Výpisky: Heraldika a šlechta

Při nyní uzavřené debatě ohledně internetového časopisu Drakkar se objevil povzdech, že se historické články nikde příliš neobjevují a přitom by o ně lidé stáli. Tak jsem se to rozhodl alespoň částečně napravit. Neočekávejte ovšem zázraky, jedná se o výpisky z Encyklopedie heraldiky, občas doplněné z jiných zdrojů, původně pro soukromou potřebu a nikoli jako článek určený ke zveřejnění. I tak se snad budou líbit a inspirují někoho ze čtenářů k vlastní aktivitě.
Napsal chrochta

Altesse

Francouzsky Výsost.

a) Altesse Impeériale (císařská Výsost) – arcivévodové rakouští, ruská velkoknížata, členové císařských domů v Německu a ve Francii.

b) Altesse Royale (královská Výsost) – členové královských a velkovévodských rodů a jejich legitimní potomci

c) Altesse Serénissime (Jasnost) – členové kdysi vládnoucích německých knížecích rodů; ze zdvořilosti i titul ostatních knížat a vévodů

Altgraf

Německy starohrabě. Titul používaný u knížecího rodu Salmů. Hlava rodiny má titul kníže a starohrabě (Fürst und Altgraf), syn Altgraf a dcera Altgräfin (starohraběnka).

Anglická heraldika

Silně ji ovlivňuje francouzská heraldika. Dvě osoby nesmí mít stejný znak, a tak se hojně používalo brisur a diferenčních znaků, a občas docházelo k spudním sporům o to, kdo smí jaký erb používat. V oblibě jsou badge, hlavy štítu, krokve a obecné figury, motta si mohou jednotliví nositelé – nepatří-li k velké aristokratické rodině, kde jsou pevná – po libosti měnit a volit. Titul je pouze pro hlavu rodu a manželku, ostatní členové včetně dětí musí používat nižší šlechtický titul. Např. Earl of Lindsay – dědic má titul Viscount of Garnrock; Earl of Westmorland – dědic má titul Lord (tj. baron) Burgersh.

Dobrý příklad použití a hierarchie je uveden v práci Raymonda Eliase Feista.

Badge

Jednoduché heraldické znamení používané jako značka vlastnictví. Jdná se o samostatnou figuru, bez štítu a čehokoli dalšího. Běžné jsou na Britských ostrovech, ve Francii jižní Evropě, jinde se skoro neobjevují. Nejznámějšími u nás existujícími značkami byl ledňáček a točenice Václava IV., korunovaná počáteční písmena Vladislava a Ludvíka Jagellonských a růže Vítkovců.

Baron

Latinsky liber baro, německy Freiherr; svobodný pán. Nejnižší titul panského stavu. Na stejné úrovni je titul svobodný pán – jde o barona, který má jistou bezprostřední svobodu v rámci říše (soudnictví). Latinský titul barones se v českých zemích též používal k označení panského stavu jako celku. Na britských ostrovech se jako baroni označovali všichni lenní vazalové krále (ať už drželi statky nebo ne). Ve Skotsku, na Sicílii a na Maltě je baronem i majitel hradu/ zámku/ území, na které je vázána baronie.

Oslovení je Urozený pán, Blahorodý pán, respektive Excelence. Baronova choť je baronka nebo svobodná paní, synové baroni či svobodní pánové, neprovdané dcery baronky, svobodné paní či (familiárně) baronesy.

Baronet

Nejnižší dědičný šlechtický titul na britských ostrovech. Poprvé udělen roku 1611 (důvody udělování: osidlování nových území, získání finančních prostředků korunou).

Oslovení je Sir John X, u ženy mající titul Dame Mary X. Baronova choť je Lady Mary X, My Lady nebo Your Ladyship, vdova Dowager Lady X nebo Mary, Lady X, synové a dcery jsou bez titulu.

Bastard

Levoboček, nemanželské dítě, ve středověku nic neobvyklého a zahanbujícího (např. Vilém Dobyvatel nebo Don Juan d´Austria byli diskutabilního původu). V českých zemích neměl levoboček nárok na otcovo jméno a erb, a to ani v královské rodině (viz. Mikuláš, vévoda opavský, syn Přemysla Otakara II.). Panovník je ovšem často povyšoval do šlechtického stavu, a jejich erb alespoň barvami připomínal otcovský erb. Na územích Svaté říše římské se na bastardy dívalo poměrně příkře (důsledný odstup, nekompromisní rozlišování původu), jinde byli přijímáni mnohem lépe (Itálie – Leonardo da Vinci, britské ostrovy a Francie – řada levobočků).

V západní Evropě se objevovala snaha vyhradit jisté značky k označení nelegitimity, ale nepanuje řád (proměnlivost dle území i doby): př. šikmé břevno, pružec, lemy.

Belgická heraldika

Kdysi se pomocí brisur rozlišovalo postavení v rodině. Dnes praxe přetrvává jen v královské rodině.

Brisura

Neboli příznak. Dodatek ke znaku sloužící k rozlišení postavení v rodině. Užívá se hlavně ve Francii a na britských ostrovech, kde rodový štít smí užívat jen hlava rodiny. Brisury jsou heraldicky obojetné – nevztahují se na ně heraldická pravidla o barvách a kovech. Britský systém brisur: nejstarší syn – turnajský límec; 2. syn – půlměsíc; 3. syn – pětihrotá hvězdice; 4. syn – merleta; 5. syn – prstenec; 6. syn – lilie; 7. syn – růže; 8. syn – kotvicový kříž; 9. syn – osmilístek. Dcery vyjma královského domu brisury neužívají. Výsledkem používání jsou v dalších generacích dosti složité štíty a naprostá nepřehlednost.

Ctihodný

Ve Velké Británii jde o světský titul příslušející mladším synům hraběte a všem dětem vikomta a barona; v podobě „Vpravdě ctihodný“ (Right Honourable) přísluší baronům, vikomtům, hrabatům, nejvyšším představitelům (Lord Mayor, Lord Provost) některých měst, tajným radům (Privy Councilor) a zejména členům vlády, v podobě „Nejctihodnější“ pak vikomtům.

