Chtěla jsem přes noc dokončit zápis, ale usnula jsem si na klávesnici, takže několik posledních odstavců vypadá asi jako "geadlybf t.ikjthswl,mnnnnnnnn op.ůttse,n€mjwredi."
Aby to snažení nevyšlo úplně nazmar, předhazuju alespoň část záznamu z výletu za Metodějem, na zahřátí.
WIP píše:
Tady na mýtině byly zvuky noci jen tlumené a údery havraních křídel zněly jako hromobití. Zůstala přikrčená, nevěděla co čekat od Metodějova posmrtného spánku. Hyena seděla v trávě jen o pár kroků dál, nezaujatě spočinula pohledem na kněžce, než zase obrátila hlavu ke světlu mezi stromy.
Aiss se zvolna vztyčila, zahleděla se na rudou záři. Nemusela se dívat dlouho, aby poznala, že se pomalu blíží. Vzduchem se linul nasládlý zápach hnijícího masa a horká vůně krve a potu a některých horších věcí. To co teď bylo v Aiss havrany, chtělo křičet a bít křídly a drásat spáry a zobáky, vyklovat bulvy té věci, co se kradla mezi stromy. Uši sklopené, odhalila tesáky a tiše zavrčela. Pak, přemáhajíc sama sebe, odvrátila zrak, pevně zavřela oči.
"Metoději... pojď," řekla pomalu, podívala se na chlupáče a natáhla k němu ruku místy pokrytou peřím. "Letherna tě nechce," pokračovala, "A jemu tě tedy nenechám."
Metoděj krátce zakňučel, ale pak se šouravým krokem vydal ke kněžce. Pořád byla vůdce smečky. Pořád musel poslouchat. Na důkaz dobré vůle několikrát neobratně zakmital pahýlem ocasu.
"Promiň mi to," zašeptala Aiss, když bolestně vykvikl, těsně před tím, než ochabnul v její náruči.
Naposledy se podívala za rudým světlem. Cítila zlomyslnou výzvu, tichý výsměch. Nechtěla tu být ani o moment déle.
Stala se havrany, znovu se vydala na tu studenou cestu temnotou.
Mezisvětí bývá tiché, chladné. Tentokrát jsem ale pod křídly cítila teplý vítr, který nás hnal kupředu. A znovu ten zápach krve a pižma. Zdálo se, že nás démon sleduje, ne však pronásleduje. Cítila jsem jeho zvědavost, zájem. A stále ta výzva, jako by se mě snad pokoušel přimět, abych se mu postavila ve jménu své Paní. Přesto se mě nesnažil zastavit, ačkoli jsem mu pod nosem kradla služebníka. Nebo krmení. Nebo co já vím, co démoni provádí s dušemi svých uctívačů.
Pak zmizel. Jestli o nás ztratil zájem, nebo jsme se příliš blížili světu živých, nevím. Neměla jsem v úmyslu sledovat ho nazpět do temnoty.
Nakonec jsem dokázala splést tenkou linku mezi kamenem a Metodějovou duší. Netušila jsem, jak je pevná, ale bylo to to nejlepší, co jsem v ten okamžik mohla vytvořit. Jak jsem slíbila Gaerwyn, byla jsem opatrná. Když jsem se vracela nazpět k sobě, měla jsem jistotu, že mě s Metodějem neváže žádné přehlédnuté pouto.
Něco mi ale přece jen uklouzlo. Když jsem se navracela do svého těla, ucítila jsem chladný dotek stínu, jak se prosmýkl kolem a ztratil se.
