Divoký hon

Netradiční pohled na tradiční výjev.
Napsal Merlin

Fičel ostrý vítr a hnal ostré kousky zmrzlé vody téměř vodorovně krajinou. Mohutný muž, zachumlaný do těžkých kožešin, si přetáhl přes hlavu kapuci ze sobolí kožešiny a stáhl si ji hluboko do čela. Jeho rusý plnovous, který až na dva copánky rozježeně trčel na všechny strany, se pomalu ale jistě obaloval zmrzlou krustou. Oči musel mhouřit pod náporem drobných krystalků.

Jeho kůň se houževnatě probíjel závějemi sněhu a skláněl hlavu, aby ji alespoň trochu uchránil před větrem a ostrými jehličkami. Rusovlasý zastavil koně těsně před převisem a zaclonil si oči dlaní ukrytou v tulení kůži. Chvíli se díval do bílé tmy, než se mu podařilo mezi poryvy sněhu zahlédnout to, co hledal. Blikotající světýlko bylo téměř neviditelné, ale přesto se nezdolně vzpíralo utonutí v bílé mlze. Jezdec poplácal koně po šíji a popohnal ho směrem z kopce. Kůň sjel kopec po zadku a tlumil svou rychlost v závějích. Světlo bylo zase o něco blíž.

*          *          *

Otevřely se dveře, do místnosti z venku vztekle vtrhnul vítr a přinesl s sebou rej sněhových vloček. Teplo krčmy vyhřívané velkým krbem bylo vysáváno mrazivým vzduchem, jako dítě vysává mléko z matčina prsu. Místnost zahučela hlasitým protestem a muž stojící ve dveřích se ušklíbl. Pak s bouchnutím přirazil pevné dubové dveře a utnul poryv větru, který venku zakvílel na protest.

Nový příchozí, vysoký přes šest stop, dupnutím setřepal sníh z bot a kožešinového pláště a sundal si kapuci z hlavy. V jeho rusých vlasech zazářily zlaté spony a dráty, které měl vpletené do copánků. Host rozepjal sponu na plášti a hodil těžké kožešiny na volnou lavici nedaleko ohniště. O stůl vyřezaný z jednoho kusu dubu zčernalého léty a používáním opřel kulatý štít, jehož pevné dřevo bylo vyztuženo mosazným kováním a puklicí. Vedle štítu opřel sekeru s dlouhým toporem a posadil se na lavici, která pod jeho váhou, násobenou těžkou kroužkovou košilí sahající téměř do půli stehen, zaprotestovala a zavrzala. Vedle sebe položil objemný vak pečlivě zavázaný na uzel.

Hovor v místnosti se opět rozběhl a k příchozímu se přitočila mladá dívka plných tvarů, která roznášela korbele a rohy s medovinou a horkým pivem.

„Budete jíst pane? Máme na rožni čerstvého divočáka a v kotlíku hustou hrachovou kaši,“ pronese dívka a uhladí dva dlouhé světlé copy.

„Obojí, jsem hladovej,“ odpověděl hlubokým hlasem příchozí. „Pořádný roh medoviny, děvče“

Dívka se zavlnila v bocích a vydala se zpět ke kuchyni. Cestou se vyhýbala nenechavým rukám hostů. Během chvíle již robustní krčmář odřezával kusy masa z pečeně a kladl je na dřevěnou misku plnou kaše. K masu s kaší pak přidal pořádnou skývu chleba a postavil ji před rudovlasého. Ten poděkoval a odtrhl si kus chleba, který namočil do mastnoty na povrchu kaše. Jedl v tichosti a jeho modré oči sledovaly bez zájmu okolí. Když zazněly první tóny loutny a zpěvák začal zpívat baladu, zakousl se do masa a na vous mu vytryskl tuk.

 

Krásná panna jako kvítí zrodila se v kraji vod

Slunce jenom pro ni svítí, žádný z reků není vhod

Klaní se ji slavní páni, válečníci, jarlové

Její srdce však není k mání, zůstává vždy ledové.

 

Jednoho dne v půli zimy, objevil se náhle muž

Rozdílný je, tolik jiný, vehnal dívce v tváře růž

Uzardělá dívka….