Dámské znaky

Neprovdané dcery užívají otcovský znak, provdané dámy svůj znak půlí (vpravo manželův znak, vlevo vlastní rodový znak). Na britských ostrovech a ve Francii je běžný routový štít.

Dánská heraldika

Znaky používali od přelomu 13/14. století i svobodní sedláci, a dnes se formálně nerozlišuje mezi znaky lidí se šlechtickým titulem bez něj (neexistují žádná závazná pravidla, jen jistá tradice).

Erbovní měšťan

Nešlechtic s uděleným erbem, který se zabýval nešlechtickou činností (řemeslo, obchod, živnost včetně „vědy“ typu medicína). Nebyli právoplatnými šlechtici, ale šlo o předstupeň k získání šlechtictví. V českých zemích bylo erbovní měšťanství rozšířeno hlavně v 16. století: Melantrich z Aventina, Hájek z Hájku, Škréta ze Závořic, Hollar z Práchně. Zdaleka ne vždy musel být predikát „smysluplný“ (humanista Melantrich z Aventina si vytvořil predikát dle římského pahorku Aventinus, vědec Marek Marci z Kronlandu zase odkazoval na město, kde se narodil). Tradiční oslovení znělo Slovutný urozený.

Erbovní strýcovství

Jedná se o způsob, jak mohou dvě a více nepříbuzných rodin používat stejný znak a predikát. Buď jim mohlo být udělen přímo při povýšení do šlechtického stavu, nebo je mohl jiný šlechtic „přijmout k erbu“. Erbovní strýcovství bylo zvlášť rozšířené v polsko-litevském státě (odměna věrným služebníkům), takže nakonec bylo zakázané (některým přemýšlivějším aristokratům neuvěřitelně vadilo – devalvace šlechtictví).

Francouzská heraldika

Jedna z kolébek heraldiky. Ženy používají routový štít (jako znamení toho, že nebojují; skutečně bojující ženy používali i mužský štít), znaky užívali i sedláci. Užívání znaků nešlechtici nebylo vázáno na povolení panovníka – užívat je mohl každý vyjma potomků odsouzenců. Posléze heraldika velice upadla a projevovala se dokonce snaha popírat své šlechtictví (snaha koruny na erbech vydělat – násilné vnucování i vhodným majetným osobám).

Gentry

Ve Velké Británii označení nižší šlechty, rytířstva (historicky nezřídka ekonomicky nejprogresivnější část populace).

Grand

Španělsko, titul (grand = velký) spojitelný s kterýmkoliv stupněm šlechtictví (nejde o specifický hierarchický stupeň). Nejprve ho používali příbuzní panovnického domu, později i přední zemští šlechtici (dostali léna, právo na vlastní vojsko, osvobození od daní). Titul se rychle stal dědičný – oslovení Excelence, králem oslovováni Můj bratranče. Dlouho měli přednost před peery. Rozlišovali se tři třídy. Grandi I. třídy naslouchali a mluvili s králem s pokrytou hlavou. Grandi II. třídy naslouchali králi s pokrytou hlavou, ale mluvili s ním s nepokrytou hlavou. Grandi III. třídy potřebovali panovníkovo povolení k pokrytí hlavy při jedné z obou příležitostí.

Hrabě

Latinsky comes, francouzsky comte, německy Graf, anglicky earl, count. Titul vyššího šlechtice, důstojenství nižšího než kníže nebo markýz a vyššího než baron nebo vikomt. Hrabata původně jmenoval panovník (Anglie i franská říše; správní úřad), pak se titul stal dědičný. V českých zemích se hraběcí titul prosadil plně až během třicetileté války. Některé rody používají dohromady starý a nový titul (hrabata a páni Žerotínové). Na Britských ostrovech šlo dlouho o nejvyšší šlechtický titul (vévoda a markýz až od 14. století). Dodnes je mnohde hraběcí titul vysoce prestižní záležitostí (otec současného španělského krále byl po celý život známý jen jako Juan hrabě Barcelonský).

Původně znělo oslovení Vysokorodý pán nebo Hraběcí Milost, dnes Excelence. Bezprostředním hrabatům (jen hlavám rodin a jejich manželkám) náleží oslovení Osvícenost. Jeho choť je hraběnka, synové hrabata, neprovdané dcery hraběnky nebo familiárně komtesy.

Indigenát

Domovské právo, občanství. Právně širší pojem než inkolát (měli jej všichni příslušníci země: stavové a svobodníci byli státní moci podrobeni bezprostředně, poddaní skrze vrchnost). V českých zemích místo něj používán inkolát, ale používán v Polsku (zde ovšem plná rovnost s domácími polskými šlechtici včetně práv až ve třetí generaci) nebo Uhrách. Indigenant musel přísahat věrnost králi a koruně do rukou kancléře (mluví se o Polsku).

Inflace titulů

Stejně jako u dalších znaků postavení a prestiže i u šlechtických titulů došlo ke snižování hodnoty starších titulů (pomalu ale jistě přicházely o exkluzivitu – příliš mnoho nositelů) a objevování se nových. V českých zemích to nebyl takový problém, ale třeba v takových německých zemích nebo Itálii ano (už na konci 15. století byl saský korouhevní pán nižší šlechtic, kdežto v Čechách stále ještě patřil k vyšší šlechtě). Nejvýraznějším příkladem je devalvace barona, který se ze souhrnného označení pro vyšší šlechtu nakonec propadl na nejvyšší stupeň v hierarchii nižší šlechty.

Inkolát

Domovské právo nebo právo obyvatelské ve stavovské monarchii. V podstatě se týkal jen šlechty; opravňoval k zakoupení svobodných statků v zemi (vlastnictví statků zapsaných v zemských deskách opravňovalo k výkonu politických práv a úřadu). Postup po reformě Ferdinanda II.: 1) inkolát; 2) potvrzení/ udělení šlechtictví; 3) přísaha poddanosti a složení reversu (tj. přiznání k zemi: přísaha vykonávání povinností obyvatele země a přijetí krále za svého jediného pána) u desk zemských; 4) právo na svobodný statek. Nemovitý majetek (svobodný statek zapsaný v deskách zemských) byl jistou zárukou a pojistkou proti nepoctivcům v úřadech.

