válka přinášela. Rekvírování, hladomory, šířící se nemoci či okupace cizími vojsky jsou hlavními asociacemi, které dobové české společnosti vyvstávají při představě války. Tento dojem vystihuje pamětní kniha obce Mžan: „Manifestem Jeho Veličenstva ... oznámeno, že nemožno více udržeti přátelský poměr mezi říší Rakouskou a sousedícím Pruskem ... Bohužel měl však český rolník nejvíce pocítit nevyhnutelné následky hrůzy válečné a zakoušeti útrapy polního tažení.“ Strach z válečného konfliktu ostatně podporovaly i mezi generacemi předávané zkušenosti z dob slezských válek.


Nejzjevnějším dokladem obav lidí z války, spojované především s hrozbou drancování nepřátelských vojsk, jsou hromadné útěky obyvatelstva z oblasti severovýchodních Čech a především Královehradecka. V Králově Hradci bylo prvním impulzem stěhování úřadů z této bezprostředně ohrožené oblasti, a také přesun gymnaziálních sbírek. Brzy nato, 5. květnu 1866, bylo vyhlášeno, že vojenské zásoby a úkryty nebudou poskytovány civilistům, a nařízeno všem, kdo se nemohou zásobit na 3 měsíce dopředu, opustit v následujících 48 hodinách město. Tehdy začal hromadný exodus doprovázený mnohými zmatky; stěhovala se i většina studentů místního gymnázia, neboť měšťané, u nichž byli ubytováni, odcházeli také.


Po bojích ve dnech 27. až 29.června, při nichž rakouské vojsko kromě bitvy u Trutnova utrpělo samé porážky, vypukla mezi obyvateli panika a následovala další vlna hromadných útěků. Movitější prchali s naloženými vozy taženými koňmi, voly či kravami, chudší se snažili zachránit co se dalo pomocí trakařů. O majetek zanechaný doma většinou přišli, neboť pruští vojáci procházející krajem měli mnohdy spadeno především na domy opuštěné a zavřené, neboť ty považovali za úražku na své cti a krom toho, brát bylo snazší když nebyl v okolí nikdo, kdo by prostestoval.


Vztah k Rakousku, monarchii a válečnému úsilí rakouské armády

Přes obavy z války se u leckterých soušasníků projevuje i důvěra ve vojenskou moc a dobrou vůli rakouského císaře Františka Josefa I. a jeho armád. Vztah obyvatelstva Čech v šedesátých letech 19. století k rakouskému státu bychom, s vyjímkou poměrně úzké skupiny lidí, jen těžko mohli považovat za nepřátelský. Většina veřejnosti nemá pochybností o tom, že agresi Pruska je nutné se bránit, a panuje všeobecná důvěra ve schopnost rakouské armády dovést boj do vítězného konce. Co víc, především ve větších městech se provejuje nejen zájem, ale i obdiv pro pochodující vojáky Severní armády, spojený někdy přímo s proválečným smýšlením a velkým optimismem ohledně vývoje na bojišti. Dlužno dodat, že s příchodem opravdové války a okupace části Čech se jejich obyvatelům dostalo rychlého vystřízlivění.


Když část rakouského vojska, zmožena dlouhým přesunem a trpící nedostatečným zásobováním, rozbila tábor u Líbřic, začali místní přínášet vojsku upečené placky, vařenou kávu a různé polévky. Je sice pravda, že motivace mnohých nebyla zcela prostá myšlenek na vlastní prospěch, neboť potraviny prodávají za „drahý peníz“ a mnozí se těší „dobrému výdělku“, bohatší obyvatelé však rozdávali vojsku potraviny i zadarmo. Sympatie místních lidí je tím větší, že se mezi vojáky nacházela i jednotka českých kyrysníků. Také když se 27. června 1866 vojsko zastavilo poblíž Nechanic, přínášeli místní vodu a cigarety, a s dalšími potravinami pak obchodovali. Místními dívkami byly dokonce vojáci vítání květinami.


