HistorickýStarší
Zavřené dveře
Argonantus byl zapomenut od první chvíle bitvy, stejně jako na něho na chvíli muselo zapomenout naše vyprávění. Kopí mu probodlo hrudník, zkrátilo mu dech, a při sebemenším pohybu působilo krutou bolest. Nemohl vstát, a nemohl ani ležet. Kdykoli to zkusil, cítil, jak ho opouští vědomí. Ani na okamžik si nepřipustil, že by rána byla smrtelná; i když tomu zdravý rozum jasně nasvědčoval. V prvních chvílích, kdy se kolem něho hnalo nepřátelské vojsko, jen bezmocně seděl ve sněhu a zoufale bojoval o kousek dechu.V dalších chvílích už nikdo neměl čas se zabývat těmi, co byli na zemi; bylo jasné, že jsou odsouzeni k smrti, když ne zraněním, tak mrazem. Kolem něho umírali další lidé, z neznámo které strany, a on nemohl stále dělat vůbec nic.Někde uvnitř se objevila myšlenka, že nesmí usnout. Bylo by to snadné, a určitě i příjemné; ale byl si jist, že by se už neprobudil.Potom se někde zjevila stejně pevná jistota, že ho Judita bude hledat a že ho najde. Vypadalo to pošetile, ba přímo bláznivě, ale jsou některé věci, které rozumně vysvětlit nejde. Nemohl jít, a nemohl ležet, jenom se držet v podivném zkrouceném polosedu, a čekat na vysvobození. Boj kolem mu dodal sílu v rozbouřené krvi; delší dobu si ani neuvědomoval strašnou zimu kolem. Ale potom to kolem něj začalo utichat; poslední umírající přestali naříkat, když jim mráz zapečetil ústa.Zůstal sám a kolem bylo najednou ticho.A tehdy začal opravdový boj, krutý, bolestivý, dlouhý, boj o vlastní život. Protože se rozhodně nemínil vzdát. Byl si jist, že přežije, že se zase vrátí domů a uvidí svoji ženu. Pochopil, že hledání a záchrana může trvat řadu hodin, a tolik času rozhodně nemá. Zkusil se plazit k nejbližšímu mrtvému; ale snaha se ohřát a získat něco z unikajícího tepla byla zjevně odsouzena k nezdaru; mrtví ztráceli teplo tak rychle, že z toho šla hrůza. Tak zkusil něco jiného - po několika marných pokusech strhl z několika z nich kusy oblečení; prošívanici, čepice. Trvalo to hodně dlouho a bylo to bolestivé; ale udržel se tím při vědomí a v soustředění, které tolik potřeboval. Nakonec se mu podařilo naházet na sebe nějaké podobné věci; sice moc nehřály, ale přece jen dávaly nějakou naději.Potom se objevil na nebi soumrak a první hvězdy, a z ledového nebe zavála opravdová hrůza. Uvědomil si, že se asi přece jenom mohl zmýlit, a možná tu zemře.