Italská heraldika

Hierarchie italské šlechty (od nejvyššího k nejnižšímu): principe (původně označení suverénního vládce), duca (vévoda), marchese (markýz), conte (hrabě), visconte (vikomt), barone (baron), signore (svobodný pán; signore = pán), nobile (odvozeno od nobilitas = urozenost), patrizio (prosté šlechtictví), cavaliere (jezdec; českým ekvivalentem rytíř?). Všechny tituly jsou dědičné.

Jasnost

Titul užívaný ne zcela suverénními a nezávislými panovníky (např. vévody saskými, bavorskými, lombardskými a florentskými), kteří proto neměli nárok na oslovení Veličenstvo. Čestné oslovení serenissimus (nejjasnější) užíval např. benátský dóže.

Kartuše

Ozdobné tvarování a rámování štítu, mající v heraldice naznačit, že osoba není bojovník (největším uživatelem církev).

Knight

Anglický titul rytíře. Může jít o nedědičný titul prostého šlechtice (původně vojenského vazala) nebo o (rovněž nedědičný) titul spojený s příslušností k rytířskému řádu.

Oslovení je Sir John, jeho choť je Lady X, děti nemají žádný titul.

Kníže

Latinsky princeps, francouzsky a anglicky prince, německy Fürst. Titul suverénního panovníka nejnižší kategorie nebo nejvyšší stupeň v titulatuře vysoké aristokracie. Je určen jen pro hlavu rodiny a jeho choť. V českých zemích byl dlouho jediným knížetem český panovník (do zisku královské koruny), a pak dlouhou dobu nikdo. Od roku 1493 si knížecí titul nárokovali rožmberští vladaři, a knížaty byli i potomci Jiřího z Poděbrad (vlastnili slezská knížectví). Jinak prvními novodobými knížaty byli olomoučtí biskupové a pražští arcibiskupové (i jiní význační církevní hodnostáři měli knížecí důstojnost – např. abatyše od sv. Jiří na Pražském hradě, korunující české královny). Nakonec je knížecí titul udělován bez ohledu na držbu statků nebo vladařství (stavovský titul; tak se staly knížaty prakticky všechny knížecí rody). Některé rody měly současně i další tituly (např. vévodský), další rody současně používají několik, titulů (Salmové: kníže a starohrabě, Wild- und Rheingraf).

Oslovení bylo původně Knížecí milost, dnes Jasnost (stejné oslovení mohou používat i další členové rodu, mají-li to panovníkem povoleno). Synové jsou princové nebo hrabata (dle zvyku nebo dle uděleného majestátu), neprovdané dcery princezny nebo hraběnky. Nejstarší syn a dědic titulu je dědičný princ nebo také dědičný hrabě.

Od staroslovanského označení vládce knjaz (v ruštině se výraz udržel dodnes – viz. velkokníže níže) se, zdá se, odvozuje termín „kněz“.

Korouhevní pán

Označení mocných feudálů, kteří mohli a museli pod svou korouhví stavět armádu a táhnout s ní do války. Později z nich vznikl panský stav. Později se označení leckde stalo jen dalším prostředkem hierarchizace šlechty.

Korunní princ

Titul následníka trůnu v císařstvích, královstvích, velkovévodstvích a knížectvích. Častá je specifická titulatura (Rusko – carevič; Francie – dauphin/ král římský); Velká Brinánie – princ waleský; Španělsko – princ asturský; Portugalsko – princ algarvský (z Algarve); Itálie – kníže piemontský; Belgie – vévoda brabantský; Nizozemí – princ oranžský; Řecko – vévoda spartský). V Rakousku-Uhersku a Prusku byl korunní princ jen syn panujícího císaře; jiný člen dynastie měl titul následník trůnu (viz. Ferdinand d´Este) respektive Prinz von Preussen.

Královská výsost

Titul princů a princezen z královských a velkovévodských rodů.

Královna

Choť panující královny mívá většinou titul princ-manžel.

Landkrabě

Latinsky comes provincialis, něm. Landgraf, počeštěně rovněž lantkrabě. Původně titul správce určitých území v Říši na úrovni knížete (jurisdikce správní, soudní, vojenská i fiskální). Původní jsou landkrabata durynská a alsaská, další (Hessen-Homburg, jedna rodová linie Fürstenbergů) tyto pravomoci neměla.

Léno

Latinsky feudum, feodum, francouzsky fief, německy Lehn, Lehen, anglicky feud, fee, fief. Statky a důchody, dočasně propůjčené za určitých podmínek (většinou vojenská služba) držiteli (vazalovi, manovi). Držitel při přebírání skládal majiteli manský slib nebo hold (homagium). Léno mohlo být původně odňato, později se stalo dědičné – rozlišují se statky korunní čili komorní (soukromý majetek krále), statky lenní (udělené v léno) a statky zpupné neboli svobodné (král k nim neměl žádná práva).

V českých zemích se nikdy nevyvinul klasický lenní systém (příliš malý prostor na to, aby bylo možné štěpit knížecí/ královskou moc), i když zde mnohde (hustou síť služebných manů měl například olomoucký biskup, svou manskou síť měly významné královské hrady jako Křivoklát nebo Karlštejn) fungoval manský systém a lenní systém používali jako účinný nástroj domácí politiky Jan Lucemburský (lenníky třeba mocní Landštejnové) a Karel IV. Manská správa fakticky zanikla do roku 1547, poté Habsburkové používali přeměnu v lenní statky jako trest pro příliš odbojné šlechtice (třeba Šliky).

Lord

Obecný titul vyššího šlechtice na britských ostrovech. Čestný titul lorda mají i nejvyšší dvorští úředníci (Lord Chamberlain, Lord Chancellor), někteří státní úředníci (First Lord of Admirality) a někteří starostové (Lord Mayor). Rovněž jde o předepsané oslovování soudců.