Nikoli bez zajímavosti je také dopis z 13. září 1866, který se zmiňuje o synovi šenkýře ze Lhoty u Nového města nad Metují, pytláku a, jak z dopisu vyplývá, skvělém střelci, který si prý vyprosil od „oficíra“ povolení zúčastnit se boje, a jak se ve zmíněném dopise praví: „Tak si přál, aby mu čtyři nabíjeli, že on to stihne. Po každé ráně se nepřítel svalil a nebylo na tom dost; na skalické věži zastřelil jednoho nepřátelského oficíra“. Nakolik je tento nepravděpodobně znějící příběh přikrášlen lidovou slovesností těžko posoudit, nicméně i ve chvíli kdy budeme předpokládat, že jde o zcela smyšlenou událost, stále jde o době vypovídající zajímavost. Pruské vojsko jako hrozba tak silná, že i muž s nepříliš čistou minulostí je ochoten se mu v době ohrožení postavit je motivem, jemuž stojí za to věnovat pozornost, byť ve skutečnosti se od podobných živlů mnohdy ukazovaly přesně opačné tendence.


27. května 1866 také ředitelství gymnázia v Hradci králové obdrželo instrukci nařizující, že studentům, kteří by chtěli vstoupit do řad rakouské armády, má být umožněno okamžitě vykonat zkoušky z přednášených předmětů a vydáno vysvědčení. A skutečně, několik studentů této možnosti využilo a k vojsku se přihlásilo. Taková míra mladického nadšení pro věc se ale zřejmě nedotkla profesorského sboru, jemuž sice byl na dobu války nabídnut vstup do armády, dokonce na důstojnické pozice, žádný z profesorů však této možnosti nevyužil.


Na víceméně loajalitu k vídeňské vládě měla zřejmě velký vliv také katolická církev a tisk. Dokonce i tradičně nepříliš provládní periodika jako Národní listy a Humoristické listy začínají v roce 1866 psát silně v duchu českorakouského patriotismu, připomínají „kultovní“ postavu Marie Terezie, ztrátu Slezska o téměř století dříve, a otiskují karikatury pruského kancléře Bismarcka a krále Viléma I.


Z dnešního pohledu možná poněkud kuriózním dokladem dobové atmosféry je i návrh pražského Sokola vídeňské vládě na zřízení českého vojenského obraného sboru, což bylo ovšem Vídní odmítnuto, snad i pro nedůvěru k nacionálně laděné organizaci jakou byl český Sokol.


Vztah k Prusům a Pruskému království

Obecně pozitivního postoje obyvatelstva k Rakousku a jeho vojsku však nesdíleli všichni obyvatelé Českých zemí bez vyjímky, a především mnozí příslušníci nekatolické menšiny v severovýchodních Čechách viděli situaci jinak. Pronásledování utajeného protestantismu v 17. a 18. století ve spojení s tradičně protestantskou náturou pruského státu vedlo mnoho z těchto obyvatel k naději ve vítězství Pruska a trvalý zábor - ze svého pohledu osvobození severovýchodních Čech. S příchodem pruského vojska však přišlo vystřízlivění – Prusové rekvírovali majetek bez ohledu na vyznání a sympatie protestantů tak na dobytých územích většinou rychle opadly. Mezitím si však protestanti vysloužili svým postojem znechucení většinového katolického obyvatelstva.


