Dlouhá noc

Obsah článku:

Když se setmí

"Říkám vám, v tom zrcadle jsem někoho viděla." Seděli okolo stolu se svíčkami a petrolejkou, Thomas na gauči vedle Marianny, Martina v růžovém županu v objetí Antona, oblečeného do modrého županu a tepláků. Anton jí na levém spánku držel kapesník.
"Nemohl to být Anton?"
"Ne. Šel sem pro baterku." Thomas si pustil skouslý ukazováček a podíval se na Marianu. "Co přesně jsi v tom zrcadle viděla?"
"Byl tam nějaký chlap. Nevím jak vypadal. Zarostlý, s hrozným úšklebkem, a prohlížel si mě, jako by mi chtěl něco udělat. Vypadalo to, že je přímo vedle mě. Otočila jsem se, ale nikde nestál, ale když jsem se podívala zpátky, pořád tam byl."
"A pak?"
"Pak jsem začala ječet, rozeběhla jsem se pryč, ale ujela mi noha na podlaze a vrazila jsem do dveří a pak přiběhl Anton." Thomas se podíval na Antona. Ten zkřivil tvář a zavrtěl hlavou. Martina to postřehla.
"Já nejsem šílená! Někdo tam byl, nedělám si srandu!"
"Vpořádnu, věříme ti, nemusíš..." Thomas ji přerušil.
"Mari, vyměň Antonovi ten kapesník prosím." Podíval se na Antona a kývl stranou.


"Nemůže tu být ještě někdo?" Anton se zamyslel.
"Teoreticky. Neni to palác, ale je to tu velký. Ale z koupelny je jen jeden východ, a z ložnice potom taky. Kdyby tam někdo byl, tak by musel proběhnout kolem Martiny, aniž by si ho všimla, a utéct pryč dřív, než jsem přiběhl. Nebo vyskočit oknem." Zarazil se. "A za letu ho za sebou zavřít. Navíc - když jsme přijeli, tak jsem vypínal zabezpečení. Sou tu hluchý místa, ale i kdybys je znal, tak by ses tu nemoh pohybovat moc dlouho, aniž bys spustil poplach."
"A nemá to tu nějaký tajný dveře nebo chodby..." Thomas utichl, protože si i ve tmě všiml Antonova výrazu. "Jen nápad." Dodal, spíš aby se obhájil sám před sebou, než před Antonem. Ten se nadechl, ale pak zaváhal, nakonec přecejen promluvil.
"Nejspíš se jí ani nic nezdálo. Vypadnul proud, odešel jsem, zůstala sama v neznámym domě, potmě, podívala se do zrcadla, tam se mihnul nějakej stín..."
"Na nějakej pitomej stín to je dost přehnaná reakce. Je vyděšená ještě teďka. Jsou tu pokoje pro hosty? S těma velkejma postelema a tak?"
"Jo, sou. Proč?" "Přespíme dneska společně. Hele, netvař se, myslíš že by holky jen tak usly? Dneska se nějak seskládáme a zejtra to tu projdem."
"Ok, zajdu k nám vzít Martině věci."


<¤> <¤>


Volné taxi projíždělo kolem hned, co vyšla z domu. Nijak jí to nepřekvapilo. Taxíky jezdily kolem, když je potřebovala, když sháněla oblečení, nejbližší second hand měl zrovna to co chtěla, zbrusu nové a v super slevě, obchody, do kterých zašla, mívaly akční nabídky na to, co potřebovala, úředníci pokaždé zázrakem vyřídili její žádosti takřka obratem, i když je vyplnila špatně nebo na jejich schválení neměla nárok a dobré brigády měla vždy na dosah ruky - i když je moc nepotřebovala. Nikdy neměla odvahu podívat se na historii svého bankovního účtu. Bála se, že dvě a dvě by se tam mohly sečíst v osm. I když věci asi byly elegantnější. Nezaúčtované platby a výběry z bankomatů, špatně zaslané peníze, k nimž se ale už nikdo nikdy nepřihlásil a podobně. Byla si jistá, že kdyby se podívala, tak by to tam našla. A proto to nikdy neudělala. Pokud svět křičel, že jí nenávidí, ona ho nebyla povinná poslouchat.
Z okna sledovala sílící vánici. Čas od času přivřela oči a soustředila se. Nebylo to jako kompas a už vůbec to nepřipomínalo mapu. Byl to jen pocit. Uvolnění a jistota, která přijde po pár minutách nejistoty na cestě, když uvidíte značku, která říká, že jedete správně. Nebo náhlý stres a skleslá nálada, když si uvědomíte, že jste přejeli stanici, na které jste chtěli vystoupit. Jen trochu jiné. Niternější. Skrytější. Musela ho chtít cítit. Když chtěla, byl tam, někde vzadu v hlavě, čekající na povolání. Stálejší, než běžné emoce, bez jakéhokoliv náznaku jejich prchavosti. Když jej pouštěla, věděla, že tam kdykoliv bude znovu.
Říkal jí, že jede správně. Říkal jí také, že jede pozdě.


