HistorickýDnes
Starší
Zavřené dveře
Teď, když Argonantus seděl v kostelní lavici, věděl, že je jediný, kdo ty dveře na zdi vidí. Nebo si jenom myslí, že je vidí? Byl to letmý přízrak, dojem, pocit, něco tak lehkého, že si nebyl jist, jestli si je vlastně jenom nepředstavuje.Průhledný, to bylo slovo, které mu mnohokrát přišlo na mysl v této souvislosti. Možná proto, že vzpomínka na Rybáře byla tak živá, a to podivné a trochu nepatřičné slovo před odchodem použil. Ovšem nepomáhalo to naprosto v ničem; ať byly dveře jen v jeho mysli, nebo ve skutečnosti, rozhodně nešly otevřít. Byl to jen kus stěny.Příběh zavřených dveří byl ve skutečnosti po drtivou většinu času málo zajímavý. Zatímco kníže Bedřich bojoval svoje napůl ztracené bitvy o trůn, a Argonantus prožíval nejrůznější dobrodružství s rytíři a draky, dveře byly stále stejné. Čekaly na zdi, načrtnuté, těžko viditelné. Nikdo jiný jim nevěnoval nejmenší pozornost. Několika lidem se o nich Argonantus zmínil, a když si dali práci, byli schopni si jich všimnout, ale nikdo v nich neviděl nic užitečného ani zajímavého. Judita je viděla také, ale ani ona nebyla z těch, co jsou ochotni hodiny zírat na namalované dveře. Argonanta velice milovala, a také milovala tisíc jiných a zajímavých věcí; za nějaký stín na zdi by život rozhodně neobětovala.Nutno přiznat, že podobnými pochybami trpěl i sám Argonantus.Byl od počátku přesvědčen, že Umění je důležité; možná je to nejdůležitější věc na světě. Ale také bylo zřejmé, že je obtížné; proniknout do jeho základů trvá roky a možná desetiletí; a i kdyby se člověk věnoval jenom Umění a ničemu jinému, nebylo by vůbec jisté, že něčeho dosáhne. Je ti nejlepší a nejvýtečnější dojdou na konec... a Argonantus si byl skoro jist, že on ten nejvýtečnější určitě není. Mohlo by se stát, že na konci života bude se stejně poloprázdnýma rukama, jako na začátku. Jenže život bude pryč, ztracen, promrhán. Neudělal by nikoho šťastným, zanedbal by svoji práci, svoji ženu, svět okolo.Ta představa ho děsila.Když tak pozoroval dveře, týden co týden, vedl nekonečný spor s nepřítomným Rybářem; omlouval se, vysvětloval, proč nedošel dál; vždyť toho bylo na světě tolik, co bylo třeba udělat, prozkoumat, milovat. Raději zůstane na prahu těch dveří... třeba by se už nemusel vrátit.Rybář nepřišel a mlčel. Nemusel nic říkat; jeho mlčení snadno odráželo Argonantovy námitky. Ti, kdo nedošli, na cestu vlastně nikdy nevyrazili. Ti, kdo vyrazili, nemuseli obětovat nic - jen svoje pohodlí, svoji pýchu, svůj klidný život. To, že jsi nevešel, značí jen to, že jsi to nedokázal; neumíš; nevíš. Stále hledáš snadné zkratky, rychlé odpovědi. Vymlouváš se.A v těch chvílích Argonantus dveře skoro nenáviděl.