Magnát

Titul velmožů (zástupců vysoké pozemkové šlechty) v Uhrách, představitelů země, a to jak světských tak duchovních. Třetí skupinou byli magnáti doživotně jmenovaní. V Polsku šlo o titul členů královské rady a představitelů vysoké rodové šlechty.

Maltská šlechta

Má zvláštní postavení. Nejstarší synové používají tituly Marchesino, Contino, Baroncino, kdežto mladší synové a dcery dei Marchesi, dei Conti, dei Broni. Dnes se skládá z 9 markýzů, 10 hrabat a 10 baronů, přičemž většina z nich stále sídlí ve svých starých palácích.

Man

Nepochybně odvozeno z němčiny (r Mann). Příslušník služebné organizace náležející k nějakému úřadu (olomoucké biskupství), sídlu (na Karlštejně je dodnes zachována manská světnice) nebo fungující v nějaké oblasti (rozsáhlá manská síť byla na Loketsku, Novobydžovsku nebo Trutnovsku). Nemusí jít nezbytně o šlechtice, dokonce ani nemusí jít o osobu osobně svobodnou (poddanští nápravníci). Na rozdíl od „řádného“ šlechtice se zodpovídá vlastnímu správnímu a soudnímu aparátu (vlastní řada desk zemských, dvorský soud atd.). Za povinnost služby mu je přidělen nějaký (nevelký) statek, respektive jistá (hospodářská, správní) privilegia. Po roce 1500 došlo k značnému rozkladu manské organizace a valná většina manů se stala řádnými nižšími šlechtici.

Markrabě

Latinsky comes marchae, německy Markgraf, anglicky margrave. Titul vládce nebo správce marky, většinou pohraničním území (např. Ostmark = dnešní Rakousko, Nordgau (Severní marka) = území v severním Bavorsku, jižním Sasku a Frankách existující v první polovině 12. století, marka saská, srbská). Moravské markrabství je jiný případ (snaha mít nad nějakým územím přímější vládu). Markrabě původně nebyl dědičný titul.

Markýz

Francouzsky Marquis, anglicky marquess. Titul vysoké šlechty s důstojenstvím mezi vévodou a hrabětem. Užívá se ve velké Británii, Francii, Itálii, Španělsku, Portugalsku. Původně šlo o titul významných hrabat (marchiones) s právem držet víc než jedno hrabství a polosamostatností. Ve své podstatě se jednalo o obdobu markrabat.

Oslovení je My Lord Marquess, My Lord nebo Your Lordship, ze strany koruny Our Right Trusty and Entirely Beloved Cousin (tj. Náš vpravdě věrný a plně milovaný bratranec), při některých příležitostech Most Noble and Puissant Prince (tj. Nejšlechetnější a nejmocnější kníže). Oficiální titul zní The Most Honorable the Marquess of X, u markýzy The Most Honorable Marchioness of X. Choť je markýza, starší synové mají nižší, často rodově specifické tituly (The Marquess Camden má syna Earl of Brecknosk a vnuka Viscount Bayham, markýz ze Zetlandu syna Earl of Ronaldshay a vnuka Lord Dundas, kdežto markýz z Bath má syna a vnuka Viscount Weymouth a markýz z Exeteru syna a vnuka Lord Burghley). Mladší synové a dcery jsou jen Lord/ Lady XY (jméno a příjmení). Markýzem může být i nejstarší syn vévody. Predikát je většinou podle místa, někdy je ale titul vytvořen podle jména.

Milost

Titul původně náležející panovníkům (Královská milost), později i vysoké šlechtě (Hraběcí milost). Důvodem užívání titulu byla skutečnost, že nositel byl ve spojení s Bohem (ať už přímo nebo nepřímo skrze biskupy).

Monseigneur

Francouzsky Můj pane. Původně titul krále, později oslovení mladšího bratra krále a nakonec i ostatních princů královské krve a vysoké aristokracie a duchovenstva.

Morganatické manželství

Nerovnorodé manželství osob dvou rozdílných stavů. Nižšího stavu bývá manželka (např. manželka dědice trůnu Žofie hraběnka Chotková). Právní následky jsou předem upraveny smlouvou (František Ferdinand d´Este: děti titul knížat a vévodů z Hohenbergu, nově rozvržený rakouský štít a vyloučení nejen z nástupnictví, ale i z domu habsbursko-lotrinského). Nerovnorodost se ale nakonec udržela jen u vládnoucích rodů a vysoké šlechty v zemích Svaté říše římské: „… děti zplozené nesporně v notoricky nesourodém sňatku nebudou následovat otce ve stavu Říše dotčeného domu, ani v otcově titulu, poctách a hodnostech, tím méně pak, že by měly být prohlášeny za rovnorodé a dědictví schopné“. Jinde a u nižších šlechtických stupňů byla pravidla mnohem liberálnější.

Německá heraldika

Neliší se zásadněji od české, pro kterou byla vzorem. Bylo pravidlem (v celé oblasti spadající do Svaté říše římské národa německého), že členové rodu používali stejný znak a odštěpené rody a rodové větve se odlišují klenoty, tinkturami a podobně.

Nizozemská heraldika

Velmi mnoho znaků nešlechticů.

Nižší šlechta

Je značná variabilita v titulech. Obecně se její příslušníci označují jako rytíři, ale to je i v případě českých zemí poměrně silné zjednodušení. Zde byl velice dlouho prakticky ekvivalentní termín vladyka (vladycký stav), navíc na Moravě se místo termínu vladyka používal termín zeman, a paralelně se vyskytoval termín panoše (panoš). Používání titulu bylo věcí zvyku a ne hierarchie, později se takové snahy ovšem objevily (rozlišování mezi panošem a vladykou včetně titulatury) a nakonec i v 19. století prosadily (hlavním důvodem nejspíše byla potřeba odměňovat zasloužilé úředníky a průmyslníky): do nižší šlechty spadnul baron (třeba baron Škoda), pod ním byl rytíř (Purkyňové) a nově se objevil šlechtic (Daněk šlechtic z Esse). Ke konci monarchie postrádala většina predikátů této „nové“ nižší šlechty smysl (Bartoňové z Dobenína měli predikát dle kopce, Ettelové z Hvozdomilu a Škvorové z Horomilu byli zjevně čeští romantičtí vlastenci…).

