Dlouhá noc

(18.05.2014) Šest let. A něco měsíců navíc. Tak dlouho tahle povídka čekala, rozepsaná, průběžně dopisovaná a přepisovaná. Rozrůstala se a žila vlastním životem. Tady jí máte - resp. zatím alespoň její první kapitolu. Poslední živá vzpomínka na jednu z nejlelších RPG kronik, kterou jsem kdy vedl. Takže: Filipovi, Quasitovi, Sathel a Vlasákovi. (A Dysamoně a všem dalším NPC, na které se nedostalo tolik, kolik jsem doufal).
Článek vložil sirien | CC BY NC
Obsah článku:

Když se stmívá

"...osy behtem an foru oyyr olg,
iet ivniu oyo teht dlr ow,
dnaref fouoyy mluos."


Dívčí hlas snažící se o tajemnou intonaci dozněl. Oheň v krbu matně osvětloval místnost s hlubokými křesly, nízkým stolem se sklenicemi vína a štíhlou blondýnku s těžkou knihou v rukách.
"Sou to bláboly, neni to ani skutečnej jazyk." Poznamenal posměšně z hlouby svého křesla mladý černovlasý muž.
"Nevysmívej se silám Temnoty, smrtelníku." odpověděla dívka hlubokým, pomalým hlasem. Z druhého křesla se ozval smích a hlas druhé dívky:
"Nech toho Antone. Nemůžeš se aspoň na chvíli uvolnit?"
První dívka zvedla knihu nad rameno: "Prokleti budiž skeptici, morousové a kazisvěti hororové zábavy!" Rozesmála se. Na krbové římse se rudě odrazil záblesk, nejspíše odlesk, který hodila kniha od plamenů krbu.


Venkovský dům, spíše malé sídlo, se utápělo v zatažené zimní noci, z dálky sotva viditelné přes větrem hnaný sníh.


<¤> <¤>


Les prozářila světla reflektorů, noční klid na úbočí kopce porušil tichý zvuk motoru vyhnaného do vyšších otáček. Modrá barva auta se ztrácela na tmavém pozadí, zblízka by zevnitř snad byly trochu slyšet Alphavill.


Bílý kožich s bíločernou kabelkou na vedlejším sedadle ladil se světlými vlasy a dlouhými šaty mladé řidičky. V hlubokém výstřihu jí ležel přívěsek z bílého zlata, trojúhelník protnutý kruhem, ladící s náušnicemi s tím samým vzorem, a pod nohami měla odložené otevřené lodičky na vysokém podpatku. Amy měla za sebou dlouhou cestu a ještě ji dlouhá cesta čekala, proto v duchu děkovala za tenhle dárek, který jí otec před více než půlrokem koupil namísto té rozpadlé věci, se kterou jezdila předtím. Stále se nemohla rozhodnout, zda je její nové auto sportovní, nebo luxusní. Byl to dárek za to, že se dokázala umoudřit a ve škole poprvé v životě nejen nepropadala, ale dokonce dostala stipendium. Za poslední rok se toho změnilo docela hodně.


Amy si tiše pobrukovala spolu s rádiem. Vlastně ani přesně nevěděla, proč se změnila tak, jak se změnila. Dlouho byla odvázaná, kašlala na školu, žila z tátových peněz, vymetala bary. Pak jí jednou někdo přepadl, moc si to nepamatovala, měla už trochu vypito, ale něco se v ní ten večer zlomilo. Ne, že by se z ní stala přímo šprtka, ale začala dávat přednost škole, našla si práci, uklidnila se.


S hudbou sešlápla plyn a přivřela oči, když jí akcelerace příjemně vmáčkla do sedadla. Auto projelo zatáčkou a pokračovalo dál. Brzy zmizelo v bílém závoji zimy.