Když na chvíli zapomněl na dveře vedle sebe, to se zase vracela skutečnost. Všední, syrová, protivná. Lidé vstávali, chodili k přijímání, na kterém nebylo nic svatého ani vznešeného. Prostě snědli hostii. Po tom, co všechno sliboval kněz, to bylo trochu málo, připadalo Argonantovi. Nikdo nad tím zjevně nepřemýšlel a ani žádné velké divy neočekával. Ráno podojit krávu, potom sníst hostii a večer trochu tmavého piva. Jednoduchý život a jednoduchý svět.Skutečnost měla být záhy ještě skutečnější. Ve dveřích z kostela je zastihly zprávy o knížeti; a hodně ošklivé. Když Bedřichovi příznivci tábořili u Loděnice, Soběslav je napadl. Udělal to v noci a chytře; využil všech výhod, které stály na jeho straně; zimu, tmu, strmé svahy, překvapení, večerní únavu; dostal protivníky snadno a rychle do velikého zmatku a nevýhody.Byla to bitva veliká a strašná, Čechů proti Čechům, bitva, na kterou se nezapomíná, a jaké nebylo od památného roku 1143 na počátku Vladislavovy vlády. Dnes se ukázalo, že jsou věci mnohem horší, než tehdy; Soběslav vyhrál, rozprášil Bedřichovy příznivce, zajal některé přední Bedřichovy pány, a co hůře, táhl na Prahu.Právě sem.Argonantus vzdychl; jeho úvahy o dveřích se rozplývaly do nenávratna. Věděl, co řekne Judita, a že bude mít pravdu. A také to řekla, samozřejmě."Tohle nemůžeš nechat jen tak. Soběslav není krutý, ale také není hlupák. Už jednou vládl Praze, a nechal nás všechny na pokoji; a všichni jsme pak pomáhali zpátky Bedřichovi. Tentokrát nás určitě nenechá. Ví, co jsi udělal pro Vladislava, ví, že tě tady každý zná, a žes byl jedním z hostů na Bedřichově svatbě. Půjdeš za Eliškou, a pomůžeš jim s obranou Prahy.""Vytáhnu motyku a pobiju půl knížecího vojska," zažertoval chabě.Pokrčila rameny. "A nebo seženeme vůz, naložíme ho, a odjedeme z města. Nechce se mi čekat, až sem dorazí Soběslavovi vojáci. Pověst o hrncích zlata nás přijde hodně draho.""Ale víš dobře, že jsem jen hodně malý čaroděj. Stačím tak na přečtení starých knih a najití toho hrnce se zlatem. Nebo na vyléčení knížecího koně.""Nebo na objevení císařova tábora a zmatení jeho střelců. Nezapomeň, že jsem také slyšela, co vyprávěli muži o Uhersku. Teď není čas. Buď půjdeš na Hrad, nebo oba půjdeme pro ten vůz.""Musím na Hrad. I kdyby jen proto, abych je varoval. Eliška si neuvědomuje nebezpečí. Máš pravdu, že Soběslav tentokrát překročil císařův zákaz, a už nemá, co by ztratil. Zajde hodně daleko. V každém případě připrav nejnutnější věci, kdyby to dopadlo zle. Já určitě přijdu do večera."Oba nepochybovali, že slib snadno dodrží. A přesto to mělo dopadnout úplně jinak.
Eliška Uherská si nebezpečí uvědomovala. Nicméně byla nejodvážnější z celé knížecí rodiny, rozhodnější, než sám kníže Bedřich, a Soběslavův útok na trůn vzala jako osobní urážku. Prostě rozdala mužům rozkazy, tvrdě a jistě, takže nikoho ani nenapadlo o nich pochybovat. Kázala zavřít brány, připravit všechno k obraně, a všechny, kdo udrží zbraň, vyslat naproti knížeti Bedřichovi, který je na cestě od Sázavy, kde se sešel s Otou a s dalšími vojsky z Moravy.Času zbývá málo; sotva den, než přijdou Soběslavova vojska. Jdou složitým obchvatem - Soběslav se chce zřejmě setkat s Bedřichem ještě dřív, než dorazí do Prahy; zaskočit ho v poli, překvapit ho, než se připraví k obraně. Situace byla tak vážná, jak jen být mohla. Bude to boj o trůn, jako za starých časů, na počátku Vladislavovy vlády. S tím rozdílem, že tentokrát není v čele obránců slavný král, ale jeho syn, o jehož schopnostech pochybuje snad i on sám. Soběslavova vojska mají za sebou drtivou výhru, Bedřichovi spojenci naopak porážku.Jediný, kdo se nevzdal předem, a vytrvá do hořkého konce, byla Bedřichova žena Eliška.Kdyby v nás nevěřily naše ženy, asi bychom se dávno vzdali a nechali to tu všechno, přemýšlel Argonantus. Zjistil, že je na Hradě zbytečný. Eliška si byla prostě jista, že Argonantus jako dobrý poddaný udělá, co je jeho povinnost. Nevěděla, co to bude - ale věřila mu. A co horšího - věřila tomu Judita. To byl závazek, ze kterého nešlo nijak uniknout. Půjde, a nějak využije to málo z Umění, co ovládá.Tak se vydal na cestu, vstříc dvěma armádám. Bylo jisté, že k setkání dojde na jižní