Naopak na Britských ostrovech hierarchie uvnitř nižší šlechty (gentry) existovala delší dobu (důvodem byla značná nákladnost získání rytířství). Nejvyšším titulem je baronet, následuje rytíř (Knight) a ještě níže je panoš.

Nobility

Ve Velké Británii označení vyšší rodové šlechty (peerů a jejich synů).

Okněžněný hrabě

Titul držitele hrabství, které bylo v rámci Svaté říše římské statutárně postaveno na roveň knížectví.

Okněžněný landkrabě

Titul držitele landkrabství, které bylo v rámci Svaté říše římské statutárně postaveno na roveň knížectví.

Oslovení

Nezbytnou součástí šlechtického stavu bylo přináležící oslovení. Tak jednou z nejčastějších žalob neekonomického charakteru byla právě na špatné oslovení („on jest mi nepřipánkoval“). V českých zemích byl od konce 15. století pán pánem 2x („urozený pán, pan Petr z Rožmberka“), kdežto rytíř jen jednou („urozený rytíř, pan Otta z Losu“).

(panoš byl „Slovutný“, měšťan „Opatrný“ a rytíř „Statečný“, „Udatný“ a později „Urozený a statečný“)

Ctihodný – oslovení mladších synů hraběte a všech synů a dcer vikomta a barona

Vpravdě ctihodný – oslovení barona, vikomta, hraběte, nejvyšších představitelů některých měst a členů vlády

Nejctihodnější – oslovení markýze

Oslovení barona je Urozený pán, Blahorodý pán, respektive Excelence

Tradiční oslovení erbovního měšťana znělo Slovutný urozený

Oslovení znělo „Urozený vladyka“.

Původně znělo oslovení Vysokorodý pán nebo Hraběcí Milost, dnes Excelence. Bezprostředním hrabatům (jen hlavám rodin a jejich manželkám) náleží oslovení Osvícenost

Pair de France

Původně úřad zastávaný nejvýznamnějšími šlechtici (3 vévodové, 3 hrabata) a duchovními (5 biskupů), později čestné označení pro šlechtice zasedající v Horní panské sněmovně Generálních stavů.

Palatin

Zde se jedná o osobu nadanou panovníkem právy k  polepšování znaků, udělování predikátů, legitimování levobočků a někdy k udělení prostého šlechtictví (nižší šlechtic). Palatinátmohl být udělován ad personam jednotlivcům, ale také úřadům a rodům. Ve starším středověku a na východ od hranic českých zemínměl palatinát odlišnou funkci a účel (palatin Thurzo).

Panoše

Nejnižší šlechtický titul v českých zemích. Původně šlo o příslušníka služebné šlechty u některého jiného mocnějšího šlechtice. Většinou neměl vlastní svobodný statek a užíval statek propůjčený nebo manský. Později (1549) byl vyhrazen pro nově přijatého do vladyckého stavu a pro jeho děti do třetí generace. Nakonec byl titul panoše nahrazen titulem šlechtic. Oslovení bylo Slovutný panoše.

Peer

Latinsky pares regni = sobě rovný (otázka je, zda není adekvátnější překlad „rovný králi“). Na Britských ostrovech označení vyššího šlechtice. Dnes označuje šlechtice s nárokem na členství v Horní sněmovně (House of Lords) parlamentu. Jde o peery světské (princové královské krve, vévodové atd. až po barony), duchovní (26 biskupů) a peery ad personam (osobně a doživotně).

Polská šlechta

Velice rovnostářská, jen na Sejmu se dělila na stav senátorský a stav rytířský (právní vztah staršího a mladšího bratra). Šlechticů bylo hodně (problémem masivní nobilitace a erbovní strýcovství, eventuálně adopce), mnozí proto byli chudí a příliš se nelišili od bohatších rolníků (lehce od věci: doktor Jan Jessenius, syn krčmáře z Vratislavi, měl nárok na šlechtický titul). Velice dlouho se bránila přijímání cizích titulů (knížecí titul starých litevských rodin nevadil – kníže tu byl ten, kdo vlastnil statky), první hrabata se objevila až na konci 17. století a šlo o syny saského kurfiřta, jenž byl současně polským králem.

Heraldika se vyznačuje jednak realistickými zobrazeními (snaha o co nejvěrnější vyobrazení včetně barev –zlatý lev, černý medvěd, zelené stromy, červené nebo stříbrné zdi a věže…) a heraldickou jednoduchostí (převážně jedno pole) a jednak tím, že celé rozrody mají nárok na užívání jediného erbu, hesla a bojového pokřiku (tedy nejhojnější erb používají oprávněně stovky urozených: Jasztrebiec znaku obrácené podkovy a v ní kříže užívalo 563 rodin, Korab znaku loďky se sloupem 326 rodin, Lubicz znaku obrácené podkovy nahoře zdobené křížkem a v ní kříže 323 rodin, Slopovran znaku obrácené podkovy ozdobené křížem, na kterém sedí havran 302 rodin, Nalecz znaku točenice 278 rodin, Sas znaku půlměsíce se vloženým šípem špicí nahoru mezi dvěma Davidovými hvězdami 247 rodin, Rawicz 247 rodin a dalších 24 erbů s více než 100 uživatelskými rodinami; jistá podobnost se skotskými klany). Kožešiny se skoro nepoužívaly, dominantními barvami jsou červená a stříbrná (národní polské barvy) a erby mají své vlastní jména (Topor = erbovním znamením sekera; Lodzia = erbovním znamením loď; Sas, Prus = podle země původu rodiny; Leliwa = dlebojovéhopokřiku; Grzymala = dle jména zakladatele rodu….).