<¤> <¤>


Blonďatá dívka odložila knihu na stůl a sedla si do křesla ke svému skeptickému příteli.
"Tak, když se nám tu nezhmotnili žádní démoni, co budeme dělat teď?"
"Myslím, že bys o tom neměla takhle žertovat." Pronesl zrzavý kluk sedící ve třetím křesle. Mluvil vážně a rukou se bezděčně dotýkal kříže na svém krku.
"Notak Tome, na tohle přece nevěříš?" Zeptala se brunetka se skleničkou vína v ruce. Zněla otráveně, ale dal se zaslechnout i podtón vážné, možná trochu překvapené otázky. Tom zakroutil hlavou.
"Ne, jenom... nepřijde mi správné žertovat o těhle věcech. Byly doby, kdy to lidé brali vážně." Anton se ušklíbl.
"Vy křesťani toho naděláte. Buď to je s Kristem a v tom případě je to posvátné a byla by to svatokrádež, nebo to s Kristem není a je to nesvaté a zlé... bla, bla, bla..." Tom se k němu trochu rozpačitě otočil, ale brunekta ho předběhla.
"Nemůžeš toho aspoň na jeden víkend nechat? Tom si taky nedělá legraci z toho, že si totální spirituální ignorant." Anton se zatvářil jakoby dostal lehkou, ale nečekanou facku.
"Promiň... sem toho snad tolik neřek."
"Ne, jenom..." Tom jí vpadl do řeči.
"Nech to Mari, nic se nestalo. Zahrajem si Arkham?" Anton jakoby znovu ožil.
"Jasně, proč ne."
"Dojdu pro něj." Tom se zvedl a Marianna s ním.
"Zajdu udělat kafe. Chce někdo čaj? Martino?"


Když oba odešli, Martina se ublíženě podívala na Antona.
"Arkham je nuda." Anton se zasmál.
"Notak, to přežiješ. A potom už bude pozdě a najdeme si jinou zábavu." Políbil ji.


<¤> <¤>


Možná z toho prostě jen vyrostla. Každopádně se poslední rok i sama cítila o dost lépe než předtím. Jakoby vystoupila z něčeho falešného. Možná jen občas si připadala trochu sama, ale když nad tím přemýšlela, měla dojem, že předtím byla sama úplně stejně, jen mezi více lidmi.


"when the heat of light melts into the speeding time,
when the king returns to the ivory cityside,
let the magnet mages wave the signals, flashing oh so fast..."


Les okolo se míhal v reflektory bíle rozzářeném závoji padajícího sněhu. Vždy, když přemýšlela o přátelích, jakoby jí scházel kousek mozaiky, něco podstatného, co se odehrálo, a co jakoby stále bylo kousíček mimo její dosah. Byl to pocit, jako když zapomenete někoho důležitého pozvat na večírek, koukáte do seznamu, víte, že tam někdo chybí, ale nemůžete si vzpomenout kdo. Po zádech jí najednou proběhl mráz, špatné tušení projelo její hlavou jako tupý nůž. Auto náhle zpomalilo, když pustila plyn. Přibrzdila, když najednou vypovědělo rádio.


...do you want to dance with .- thr-gh -ne of thos. lon.. sscscsscsss...


Amy těkla pohledem ze silnice na palubní desku. Designově provedená světélka zlomek vteřiny problikávala jako šílená, aby náhle naráz zhasla spolu se světly. Motor se vypnul. Auto, na čerstvě napadaném sněhu a náhle bez elektroniky, se stočilo do smyku. Amy jakoby vystoupila sama ze sebe, její tělo začalo jednat a z jejího vědomí se stal pouhý pozorovatel. Viděla blížící se stromy, vnímala, jak její ruka přeřadila z D na N, jak prudce, ale velmi krátce stiskla a zase uvolnila brzdu, jak její ruce pracují s náhle těžkým volantem sem a tam, ale nikdy jej nestrhnou příliš prudce nebo o příliš mnoho. Auto se nejprve srovnalo v protisměru, jen aby se přetočilo na druhou starnu. Chtěla zavřít oči, ale ty jí neposlouchaly, namísto toho zkoušely bez emocí proniknout okolní tmou, najít a fixovat cokoliv, co by jejímu mozku pomohlo udržet si představu o pozici v okolním prostoru. Náhlé hodiny středem silnice. V hrobovém tichu si Amy uvědomila pátý úder svého srdce. Auto v hodinách ztratilo většinu energie, ale přesto pokračovalo do další otáčky. V přesně odhadnutou chvíli Amy krátce produpla brzdu, která jí bez posilovače kladla nezvyklý odpor. Auto s sebou trhlo a stočilo se ven ze silnice. Amy se zapřela do volantu, když zadek narazil do závěje a auto se na krajnici téměř srovnalo s vozovkou a poté konečně zastavilo.