straně od Prahy. Soběslav byl podle posledních zpráv někde na Zbraslavi, a chystal se přejít řeku. Bedřich postupoval k severu od Týnce nad Sázavou. Pokud si nepospíší, Soběslav bude u Prahy dřív, a zahradí mu cestu.Byla strašná zima. Leden, nejtužší mrazy v celém roce. Letos se obzvláště vydařily. A sněhu po kolena.Prošel přes most, Mezihrady, dlouhou ulicí od mostu k Vyšehradu, jednou ze dvou, které v té době Praha měla a které byly vlastně to jediné, co šlo nazývat městem. Spojovala oba hrady, Prahu a Vyšehrad, a odtud nesla jméno. Nepočetné kamenné paláce bohatých kupců se střídaly s malými kostelíky, jako korálky na šňůře - Jan na Zábradlí, Kříž, Štěpán, Petr na Struze, Zderaz, Václav. U Zderazu se cesta rozdvojovala, ztratila na výstavnosti a měnila se v obyčejnou venkovskou silnici z udusané hlíny. Jedna větev pokračovala podél břehu a k Vyšehradu, druhá stoupala po výrazných skalách kláštera na Zderaze a ke kostelíku Kosmy a Damiána, a pokračovala dál, po hřebeni ke svatému Jiljí, který rozděloval mírný svah směrem k městu a prudký svah k Botiči. Tady cesta pomalu přestala být i prošlapaná - nikdo tudy neprojel už dlouho. Bořil se a zima se do něho dala ještě výrazněji.Zastavil se.Ten, kdo chce přijít nenápadně k Praze od jihu a odmítl cestu po levém břehu, musí obejít nedobytný Vyšehrad, a nějakým způsobem přejít Botič. Potom musí vystoupat do prudkého svahu, a někde v místech svatého Jiljí zamířit k městu. Nejspíš tudy projdou obě vojska, na dohled od kostela. A kdo přijde první, bude mít výhodu - bude stát nahoře na svahu.Na tomto místě dojde k boji. A bude to sotva za den. Možná daleko dřív.A právě na tomto místě musí něco udělat. Největší div svého Umění, něco, o čem se bude ještě po staletí vyprávět. Něco... bohužel ale nevěděl, co.
Rybář nelhal. Za několik let po jejich setkání, ještě stále v požehnaných časech krále Vladislava, stál Argonantus na břehu Sázavy. Byl nádherný letní den, a on byl hostem pana Heřmana ze Skalice. Starobylý rod s leknem ve znaku měl v té době majetky v okolí Kounic na Moravě a tohle bylo jenom jedno ze sídel. Pan Heřman se ovšem při jeho výstavbě nechtěl nechat zahanbit svými bohatými sousedy, a pozval opravdového Umělce z ciziny.Ten nepobyl dlouho - prý jen několik měsíců. Jméno nebylo nikomu k užitku - nějaký Jašek nebo Matěj - nikdo si ho nepamatoval, a dozajista nebylo pravé. Nejprve nakreslil plány chrámu, a potom osobně vyrobil několik soch. A také šablony a nákresy pro malby na stěnách. Když byly práce po roce skončeny, zřejmě svoje dílo ani neviděl, protože odešel už dlouho předtím. Nikdo si na něho pořádně nepamatoval.Argonantus v té době slyšel o Umění teprve před několika lety, při uherském tažení. Byl úplně na začátku. Sotva postřehl, že je na tom kostele vůbec něco neobvyklého. Svatý Jakub větší, který tu měl být slaven, svatý Mikuláš, vraždění Neviňátek, Tři Marie u Hrobu, Kristus a apoštolové na stropě. Ten Kristus byl velice zvláštní - jeho poprsí bylo nakresleno nad oknem, takže okno tvořilo většinu jeho těla. A venku sochy, které zřejmě představovaly Zodiak. Celý chrám byl červený, z pečlivě vybraného rudého pískovce.A přece si byl jist, že Rybář mluvil o tomto místě. Z nějakého důvodu se sem měl dostat. Byl tu někde skrytý klíč k otevření dveří.Argonantus pobyl o pána ze Skalice více než měsíc, jak ho tu držel jeho úkol. Měl přepsat jeden zajímavý spis o Bestiích, který získal rytíř na cestách, právě pro jeho kostel. Každý den vcházel do chrámu, každý den mohl obdivovat hru světla a podivuhodné malby, a každý den mohl uzavřít zjištěním, že stále neví, co je tu neobvyklého. Rybář na něho mluvil tajemným jazykem, kterému neporozuměl ani slovo.Teprve po mnoha letech, kdy už měl za sebou spoustu hodin přemýšlení nad zavřenými dveřmi, si začal uvědomovat, že výběr těch svatých a obrazů je velice zvláštní. Ve všech totiž něco teklo, něco hořelo, něco stoupalo vzhůru jako pára; žádný z nich nepřinášel jenom mravní poselství, ale obrazy plné barev a podivuhodných proměn. Kromě běžně známých alegorií, které uměli vykládat kněží, tu tekl ještě jeden, hlubší, spodní proud, který neznal nikdo, a který z nedostatku lepšího slova nazývali Umění.