Juditin příběh z toho dne byl ještě prostší, a ve své jednoduchosti daleko krutější. Že se děje něco zlého ji napadlo velmi rychle, sotva bitva začala. Měla už dávno všechno připraveno pro případ, kdyby boj nedopadl dobře, k plánovanému útěku. Nejcennější a nejdůležitější věci byly na saních za domkem, a měla domluveno i zapůjčení osla. Mohli odejet v necelé hodině. Zbývalo čekat; ale trvalo to dlouho, a ona potřebovala vědět, co se děje ve městě. Odešla tedy na Hrad. A ani se nedostala ke kněžně, která v těch těžkých chvílích neměla čas na nic, než na vydávání příkazů. I bez kněžny bylo jasné, že bitva už začala, že je velmi krutá, a že se Argonantus nevrátil. Nikdo o něm nevěděl - odešel před mnoha hodinami. Zřejmě na místo bitvy.Najednou si byla jistá, že se stala strašná chyba.Kdyby mohl, tak by se dávno vrátil. Neměl zbraň, nebyl voják, a i kdyby se z nějakého podivného důvodu rozhodl bojovat, nemohl by vydržet tolik hodin.Něco podobného ji ráno vůbec nenapadlo; čekala, že se věci odehrají jako u Milána nebo v Uhersku; Argonantus uvidí nepřátelské vojáky sotva zdálky, a do žádného boje se nezapojí. Kronikář a vypravěč příběhů je sám nesmrtelný; to, že by se mohl do věcí opravdu zaplést a nevyváznout z nich, to bylo něco úplně nového. Bylo bláznivé se starat o nějaké nedůležité věci doma, a nechat v bitvě to nejdůležitější, co na světě měla.S nejhoršími obavami čekala ještě hodinu na Hradě; věděla, že boj trvá, nevěděla, jak se vyvíjí, ale nikdo jí nemohl poradit, co dělat dalšího. A nade vším visela opravdová, nejhorší noční můra; ztratí ho; nikdy ho už neuvidí. Najednou, bez příprav a bez očekávání. Vyčítala si, co všechno mohla udělat jinak; co všechno zavinila svojí pošetilostí; a věděla, že i to je úplně nedůležité a v ničem jí to nepomůže.Nakonec vyrazila sama dolů do města. Těsně za vojáky, kteří měli přijít jako posila, a bitvu vlastně rozhodnout. V tu chvíli se o ni nezajímal vůbec nikdo; byla sama ve svém vesmíru, plném rostoucí hrůzy.Na místě bitvy to ovšem bylo daleko horší. V těch krutých dobách lidé znali smrt mnohem důvěrněji, než dnes; zraněné a umírající nikdo nezakrýval bílými závěsy. Ovšem ty spousty mrtvých, poházených ve sněhu a umírajících, potůčky zmrzlé krve, proměněné v led, to bylo něco, co v její zkušenosti zatím chybělo. Obava se měnila v jistotu; po několika hodinách hledání nenašla ani jednoho živého člověka. Všichni byli mrtví; a ti, co žili ještě před nějakým časem, neodvolatelně zemřeli dříve, než k nim došla.
Celou dobu byl při vědomí. Myslel na všechno možné, nutil rozbitou mysl k nejnemožnějším výkonům; všechno jen proto, aby se udržel při vědomí. Protože jisté bylo, že když na chvíli poleví z ostražitosti, ledová smrt si ho rychle vezme.Takže když se vedle něho objevila Judita, jakoby rovnou přišla z myšlenek, které mu kroužily v hlavě, tak se nad tím vůbec nepodivil. A ona se nezhroutila v pláči, jako tisíc jiných, ale prostě pokračovala dál v jeho záchraně; svázala několik kopí a vlekla ho k těm několika chalupám na Rybníčku. Pomáhal jí, jak mohl, a to nestálo za řeč. Naštěstí to nebylo daleko. Naštěstí se jim místní nebáli otevřít. Naštěstí tam měli teplo.Kronikářům se nic zlého nestane, když se jim podaří z jejich příběhu včas vystoupit.