Trvalo dalších deset, možná patnáct úderů srdce, než uvolnila prsty a opřela se zpět do sedačky, vyděšená ze stále živého pohledu na stromy neustále se blížící ze všech stran. Okolní tma a tichý zvuk venkovního větru jí rychle přivedly na jiné myšlenky: nahnaly jí husí kůži.


Doběhla k metru, v podpatcích se jí na schodech podvrkla noha a ona se skutálela až dolů. Brečela strachem, někde vzadu ve své hlavě věděla, že neuteče - zatřásla hlavou. Co to sakra? Nadechla se a získala trochu klidu. Umřelo jí auto, nic víc.


<¤> <¤>


Daleko od domu se čtyřmi mladými lidmi, daleko od Amyina auta, uprostřed velkoměsta, se v posteli náhle posadila černovlasá žena zhruba Amyna věku. Dýchala mělce a zrychleně, chvíli trvalo, než se uklidnila. Pak do polštáře spíše spadla, než si lehla, a zavřela oči. Poslední dobou se jí to stávalo víc a víc. Nebyla si schopná vybavit, kdy se naposledy vyspala - buď se stále budila, nebo se vzbudila ráno nevyspalá se vzpomínkami na noční můry, nebo chodila spát opilá a vstávala ještě nevyspalejší. Ale alespoň se jí nic nezdálo.


Zpočátku to bylo snesitelné. Možná i přínosné. Ale pak začala být citlivější, zdálo se jí o více a více lidech, které znala, stále častěji. Poslední týdny ji to až mučilo. Blížilo se zkouškové a ona byla stále tak unavená, sotva zvládala být vzhůru v práci, natož aby se ještě učila po večerech.


Odhrnula peřinu a spustila nohy na zem. Rukama si promnula oči a obličej a pak pomalu vstala, oblečená jen tak, jak byla už nějakou dobu zvyklá spát: v delším tričku. Uvědomila si to při pohledu do zrcadla a smutně se usmála. Byla na tom tak špatně, že si od doby, co to zase začalo, ani nedokázala nikoho najít. Nejen na vážno, ale ani na jednu noc. Sex jí začínal chybět skoro stejně, jako spánek.


Došla do kuchyně, otevřela lednici a nalila si džus. Pak si do menší sklenice nalila asi deci skotské. Vrátila flašku, vzala skleničku, chvíli ji držela v ruce a pak ji vypila naráz. Chvíli nad ní jen tak stála, než ji zapila džusem. Padala jí víčka. Otočila se zpět k ložnici.


<¤> <¤>


"Třikrát za hru lost in time and space. To se mi jen zdá." Anton se smutně koukal na hrací plán.
"Nic si z toho nedělej. Nakonec ses obětoval, aby Martinou před pár hodinami povolaný Prastarý nevstoupil do světa, to je dobrá smrt, ne?" Tom se mu neposmíval. Možná jenom trochu.
"Nedokážu si představit lepší." Marianna se rozhlédla po velkém stole pokrytém hromadami balíčků různých kartiček.
"Budeme to sklízet nebo to necháme vytažený na potom?" Anton zavrtěl hlavou.
"Necháme to vytažený.." Martina se usmála.
"Jo. Nic se tu tomu nestane a já sem už fakt utahaná." Tom se na ní překvapeně podíval.
"Utahaná? Je sotva devět a půlku cesty jsi prospala." Marianna se zadívala do stropu.


Anton za sebou zavřel dveře pokoje. Lampa na nočním stolku jej osvětlovala do šera a do okna narážel vítr a sníh.
"Takže ty seš utahaná, jo?" Martina mu věnovala vypočítavý pohled.
"No... zatim nejsem... ale doufala jsem, že budu, až se mnou skončíš." Posadila se na postel a zaklonila se. Anton se usmál a zavrtěl hlavou.
"Miluju tě."