Mráz ho vytrhl z přemýšlení o létě. Čas zavřených dveří minul; teď ho dohnala zodpovědnost, tady a nyní; na zasněženém vrchu nad městem. Je už jedno, kolik z Umění toho pochopil; musí s jeho pomocí zastavit vojsko a zachránit sebe i své sousedy.Znovu si přeměřil prostor na vrcholu kopce.Mezi svatým Jiljím, na samotné hraně svahu, a svatým Štěpánem s několika chalupami a rybníčkem, ležela asi míle zasněžené krajiny, kde nebylo vůbec nic zajímavého. Prostor nešlo žádným způsobem ochránit, nebylo tu nic, kvůli čemu by se postupující vojáci museli zastavit. Nejjednodušší by je bylo zadržet nahoře, na horní hraně svahu. Nebo možná... vzpomněl si, že v létě tu zkoušeli lidé od Rybníčku pěstovat víno. Byl to dost beznadějný pokus; místo nebylo zdaleka tak slunečné, jak by bylo potřeba. Přesto se tu někde pod sněhem ukrývají loňské hlavy, kůly a podpěry... něco, co by mohlo přece jenom přimět k zastavení. A už začal tušit...Trvalo ještě několik hodin, než se objevili první vojáci. Naštěstí ti, ve které doufal - z družiny knížete Bedřicha.
Teprve když v dalších hodinách zase osaměl, měl konečně čas přemýšlet nad tím, do jak zoufalého dobrodružství se pustil. Mohl být někde v teple, se svojí ženou; mohl být také na cestě z Prahy; mohl být všude jinde, jenom ne zde, na této promrzlé pláni.Když ho zastihli první Soběslavovi jezdci, už načisto vystřízlivěl. Bylo mu zima, a věděl, že jeho plán nemá žádnou naději uspět. Bude hrát s falešnými kartami, jako většinou; žádné Umění nemá a nemá nejmenší tušení, jak se k němu dostat. Podvodník na prahu chrámu..."Hola! Kohopak tu máme?" vykřikl posměšně první z jezdců. Bylo jasné, že jeden neozbrojený pěšák, napůl zapadlý ve sněhu, je těžko může ohrozit.Počkal, až jich dorazí víc; na první větě si dal obzvláště záležet, aby se mu hlas nezachvěl."Mír knížete Bedřicha s vámi. Mám donést jeho vzkaz; kdo vejde do vinice za mnou, nikdy z ní nevyjde. Odejděte v pokoji."Jezdec se zasmál. "Tak vinice! Před vínem bychom měli obrátit? Co myslíte, chlapi?"Argonantus vztáhl ruce; pečlivě připraveným pohybem; a za ním se stalo něco podivného; jakoby vzduch náhle zhoustl. Ve vinici stoupala mlha. Byl jasný den a sníh přímo jiskřil; ale ve vinici najednou nebylo vidět."Kdo vejde do té mlhy, živ neodejde." Cítil to zaváhání ze vzduchu. Tohle jediné mohl dát svému knížeti; zaváhání v srdci nepřítele; pochybnost. Za víc jeho Umění nestálo. Ale musel se tvářit jako sám Merlin před Vortigernem; ten, kdo si je jist svojí věcí.Jezdec si ho měřil zlým pohledem. Už se nesmál. Pochopil jeho hru."Mlha ještě nikoho nezadržela. A ty jsi jen prostřední čaroděj." Vyrazil vpřed, dřív, než se ho mohly pochyby znovu zmocnit, než mohl Argonantus provést něco dalšího. Jakoby zdálky viděl, jak se na něho jezdec řítí, jak napřahuje kopí a potom ucítil úder na žebrech.V jedné vteřině Argonantus prohrál všechno, co měl.