<¤> <¤>


Amy seděla přetočená a zkroucená v sedačce a zamračeně se dívala na cestu "před sebou" přes zadní boční okénko. Hned, co se auto začalo obracet zpátky do silnice začala točit volant zpět, tak rychle, jak jen dokázala. Když se auto přetočilo na opačnou stranu, podařilo se jí ho na vteřinu srovnat v asi pětačtyřicetistupňovém úhlu vůči silnici (a tedy směru, jímž se více či méně pohybovalo). Využila té příležitosti a bleskově hmátla po klíčku v zapalování.
Auto naskočilo ve chvíli, kdy se znovu začalo přetáčet ven ze silnice. Půl vteřiny trvalo, než jeho systémy zaznamenaly, že je ve smyku. O vteřinu později už zase jelo rovně. Amy začínalo být zcela jasné, že se nemá šanci kamkoliv dostat. Bez ohledu na všechny posilovače byla hlavně její zásluha, že se auto drželo na silnici, ale začínala z toho všeho vyčerpaná. Motor se vypnul už pětkrát. Dvakrát jí trvalo dvacet minut, než ho nastartovala. Ještě jedna nebo dvě podobné zastávky a bude bez baterky. nebo víc ledových jazyků v řadě nebo dokonce jedno jediné auto v protisměru v podobnou chvíli, a budu mít baterku mezi zubama. Nebo spíš moje zuby budou někde mezi baterkou a vstřikovánim uvnitř kaše z mýho mozku. Ta myšlenka byla chladná, ale věcná.


<¤> <¤>


"Ty Antone, našel sem nějaký baterky, myslíš že sou ještě nabitý?" Z chodby se ozvalo klapnutí dveří. "Antone!?" Thomas se otočil. "Chjo. To že sem věřící neznamená že sem pověrčivej." poznamenal jen tak do prostoru. Posbíral pár věcí do batohu a vyšel z kuchyně.


Anton vzal poslední tašku, kterou nechali po příjezdu v přízemí, a rozešel se zpátky do kuchyně za Thomasem. Pak udělal půl kroku zpátky do dveří. Chodbou směrem od něj procházela žena, před sebou držela svícen, ale světlo od plamenů svíček se rozmazávalo v její dlouhé noční košili. Zahnula doprava a zmizela přimraženému Antonovi z očí. Napravo se ozvlaly kroky.
Anton se podíval na Thomase, pobledlý, s roztřeseným pohledem.
"Antone?"
"Já..."
"Antone stalo se něco?" Antonovi se vrátila barva. "Ne. Holky si ze mě udělaly legraci." Upravil si popruh tašky na rameni. "Tolik k tomu, jak jsou vyděšený."
"Ok..."


Anton hodil tašku k ostatním.
"Cože?"
"Notak. Která z vás dvou se dole procházela se svícnem?" Martina a Marianna se na sebe podívaly. Marianna se podívala na Toma a zpátky na Antona.
"Co tím myslíš? My byly celou dobu tady."
"ha, ha, ha..."
"An-tone..?" Martina pomalu vstala. "My byly tady. Celou dobu co jste byli pryč. Obě."
"Martino já-" Anton zvýšil hlas, ale Thomas ho přerušil:
"Antone! Byly tady. Koho jsi viděl?"
"Tome já..."
"Kčertu. Martina někoho viděla. A když sem tě dole potkal, byl si bílej jako stěna. Co jsi viděl?" Martina o krok couvla. Anton znejistěl.
"Jen nějakou holku. Zahla za roh, nic víc."
"My to nebyly." Ujistila ho Marianna tichým, ledovým hlasem.
Zezdola se ozvaly rány.


