Tak jo, chtěli jste to, máte to:
Mladý gnoll se šoural. Snažil se cestu k šibenici protáhnout, jak jen to šlo. “Taková hloupost!“ Jak jen se mohl nechat tak trapně chytit! A proč ho jeho smečka opustila? Co krok, to otázka. Co krok, to slza.
S prázdnou hlavou zíral dolů z pódia do rozjásaného davu. Pozoroval další odsouzence, jak jdou ke svým oprátkám – trpaslík, jakási mladičká dívka páchnoucí nemocemi, elegantní půlelf a jakýsi starý žebrák odsouzený kdovízaco. Bylo jich pět – v Port Umbře se tomu říká Ruka smrti. Něco však bylo na celé té situaci divného. Nepřirozeného, znepokojujícího. Konstantinovi se zježily chlupy v týle, jeho instinkty cítily, že něco je jinak, než má být. Ale rozum, ten se v záplavě vjemů nedokázal vyznat. A tak vzpomínal.
V Port Umbře mu bylo dobře. Našel tady poprvé (a asi naposledy) v životě skupinu, která ho přijala, i když vypadal zvláštně a choval se jako zvíře. Nevadilo ji, že páchne, tolerovali jeho chutě a nevadil jim ani jeho apetiti. Říkal jim Smečka. Že porušovali zákony? To mu bylo jedno, věděl, že lidské zákony jsou jen kusy papíru, který upřímně nenáviděl. Byl pro ně důležitý – jeho jemný čich dokázal ucítil velrybí olej, jímž si městská hlídka leštila meče, na stovky sáhů. Byl silný, mrštný a bezohledný. Jen díky gnollovi se téhle skupině podařily její nejlepší kousky. Krádež Diamantového vejce z rodinného sídla Maeorů, přepadení mincovny místního vévody, nebo únos krásné elfí panny přímo z její ložnice – nic z toho by se nepovedlo nebýt Konstantina. A že nevěděl, kdo je Vůdcem této Smečky? Že dostávají příkazy jen na lístečcích přenášených krkavci? Hlavně, že rychle přicházela odměna – na měšce plné stříbrňáků si rychle zvykl i gnoll. „Jak jen se to mohlo takhle pokazit?“
Drakorozený kat mu přehodil přes krk oprátku. Gnoll se naposledy pomodlil k Vecnovi, svěřil mu svou duši („jen, aby se nedostala do pařátů Yeeonoghuovi,“ pomyslel si) a pak… Pak pochopil. Vzpomněl si na okamžik, kterému pár desítek úderů srdce předtím nevěnoval pozornost. Když půlelf, který šel k šibenici, opatrně překročil louži, byl to jen jeden ze stovek detailů, které se mu prohnaly před očima. Teď, v okamžiku, kdy se smyčka oprátky začala napínat, náhle Konstantinova mysl pracovala mnohem rychleji. Proč by se muž jdoucí na smrt vyhýbal kaluži? To přece nedává smysl. Pokuid… Gnoll rychle začenichal – od půlelfa stojícího na kraji Ruky smrti však necítil vůni strachu, jaká šla z ostatních odsouzenců. Naopak, z muže páchla štiplavá vůně výsměchu a arogance.
Kat zatáhl za páku. Pod gnollem se propadla podlaha. Ve stejnou chvíli se však stalo ještě něco jiného; vzduchem se mihlo něco malého, ostrého a stříbrného. Vyletělo to z ruky půlelfa, ještě před okamžikem spoutaného. Vržený předmět hladce proťal lano, na němž gnoll visel a pak se přidušený Konstatntinm zřítil do propadliště. Půlelf už tam stál. Zeširoka se usmíval.
„Dlužíš mi, šelmo,“ usmál se vlídně půlelf. Pak na gnolla hodil jakýsi prášek. Jakmile se podivná hmota dotkla srsti, začaly se gnollovy obrysy nejprve rozmazávat a pak Konstantin úplně zmizel. „Běž!“ uslyšel gnoll ještě, když jakási neviditelná síla rozrazila zdi dřevěného pódia, jako by bylo z vosku. A pak ho někdo postrčil ven. Když prchal, stále ještě neviditelný, uličkami Port Umbry, zdálo se mu, že se za ním nese lehký hlas: “Své investice si dobře hlídám, příteli…“