První chvíli ještě sledoval, co se rozpoutalo za ním. Jezdci, povzbuzení odvahou svého vůdce, vyrazili do mlhy. Pak slyšel, jak se nerozhodně zastavili. Pochybnost znovu ovládla bojiště. A pak strašný řev obránců města, ukrytých těsně za hranou svahu; útok na ty, co zmateně vycházeli z mlhy, přesně, jak bylo plánováno. Krátký okamžik pochybností a překvapení; to bylo jediné, co Argonantova oběť přinesla. Nebylo to určitě dost na to, aby bylo rozhodnuto; navíc se po dalších minutách oblak rozplynul. Další bojovníci už nešli do mlhy, ale do krvavého boje, kde nebylo poznat, kdo má navrch, kdo ovládá pole, kdo vítězí a kdo ustupuje.Byl to strašný boj; i v té kruté době se na něj vzpomínalo s hrůzou ještě po stu letech. V hlubokém sněhu nebyla žádná naděje na útěk; a ti, kdo byli zraněni, cítili, jak v krutém mrazu rychle ztrácejí síly i život.Živí šlapali po mrtvých, mrtví barvili krví sníh i všechno okolo. Nezbývalo, než zůstat a bojovat, do poslední krve a do posledního dechu. Nelze tvrdit, že by úvod bitvy - pro Soběslava určitě nešťastný - rozhodl všechno. Byl to jen jeden z mnoha střípků, které tomu výsledku pomohly. Jiný hodně významný okamžik byl ten, když po dvou hodinách kruté bitvy dorazily posily z pražského Hradu a z Vyšehradu. Kněžna Eliška včas zjistila, že bitva je osudná, a že další vojska a překvapivé útoky na pražské pevnosti už nehrozí. Vojáků nebylo mnoho - snad pár desítek; ale byli odpočatí, a neměli za sebou ty strašné první dvě hodiny.Po další hodině se štěstí přiklonilo na Bedřichovu stranu. Soběslavovi bojovníci, čerství vítězové od Loděnice, zjistili, že jich není dost, že nedokáží udržet pole, a že ustupují ve stále větším zmatku. Ale to zdaleka nebyl konec bitvy; muži, šílení bojem, vyčerpaní a oslepení krví, bojovali dál, pronásledovali prchající, ještě celé hodiny, dokud nepadli jejich soupeři, a nebo dokud nepadli sami vyčerpáním. Celý pravý břeh řeky byl plný malých štvanic na lidskou kořist; někteří si došli pro smrt až do města, jiní padli u řeky, a kníže Soběslav sám, který se zachránil jen s malou družinou, musel ustupovat až k Proseku, kde ho zachránila teprve přicházející tma.A ti, co měli tolik štěstí, že toho dne došli živí do knížecích pevností a domů, obaleni krvavým ledem, a složili zbroj, viděli, jak i jejich zbroj sama krvácela, když led roztál.
Když na chvíli zapomněl na dveře vedle sebe, to se zase vracela skutečnost. Všední, syrová, protivná. Lidé vstávali, chodili k přijímání, na kterém nebylo nic svatého ani vznešeného. Prostě snědli hostii. Po tom, co všechno sliboval kněz, to bylo trochu málo, připadalo Argonantovi. Nikdo nad tím zjevně nepřemýšlel a ani žádné velké divy neočekával. Ráno podojit krávu, potom sníst hostii a večer trochu tmavého piva. Jednoduchý život a jednoduchý svět.Skutečnost měla být záhy ještě skutečnější. Ve dveřích z kostela je zastihly zprávy o knížeti; a hodně ošklivé. Když Bedřichovi příznivci tábořili u Loděnice, Soběslav je napadl. Udělal to v noci a chytře; využil všech výhod, které stály na jeho straně; zimu, tmu, strmé svahy, překvapení, večerní únavu; dostal protivníky snadno a rychle do velikého zmatku a nevýhody.Byla to bitva veliká a strašná, Čechů proti Čechům, bitva, na kterou se nezapomíná, a jaké nebylo od památného roku 1143 na počátku Vladislavovy vlády. Dnes se ukázalo, že jsou věci mnohem horší, než tehdy; Soběslav vyhrál, rozprášil Bedřichovy příznivce, zajal některé přední Bedřichovy pány, a co hůře, táhl na Prahu.Právě sem.Argonantus vzdychl; jeho úvahy o dveřích se rozplývaly do nenávratna. Věděl, co řekne Judita, a že bude mít pravdu. A také to řekla, samozřejmě."Tohle nemůžeš nechat jen tak. Soběslav není krutý, ale také není hlupák. Už jednou vládl Praze, a nechal nás všechny na pokoji; a všichni jsme pak pomáhali zpátky Bedřichovi. Tentokrát nás určitě nenechá. Ví, co jsi udělal pro Vladislava, ví, že tě tady každý zná, a žes byl jedním z hostů na Bedřichově svatbě. Půjdeš za Eliškou, a pomůžeš jim s obranou Prahy.""Vytáhnu motyku a pobiju půl knížecího vojska," zažertoval chabě.Pokrčila rameny. "A nebo seženeme vůz, naložíme ho, a odjedeme z města. Nechce se mi čekat, až sem dorazí Soběslavovi vojáci. Pověst o hrncích zlata nás přijde hodně draho.""Ale víš dobře, že jsem jen hodně malý čaroděj. Stačím tak na přečtení starých knih a najití toho hrnce se zlatem. Nebo na vyléčení knížecího koně.""Nebo na objevení císařova tábora a zmatení jeho střelců. Nezapomeň, že jsem také slyšela, co vyprávěli muži o Uhersku. Teď není čas. Buď půjdeš na Hrad, nebo oba půjdeme pro ten vůz.""Musím na Hrad. I kdyby jen proto, abych je varoval. Eliška si neuvědomuje nebezpečí. Máš pravdu, že Soběslav tentokrát překročil císařův zákaz, a už nemá, co by ztratil. Zajde hodně daleko. V každém případě připrav nejnutnější věci, kdyby to dopadlo zle. Já určitě přijdu do večera."Oba nepochybovali, že slib snadno dodrží. A přesto to mělo dopadnout úplně jinak.