<¤> <¤>


"Jste si jistá že jsme na správném místě?" Triss sledovala opuštěnou halu před sebou. Taxikář byl postarší, trochu neupravený pán. Stíny vrhané na jeho tvář nočním osvětlením mu dávaly až děsivé vzezření. Na zrcátku, přes které se na ní díval, měl zavěšenou fotku mladé dívky, třinácti, možná čtrnáctileté. "Nic mi do toho není, ale dnes v noci by se myslím slečna ve vašem věku neměla v těhle místech pohybovat úplně sama."
"Ne. to asi neměla." Zamumlala.
"Jestli chcete, tak vás hodim zpátky. Zadarmo."
"Ne." Řekla rozhodně. "Někdy prostě nemáte na výběr." Otevřela dveře a vystoupila, pak se ještě jednou naklonila dovnitř. "Díky za nabídku." Podívala se na fotku pod zrcátkem. "Jestli vám můžu radit, vykašlete se dneska na to a jeďte domů. Tahle noc nebude dobrá." Taxikář se na ní otočil a usmál se, ale pak si všiml něčeho zvláštního v jejím pohledu. Triss zabouchla dveře.


Vešla do velké opuštěné haly. Ještě chvíli jí provázela světla čekajícího auta.
Rozhlédla se po okolní tmě a jakoby cítila váhu celé budovy. Takřka viděla její historii, lidi čekající ve frontách na lístky, nervozitu těch, co měli naspěch, štěstí těch, kteří zde potkali své milované, co tu na ně čekali. Slyšela hvízdání odjíždějících lokomotiv, skřípot brzd těch, které přijížděly, pravidelný zvuk pracujících parních strojů. Viděla, jak se parní lokomotivy změnily na dieselové, jak staré hodiny vystřídala tabule příjezdů a odjezdů.
Poslední vlak odtud odjel před desítkami let, koleje zrezly, místnosti byly vyklizeny, tabuli rozbili vandalové, přilehlé budovy byly zbourány. Bylo to již mnoho desítek let zpátky, kdy tu lidé naposledy stály zdánlivě nekončící fronty, ale ani mnohaletá opuštěnost nedokáže zcela zabít duši místa, jako je tohle. Pomalu se rozešla.


<¤> <¤>


Martina zakopla o batoh za sebou, Marianna vyskočila ze židle, Anton s Thomasem se otočili ke dveřím. Rány se opakovaly.
"Co to..!"
"Tiše!" Štěkla Marianna.
"Hej, hej!" Anton je obě odmávnul. Další tři rány. "To je klepadlo. Někdo je dole přede dveřmi."
"Kdo proboha?" Zeptal se Tomas.
"Jak to mám vědět?"
"Nechoďte nikam." Martina seděla pod oknem a opřená o stěnu si objímala kolena. Marianna se podívala ven.
"Je tam vánice. Ať je to kdokoliv, možná potřebuje pomoct."
"S Tomem se tam půjdeme podívat. Zůstaňte tady a ani se nehněte. Zamkněte se, jestli chcete."


Baterky poblikávaly. Rány do dveří se čas od času zopakovaly, pak zase na chvíli ustávaly, aby se za okamžik ozvaly znovu s novou intenzitou.
"Kolikrát jsi tu takhle byl?"
"Je to původní rodinné sídlo. Jezdím sem rok co rok, trávíme tu většinu léta a často tu jsme na Vánoce, Sivestr... a tak."
"Stalo se tu někdy něco?" Vyšli na schodiště táhnoucí se podél stěny dolního sálu.
"Sem tam si tu někdo něco zlomil, kdysi tu sem tam někdo umřel jako v každém domě... nic co myslíš. Pokud nehodláš brát vážně babiččiny historky a typické rodinné legendy o obrazu našeho praprapradědečka nebo koho."
Rány se ozvaly ještě jednou, ale když sešli dolů, tak utichly. Došli do předsíně, Anton vzal za kliku a otevřel. Dovnitř okamžitě vtrhl mráz, vítr a sníh. Dva kroky od dveří byla postava, která přišla blíž. Mladá dívka zachumlaná do bílého kožichu. Její hlas byl promrzlý na kost.
"Ssm-mím dál?"
"e- jistě." Anton ustoupil ze dveří a zavřel je, když prošla. I přes těžký kožich až na zem bylo vidět, jak se třese. Stála tam, otočená do prostoru, zatímco čekali, až se nadýchá trochy teplého vzduchu. Po chvíli se narovnala a sundala si kapuci, měla blond vlasy sepnuté do zvláštního účesu, ze kterého jí na záda padaly dlouhé prameny.
"Děkuju" Řekla tiše. "Rozbilo se mi auto, naslepo sem dojela sem, bylo zhasnuto, ale venku stálo vaše auto, ale nemohla sem se vás přes tu vánici doklepat, už sem to skoro vzdala."
"My... zdrželi jsme se. Omlouváme se za to." Řekl Tomas.
"Vp-ohodě. Můžu si zavolat? Nějak se mi rozbil i mobil, mám fakt blbej den."
"Jasně." Anton sáhl do kapsy a podíval se na svůj telefon. Zarazil se a začal si s ním hrát. "Divný. Došla mi baterka." Tomas sáhl pro svůj a podíval se na něj. Stiskl zapínání.
"Antone?" Vyměnili si pohled. Amy mezi nimi těkala očima. "Tohle přestává bejt vtipný."
"Co se děje?" Tomas jí věnoval zamyšlený pohled.
"Obávám se, že ti v tomhle směru asi moc nepomůžeme. Možná bys tu měla zůstat přes noc."
"Nic špatného." Dodal Anton. "Jen že se už asi nikam moc jet nedá, takže... je tu dost pokojů." Dívka se tomu nuceně usmála.
"Jasně, vpohodě. Díky. Jen si vemu pár věcí z auta jestli nevadí."
"Pomůžeme Ti."
"Díky."