<¤> <¤>


Amy otočila klíčkem v zapalování. Auto ani neškytlo. "Doprdele, tohle mi nedělej, notak..." Znovu otočila klíčkem. Znovu nic. "Kurva!!" Sáhla do kabelky pro mobil a vytočila tátu. Mobil zhasl. Rozevřela telefon a rychle někoho volala. Na schodech za sebou uslyšela kroky. Mobil se vypnul. Zavřela oči, zamrkala. Co se s ní sakra děje? Mobil stále nefungoval. Zkusila s ním zatřepat, vyndat baterku a restartovat ho, ale odmítl reagovat. "Super, ještě tohle tak scházelo." Smutně se podívala ven na větrem rozháněný sníh. Už teď měla na předním skle těžko průhlednou vrstvu. "Náno pitomá. To máš za to, že se taháš sto padesát mil na mejdan a zpátky hned na další." Znovu se podívala ven a pak na otevřené boty s vysokým podpatkem. Ztěžka vydechla a natáhla se pro kožich na vedlejším sedadle.


<¤> <¤>


"Co ty? Taky unavenej?" Tom se překvapeně otočil.
"Ne. Jak sme se vystřídali, tak ta cesta nebyla tak dlouhá. Netušim, co ty dva tak unavilo."
Marianna se pochmurně usmála. "Spíš unaví" zamumlala jen tak pro sebe. "Víno?"
"Klidně."


<¤> <¤>


Triss se naštvaně převalila a sevřela rukou ovladač na nočním stolku. Jak jsi mi to mohl -/- Nemyslím, že by ho zabila -/- oách, eh... -/- S naším Multiceanerem -/- V příštích dnech bude zataženo s častým sněžením. Očekáváme silný vítr, ve větších městech se lidem se srdečními prolémy nedoporučuje... Triss vstala, promnula si obličej a vysíleně se natáhla po kalhotách. Proč ona?


Věděla proč. Byla jiná. Věděla o věcech, které zůstávaly pro ostatní tajemstvím. Dokázala vidět věci, které ostatní odmítali. Ale nechtěla to. Nikdy se neprosila. Prostě... se to stalo. Když byla malá, tak ostatní říkali, že má velkou fantazii. Chválili jí za to, jak je všímavá. Když byla starší, začali jí říkat, ať si přestane vymýšlet, tak o tom, co viděla, prostě přestala mluvit.


Kuchyní se rozlehl zvuk vroucí vody. Vůně levné kávy se roznesla jen o okamžik později.


Posadila se ke stolu a položila na něj učebnice s nadějí, že přečte alespoň pár stránek. ...zejména nad centrálním územím. Meteorologové zatím analyzují, proč k této náhlé změně došlo, ale zdá se, že se schyluje k prudké bouři... Triss se zadívala na televizní mapu a zježily se jí vlasy v zátylku. ...Úřady důrazně doporučují zejména na venkově raději nevycházet... Vzala telefon a vytočila číslo. Nebylo dostupné.


<¤> <¤>


Marianna seděla s Tomem na sedačce, u stolu s rozloženou hrou.
"Proč jsi vlastně nakonec nejel na ten tábor? Měla jsem dojem že jsi se tam docela těšil." Tom upil vína.
"Před rodiči určitě. Ale ve skutečnosti jsem se tam netěšil už hodně dlouho." Marianna se otočila ke hře a skousla si dolní ret. Hodila kostkami. "Křesťanské tábory jsou... na první pohled vypadají jako normální tábor. Hrají se tam hry, dělají se tůry, večer se lidi baví u táboráku. Jenže rodiče to berou hrozně vážně." Tomův hlas se na chvíli vytratil. "A navíc se tam nemám moc s kým bavit."
"Jak to? Myslela bych že když tam jezdíš tak často a znáš tam tolik lidí, tak tam budeš mít dost přátel." Tom zavrtěl hlavou. "Ani ne. Spousta lidí co tam jezdí jsou hrozně upjatí. Další zase nevěří v Boha ale hrozně to předstírají před vedoucími, kteří se znají s jejich rodiči. Pár takových, včetně ostatních vedoucích, tam dokonce provádí věci, které by mi nepřišly úplně ok ani na normálním táboře." Tom na chvíli zaváhal. "A navíc, čím dál tím víc mi nesedí tamnější výklad víry." Marianna se na Thomase překvapeně podívala.
"Jak to myslíš?"
"Přijde mi, že se spousta věcí z Bible vykládá špatně. Nepřipadá mi správé řídit se dneska staletými dogmaty, když je možné vyložit Text novodobě. Spousta praktikujících věřících tam vnucuje dětem názory, které podle mě do Učení nepatří. Prostě mi to tam není už pár let úplně příjemné."
"Proto jsi jel s námi sem?" Thomas znovu upil ze sklenice. Lahev byla už skoro prázdná. "Taky." Trochu se ušklíbl. "Ale hlavně mi přijdete normální. Připadám si s vámi tak nějak dobře. Antonův jízlivý skepticismu v sobě má aspoň jasnou upřímnost." Thomas se podíval oknem do vánice. "Rodičům se to nelíbilo, ale jsem radši tady s kamarády, než tam někde s lidmi, se kterými nemám co dělat."
Marianna se na něj chvíli dívala. Pak se přisunula blíž.