Eliška Uherská si nebezpečí uvědomovala. Nicméně byla nejodvážnější z celé knížecí rodiny, rozhodnější, než sám kníže Bedřich, a Soběslavův útok na trůn vzala jako osobní urážku. Prostě rozdala mužům rozkazy, tvrdě a jistě, takže nikoho ani nenapadlo o nich pochybovat. Kázala zavřít brány, připravit všechno k obraně, a všechny, kdo udrží zbraň, vyslat naproti knížeti Bedřichovi, který je na cestě od Sázavy, kde se sešel s Otou a s dalšími vojsky z Moravy.Času zbývá málo; sotva den, než přijdou Soběslavova vojska. Jdou složitým obchvatem - Soběslav se chce zřejmě setkat s Bedřichem ještě dřív, než dorazí do Prahy; zaskočit ho v poli, překvapit ho, než se připraví k obraně. Situace byla tak vážná, jak jen být mohla. Bude to boj o trůn, jako za starých časů, na počátku Vladislavovy vlády. S tím rozdílem, že tentokrát není v čele obránců slavný král, ale jeho syn, o jehož schopnostech pochybuje snad i on sám. Soběslavova vojska mají za sebou drtivou výhru, Bedřichovi spojenci naopak porážku.Jediný, kdo se nevzdal předem, a vytrvá do hořkého konce, byla Bedřichova žena Eliška.Kdyby v nás nevěřily naše ženy, asi bychom se dávno vzdali a nechali to tu všechno, přemýšlel Argonantus. Zjistil, že je na Hradě zbytečný. Eliška si byla prostě jista, že Argonantus jako dobrý poddaný udělá, co je jeho povinnost. Nevěděla, co to bude - ale věřila mu. A co horšího - věřila tomu Judita. To byl závazek, ze kterého nešlo nijak uniknout. Půjde, a nějak využije to málo z Umění, co ovládá.Tak se vydal na cestu, vstříc dvěma armádám. Bylo jisté, že k setkání dojde na jižní straně od Prahy. Soběslav byl podle posledních zpráv někde na Zbraslavi, a chystal se přejít řeku. Bedřich postupoval k severu od Týnce nad Sázavou. Pokud si nepospíší, Soběslav bude u Prahy dřív, a zahradí mu cestu.Byla strašná zima. Leden, nejtužší mrazy v celém roce. Letos se obzvláště vydařily. A sněhu po kolena.Prošel přes most, Mezihrady, dlouhou ulicí od mostu k Vyšehradu, jednou ze dvou, které v té době Praha měla a které byly vlastně to jediné, co šlo nazývat městem. Spojovala oba hrady, Prahu a Vyšehrad, a odtud nesla jméno. Nepočetné kamenné paláce bohatých kupců se střídaly s malými kostelíky, jako korálky na šňůře - Jan na Zábradlí, Kříž, Štěpán, Petr na Struze, Zderaz, Václav. U Zderazu se cesta rozdvojovala, ztratila na výstavnosti a měnila se v obyčejnou venkovskou silnici z udusané hlíny. Jedna větev pokračovala podél břehu a k Vyšehradu, druhá stoupala po výrazných skalách kláštera na Zderaze a ke kostelíku Kosmy a Damiána, a pokračovala dál, po hřebeni ke svatému Jiljí, který rozděloval mírný svah směrem k městu a prudký svah k Botiči. Tady cesta pomalu přestala být i prošlapaná - nikdo tudy neprojel už dlouho. Bořil se a zima se do něho dala ještě výrazněji.Zastavil se.Ten, kdo chce přijít nenápadně k Praze od jihu a odmítl cestu po levém břehu, musí obejít nedobytný Vyšehrad, a nějakým způsobem přejít Botič. Potom musí vystoupat do prudkého svahu, a někde v místech svatého Jiljí zamířit k městu. Nejspíš tudy projdou obě vojska, na dohled od kostela. A kdo přijde první, bude mít výhodu - bude stát nahoře na svahu.Na tomto místě dojde k boji. A bude to sotva za den. Možná daleko dřív.A právě na tomto místě musí něco udělat. Největší div svého Umění, něco, o čem se bude ještě po staletí vyprávět. Něco... bohužel ale nevěděl, co.