<¤> <¤>


Triss procházela po starém nástupišti. Tohle bylo místo, odkud lidé odjížděli a kam přijížděli. Místo, skrze které cestovali. Bylo to nebezpečné a už dlouho nic podobného nedělala, ale čas jí tlačil. Její předtucha byla minutu od minuty temnější. A jak víš, že se netýká tebe samotné? Potlačila to. Potřebovala to udělat. Proč? Netýká se tě to. Ty jsi byla také na všechno sama. Právě. Ona byla na všechno sama. Věděla jaké to je. Došla ke schodišti.
Místa kterým lidé přisuzují význam si poněchávají rezonanci. Věděla to. Stále skoro cítila jak jí procházejí pohledy cestujících, kteří zde byli před ní. A opuštěná místa měla svůj vlastní nádech. Ztrácela se z paměti, a tím se ztrácela i odněkud jinud. Nic ale nemůže jen tak zmizet. Prostě se to jen přemístí někam jinam. Na takových místech se bylo možné ztratit.
Nechala levou ruku volně na zábradlí, zavřela oči, obešla jeho konec a začala sestupovat po schodech dolů do chodby.


<¤> <¤>


"Amy... Martina, Marianna. Amy odešlo auto tak jsme jí nabídli, aby tu do zítřka zůstala s námi." Amy se rozhlédla okolo, Marianna seděla na posteli, zatímco Martina stála vedle okna a tiskla se ke stěně. Najednou jí přeběhl po zádech mráz. Brečela strachem, někde vzadu ve své hlavě věděla, že neuteče.
"Co se tu děje?" Zeptala se opatrně.
"Prosím?"
"Co se tu děje? Jste čtyři místnosti pro dva uprostřed ohromného domu, máte tu všechny věci, vypadáte vystrašeně, zamykáte se v pokoji a Tom dole říkal, že něco přestává bejt vtipný. O co tu jde?" Nastalo ticho.
"Nic, jen jsme..."
"Někdo tu je s námi." Vyhrkla Martina. Amy se bokem podívala na Antona.
"Dobře, měli jsme pár nehod, tak jsme chtěli zůstat přes noc v jedné místnosti, než to tu zítra projdeme."
"Nehod?" Zeptala se Martina. "Těch nehod se nám tu děje nějak hodně. Měli bysme někomu zavolat." Tomas se nadechl, ale Anton ho rychle předeběhl.
"V téhle vánici sem stejně nikdo nedorazí dřív než ráno." Seběhla do stanice – prázdné. Její mysl se zaplavila zoufalstvím a myšlenkami, nevěděla které se věnovat dřív. Amyn dech se zrychlil. V zádech měla pocit, jako by jí zevnitř píchaly stovky jehliček. Co se to s ní sakra dneska děje? Buď se zítra vzbudíš a vše zapomeneš... Co to je? Na co zapomněla? Jehliček přibývalo. Na koho?
Černovlasá dívka seděla v nonstopu proti ní a míchala kafe. Pak promluvila, vklidu, jemně, ale jasně: "Představ si svět jako ohromné zimní jezero, pokryté tenkou krustou ledu po které chodíš. Ta krusta je svět, který znáš. A o vodě pod ní všichni říkají, že je mělká. Ale občas se ta krusta prolomí, v nějakém místě, při nějaké události nebo pod nějakým člověkem. A ten pak zjistí, jak ohromné hlubiny pod tím ledem jsou. A v těch hlubinách..."
Vzpomněla si. Jehličky zmizely. Stejně tak nejistota. Zbylo jen mrazivé uvědomnění. "Co. Se. Tu. Stalo?"