Portugalská heraldika

Jen hlava rodu smí užívat rodový erb (mladšími členy rodu často nedodržováno; snaha zavést přesná a složitá pravidla se vcelku neujala) a bylo zvykem, že se se statkem dědil i erb a jméno předchůdce (proto kromě plejády křestních jmen i 9-10 příjmení). Je nejen možné, ale dokonce ani výjimečné, že si syn vezme příjmení matčino nebo i jiného předka, a mladší synové si mezi nimi mohou vybrat i erb (klidně i více, ale nesmí se užívat víc jak čtyři erby současně. Běžná praxe: 1. Pole znak děda z otcovy strany, 2. Pole znak báby z otcovy strany, 3. Pole znak děda z matčiny strany, 4. Pole znak báby z matčiny strany. Šlechtické stupně (od nejvyššího po nejnižší): vévoda, markýz, hrabě, vikomt, baron, šlechtic bez titulu.

Predikáty

Přídomek původně označující původ (místo, odkud pocházel) šlechtice. Později se ale objevují predikáty smyšlené, mající dodat jen lesk (Melantrich z Aventina, Jan Marek Marci z Kronlandu, Bartoň z Dobenína, Ettel z Hvozdomilu). Posléze řada nově nobilitovaných šlechticů vůbec predikát neměla a místo toho bylo šlechtictví naznačeno používáním von před příjmením (von Purkynie, von Rieger, von Ringhoffer) – v hovoru se používá udělený šlechtický titul (rytíř Purkyně) a ne zpředložkované příjmení.

Pretendent

Legitimní dědic trůnu, kterému politické překážky brání v uplatnění dědického práva – třeba případ bývalých království a nynějších republik nebo Stuartovců po roce 1688.

Princ

Často se rozlišoval princ a princ královské krve, ve Francii byli i tituly Prince de Naissance (Princ rodem – rody Lothringen, Savoy, Bouillon, Rohan) a Premier Prince du Sang (titul králi nejbližšího prince).

Princezna

Někde existují specifika. Na Britských ostrovech mělo jen pár princezen zvláštní titul Princess Royale (tj. královská princezna), který jim zůstal i po sňatku.

Rheingraf

Zvláštní titul hrabat z Rheingau, nyní užívaný knížaty Salmy.

Routový štít

Užívaný místně v západní Evropě k označení (nebojující) ženy.

Ruská heraldika

Syntéza domácích kořenů a importovaných forem. Vznikla až v 16. století (Rusko nezná středověké rytíře). Velice frekventovaná jsou zvířata, a to co nejvíce naturalisticky zobrazená (spíše ilustrace učebnice zoologie).

Otázka šlechtictví byla velice komplikovaná. Bojarem byl každý, kdo vlastnil statky nebo sloužil u dvora, a ještě v 17. století šlechta neměla vlastní znaky. Bylo mnoho knížecích rodin, ať už odvozujících původ od Rurika, nebo starých knížat litevských, tatarských a gruzínských. Dělení šlechty dle Petra I.: kníže, hrabě, baron, šlechtic (starý), šlechtic (nobilitovaný Petrem I. a jeho nástupci). Vévodové se objevily až roku 1890 pro některé legitimované příslušníky císařské dynastie. Petr I. také zavedl šlechtictví osobní (vedle už existujícího dědičného). Heraldicky se rozlišují i knížata stará (předkové údělnými knížaty ve 12-15. století) a knížata povýšená z vůle imperátora.

Rytíř

Latinsky miles, eques, francouzsky chevalier, německy Ritter, anglicky knight.

1. Původně obecné označení šlechtického bojovníka na koni (vazala, mana). Výchova rytíře začínala v 7 letech, kdy do 14 let byl pážetem (učil se zdvořilosti a dvornosti), a do 21 let panošem (učil se bojové dovednosti); pak se stal rytířem. Tímto typem rytíře se nikdo nerodil, ale všichni stávali.

2. Dědičný titul nižší šlechty, vyššího důstojenství než šlechtic a nižšího než baron. Choť je šlechtična, synové rytíři, neprovdané dcery šlechtičny. Predikát být může, ale nemusí. Oslovení bylo Urozený a statečný, předtím i Udatný nebo Statečný.

Seigneur

Titul užívaný vysokými feudály ve Francii, pak i suverénními knížaty. Princové, vévodové, kardinálové, arcibiskupové a biskupové bývali titulování Monseigneur.

Seniorát

Dědický řád zaručující nástupnictví nejstaršímu žijícímu mužskému členu rodu. Konkurence k primogenituře (prvorozenectví).

Serenissimus

Latinsky nejjasnější, tj. Jeho Jasnost. Titul panujících knížat Svaté říše římské. Vyšší než Illustrissimus (Osvícenost).

Sir

Původně titul byzantských císařů, dnes na Britských ostrovech titul (spojovaný výhradně s křestním jménem) baronetů a rytířů (knight).

Sire

Původně Sieur, zkráceno ze Seigneur, oslovení hlav starých francouzských aristokratických rodů, pak výhradně oslovení králů a bonapartovských císařů. Občas to dělá ve filmech a knihách paseku, protože se plete s britským sir.

Skotská heraldika

Panuje tu mnohem přísnější systém a řád než v Anglii. Dodnes se udržuje prastarý systém klanů (všichni téhož jména jsou i téže krve, a král je vládcem všech klanů). Existují zde baronie: čestný titul barona spojený s držbou jistého (privilegovaného) feudálního sídla (je vázán na toto sídlo).

Stavy

Do panského stavu mohl vstoupit až pravnuk nobilitovaného člena rytířského stavu. Král sice mohl udělit erb (nobilitovat) komukoli, ale po tři generace to bude slovutný panoše a až pak urozeným vladykou. Stát se členem panského stavu bylo těžké: syny příslušníka vysoké dánské šlechty Tychona de Brahe čeští páni mezi sebe nepřijali, protože jeho manželka byla prostého původu a ani nebylo jisté, zda jsou řádně oddáni. Vladislav Jagelonský: panský stav asi 250 osob, rytířský stav asi 1200 osob. Vyšší šlechta byla oslovována „Urozený pán, pan“ (dvakrát pán), nižší šlechta „Statečný rytíř, pan/ Urozený rytíř (vladyka), pan“ (jednou pán).

