Procházela jsem to shrnutí, měla bych k němu pár poznámek.
Tu historku o jezdci jsem vám zcela určitě vyprávěla už ráno, když jsem dostala havrana - potřebovala jsem vám nějak ospravedlnit svoje nutkání jít na věčnost... totiž... do Věčnosti.
Ta slečna bez tváře se jmenovala Agera.
"Vartenou se ozve výkřik - protože nesouhlasíme s tím, že by ho vydala některá z nás, asi se tam prostě ozval"
Jem ochotná adoptovat tento opuštěný výkřik, za podmínky, že bude z vyděšeného "dáma v nesnázích" křiku transformován na rozčarovanou, překvapenou kletbu.
Cestování nebylo celou dobu Stínopádem, střídali jsme cestu mezi Stínopádem a světem živých. Havrani ani po cestě nezmizeli, když nebyli vidět, tak v podstatě nebyli potřeba, a když by měla nastat nějaká zásadní odbočka, tak byli na místě. Jen Aisska v jeden okamžik zjistila, že se jí někdo hrabe v navigaci, ale po krátké rozmluvě s jedním z těch opeřenců vypadala skoro spokojeně. Mate mě ta část s Divočinou, ale taky nemůžu mít všechno. Jen Aiss tu cestu poznávala ze snu a věděla, že jsou tedy na správném místě, ale kdyby se postavila na hlavu, tak netuší, jak se jim podařilo překonat hory.
Navíc si Aisska myslela, že ty hlavy toho jezdce honí a jak debil se rozhodla předpokládat, že nepřítel mého nepřítele je můj nejlepší kamarád, nebo tak něco. Jen se nemohla rozhodnout, kdo je tedy ten nepřítel a moc ji překvapilo, když zjistila, že asi jako všichni. Ale především varovala smečku před těma hlavama.