<¤> <¤>


Triss pomalu scházela po schodech dolů, měla zavřené oči, levou ruku na zrezivělém zábradlí. S každým krokem, který udělala, byl vzduch nehybnější, jakoby starší. Mizela vlhkost i zápach plísně na stěnách. Lidé vybíhali po schodech nahoru a sbíhali dolů, když hledali správné nástupiště, když na poslední chvíli stíhali vlak, který stál jinde než mysleli. Najednou, bez důvodu, bez myšlenky, z okamžitého hnutí mysli, rychle ukročila doleva. Projel jí pocit, jakoby na horské dráze dojela až do nejvyššího bodu a pak se vozíček najednou spustil kolmo dolů. Klopýtla, levou rukou se pevně chytla zábradlí a zastavila se o schod níž, ale oči držela stále zavřené. Až když se cítila zase sama sebou je pomalu otevřela. Na první pohled se nic nezměnilo, stála dva schody od konce schodiště vedoucího z peronu do podzemní spojovací chodby. Okolo ní bylo husté šero. Zhluboka se nadechla a vydala se dál.


<¤> <¤>


V pokoji rozsvítili petrolejky a svíčky. Řekli všechno co dělali a co se stalo. Netrvalo to moc dlouho. Martina začala tiše brečet, když se Thomas bezděčně zmínil o nefunkčních telefonech. Marianna sledovala dívku před sebou, která se představila jako Amy. Krásná, oblečená do nádherných, vyzývavých šatů, se stále hezkým účesem a s pár drahými šperky, přesto nejspíš v jejich věku. Myslela si, že jim nebude věřit, nebo se vyděsí, ale když domluvili, tak vypadala spíše odevzdaně, než cokoliv jiného.
"Jestli si myslíš," Začal Thomas opatrně. "že jsme šílený..."
"Myslím, že všichni, jak tu jsme, máme zatraceně mizernej problém."
"Dobře." Prohlásil Anton rozhodně. "Pokud máme problém, pak bysme ho měli řešit. Donesli jsme sem většinu našich věcí a nějaký užitečný nesmysly, co jsme našli po domě. Táta tu má nějaké lovecké pušky, můžem vylomit skříň. Zamknem se tu, počkáme do rána a pak zajedem do města." Amy se na něj otočila s výrazem očividné nedůvěry.
"Obávám se, že to, co tu je, se nemusí řídit pravidly světa, který znáš."
"Co tím myslíš?" Skeptický úšklebek v Antonově hlase zůstával, nicméně zněl jinak. Ztratil onu jiskru nezlomné jistoty. Amy se nadechla, ale pak zaváhala. Jak vysvětlit neskutečné někomu, kdo se s ničím takovým ještě nesetkal?
"Nikomu z nás nefungují telefony. V mém půl roku starém autě se celá elektronika bez vyjímky a bez důvodu sesypala jako domeček z karet. Nemyslím, že by vaše auto dopadlo líp, kdybyste s ním zkusili odjet. Po domě vidíte lidi, kteří tu podle všeho nemohou být. A elektřina tu, jak tak koukám, už také není, co bývala. Ani vaše baterky nesvítí zrovna spolehlivě."
"Interference" poznamenal Anton, ale znělo to spíš jako zoufalá snaha udržet si vlastní přesvědčení, než jako argument.


<¤> <¤>


Chodba se táhla na obě strany zdánlivě bez konce. Žádný závan, žádný zvuk. Triss si porozepla bundu a z vnitřní kapsy vytáhla malou baterku. Přivřela oči a představila si, že jde na jednu nebo druhou stranu, soustředila se na onen pocit kdesi na hraně svého vědomí. Rozešla se doleva. LED diody baterky prozářily chodbu na desítky metrů dopředu a vytvořily ostrou hranici mezi světlem a tmou, s pouhým minimem stínů.
Připadala si jako na táborové stezce odvahy. Fosforeskující fáborky, které dětem říkají, kudy mají jít dál, ale nenapovídají nic o tom, jaké nástrahy po cestě vedoucí připravili. Byla to právě jedna podobná aktivita, v době, kdy už byla starší, kdy si Triss poprvé uvědomila, že vždycky dokáže poznat správnou cestu. Když si na podobné stezce jednou s jedním klukem zašla trochu dál a nevšimli si, že v noci les vypadá jinak než jak ho ve dne znali.
Jako malá jezdila Triss na spoustu táborů, stejně jako školních výletů, skautských výletů a dalších výletů. Rodiče chtěli, aby byla s dětmi. Aby si užívala dětství. Aby nebyla doma. Čas od času si říkala, zda si někdy skutečně uvědomili, že se jí jen snažili dostat od sebe pryč. Samozřejmě, jí samotné to došlo až o mnoho, mnoho let později.