Extrémně radikální pohled na Prusko-rakouské střetnutí nabízí Antonín Kotík - historik, novinář, před vypuknutím války redaktor Národních listů, a jak se později ukázalo, autor ostře protirakouského spisu Pláč koruny české. Ve svých vpomínkách na okolnosti vzniku tohoto spisu se Kotík staví jednoznačně na stranu Pruska, a to nikoli ze sympatií k samotnému Pruskému království, jako spíš z čirého pragmatismu. Předpokládá, že případné vítězství Rakouska v mocenském boji o kontrolu nad Německým spolkem by bylo katastrofou pro české národní hnutí, a odstartovalo by novou vlnu germanizace českých zemí. Přeje tedy vítězství raději Prusku. Ve svých úvahách nicméně již v roce 1866 zachází ještě dál – odmítá další plány na budoucnost Českých zemí v rámci Habsburské monarchie, i představy panslavistů a českých rusofilů. Mnohem lepší vyhlídky pro České země vidí buď v jejich připojení k Prusku nebo v plánu, dle kterého by se dostaly po vládu savojské dynastie. Také poněkud naivně věří, že kancléř Otto von Bismarck a král Vilém I. by byli ochotni garantovat Čechům jednoznačně lepší podmínky než rakouský císař.


Vynecháme-li však malou skupiny lidí soustředěných okolo Josefa Václava Friče a knížete Rudolfa Thurn-Taxise, je Kotíkovo smýšlení pro českou veřejnost ze zjevných důvodů jen těžko přijatelné, a to především v oblastech válkou nejvíce postižených. A co se týká politické reprezentace, ještě minimálně v prvních letech První světové války vidí většina českých politiků budoucnost Českých zemí spojenou s budoucností Habsburské monarchie, či v případě těch radikálněji smýšlejících, s carským Ruskem, a nelze tedy čekat, že o padesát let dříve by mohly sympatie k Prusku najít pozitivní odezvu.


Ve válečné zóně

Již v průběhu posledních červnových dní se boje přímo dotkly obyvatel severovýchodních Čech. Ty, kteří nestihli či nechtěli utéct, čekaly krušné chvíle – jednak mnohdy děsivé zážitky z bojů samotných, a pak také rozoruplné zkušenosti s pruskými vojáky. Nejvíce pocítili válečné operace samozřejmě lidé z vesnic, o něž se bojovalo, obzvláště v největší bitvě této války u Hradce Králové - 3. července 1866 se obce Máslojedy, Chlum či Rozbřežice nacházely v přímo v ohnisku bojů.


Pamětní kniha obce Rozbřežice popisuje, že zde odpoledne 3.července probíhaly prudké boje mezi pruskými a rakouskými pluky, přičemž vypukly požáry a celá ves se ocitla v plamenech a dýmu. Někteří měli to štěstí, že se jim podařilo přežít ve svých domech či sklepech i přes zmíněné požáry a prudkou palbu, před kterou byla vesnická obydlí jen chabým úkrytem. Kuriózní je případ „blázna Františka“, který bez úhony přečkal bitvu ve stodole, objímajíc hříbě, které bylo ovšem střepinou zabito. Jiní ovšem takové štěstí neměli, například postarší muž, jehož sice rakouský myslivec zachránil z hořícího domu, následně byl i se svým zachráncem zabit granátem.


Ve vsi Máslojedy byli zase někteří místní obyvatelé svědky soubojů muže proti muži na zahradách i v samotných usedlostech, když zde byli rakouští vojáci překvapivě napadeni pruskou pěchotou; o něco později zde sváděli boje rakouští husaři s pruskou jízdou i pěchotou.


Snadný nebyl ani život těch, kdo zůstali v Královehradecké pevnosti. Již v noci ze 3. na 4. červenec zde bylo uloženo množství raněných, a i když zůstavší obyvatelé nezažili boje natolik zblízka jako lidé z vesnic na královehradecku, ani „pobyt“ Prusů, neznamená to, že se by se jich boje nedotkly. Králův Hradec byl již od 1. července prakticky praktický odříznut od okolního světa a zhruba od 6. hodiny odpolední dne 5. července byla pevnost s přestávkami několikrát bombardována dělostřelectvem. Přestože je tato kapitola války popisována alespoň v pamětní knize zdějšího děkanství velmi věcně, neodpustil si autor na úvod poznamenat, že „střelba Prusův na město ... byla strašlivá.“ A v době, kdy zrovna na město nedopadaly granáty, vládla tísnivá atmosféra čekání a nejistoty, kdy čas odměřovalo jen troubení vojenských polnic ku příležitosti rána, poledne a večera.