Další příběh Argonantova zranění už nebyl pro vyprávění moc zajímavý, protože místo aby se napětí ještě stupňovalo, postupně se vytrácelo. První hodiny, kdy ho dopravili do špitálu k rytířům svatého Jana u mostu, byly strašné, a jeden z bratří, starší muž jménem Ivan, který měl nemocné na starosti, se tvářil docela překvapeně, když mu vyprávěla, co všechno se s nemocným stalo.Několik jiných, co pomáhali, se tvářilo soucitně a jejich výrazy dávaly najevo, že nedávají nejmenší naději. Bratr Ivan je ale rozeslal všemi směry s různými úkoly, a Juditě vysvětlil, že nemocný sice nemá žádnou naději přežít, nicméně se mu už nic horšího stát nemůže, a on stále žije. Proto bychom neměli zkoušet být moudřejší, než Boží vůle, a vyčkat, co se stane.Trvalo to hodně dlouho. V prvních hodinách, zejména, když mu vytáhli kopí, se bolesti ještě zhoršily, a vědomí neztrácel jen z nějaké posedlosti, kterou neuměl vysvětlit. Ale jako si byl na bitevním poli jist, že ho Judita najde a zachrání, tak si byl jist, že to všechno přežije a uzdraví se. A skutečně se uzdravoval. První dny to bylo sotva vidět. Kolem něho umírali ti nemnozí, co se jim podařilo po bitvě do špitálu dorazit, a nebo odcházeli domů ti, jejichž zranění bylo lehké. Jeho stav byl stále žalostný - lomcovala s ním horečka, rána se zanítila a dech mu stačil jen na bídné přežívání. Na lůžku byl stále zkroucený, jako od první chvíle.Judita ho ale navštěvovala, každý den, s nekonečnou trpělivostí, a Argonanta mnohokrát napadlo, že zemřít nemůže už jen pro tu spoustu snahy, kterou oba vynaložili na to, aby se to nestalo.Po měsíci se Argonantus vrátil domů. A žil ještě mnoho let.Narozdíl od Soběslava, který zemřel ještě tentýž rok, a Bedřicha, který měl za pár let o trůn stejně přijít.
Na tomto místě se příběh od zavřených dveří nadobro vzdálil, a zdá se, že je ukončen. Jiný kronikář by mohl nalézt mravní naučení, jak oba naši hrdinové našli moudrost v tom, že jsou spolu, a zapomněli na marné a zbytečné sny, které se jim zdály důležité, jako třeba osud českého trůnu nebo nějaké Umění.Jiný lákavý příběh vypravěče mystičtěji založeného by mohl vyprávět o tom, jak málem mrtvý Argonantus našel pravdu po Umění v posledním zbytku hasnoucího vědomí.Jenomže pokud všichni kronikáři a vypravěči o Argonantovi až doposud mlčeli, byla by určitě chyba zaplnit toto mlčení nějakými lákavě vypadajícími smyšlenkami. Je třeba dát průchod pravdě, a ta je taková, že Argonantus pochopil Tajemství dva roky po těch napínavých událostech, ve zcela nevinném odpoledni, kdy se někdo před ním zmínil o výrobě knih a lepení papíru klihem a arabskou gumou.Připravená mysl pracuje jinak, než mysl obyčejná; a Argonantus se rozpomněl na to podivné užití slova průhledný v Rybářových poznámkách, na zlatavou průhlednost klihu i arabské gumy a najednou mu před očima vyvstal ten obraz Spasitele, jehož tělo bylo průhledným oknem a světlem.Najednou věděl, co hledá - a že celou dobu chápal Umění naprosto špatně - a ihned zamířil do kostela na Letné.Dveře tam byly.A byly skutečně průhledné, přesně, jak očekával, a jak může vidět jenom ten, jehož mysl byla připravena. Ve skutečnosti to vůbec nebyly dveře. Bylo to okno, kterým může světlo volně proudit, a ten, kdo to dovede, nemusí otevírat žádnou kliku.Takže prošel, a ocitl se v úplně jiném chrámu, plném zázračných, zářivých a průhledných věcí, plném barev, soch a divů.Byl tu jasně viditelný a zcela odhalený spodní proud, který neznal nikdo, a který z nedostatku lepšího slova nazývali Umění.Když si prohlédl ten chrám, vrátil se zavřenými dveřmi domů ke své ženě Juditě.Protože věděl, že kronikářům se nic nestane, pokud se jim podaří včas z dobrodružství vystoupit a přerušit ho.