<¤> <¤>


Amy přešlapovala z nohy na nohu a poskakovala na místě, opřená o otevřenou kapotu. Narozdíl od jiných, jí v danou chvíli podobných, dokonce dobře věděla, na co se dívá. Ale netušila, co je špatně. Nakonec jí zavřela, aniž by do motoru sáhla.


Když za sebou zabouchla dveře, tak se několikrát nadechla teplého vzduchu uvnitř. Pak se zatvářila bolestivě a zvedla nohy na sedačku. Látkové ťapky, v nichž řídila, měla omotané provlhlou šálou, ale lýtka jí před zimou chránily jen tenké bílé punčochy. Mobil stále nefungoval. Oči se jí zaleskly a s náznakem breku zoufale vydechla. Natáhla se k zapalování.


"To ne, notak..." Ticho. "Notak..." Znovu. Bylo jí o to hůř, že věděla, jak hloupá její snaha je. "Prosím, notak!" V motoru něco zajisřilo a něco se pohlo. Ozvalo se tiché zaškytání. "Notak, notak, dělej!" Motorem proběhlo několik dalších jisker a naskočil. Do auta začal proudit vlažný vzduch z vytápění.


<¤> <¤>


Anton si užíval horkou sprchu, když ho najednou chytla něčí ruka a vyvlekla ho ven.
"Pojď."
"Kam?"
"Nebudeš přece postávat ve sprše, když tu máme vířivku."
"Ale..."
"Vířivka!"


Anton ve vaně zlehka masíroval Martinin krk. Do oken mlátil vítr, ale zrcadla v koupelně byla pokrytá párou.
"Co myslíš že ty dva dole dělaj?" Zeptal se zamyšleně.
"Nevim, a dneska mě to už vůbec nezajímá." Odpověděla Martina potichu.


Světla zhasla.


<¤> <¤>


"Co to...?"
"Jdu pro baterku." Tom se zvedl, ale Marianna ho chytila za ruku.
"Děje se něco?" Všiml si, že se postavila, jak se oči postupně přizpůsobovaly okolní tmě. "Ne, já..." Zaváhala. Chvíli stáli, s každým úderem srdce o trochu blíž k sobě, než ho políbila.
Marianna se nervózné usmála na stále překvapeného Thomase. "Tohle jsem chtěla udělat už dlouho." Chvíli na sebe koukali. "Ale jestli..."
"Ne! .. Ne..." Jemně jí přitáhl blíž k sobě.


Tmu prorazil výkřik. Dlouhý, vysoký a ječivý. Oba se otočili ke schodišti.


<¤> <¤>


Triss na sebe hodila černou prošívanou bundu a vyšla ke dveřím. Pak se zarazila a vrátila se k šatníku, vysunula jedno šuple a sáhla do něj. Vytáhla pistoli a zásobník. Zandala ho a natáhla náboj do komory, zkontrolovala pojistku a vyšla ven.


Seběhla po schodech, vyšla do venkovního mrazu a mávla na taxi. Když nastupovala, měla žaludek sevřený tak moc, až se bála, že bude zvracet.


<¤> <¤>


Amy znovu dopáleně nastartovala auto, které už potřetí umřelo. V autě bylo ticho, palubní počítač odmítal načíst iPod a rádio praskalo. Palubní deska náhodně poblikávala. Myslela na to, že potřebuje dojet alespoň někam, pokud tu dneska nemá umrznout. Jiné dívky by možná byly zoufalé nebo vystrašené. Amy byla vzteklá.

< Když se stmívá >
Když se setmí
Článek vložil sirien | CC BY NC 18.05.2014
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 2 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.17198610305786 secREMOTE_IP: 54.225.1.66