Zak vyrůstal na pobřeží říčky v rybářské vesničce.
Dva dny po oslavě svých desátých narozenin přišla ničivá bouře a sesun bahna zavalil polovinu vesnice bahnem. Ten den přišel o rodinu. Říkali mu že měl štěstí. Necítil to tak. Vesnice měla vlastních starostí dost a tak byl s několika dalšími dán do Edniina dětského útulku v nedalekém městečku. Slíbili, že se o ně postarají. Život v útulku byl těžký, ale obsahoval v sobě i šťastná místa a nové přátele. Se smrtí Edny přišel konec toho světa. Druhý den nato byli všechny děti prodány do otroctví.
Z lodi která je převážela se Zakovi spolu s šesti přáteli podařilo utéci. Samotného pobřeží ale dosáhli pouze tři. Rufus, Elena a Zak. Pobřeží bylo klidným místem s lesem všude okolo. Rozhodli se, že prozatím zůstanou zde.
Zak obstarával ryby, Rufus a Elen chodili na lov do lesa. Zimy byly mírné a jídla dostatek. Postavili si menší domek a Rufus později Zakovi vyrobil i menší loďku. Přestali se starat o okolní svět.
Po jednom nepříliš vydařeném lovu se Zak vracel s prázdnou. Špatná nálada, ani nevnímal okolí. Vstoupil do domku. Uchopily ho ruce. Krom tloušíka si uvědomil i okolí. Vše rozházené, rozbité a na zemi i několik cákanců krve. Zareagoval. Tlouštík ho nechytl příliš pevně, vyškubl se mu. Vyrazil ze dveří a vrazil do druhého. Skočil mu na hlavu. Jeden prst se mu podařilo zarýt vetřelci do oka. Ten zavrávoral. Pak vyrazil tryskem do lesa.
Skryt ve stínech lesa je sledoval. Ten s okem to zřejmě přežil, nezmáčkl dost silně. Začali se o čemsi hádat a po chvíli se vydali chůzí do lesa. Sledoval je. Po hodině se usadili pod pískovcovým převisem. Hádka stupňovala. Tlouštík vytáhl dýku a vrhl se na jednookého. Po chvíli boje jednooký vstal a tlouštík zůstal ležet. Odplivl si na něj, sebral batoh a vyrazil dál.
S nástupem večera vyšli z lesa. Nedaleko proudila mohutná řeka a na skalnatém převisu nad ní se rozkládalo neveliké tábořiště. Zak se ukryl v lese a pozoroval ležení. Jednooký se mezitím dostal do tábořiště a zmizel z dohledu. S ubývajícím dnem se obloha začala zatahovat.
Padla tma. Zak se tedy vydal do tábora osvětleného pouze několika loučemi. Deset malých stanů a před jedním z nich sedí černoch. Jeho kůže je drsná a strupatá jak kůra stromu. Má skloněnou hlavu a klidně oddychuje. Zak nejprve prozkoumává nehlídané stany. V jednom naráží na spícího Jednookého. Ostatní stany jsou prázdné. Zbývá hlídaný stan. Černoch stále spokojeně oddechuje. Zak se pomaličku natahuje po závěsu, aby se podíval dovnitř. Pak se svět otočí a zůstane stát metr nad jeho hlavou. Zdola se na něj zubí Černochova tvář. "Chytil jsem krysu" hýká černoch a dál se zubí.
Vchod stanu se odhrne a ven tak pronikne mdlé světlo. Ze stanu vychází středně vysoký muž s dlouhými vlasy rudými stejně jako jeho plášť. Udělá sotva viditelný pokyn rukou a černoch pouští Zaka na zem."Škoda, taková škoda..." pronáší pomalu "...ale náklad už odjel". Chvíli upře zrak na Zaka, zkřiví tvář a otočí na černocha "mnoho starostí za málo peněz, zbav se ho" a stanový vchod se opět uzavře.
Kapky deště pomalu smývají krev ze stromu kam právě dopadlo Zakovo tělo. Mysl zastřená bolestí, ale nejvíc bolí ta najivita. Rufus a Elena skončí na nějakém tržišti kuli němu. Mohl je zachránit kdyby se líp připravil, kdyby tolik nespěchal, kdyby byl silnější, teď už ale ne. Skončí opět na nějaké lodi a tentokrát už neuniknou. Uvědomil si další náraz a také černochovo nespokojené odfrknutí. "Řvi, pobav mě taky trochu!" a jako hadrovou loutkou hodil Zaka na hromadu kamení. Na tváři cítil jak se směje. Nejprve myslel že i smích pochází od něj, ale patřil někomu dalšímu. Znal ho. "Ale ale, dneska mám určitě svátek" ozve se hlas Jednookého. "Kůro, jdi si hrát s jinou hračkou...o todle smetí se už postarám". Pleskající kroky se pomalu blíží k Zakovi. "Stejně s mím není sranda" pronese Kůra a hodí Zacka Jednookému k nohám. Ten ho chytí pod krkem zdvihne "Tak teď si budeme kvit".. slyší jeho slova. Pak Zackovi hlavou projede ostrá bolest. "Je to konec?" ozývá se v hlavě. Musí s tím udělat víc. Pokud teď zemře, nepomůže nikomu.
Jednooký odtahuje Zaka ke převysu. "No je čas to skončit ... a uklidit" praští Zakem na kraj a vytahuje dýku. "Tuhle mi před nedávnem věnoval jeden velmi dobrý přítel...".
V Zakovi se skrze bolest rozhořela nenávist. Nenávist k těm monstrům. Nenávist k otrokářům. "Pokud by tady nebyli, nic z toho by se nestalo. Dál bychom si žili s Elen, s Rufusem. Ale oni přicházejí, zas a znova. Tohle musí skončit. A začnu tímhle" a jakýsi cizí hlas v hlavě dodal "a pak už neskonči!"
"...a dokonce mu byla dražší nežli jeho život..." dál se svým monologem baví Jendooký. Pak mu na tvář dopadne první z laviny úderů. O chvíli později leží na zemi, obličej zalitý krví. To už přibíhá na pomoc černoch. Nejprve překvapeně uhýbá závalu úderů, pak ale vyráží do protiútoku a mohutným kopem posílá Zacka přes okraj převisu...