Juditin příběh z toho dne byl ještě prostší, a ve své jednoduchosti daleko krutější. Že se děje něco zlého ji napadlo velmi rychle, sotva bitva začala. Měla už dávno všechno připraveno pro případ, kdyby boj nedopadl dobře, k plánovanému útěku. Nejcennější a nejdůležitější věci byly na saních za domkem, a měla domluveno i zapůjčení osla. Mohli odejet v necelé hodině. Zbývalo čekat; ale trvalo to dlouho, a ona potřebovala vědět, co se děje ve městě. Odešla tedy na Hrad. A ani se nedostala ke kněžně, která v těch těžkých chvílích neměla čas na nic, než na vydávání příkazů. I bez kněžny bylo jasné, že bitva už začala, že je velmi krutá, a že se Argonantus nevrátil. Nikdo o něm nevěděl - odešel před mnoha hodinami. Zřejmě na místo bitvy.Najednou si byla jistá, že se stala strašná chyba.Kdyby mohl, tak by se dávno vrátil. Neměl zbraň, nebyl voják, a i kdyby se z nějakého podivného důvodu rozhodl bojovat, nemohl by vydržet tolik hodin.Něco podobného ji ráno vůbec nenapadlo; čekala, že se věci odehrají jako u Milána nebo v Uhersku; Argonantus uvidí nepřátelské vojáky sotva zdálky, a do žádného boje se nezapojí. Kronikář a vypravěč příběhů je sám nesmrtelný; to, že by se mohl do věcí opravdu zaplést a nevyváznout z nich, to bylo něco úplně nového. Bylo bláznivé se starat o nějaké nedůležité věci doma, a nechat v bitvě to nejdůležitější, co na světě měla.S nejhoršími obavami čekala ještě hodinu na Hradě; věděla, že boj trvá, nevěděla, jak se vyvíjí, ale nikdo jí nemohl poradit, co dělat dalšího. A nade vším visela opravdová, nejhorší noční můra; ztratí ho; nikdy ho už neuvidí. Najednou, bez příprav a bez očekávání. Vyčítala si, co všechno mohla udělat jinak; co všechno zavinila svojí pošetilostí; a věděla, že i to je úplně nedůležité a v ničem jí to nepomůže.Nakonec vyrazila sama dolů do města. Těsně za vojáky, kteří měli přijít jako posila, a bitvu vlastně rozhodnout. V tu chvíli se o ni nezajímal vůbec nikdo; byla sama ve svém vesmíru, plném rostoucí hrůzy.Na místě bitvy to ovšem bylo daleko horší. V těch krutých dobách lidé znali smrt mnohem důvěrněji, než dnes; zraněné a umírající nikdo nezakrýval bílými závěsy. Ovšem ty spousty mrtvých, poházených ve sněhu a umírajících, potůčky zmrzlé krve, proměněné v led, to bylo něco, co v její zkušenosti zatím chybělo. Obava se měnila v jistotu; po několika hodinách hledání nenašla ani jednoho živého člověka. Všichni byli mrtví; a ti, co žili ještě před nějakým časem, neodvolatelně zemřeli dříve, než k nim došla.
Celou dobu byl při vědomí. Myslel na všechno možné, nutil rozbitou mysl k nejnemožnějším výkonům; všechno jen proto, aby se udržel při vědomí. Protože jisté bylo, že když na chvíli poleví z ostražitosti, ledová smrt si ho rychle vezme.Takže když se vedle něho objevila Judita, jakoby rovnou přišla z myšlenek, které mu kroužily v hlavě, tak se nad tím vůbec nepodivil. A ona se nezhroutila v pláči, jako tisíc jiných, ale prostě pokračovala dál v jeho záchraně; svázala několik kopí a vlekla ho k těm několika chalupám na Rybníčku. Pomáhal jí, jak mohl, a to nestálo za řeč. Naštěstí to nebylo daleko. Naštěstí se jim místní nebáli otevřít. Naštěstí tam měli teplo.Kronikářům se nic zlého nestane, když se jim podaří z jejich příběhu včas vystoupit.