Kontakty s Prusy a život na okupovaných územích

Jak už bylo naznačeno, sympatie většiny obyvatelstva byly jasně na straně rakouské a kladný vztah k Prusům byl spíše vyjímkou. Prusko bylo obvykle chápáno jako tradiční soupeř rakouského státu, a tento nikoli neodůvodněný názor velkou měrou přiživovalo katolické kněžstvo a tisk. K tomu se navíc přidávaly zcela oprávněné obavy z jednání nepřátelské armády na dobytém území a téměř paniku způsobila zpráva, že Prusové, stejně jako za dob Fridricha II. Velikého a bojů o Sasko během Sedmileté války, verbují z dobytých území všechny muže schopné nosit zbraň. Šlo samozřejmě o fámu, neboť i pomineme-li jazykovou bariéru, už sám Fridrich II. se brzy poučil, jak nespolehlivé jsou takto zformované (polo)vojenské jednotky. Přesto nebyly obavy zcela liché, neboť se stávalo, že si vojsko z řad místních na dobu neurčitou vybíralo rukojmí.


V rámci pruského velení byly snahy, aby se na dobytém území vojsko chovalo civilizovaně, pravděpodobně protože se zdála reálnou možnost, že se větší či menší část Čech připojí k Pruskému království, a tehdy by se averze vyvolaná drancujícím vojskem mohla stát živnou půdou pro pozdější nepokoje. Samotné vrchní velitelství tedy vydalo provolání, kterým nabádalo české obyvatele, aby neopouštěli své domovy a slibovalo „šetrnost a přátelství“ a náboženskou a národnostní toleranci.


V praxi se však obyvatelstvu Čech dostalo velmi rozoruplných zkušeností s Prusy. Na jednu stranu máme zprávy o velmi korektně se chovajících vojácích a to častěji z řad důstojníků, z nichž mnozí se snažila zabránit svévolnému chování, neváhali trestat provinilce, a v duchu provolání skutečně brali jen to co nutně potřebovali. Obecně lepší zacházení si vysloužili lidé schopní se dorozumět německy, kterým se někdy podařilo i vyprosit si ponechání svého majetku.


V některých případech by se vzahy s obyvateli daly označit za téměř přátelské. Rodina Málků z Týnce nad Labem tak ještě dlouho vzpomínala na pruského důstojníka, jehož vynucený pobyt v jejich domě popisují spíš jakoby u nich nějakou dobu přebýval jejich blízký příbuzný. A co se týče těch přátelštějších vztahů mezi veřejností a okupanty, zcela zapomenout se nedá ani na „nápadnice“ vojáků – většinou ženy z nižší společnosti a obvykle i uvolněnějších mravů, s nimiž se seznamovali na prusy pořádaných „koncertních vystoupeních“ a tanečních zábavách.


Často však pruské jednotky jednaly vskutku jako armáda na dobytém území. Hned při jejich příchodu si obyvatelstvo povšimlo značně větších nároků na ubytování, než měli příslušníci rakouské armády. Tam, kde se rakouští vojáci spokojili s ubytováním v nevybavených světničkách měšťanských a selských domů, si pruské mužstvo nárokovalo pobyt v nábytkem zařízených místnostech, což bylo v rakouské armádě zvykem jen u příslušníků důstojnického sboru. Prusové si také brzo vysloužili pověst notorických „vyjídačů“, kteří snědí vše na co přijdou a nikdy nemají dost. Velmi často se také objevovaly krádeže, od menších věcí, až po případy, kdy se ztrácelo vše co nebylo pevnou součástí stavení, a dokonce i hostit nejvyšší důstojníky a jejich doprovod s sebou neslo nebezpečí, že se hostitel s některými položkami ze svého majetku již nesetká.