Šlechta

Obecně se dělí na vysokou a nízkou, na pány a rytíře. Ovšem třeba v Polsku si původně všichni šlechtici byli rovni (de iure) a na své rovnosti mimořádně lpěli – odmítali cizí tituly k odstupňování šlechtictví (kníže bylo označení některých starých litevských rodin, ale ani to nesmělo být na škodu šlechtické rovnosti). Podrobnější hierarchie se liší území od území.

Šlechtic z

Německy Edler von. Titul nižší šlechty udělovaný od 50. let 17. století, posléze nejnižší šlechtický titul. Hojný byl zejména mezi „novou šlechtou“ v 19. století. Manželka a neprovdané dcery byly šlechtičny z, synové šlechtici z.

Španělská heraldika

Je tu mnoho zvláštností: rozeznává se zlato a žlutá, stříbro a bílá, turnajský límec není v hlavě štítu ale ve středu, v lemu štítu může být vkomponováno motto, lem bel výrazem přízně panovníka (nikoli brisura). Je zvykem užívat jméno otce i matky, někdy i prarodičů. Totéž platí pro erby: 1. Pole děd z otcovy strany, 2. Pole děd z matčiny strany, 3. Pole bába z otcovy strany, 4. Pole bába z matčiny strany. Šlechtické tituly šlo bez problémů kumulovat, takže třeba vévodové z Alby jich mají 73, z toho 18 spojených s titulem granda.

Švédská heraldika

Švédská šlechta se tituly nerozlišovala až do poloviny 16. století, kdy byly přijaty tituly barona a hraběte. Protože erby užívalo v 18. století i měšťanstvo, bylo zákonem vymezeno jeho užívání jen pro šlechtu.

Švýcarská heraldika

Znak může mít kdokoli, ale jen šlechtic smí používat korunovanou přilbu.

Uherská heraldika

Má počátky spíše v kmenové než feudální šlechtě, ale objevila se pozdě (14-15. století). velice často se objevují narážky na válku s Turky (useknutá hlava, půlměsíc, slunce, hvězda; celkem u 15% všech znaků). Slunce, půlměsíc, hvězda jsou navíc i starými totemovými symboly. Typičtí jsou i jezdci a obrněné paže se šavlí, heroldské figury (kříž atd.) jsou vzácné (původní uherský znak – sedmkrát červeno-stříbrně dělený štít – je vzácnou výjimkou). Ojediněle se objevuje zelená saň s červeným křížem na těle, obtáčející rodinný erb příslušníků rodů, jejichž členové byli příslušníky Dračího řádu Zikmunda Lucemburského.

Veličenstvo

Latinsky Majestas, francouzsky Majesté, německy Majestät, anglicky Majesty – odtud majestát. Titul a oslovení náležející jen císařům, králům a jejich chotím.

Velkokníže

Titul spojený s jistými zeměmi.

1. Na staré Rusi titul panovníků (velikij kňaz) např. kyjevských, novgorodských či moskevských, od Petra I. Velikého titul kteréhokoliv člena panovnického domu císařské krve, později pouze pro sourozence a děti imperátora. Oslovení „Císařská Výsost“ (Imperatorskoje Vysočenstvo).

2. Titul vladaře Litvy. Přešel na polské a posléze ruské panovníky.

3. Po vytlačení Turků ze Sedmihradska toto povýšeno na velkoknížectví a tedy jeden z titulů habsburských panovníků (Grossfürst von Siebenbürgen) počínaje Marií Terezií.

Velkovévoda

Latinsky magnus dux, francouzsky Grand-duc, německy Grossherzog, anglicky Grand Duke. Titul suverénních vladařů vyšších než vévoda a nižších než král. Následník trůnu je dědičný velkovévoda, ostatní děti princové a princezny, vzácněni vévodové a vévodkyně. Velkovévodství bylo vícero (Toskánsko, Bádensko, Oldenbursko…), dodnes přežilo jen Lucembursko. Oslovení Královská Výsost.

Vévoda

Lat. dux, francouzsky duc, německy Herzog, anglicky duke. Nejvyšší šlechtický titul ve Velké Británii, Francii, Španělsku, Portugalsku. V Itálii a zemích Svaté říše římské titul panovníků s vyšší důstojností než knížata a nižší než velkovévoda. Původ je v římské říši, v raném středověku byli níže než hrabata. Jako vévodové byli někdy zvána i české knížata (moravská nikdy), dalším vévodou se stal Mikuláš Opavský, levoboček Přemysla Otakara II. a jeho potomci. Vévodský titul měly i některé knížecí rody (vztahoval se jen na hlavu rodiny), které kdysi skutečně nějaké vévodství vlastnily (Lichtenštejnové, Albrecht z Valdštejna, Auerspergové, Eggenbergové, Lobkovicové, Schwarzenberkové)

Vévodský titul (pětinásobný) měli i habsburští panovníci. Vévodové se dělí dle oslovení – jako Výsost se oslovují bývalí skutečně samostatně vládnoucí rody, kdežto titulární vévodové jsou jen Jasnost.

Ve Francii byli vévodové původně vládci samostatných států (Bretaň, Normandie, Burgundsko), pak šlo o nejvyšší stupeň šlechtictví. V Anglii se stal prvním vévodou Černý princ (vévoda z Cornwallu) a vévody od té doby jsou členové panující dynastie (celkem 11 vévodství). Kromě toho má vévodský titul ještě 27 šlechtických rodů (některé jsou potomky levobočků Karla II.). Při oslovení je vždy Duke a nikdy Lord, a může používat oslovení Most High, Potent and Noble Prince (Nejvyšší, nejmocnější a nejšlechetnější kníže), běžně se oslovuje Your Grace (Vaše Milosti). Nejstarší syn používá některý z dalších rodinných titulů (např. Marquess of Tavistock u vévodů Bedfordů, Earl of Euston u vévodů z Graftonu, Viscount of Mandeville u vévodů z Manchesteru, Lord of Seymour u vévodů ze Sommersetu). Vévodský titul není vždy zárukou příslušnosti k vysoké šlechtě – v Německu a Rakousku nejsou jihoitalské a španělské vévodské tituly uznávány za rovnocenné těm německým.