Další příběh Argonantova zranění už nebyl pro vyprávění moc zajímavý, protože místo aby se napětí ještě stupňovalo, postupně se vytrácelo. První hodiny, kdy ho dopravili do špitálu k rytířům svatého Jana u mostu, byly strašné, a jeden z bratří, starší muž jménem Ivan, který měl nemocné na starosti, se tvářil docela překvapeně, když mu vyprávěla, co všechno se s nemocným stalo.Několik jiných, co pomáhali, se tvářilo soucitně a jejich výrazy dávaly najevo, že nedávají nejmenší naději. Bratr Ivan je ale rozeslal všemi směry s různými úkoly, a Juditě vysvětlil, že nemocný sice nemá žádnou naději přežít, nicméně se mu už nic horšího stát nemůže, a on stále žije. Proto bychom neměli zkoušet být moudřejší, než Boží vůle, a vyčkat, co se stane.Trvalo to hodně dlouho. V prvních hodinách, zejména, když mu vytáhli kopí, se bolesti ještě zhoršily, a vědomí neztrácel jen z nějaké posedlosti, kterou neuměl vysvětlit. Ale jako si byl na bitevním poli jist, že ho Judita najde a zachrání, tak si byl jist, že to všechno přežije a uzdraví se. A skutečně se uzdravoval. První dny to bylo sotva vidět. Kolem něho umírali ti nemnozí, co se jim podařilo po bitvě do špitálu dorazit, a nebo odcházeli domů ti, jejichž zranění bylo lehké. Jeho stav byl stále žalostný - lomcovala s ním horečka, rána se zanítila a dech mu stačil jen na bídné přežívání. Na lůžku byl stále zkroucený, jako od první chvíle.Judita ho ale navštěvovala, každý den, s nekonečnou trpělivostí, a Argonanta mnohokrát napadlo, že zemřít nemůže už jen pro tu spoustu snahy, kterou oba vynaložili na to, aby se to nestalo.Po měsíci se Argonantus vrátil domů. A žil ještě mnoho let.Narozdíl od Soběslava, který zemřel ještě tentýž rok, a Bedřicha, který měl za pár let o trůn stejně přijít.
Na tomto místě se příběh od zavřených dveří nadobro vzdálil, a zdá se, že je ukončen. Jiný kronikář by mohl nalézt mravní naučení, jak oba naši hrdinové našli moudrost v tom, že jsou spolu, a zapomněli na marné a zbytečné sny, které se jim zdály důležité, jako třeba osud českého trůnu nebo nějaké Umění.Jiný lákavý příběh vypravěče mystičtěji založeného by mohl vyprávět o tom, jak málem mrtvý Argonantus našel pravdu po Umění v posledním zbytku hasnoucího vědomí.Jenomže pokud všichni kronikáři a vypravěči o Argonantovi až doposud mlčeli, byla by určitě chyba zaplnit toto mlčení nějakými lákavě vypadajícími smyšlenkami. Je třeba dát průchod pravdě, a ta je taková, že Argonantus pochopil Tajemství dva roky po těch napínavých událostech, ve zcela nevinném odpoledni, kdy se někdo před ním zmínil o výrobě knih a lepení papíru klihem a arabskou gumou.Připravená mysl pracuje jinak, než mysl obyčejná; a Argonantus se rozpomněl na to podivné užití slova průhledný v Rybářových poznámkách, na zlatavou průhlednost klihu i arabské gumy a najednou mu před očima vyvstal ten obraz Spasitele, jehož tělo bylo průhledným oknem a světlem.Najednou věděl, co hledá - a že celou dobu chápal Umění naprosto špatně - a ihned zamířil do kostela na Letné.Dveře tam byly.A byly skutečně průhledné, přesně, jak očekával, a jak může vidět jenom ten, jehož mysl byla připravena. Ve skutečnosti to vůbec nebyly dveře. Bylo to okno, kterým může světlo volně proudit, a ten, kdo to dovede, nemusí otevírat žádnou kliku.Takže prošel, a ocitl se v úplně jiném chrámu, plném zázračných, zářivých a průhledných věcí, plném barev, soch a divů.Byl tu jasně viditelný a zcela odhalený spodní proud, který neznal nikdo, a který z nedostatku lepšího slova nazývali Umění.Když si prohlédl ten chrám, vrátil se zavřenými dveřmi domů ke své ženě Juditě.Protože věděl, že kronikářům se nic nestane, pokud se jim podaří včas z dobrodružství vystoupit a přerušit ho.
| < část III. > | |
| část II. | |
Napsal Argonantus
06.01.2008
Podobné články