 

Zpěvákova slova přerušil náhlý hluk. Rudovlasý zvedl pohled od jídla. Přes vedlejší stůl přeletěl drobný mladík a shodil vše, co na něm leželo, aby se pak zhroutil v rozlitém pivu a střepech na podlaze. Zpoza sloupu vyšli dva rozložití muži v kožených kabátcích zpevněných kovovými cvočky a šupinami. Oba měli ruce jako kmínky stromů a široká ramena. Na jejich kožených opascích se houpaly dlouhé nože. Jeden z mužů, s vlasy jako pšenice, hrubě držel zmítající se mladou dívku. Svíral její úzká zápěstí ve své velké ruce a druhou jí tvrdě hnětl drobné ňadro.

„Když jsem řekl, že se mi ta malá děvka líbí a užiju si s ní, tak jsem ti to oznamoval, ty zkurvysynu. Nežádal jsem požehnání, ani svolení!“ zaryčel druhý z mužů, jehož rozevláté zrzavé vlasy se mu ježily kolem hlavy. Své rozezlení doplnil brutálním kopancem, který mladíka odhodil až k rusovlasému válečníkovi. Mladík zasténal a dívka vyjekla, když ji její trýznitel zajel rukou do rozkroku.

Rusovlasý si posunul misku s kaší a přidržel roh s medovinou, aby mu ji nerozlil úder těla o nohu stolu, když do něj mladík narazil po dalším kopnutí. Dál nevzrušeně pokračoval v jídle.

Když už se mladík nemohl zvednout ze země a jen chroptěl, otočil se zrzek na tichého hosta.

„Kurva, co to tady tak smrdí?!“ vyštěkl a jeho oči hledaly nějaký konflikt, který by mohl vyřešit několika dalšími kopanci

Rudovlasý neodpověděl a pokračoval v jídle. Rváč k němu přišel blíž a sklonil se nad ním.

„Seš snad němej? Ptám se co tady smrdí? Tvoje koule? Nebo tvůj měkkej mozek?“ zachrčel chlap a chytl rusovlasého za ruku, když se chtěl napít z rohu. Medovina se rozlila po stole.

„Nejspíš můj vak, kmáne. Máš snad něco proti?“ odpověděl klidně válečník a otřepal z ruky medovinu.

„Kmáne? Kmáne?“ zařval zrzek a sliny se rozlétly všude kolem. Pak se podíval na vak a kopl do něj. Torna uprostřed loužičky odtávajícího ledu se neochotně překulila a uvnitř něco mokře mlasklo. Kolem se rozšířil intenzivní pach rozkladu.

„Co tam máš? Hromadu sraček z lůna tvé matky?“ zařičel smíchem zrzek a otočil se vyzývavě k rusovlasému. Naklonil se nad stůl až k němu a jeho dech páchl po česneku a žluklém másle.

Rusovlasý neodpověděl. V okamžiku rozbil roh s medovinou o zrzkův obličej. Uchopil ho za zátylek a dvakrát mu hlavou udeřil o pevný stůl. Zrzek se v chrčení zhroutil s rozdrcenými čelistmi a nosem na podlahu na ležícího mladíka. Rusovlasý vyskočil a popadl sekeru. Druhý rváč teprve odstrkoval ječící dívku a sahal po jílci dýky, když ho tupá část sekery zasáhla z bohu do hlavy. Jako podťatý se zhroutil k zami a kolem něj se začala rozlévat krev. Místnost ztichla a bylo slyšet jen chrčení zrzka a vzlykání dívky, kterou začal utěšovat zraněný mladík.

Rusovlasý odložil sekeru a sklonil se k vaku. Rozvázal uzly a sáhl dovnitř. O pár chvil později vytáhl ven odpornou hlavu s velkými nadočnicovými oblouky a bradavičnatou tváří. Zvedl ji do výšky a chvíli si ji prohlížel ve svitu pochodně. Zkontroloval dlouhé žluté tesáky, které čněly z velké tlamy. Spokojeně se usmál a začal ukládat odpornou hlavu zpět do vaku. Sálem se neslo jediné slovo. Troll.

„To je skutečně trollí hlava, pane?“ zeptal se starý rybář rusovlasého.