Rybář nelhal. Za několik let po jejich setkání, ještě stále v požehnaných časech krále Vladislava, stál Argonantus na břehu Sázavy. Byl nádherný letní den, a on byl hostem pana Heřmana ze Skalice. Starobylý rod s leknem ve znaku měl v té době majetky v okolí Kounic na Moravě a tohle bylo jenom jedno ze sídel. Pan Heřman se ovšem při jeho výstavbě nechtěl nechat zahanbit svými bohatými sousedy, a pozval opravdového Umělce z ciziny.Ten nepobyl dlouho - prý jen několik měsíců. Jméno nebylo nikomu k užitku - nějaký Jašek nebo Matěj - nikdo si ho nepamatoval, a dozajista nebylo pravé. Nejprve nakreslil plány chrámu, a potom osobně vyrobil několik soch. A také šablony a nákresy pro malby na stěnách. Když byly práce po roce skončeny, zřejmě svoje dílo ani neviděl, protože odešel už dlouho předtím. Nikdo si na něho pořádně nepamatoval.Argonantus v té době slyšel o Umění teprve před několika lety, při uherském tažení. Byl úplně na začátku. Sotva postřehl, že je na tom kostele vůbec něco neobvyklého. Svatý Jakub větší, který tu měl být slaven, svatý Mikuláš, vraždění Neviňátek, Tři Marie u Hrobu, Kristus a apoštolové na stropě. Ten Kristus byl velice zvláštní - jeho poprsí bylo nakresleno nad oknem, takže okno tvořilo většinu jeho těla. A venku sochy, které zřejmě představovaly Zodiak. Celý chrám byl červený, z pečlivě vybraného rudého pískovce.A přece si byl jist, že Rybář mluvil o tomto místě. Z nějakého důvodu se sem měl dostat. Byl tu někde skrytý klíč k otevření dveří.Argonantus pobyl o pána ze Skalice více než měsíc, jak ho tu držel jeho úkol. Měl přepsat jeden zajímavý spis o Bestiích, který získal rytíř na cestách, právě pro jeho kostel. Každý den vcházel do chrámu, každý den mohl obdivovat hru světla a podivuhodné malby, a každý den mohl uzavřít zjištěním, že stále neví, co je tu neobvyklého. Rybář na něho mluvil tajemným jazykem, kterému neporozuměl ani slovo.Teprve po mnoha letech, kdy už měl za sebou spoustu hodin přemýšlení nad zavřenými dveřmi, si začal uvědomovat, že výběr těch svatých a obrazů je velice zvláštní. Ve všech totiž něco teklo, něco hořelo, něco stoupalo vzhůru jako pára; žádný z nich nepřinášel jenom mravní poselství, ale obrazy plné barev a podivuhodných proměn. Kromě běžně známých alegorií, které uměli vykládat kněží, tu tekl ještě jeden, hlubší, spodní proud, který neznal nikdo, a který z nedostatku lepšího slova nazývali Umění.
Mráz ho vytrhl z přemýšlení o létě. Čas zavřených dveří minul; teď ho dohnala zodpovědnost, tady a nyní; na zasněženém vrchu nad městem. Je už jedno, kolik z Umění toho pochopil; musí s jeho pomocí zastavit vojsko a zachránit sebe i své sousedy.Znovu si přeměřil prostor na vrcholu kopce.Mezi svatým Jiljím, na samotné hraně svahu, a svatým Štěpánem s několika chalupami a rybníčkem, ležela asi míle zasněžené krajiny, kde nebylo vůbec nic zajímavého. Prostor nešlo žádným způsobem ochránit, nebylo tu nic, kvůli čemu by se postupující vojáci museli zastavit. Nejjednodušší by je bylo zadržet nahoře, na horní hraně svahu. Nebo možná... vzpomněl si, že v létě tu zkoušeli lidé od Rybníčku pěstovat víno. Byl to dost beznadějný pokus; místo nebylo zdaleka tak slunečné, jak by bylo potřeba. Přesto se tu někde pod sněhem ukrývají loňské hlavy, kůly a podpěry... něco, co by mohlo přece jenom přimět k zastavení. A už začal tušit...Trvalo ještě několik hodin, než se objevili první vojáci. Naštěstí ti, ve které doufal - z družiny knížete Bedřicha.