Nejvážnější dopady na vnímání pruského působení v Čechách ovšem měly násilnosti vůči obyvatelstvu. Především tam, kde si někdo dovolil stavět se proti „rekvírování“ všeho, co vojsku přišlo pod ruku, často docházelo k vyhrožování protestujícím a jejich bití. Obzvlášť těžko mluvitelné je takového chování například vůči již starému faráři v Hradišti u Dvora Králové, který na jeho následky zanedlouho zemřel. Vězněním, surovým zacházením a hrozbami zastřelením trpěli také ti, kdo měli tu smůlu být „vybráni“ jako rukojmí. Mnohde byli místní pod hrozbou bití nuceni k různým pracem mimo jiné i zakopávání mrtvol. V těch nejhorších případech došlo i na použití zbraní – v obci Všestary pruský důstojník vzal na chromého čeledína rovnou šavli. Duchapřítomný čeledín se však dokázal ubránit a šavli zlomit, za což by byl ovšem vzápětí pravděpodobně zastřelen, nebýt zásahu jeho pána, starosty Všestar. Méně štastně dopadl incident v Měříně, kde byla zastřelena prodavačka místního pekařství.


Následky války

Ani s odchodem Prusů nebyl všem válečným útrapám konec. Na bojišti se povalující mrtvá těla, mršiny koní a dnešním termínem „biologický odpad“ z lazaretů s sebou brzo přinesl epidemii cholery. S tehdejšími znalostmi byly možnosti léčby značně omezené, nemluvě o tom, že mnoho lidí ani nemělo přístup k lékařské péči nebo ji z pověrčivosti odmítalo. Nemoc si tak vyžádala množství obětí.


Za utrpěné škody se mělo oblastem postiženým válkou a okupací dostat odškodnění, to se ovšem zdaleka nevztahovalo na všechny - například ten kdo, byť z donucení, poskytl Prusům ubytování nebo přípřež nemohl s žádnými náhradami počítat. Problematické také bylo vymoci náhradu v případě, že poškozený nedostal od Prusů poukázku coby doklad, že daný majetek opravdu vlastnil a byl mu zrekvírován, nemluvě o tom, že náhrady byly navíc mnohdy jen zlomkem opravdových škod. Částečné zlepšení sjednal teprve sám rakouský císař, když v lednu 1867 pod dojmem několika petic a především vlastní cesty po postižených oblastech v průběhu října a listopadu 1866, přispěl ze svých soukromých zdrojů milionem zlatých. Osobní návštěva Františka Josefa I. byla další neobvyklou událostí tohoto bouřlivého období a nutno dodat, že osoba samotného císaře se těšila velké úctě, obzvlášť v řadách vesnického obyvatelstva, a že se postaral o alespoň částečnou nápravu situace okolo přidělování náhrad státu znova dodalo alespoň jistý minimální kredit. Po prohrané válce, která měla mít pro Rakousko velmi neblahé následky, ho jistě bylo třeba.


Literatura

BĚLINA, Pavel; FUČÍK, Josef. Válka 1866. Praha: Paseka, 2005.


SVATOŇOVÁ, Stanislava; ŠŮLA, Jaroslav; ZIMMERMANN, Petr: Válka roku 1866 na Královéhradecku pohledem současníků: výbor z obecních, farních a školních kronik regionu. Hradec Králové: Okresní archív v Hradci Králové, 1991.


ŠŮLA, Jaroslav.: Válka 1866: výběrová regionální bibliografie. Hradec Králové: Krajské muzeum, 1966.


MICHL, Karel. Příběhy o vojně 1866: k stopadesátému výročí velmocenského střetnutí, při kterém trpěli a umírali prostí lidé. Hradec Králové: Kruh, 1976.


BOROVIČKA, Michael.: Pláč koruny české: Marný pokus o českou samostatnost. In: Dějiny a současnost 7, 2006.


ZEMAN, Zbyněk A.B.: The break-up of the Habsburg Empire 1914-1918 : a study in national and social revolution. London: Oxford University Press, 1961.


Napsal Gurney 06.07.2016
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 17 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.18058204650879 secREMOTE_IP: 23.20.236.61