Tak jako... jak že k tomu vůbec došlo.
Píše:
Prokletí Havrani a jejich tajemství, pomyslel si Sven, když za sebou nechal denní světlo a ponořil se do chladu Síní Mrtvých. Bylo to už několik hodin, co Aiss odešla. Gnoll sice opakovaně naléhal, že mu výslovně řekla, že nesmí být rušena… Ale tohle bylo moc dlouho. Moc dlouho na to, aby Sven dokázal jen nečinně sedět, ať si chlupatý Královnin služebníček říká, co chce.
Nasál vzduch do plic. Suchý, studený, chutnal jako starý papír a pohár, ze kterého už dávno vyschlo všechno víno. Když bard procházel kolem strážných soch, zaváhal. Vzpomínka na blízkost smrti byla ironicky dost živá a on na chvilku zalitoval, že se sem vydal sám.
Kráčel spoře osvětlenými chodbami a jedinou společností mu byl zvuk vlastních kroků. Věděl kam jde - i kdyby mu to Konstantin sám neřekl, kněžka už několikrát zmiňovala, že ví o způsobu, jak najít Spercheiovu duši. Zakázal jí to, bylo to moc nebezpečné. Tak se sem vydala sama, bez jeho vědomí.
Poslední odbočka, místnost s tělem toho proklatého obchodníka. Když Sven zahlédl kněžku schoulenou u paty kamenného kavalce, rozběhl se k ní.
Rána. Bard nevybíravě zaklel. Zapomněl na bariéru, která oddělovala hrobku od zbytku světa a udržovala tieflinga na hraně žití. Ona dokázala projít, krabička jí umožnila vstoupit dovnitř a tak zcela mimo bardův dosah. Sven znovu zaklel.
Zdálo se, že dívka spí. Seděla na dlažbě, opírala se o kamenný stolec. V dlani svírala Spercheiovu ruku a vyhrnuté rukávy odkrývaly rudé linky krvavé kresby na jejich předloktí.
Sven nemohl přijít na kletbu, která by mu dokázala ulevit.
"Aiss!" křiknul na ni. Ticho rychle zahlušilo jeho slova, i ozvěna jako by to vzdala hned za první zatáčkou. "Aiss, do hajzlu, pojď zpátky!"
Začal přecházet kolem bariéry, doufal, že najde skulinku, slabé místo, něco co by mu umožnilo dostat se dovnitř.
Ozvalo se slabé vydechnutí. Pomalu, velmi pomalu kněžka otevřela oči.
Zastavil, čekal. Díval se, jak pouští Spercheiovu dlaň a zvolna se zvedá na nohy. Neřekla ani slovo, ale bard věděl, že o něm dívka ví. Beze spěchu urovnala rukáv na tieflingově paži a zas ji položila podél těla. Potom sebrala ze země svou torničku a vydala se k východu.
Sven cítil, jak v něm s každým úderem roste vztek, bílá žhavá zuřivost. Jen co projde tou stěnou, jen co ji bude mít na dosah…
Chytil dívku pod krkem a hrubě ji přimáčkl k chladné stěně. Ruku stisknul na štíhlém hrdle, bojoval s nutkáním strašně jí ublížit. Aiss se očima mihnulo překvapení, strach, cítil pod prsty rychlý tep.
"Co tě to napadlo?" zasyčel jí do obličeje. "Co. Tě. To. Kurva. Napadlo."
Zavřela oči, položila teplou dlaň na hřbet ruky, kterou ji svíral. Znovu se na něj podívala.
"Proč mi nevěříš, Svene?" zeptala se tiše.
Bard dívku beze slova sledoval, tvář ztuhlou hněvem. Pak povolil jeho výraz i stisk, pomalu Aiss pustil a odvrátil se.
"Věřím ti," odpověděl. "Neměla jsi chodit sama," dodal pak. Měl jsem strach, neřekl už.
Po chvilce štrachání mu vtiskla do ruky obvaz a natáhla k němu zkrvavenou paži.
"Prosím," požádala prostě.
Sven pokýval hlavou a pustil se do práce.
"Vím, kde je Spercheiova duše," oznámila dívka, zatímco ji ošetřoval.
"A kde?"
Řekla mu to.
Sven se zasmál, bese stopy veselí. "Ano. Ano, nic jiného bych ani nečekal."
A to bylo všechno.
Sven věděl, že dívka musí duši získat.
Aiss věděla, že ji bard nenechá jít samotnou.