Teprve když v dalších hodinách zase osaměl, měl konečně čas přemýšlet nad tím, do jak zoufalého dobrodružství se pustil. Mohl být někde v teple, se svojí ženou; mohl být také na cestě z Prahy; mohl být všude jinde, jenom ne zde, na této promrzlé pláni.Když ho zastihli první Soběslavovi jezdci, už načisto vystřízlivěl. Bylo mu zima, a věděl, že jeho plán nemá žádnou naději uspět. Bude hrát s falešnými kartami, jako většinou; žádné Umění nemá a nemá nejmenší tušení, jak se k němu dostat. Podvodník na prahu chrámu..."Hola! Kohopak tu máme?" vykřikl posměšně první z jezdců. Bylo jasné, že jeden neozbrojený pěšák, napůl zapadlý ve sněhu, je těžko může ohrozit.Počkal, až jich dorazí víc; na první větě si dal obzvláště záležet, aby se mu hlas nezachvěl."Mír knížete Bedřicha s vámi. Mám donést jeho vzkaz; kdo vejde do vinice za mnou, nikdy z ní nevyjde. Odejděte v pokoji."Jezdec se zasmál. "Tak vinice! Před vínem bychom měli obrátit? Co myslíte, chlapi?"Argonantus vztáhl ruce; pečlivě připraveným pohybem; a za ním se stalo něco podivného; jakoby vzduch náhle zhoustl. Ve vinici stoupala mlha. Byl jasný den a sníh přímo jiskřil; ale ve vinici najednou nebylo vidět."Kdo vejde do té mlhy, živ neodejde." Cítil to zaváhání ze vzduchu. Tohle jediné mohl dát svému knížeti; zaváhání v srdci nepřítele; pochybnost. Za víc jeho Umění nestálo. Ale musel se tvářit jako sám Merlin před Vortigernem; ten, kdo si je jist svojí věcí.Jezdec si ho měřil zlým pohledem. Už se nesmál. Pochopil jeho hru."Mlha ještě nikoho nezadržela. A ty jsi jen prostřední čaroděj." Vyrazil vpřed, dřív, než se ho mohly pochyby znovu zmocnit, než mohl Argonantus provést něco dalšího. Jakoby zdálky viděl, jak se na něho jezdec řítí, jak napřahuje kopí a potom ucítil úder na žebrech.V jedné vteřině Argonantus prohrál všechno, co měl.
První chvíli ještě sledoval, co se rozpoutalo za ním. Jezdci, povzbuzení odvahou svého vůdce, vyrazili do mlhy. Pak slyšel, jak se nerozhodně zastavili. Pochybnost znovu ovládla bojiště. A pak strašný řev obránců města, ukrytých těsně za hranou svahu; útok na ty, co zmateně vycházeli z mlhy, přesně, jak bylo plánováno. Krátký okamžik pochybností a překvapení; to bylo jediné, co Argonantova oběť přinesla. Nebylo to určitě dost na to, aby bylo rozhodnuto; navíc se po dalších minutách oblak rozplynul. Další bojovníci už nešli do mlhy, ale do krvavého boje, kde nebylo poznat, kdo má navrch, kdo ovládá pole, kdo vítězí a kdo ustupuje.Byl to strašný boj; i v té kruté době se na něj vzpomínalo s hrůzou ještě po stu letech. V hlubokém sněhu nebyla žádná naděje na útěk; a ti, kdo byli zraněni, cítili, jak v krutém mrazu rychle ztrácejí síly i život.Živí šlapali po mrtvých, mrtví barvili krví sníh i všechno okolo. Nezbývalo, než zůstat a bojovat, do poslední krve a do posledního dechu. Nelze tvrdit, že by úvod bitvy - pro Soběslava určitě nešťastný - rozhodl všechno. Byl to jen jeden z mnoha střípků, které tomu výsledku pomohly. Jiný hodně významný okamžik byl ten, když po dvou hodinách kruté bitvy dorazily posily z pražského Hradu a z Vyšehradu. Kněžna Eliška včas zjistila, že bitva je osudná, a že další vojska a překvapivé útoky na pražské pevnosti už nehrozí. Vojáků nebylo mnoho - snad pár desítek; ale byli odpočatí, a neměli za sebou ty strašné první dvě hodiny.Po další hodině se štěstí přiklonilo na Bedřichovu stranu. Soběslavovi bojovníci, čerství vítězové od Loděnice, zjistili, že jich není dost, že nedokáží udržet pole, a že ustupují ve stále větším zmatku. Ale to zdaleka nebyl konec bitvy; muži, šílení bojem, vyčerpaní a oslepení krví, bojovali dál, pronásledovali prchající, ještě celé hodiny, dokud nepadli jejich soupeři, a nebo dokud nepadli sami vyčerpáním. Celý pravý břeh řeky byl plný malých štvanic na lidskou kořist; někteří si došli pro smrt až do města, jiní padli u řeky, a kníže Soběslav sám, který se zachránil jen s malou družinou, musel ustupovat až k Proseku, kde ho zachránila teprve přicházející tma.A ti, co měli tolik štěstí, že toho dne došli živí do knížecích pevností a domů, obaleni krvavým ledem, a složili zbroj, viděli, jak i jejich zbroj sama krvácela, když led roztál.
Napsal Argonantus
06.01.2008
Podobné články