„Ano, byl to troll z Björnova údolí. Ulovil jsem ho před třemi dny. Stihl mi roztát,“ odpověděl válečník.

„Ty jsi…jarl Hoymar Berginsson? Lovec?“ zvedl stařec překvapeně obočí a v hospodě to zašumělo, i rváč s rozdrcenou tváří zasténal a zmlkl.

„Ano,“ odtušil věcně rusovlasý a dál balil svou trofej do vaku, zatímco se kolem něj začal srocovat houf mužů a žen. Každý chtěl vidět slavného jarla.

„Pane, budeš nám vyprávět, jak jsi ulovil toho trolla?“ zeptal se zpěvák, který se prodral skrz hlouček a chtěl slyšet hrdinskou historku, aby podle ní mohl složit baladu.

„Jistě. Byl jsem na lovu déle než týden a …,“ začal mluvit Lovec a přijal od jednoho z posluchačů nový roh medoviny. Než se však stihl napít a pokračovat, táhlý zvuk přehlušil vítr dunící za dřevěnou stěnou. Lovec ztuhnul s medovinou napůl cesty k ústům a téměř nevěřícně se zaposlouchal. Tón zazněl znovu v dunivém nadpozemském ryku loveckého rohu.

Tuuuuuuuuudůůůůůůůůůůůůůůůůůůů.

I ostatní lidé v místnosti se začali otáčet za podivným nadpřirozeným zvukem, který jako by se rozléhal nad celým krajem. Lovec jako v mrákotách vstal a začal se rychle oblékat. Lidé nechápavě sledovali, jak na sebe opřekot navlékl kožešinový plášť a nasadil si tulení rukavice. Štít si přehodil přes záda a popadl sekeru, kterou před chvílí srazil k zemi světlovlasého rváče. Jeho oči téměř zářily, když vybíhal do bílé tmy směrem ke stájím, kde na něj čekal jeho silný kůň. Krčmář zavřel dveře proti poryvu větru, ale ani tak nepřerušil další vše překrývající zatroubení. Oči všech se upřely na starého rybáře s nevyřčenou otázkou.

„Divoký hon,“ zasípal stařec. „Mystická štvanice, která nebyla již téměř dvě generace. Vyprávěl mi to můj děd.“ Pokračoval rybář a sedl si ke krbu, aby prohřál své staré kosti. Zpěvák mu přinesl horké pivo a chlapec přiložil do krbu. Na dva krvácející rváče si nikdo ani nevzpomněl. Stařík pokračoval.

„Můj děd říkal, že svět obývá plno lovců a ti žijí jen pro své lovy a trofeje. Někteří prožijí celý život lovem vzácných trofejních kusů a podivných nestvůr. Jen málo z nich má však možnost zúčastnit se Divokého honu. Tato štvanice započne jen za takovýchto nocí, kdy je země bičována blizardem. Jen tehdy, když je záře na severní obloze nejjasnější, bohové shlédnou na zemi a samotný Odin zaduje na roh.“

Lidé udělali znamení a pronesli krátkou motlitbu, když se podívali směrem ke dveřím, za nimiž ještě jednou zazněl Odinův roh. Plameny v krbu jakoby pohasly a dovnitř se na okamžik plíživě vedrala zima. Pak oheň znovu zahořel jasným svitem a všichni se opět obrátili na starce.

„V tento den se štve ta nejvzácnější trofej. Děd mi vyprávěl, že to může být velký ohnivý červ či samotný obr. Lovci do poslední chvíle netuší, jakéhože tvora to loví. Jsou však neomylně přitahováni k místu, kde Hon započne. Ten kdo na místo dorazí mezi prvními, má největší šanci zasadit první a jak doufají i poslední ránu. Proto není za Divokého honu radno vycházet ven, neboť krajinu křižují smečky lovců, smrtelných i nesmrtelných. Každý, kdo se těmto Lovcům připlete do cesty, bude nemilosrdně smeten.“ Stařec se napil piva a svlažil tak vyprahlé hrdlo.