<¤> <¤>


"Já nechtěla." Zašeptala Mariana. Pak se její hlas zesílil. "Nechtěla jsem... nevěděla jsem!" Krčila se u stěny a z očí jí šly proudy slz. "Měla to být jen sranda, nechtěla jsem nikomu nic udělat." Marianna k ní přiklekla.
"Nikdo tě neobviňuje..."
"Já nechtěla. Já to přivolala a teď kvůli tomu tady všichni umřeme."
"Nic si nepřivolala." Vyhrkl Anton. "Uklidni se, nikomu se nic-"
"Všem se nám stane! Všem co tu jsme! Mě, tobě, Mari, Tomovi i tady... tady..." Marianna jí vzala za ruku.
"Š-šš... Klid..."
Amy se skouslým rtem sledovala dění, dokud nezaregistrovala Thomase jak na ní kouká. Když uviděl, že si ho všimla, kývl ke dveřím.


<¤> <¤>


Chodba pokračovala stále rovně, ani nahoru, ani dolů, bez odboček, ale stejně cítila, že je s každým krokem hlouběji než předtím. Bylo těžké říct, jak dlouho v ní šla. Triss věděla, že i když se podívá na hodinky, tak teď a tady to už nemusí nic moc znamenat. To byl problém toho, když člověk vstoupil do míst, do kterých se ostatní odmítali byť jen podívat. Většina ostatních věcí pak ztrácela význam. Když to pochopila, pokusila se vrátit zpátky, žít normálně, ale to už bylo příliš pozdě. I když se snažila věcem stranit, stejně si jí nakonec našly. Nakonec to vzdala.
Možná, že je to pravda, možná že lidé jako ona prostě v normálním světě nemají své místo, možná že opravdu patří jinam. Jenže ona o místo tam venku - tady venku - nestála.
Baterka zablikala a zhasla. Triss se oteráveně ušklíbla do tmy, otočila se, mávla baterkou nahoru a dolů. V hlavě baterky se modře zajiskřilo. Člověk, který šel v naprosté tichosti jen pár kroků za Triss, uskočil, bolestivě vykřikl a zakryl si obličej, do kterého mu náhle dopadl kužel koncentrovaného, ostrého světla.


<¤> <¤>


"Uděláme dohodu. Když mi odpovíš popravdě, tak bez ohledu na to, jak šíleně to bude znít, budu ti věřit." Podíval se na ní. "Dobře. Pokud to bude znít aspoň trochu smysluplně tak ti budu věřit, a pokud ne, nebudu říkat ani se tvářit, že to je nesmysl." Amy vypadala odevzdaně.
"Tak se ptej."
"Co víš a my ne?"
"Prosím?"
"Přišla jsi mezi nás a hned jsi poznala, že je něco špatně. Dobře. Ale nejsi jediná, kdo se umí dívat. Odvyprávěli jsme ti příběh o tom, co se nám tu stalo, za který by se nám každý normální člověk vysmál. Já bych se mu vysmál, a to skutečně věřím v nadpozemské síly. Tys mu hned uvěřila. Všemu, i tomu co Anton který u toho sám byl zesměšňuje a odmávává. A řekla jsi, že máme problém. Jak to sakra můžeš vědět? Dobře, rozbilo se ti nový auto, to se ale stává. A rozbily se nám všem telefony, fajn. To není úplně normální, ale Anton by do minuty určitě našel aspoň tři smysluplný vysvětlení. Vzhledem k tomu, že pořádně nefunguje žádná elektřina, by jich možná našel i deset. Takže jakej problém že to máme?"
"Bojím se, že to nepochopíš."
"Uvěřím ti, co jen budu moct."
"Nejde o to jestli mi uvěříš. Bojím se, že to neumím pořádně vysvětlit."


< Když se setmí >
Když se stmívá Za svitu svic
Článek vložil sirien | CC BY NC 18.05.2014
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 2 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.30303406715393 secREMOTE_IP: 54.80.140.29