Tak jsem se přiměl zastavit a popřemýšlet nad 4e a nad tím, oč vlastně jde ve všech těch flamech, které už skoro rok sužují internetové diskuse po celém světě. Sám jsem prošel fází očekávání, nadějí, zaražení, nevěřícího údivu (jak to mohli takhle zku....), odporu, znechucení, lhostejnosti... A po posledních flamech tady jsem se dostal k (nojo, bigby, ne zcela košer, holt lidské poznání si žádá oběti) k 4e textu, abych se finálně rozhodl, jestli mu dám šanci nebo investuju do konverzí na jiný systém. A mnoho mých obav se potvrdilo. Znechucení. Cimrmanovské střídání prvku očekávání a prvku zklamání. Tolik humbuku pro další hacknslash metodiku pro neporazitelné ninja zelvy.
Jenže pak jsem se donutil zamyslet se nad tím, co mi vadí a zeptat se
proč mi to vadí. Vzal jsem své námitky jednu po druhé jak z pohledu hráče, tak z pohledu DM. A najednou jsem zjistil, že to, co mě vadí není nic, co by vůbec mohlo nějak ovlivnit
mou hru. O tom, jak bude vypadat moje kampaň rozhoduji já. Každý DM ví, že pokud se rozhodne, že válečník proti stovce vesničanů s vidlema nemá šanci, tak prostě ten válečník šanci nemá, tečka. Striktně podle pravidel by je třeba i dal, ale pravidla nejsou od toho, aby diktovala nesmysly, jsou tu od řešení sporných situací. A podobně jako hráče mne není možné donutit, abych svou postavu vedl jen jako optimálního člena komanda práce se štítících individuí, profesionálně se zabývajících zabíjením na zakázku, svatokrádežemi, vydíráním, vykrádáním starých památek, vybíjením vzácných stvoření apod. Prostě postava je nějaká a podstatné je, aby měla smysl a byla nějak zajímavá pro mne i pro děj. Jestli je optimální v boji je mi jedno a vždycky bylo, pokud jsem nehrál hru z válečného/armádního prostředí (důstojník námořní pěchoty-pacifista je postava úchylná, nikoli zajímavá). A v tomto přístupu mi 4e nebrání. Protože nemůže. Žádný systém nemůže.
Takže co mi to vlastně vadilo? Došel jsem k názoru, že to byl asi, prostě řečeno, fakt, že někomu jinému by to mohlo "ukázat špatnou cestu" a podporovat ho v kombinování a vytváření neosobních konstruktů zaměřených na masakry, těžko uvěřitelných masochistických týpků, které baví mít pořád podlitiny, popáleniny, otevřené rány, šípový piercing v různých částech těla a tak. Hm. No a co, řekl jsem si. Ať. Pokud se baví, OK. Dokážu hrát s takovým hráčem ve skupině bez potíží (teda, já je nemám určitě :-). A i jako DM si myslím, že dokážu dát každému, co po mě žádá, ačkoli to často nebývá to co chtěl :-)
Takže to, co mi vlastně vadilo nebylo něco, co by se mne týkalo, takže se docela divím, že mi to vůbec mohlo vadit.
Když jsme přecházeli z ADnD players options na DnD 3e, byl jsem zhnusen podobně. Sliboval jsem si od toho daleko víc. Ale přesto to nakonec šlo dobře, přes všechny výhrady, a změna naznamenala horší zážitky. Totéž bude i teď, nepochybuji. Jen to mé zjištění má druhou stranu. Vlastně mi vůbec nezáleží na tom, jestli budu hrát 4e, 3e, GURPS, FATE... Vlastně už mi záleží daleko nejvíc na tom, aby se mi pravidla nemotala pod nohama a abych při přípravě nepotřeboval těch dosavadních dva metry knih pravidel s tisíci výjimek, dodatků apod. Chci ty dva metry knih s popisy světů, zajímavých osobností, dějů, intrik, háčků. A chci si zahrát. Takže nakonec to stejně dopadne jako dříve. Na čem se ogrebane shodne, v tom pojedeme dále. Ring volný, já v něm už bojovat nepotřebuji, nemám už o co. Nepřipadá vám to taky v tomhle světle podobné, jako když jste jako malí zjistili, že jste soutěžili a dřeli jen proto, abyste nakonec mohli udělat něco, co byste mohli dělat tak jako tak? :-)
Dokonalý systém neexistuje. A vlastně s dobrou bandou lidí ani není potřeba a špatné nepomůže ani ten dokonalý :-). Nechte rozhodnout konsensus vaší skupiny a peněženky. A než půjdete podříznout svého petitisícího skřeta, zarecitujte mu při boji hlubokou poemu o marnosti násilných řešení a až při poslání jej bodněte. :-)