„Děd dále vyprávěl, že se Štvanice účastní i duchové mrtvých Lovců a snad i samotní bohové a přízraky padlých. Jestli je to pravda nebo ne, nevím. Ale jen blázen by o dnešní noci vyšel ven.“

 

*          *          *

 

Štval svého koně ve zběsilém tempu. Vyhýbal se nízkým větvím obtěžkaným sněhem. Hnal se dál, neohlížeje se na možné výmoly či průrvy zapadané sněhem. Byl zcela v zajetí Divokého honu. Opodál mezi stromy uviděl pohyb. A na druhé straně taky. Štíhlá těla honících psů se protahovala křovinami, následována svými pány. Strhl koně prudce doprava a vyhnul se prastarému dubu. Kůň na okamžik ztratil rovnováhu a nohy mu začaly podkluzovat, avšak i on jako by propadl šílenství a spočinul na něm pohled samotného Odina. Několikrát naprázdno zahrabal kopyty, pak se mu podařilo nalézt ztracenou rovnováhu a neshodit jezdce, pevně přitisknutému ke zpocenému krku.

Kolem Hoymara se prosmýklo útlé tělo, které jakoby plulo těsně nad sněhem. Lovec zahlédl žluté oči bez zorniček a světlešedou pokožku. Tvor, vzdáleně podobný menšímu člověku, na něj vztekle zasyčel a odhalil špičaté dravčí zuby. Elf.

Hoymar stočil koně a než stihl podivný tvor uhnout, byl sražen pod bijící kopyta. Kolem odletovaly kousky sněhu, zbarvené do ruda. Dalších několik stínů se mihlo mezi stromy a Lovec se obrátil znovu svým směrem. Elf ho zdržel a ta cenná chvíle ho mohla stát trofej.

Tato představa mu dodala novou energii, kopl koně do slabin. Již to nemůže být daleko.

Zcela ztratil pojem o čase i prostoru. Kůň jakoby ho nesl polopřízračnou krajinou osvícenou děsivě krásnou září na severní obloze. Již nepočítal, kolik jich předjel. Lidí, elfů, přízraků či děsivých bytostí s jeleními rohy. Vše se slilo v jeden nekonečný shluk obrazů a vjemů. Pak náhle vjel na mýtinu pod velkou zasněženou skálou. Prudce zastavil koně uprostřed panensky čisté a nepošlapané sněhové pokrývky.

 Překvapeně se rozhlédl kolem sebe, několikrát otočil koně dokola, aby se ujistil, že je zde skutečně sám. Z hrdla se mu vydral šťastný výkřik a zvedl do výšky svou sekeru na oslavu svého prvenství. Pak začal hledat svůj cíl. Bude to zemský červ, či drak? Obr, či matka trollů?

Znovu zavýskl, vzrušen tou představou. Stane se Pánem Divokého honu. On, Jarl Hoymar Berginsson. Lovec.

Pak zahlédl blížící se postavy a stíny, které dobíhaly, dojížděly či přilétaly ke kraji mýtiny. Viděl žluté oči elfů syčících přes ostré zuby, viděl shrbené postavy trollů, zahlédl skřety a několik průsvitných válečníků. Zahlédl mohutného jezdce na koni s jeleními parohy na hlavě. Viděl je všechny a smál se. On je první. On se stane Pánem Divokého honu.

Postavy se nepohnuly, jen stály v podivném oparu ozářeném pableskujícím světlem z oblohy. Postupně se doplňovaly mezery mezi nimi a přijížděli další a další členové divoké smečky, až vytvořili kolem mýtiny téměř neproniknutelný kruh.

Hoymar se přestal smát, pára z jeho dechu se srážela na rusých vousech a vlasech. Prohlížel si jednotlivé Lovce a přemýšlel, proč nic nedělají. Pak se jedna strana podivného kruhu rozestoupila a udělala místo dost široké, aby tudy projel muž na koni. Jarl Hoymar Berginsson pochopil. Hrdlo stažené, jeho zorničky se rozšířily hrůzou. Pak zarazil paty do slabin vyděšeného koně a vyrazil k uličce.

Divoký hon právě začal.

Netradiční pohled na tradiční výjev.
Napsal Merlin 01.06.2010
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 45 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.13923311233521 secREMOTE_IP: 18.208.203.36