Nahlédnutí za Oponu

Tohle jsem přede dvěma měsíci napsal jako svojí slohovou práci na češtinu. Zadání byla povídka na téma "setkání s tajemnem", nicméně originál je psaný rukou a v rychlosti (limit písemky...), takže tohle je trochu upravená verze. V originále byly nějaké trochu neobratné obraty a dialogy byly odfláknuté v rychlosti, čtěte = neskutečně trapné. Jinak se to odehrává ve světě Pavučiny, ve kterém teď hrajem, je to taková... dejme tomu Urbanfantasy, pokud by někoho zajímalo víc, tak jsme na d20 měli k dispozici sekci (PS - bylo to za 1-, prý abych si uvědomil, že to "mohlo být lepší" :)) )
Napsal sirien
Zakopla, zkusila se chytit dveří, ale prohmátla a spadla z těch několika schodů, které dělily zadní vchod music baru od špinavé, tmavé zadní ulice, v noci osvětlené jen nevkusným růžovo-zeleným neonem. V uších slyšela tep svého srdce, které se jí snažilo probít z hrudníku ven. Stěží se přes všechny čtyři vyhrabala na nohy, nevšímala si toho, že se jí krátké upnuté šaty, sotva delší než minisukně, vytáhly až k pasu, a rozeběhla se pryč, klopýtajíc na jehlových podpatcích. Ze dveří za ní právě někdo pomalu vyšel.

Ze spánku ji vytrhla vize dvou zděšených očí, zůstala ale ležet. Pokoj okolo byl temný a klidný, příjemný. Občas bylo těžké rozlišit sny, některé patřily do neznámé říše Freudových asociací, další jen ukazovaly, čeho se lidé báli nebo čemu chtěli věřit. Tenhle byl z těch třetích – těch, které jsou dány smysly, na které lidé raději zapomněli. Shrnula peřinu a jen v tričku, ve kterém spala, přešla ke skříni. Natáhla na sebe džíny, které jí první padly pod ruku, v předsíni si nazula tenisky a vzala si bundu, kterou obvykle nenosila.

Doběhla k metru, v podpatcích se jí na schodech podvrkla noha a ona se skutálela až dolů. Brečela strachem, někde vzadu ve své hlavě věděla, že neuteče, v duchu řvala o pomoc, ale neměla na koho. Nahlas z ní vycházely jen tiché vzlyky. Skopla si z nohou boty, přičemž si poškrábala patu. Vstala a bolestí zjistila, že si vyvrkla kotník. Strach a zoufalství přehlušily bolest a ona se pajdavě rozeběhla dál. V kabelce nahmatala mobil.

Seběhla schody, výtah stejně nefungoval, a na ulici si stopla taxi. Byl to rychlý a vcelku bezpečný způsob dopravy, pokud člověku nevadilo nechat se okrást. Nevěděla, kam přesně míří, řekla arabskému taxikáři ať prostě jede, že mu bude říkat.

Seběhla do stanice – prázdné. Její mysl se zaplavila zoufalstvím a myšlenkami, nevěděla které se věnovat dřív. Bylo příliš pozdě, vlaky už nejezdily. Rozevřela telefon a rychle někoho volala. Nenapadlo jí volat policii, ale ta by stejně nepřijela. Na schodech za sebou uslyšela kroky. Mobil se vypnul.

Se zavřenýma očima mu říkala, kam má jet. Pak mu řekla, ať zastaví, nechala mu hrst drobných bankovek – víc, než by býval chtěl – a rychle vystoupila. Byla na ulici, kde vnímala závan strachu, krátkého, ale intenzivního. Šel ze zapadlé uličky opodál a mířil k metru. Pozvolným tempem se rozeběhla, zatímco si chladný vítr pohrával s jejími dlouhými černými vlasy a rozhazoval jí je po bundě.

Zoufale se rozeběhla stanicí. Nikde nebyli ani bezdomovci. Na konci se zarazila a otočila. Byl tři metry od ní. Jak!? Neslyšela ho běžet, neviděla ho jít rychleji než tempem volné procházky. Ztratila všechnu sílu, zbylo jí jen zoufalství a strach. Přejel pohledem její tělo v červených šatech a roztrhaných punčocháčích, prohrábl její krátké blond vlasy. Sklonil se k ní.

„To ne.“ Hlas za ním byl klidný a jistý. Otočil se. Byla tam nějaká černovláska v modrých džínech a černé bundě. Upnul se k ní. Opuštěnou stanicí prošla vlna strachu, blondýnka děsem sotva vydržela při vědomí, černovláska jen přivřela oči.
„Tohle na mě nepůsobí.“ Vytáhla pistoli. On se ušklíbl.
„Tohle zas nepůsobí na mě.“ Měl hrubý a výsměšný hlas.
„Ale ano.“ Ušklíbla se tiše a trpce. Natáhla ruku. Blondýnka vnímala výstřel a výkřik a viděla, jak s sebou její pronásledovatel trhl.

Uviděl, jak k němu natáhla ruku se zbraní. Její oči modře blýskly, kolem ní spatřil slabou auru, která se jakoby vlila do pistole. Vystřelila. Zpomaleně uviděl zářící kulku na půli cesty, jak za sebou táhne chvost modrého plamene. Nestihl se vyděsit, nestihl uhnout. Kulka jej trefila do ramene a on vykřikl bolestí, jak se mu síla jejího kouzla propálila tělem.

Blondýnka uslyšela druhý výstřel a on padl bez hnutí k zemi. Stále byla vystrašená, ale děs náhle zmizel. Podívala se na tmavovlásku a poznala spolužačku z university, na kterou nově nastoupila.

„Jsi v pořádku?“
„Co to bylo?“
„On? On už není nic.“
„Prosím?“
„Nevšímej si ho. Nahlédla jsi za Oponu. Buď se zítra vzbudíš a vše zapomeneš… nebo se staneš jednou z nás. Tak nebo tak pro tebe bude lepší jít teď se mnou…“
Napsal sirien 13.05.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 23 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.12315988540649 secREMOTE_IP: 44.220.245.254