Vikomt

Francouzsky vicomte, německy Vikomt, anglicky viscount. Šlechtický titul užívaný ve Velké Británii, Francii, Španělsku, Portugalsku a Itálii, vyšší než baron a nižší než hrabě. Objevuje se ve franské říši (vicecomes – zástupce hraběte nebo vévody), do Anglie se dostal s Normany. Britští vikomti jsou lordy i peery a nikdy nemají predikát s of. Oficiální oslovení je Thi Right Honourable the Viscount X (v pravdě ctihodný vikomt X), běžné My Lord, Your Lordship (My Lady, Your Ladyship), všechny děti pak The Honorable (Ctihodný).

Vladyka

Starý český titul prostého šlechtice. Rozdíl mezi rytířem a vladykou je snad ten, že vladyka vznikl na základě držby statku, kdežto rytíř na základě vojenské služby. Poprvé je písemně doložen k roku 1286 (wladicones). Od poloviny 14. století se tak označoval nepříliš mocný a chudší nižší šlechtic. Vymezení vůči zemanovi je velmi nejasné (jde zejména o regionální vymezení); hlavní rozdíl asi bude ten, že vladykové měli jakási (teoretická) patronátní práva k vesnickému kostelu nebo vsi. Oslovení znělo „Urozený vladyka“ – byl šlechtic rodem.

Von

Německá předložka před predikátem. Někdy je rozšířena na von und zu a pak ukazuje jak na původ tak na držbu statku (sezením na).

Vysoká šlechta

Dělí se na několik stupňů dle míry urozenosti – a dle geografické oblasti. Na Britských ostrovech se označuje jako peerové, a patří do ní (od nejvyššího titulu k nejnižšímu) vévodové, markýzové, hrabata, vikomti a baroni. Tento pětistupňový systém se užívá ještě ve Francii, Itálii, Španělsku a Portugalsku. Ve Skandinávii, Rusku, Polsku (nakonec), Uhrách a zemích Svaté říše římské existovalo pouze trojstupňové dělení (od nejvyššího k nejnižšímu): kníže, hrabě, baron, za jistých okolností i vévoda (výše než kníže, ale musel fyzicky vlastnit území se statusem vévodství). Ovšem vnitřní dělení nemuselo existovat vždy: například až do roku 1628 se v českých zemích víceméně neuznávaly tituly hrabě a kníže (zvlášť, pokud se jimi chtěli ohánět ve věcech postavení a cti cizinci) a všichni páni si byli co do urozenosti rovní – s výjimkou vladařů rožmberského domu (ale jejich privilegovanost existovala už v 15. století, ještě před uzavřením panského stavu).

Vývod

Příbuzenská posloupnost registrující přímé předky, nezbytný prostředek k podání důkazu čistoty krve a urozenosti pro některé úřady. Vývod do 2 předků zahrnuje rodiče, do 4 předků prarodiče, do 8 předků praprarodiče. Zachoval se vývod do 1024 předků (11 generací!) pro Františka Ferdinanda d´Este.

Vztahy mezi erbem, sídlem, jménem a predikátem

Původně byl u českých rodů velice úzký vztah mezi erbem, názvem sídla a nebo predikátem.

a) Erb dal jméno hradu, podle kterého se pak rod psal (většinou jde o módní německá jména: Rosenberg, Löwenberg, Sternberg, Hasenburg).

b) Erb byl přijat podle názvu sídla (ves Korkyně – loďka (kork) v erbu Korků z Korkyně).

c) Erbovní figura se stala rodovým jménem (pluh Pluhů z Rabštejna).

Wildgraf

Latinsky comes silvaticus, popř. silvestris (lesnitý, divoký hrabě). Titul hrabat von Kyburg, později přešel na rod Salmů.

Zeman

Jedno z nejstarších označení šlechtice (původně byli všichni zemany), později označení příslušníka nižší šlechty na Moravě (obdoba českého vladyky). Vymezení vůči vladykovi a panoši není příliš ostré, obecně lze považovat za zemana drobného šlechtice, jehož hlavní hospodářskou základnou je nevelký statek a zemědělství.

Zemská a státní heraldika

Původně se shodovaly osobní/ rodové erby panovníka a země. Když rod vymřel, následující dynastie převzala na znamení kontinuity a legitimity erb předchozí dynastie za znak státní. Výsledkem bylo, že některé dynastie měly vedle svého rodového erbu i několik státních znaků, dle verzí zahrnujících různé státní znaky ovládaných zemí.

Znaky dam

Kořeny mají ve Francii, odkud se rozšířily jinam. Ale bojující ženy dostávaly klasické znaky.

Znaky duchovních řádů a jejich konventů

Konventy řádů s centralizovanou strukturou nemají vlastní znaky pro jednotlivé řádové domy. U decentralizovaných řádů, navíc i zastoupených na zemských sněmech, znaky pro jednotlivé kláštery existují. U rytířských řádů je pravidlo, že se řádový znak kombinuje s osobním nebo rodovým (čtvrcení, půlení).

Ztráta šlechtictví

Často spojena se ztrátou práva na užívání rodového erbu. Možné příčiny:

1. Vymření rodu.

2. Provdáním se šlechtičny za nešlechtice, není-li tomuto přiznáno osobní šlechtictví.

3. Promlčením u rodů upadnuvších do chudoby a nucených živit se nešlechtickou činností (řemeslo, obchod, živnosti).

4. Soudním nálezem (velmi vzácné – např. Edward Talbot – Kelly). Netýkalo se manželky a dětí! Šlechtictví též mohlo být odebráno za některé zločiny (např. velezrada).

5. Zřeknutí se šlechtického důstojenství (v monarchiích věc skoro nevídaná). Sem patří i vyloučení několika Habsburků (chtěli se oženit s neurozenou ženou).

6. Změna státního zřízení (republika).

Zu

Německá předložka (na) označující skutečnou držbu statku označeného v predikátu.

Napsal chrochta 29.02.2012
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 10 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.21650314331055 secREMOTE_IP: 54.224.166.141