Víla Zlatnička

Viděli jste někdy vílu Zlatničku? Víte vy vlastně vůbec, jak vypadá? Pokud ne, přečtěte si tuto minipovídku!
Napsal hRob

Paprsky úsvitu pozvolna pronikaly zamřížovaným oknem kobky. Alexandr seděl na svém kavalci, sledoval sluneční paprsky na podlaze a odevzdaně čekal, až si pro něj přijdou. Šibenice se tyčila před okny věznice a čekala na něj. A není to ani týden, co se považoval za nejšťastnějšího člověka na světě. Dnes je z něj sprostý zloděj a zrádce. K té nešťastné události došlo hned první noc po jeho povýšení.

Zvon u svatého Cuthberta odbil půlnoc a Alexandr kráčel zšeřelou chodbou. Byla to jeho první noc ve službě jako člen královské gardy. Pořád tomu nemohl uvěřit a musel se přesvědčovat pohledem na svou uniformu ve zlaté a šarlatové a insignie desátníka. Vzpomínal na ty dlouhé roky na Akademii, na ten vyčerpávající výcvik, který se zdával být snad bez konce. Hodiny na cvičišti se seržantem "Starym" Rorrym Wertem za jakéhokoliv počasí, učení se všem právním řádům, studium případů známých zločinů... Nakonec však přece jen absolvoval a to jako nejlepší. A po několika letech v Městské stráži byl přijat mezi palácové stráže.
Koberce na podlaze tlumily kroky, kromě vrzání jeho zbroje bylo v této části paláce naprosté ticho. Zahnul za roh a za chvíli se ve světle jeho lucerny objevila místnost zdobená goblény a zlatem tepané dveře vedoucí do pokladnice. Přemýšlel, jaké poklady se tam asi mohou ukrývat a již skoro prošel přes místnost k východu, když si najednou uvědomil, že něco není v pořádku. Dveře do pokladnice byly pootevřené a jako by zpoza nich prosvítalo světlo. Opatrně se k nim vydal. V levé ruce nervózně svíral magický zvonec, připraven zvonit alarm, pravou pomalu tasil meč. Došel ke dveřím, nervy napjaté k prasknutí, a zlehka do nich strčil nohou, připraven odskočit dozadu. Těžké dveře se sice se slabým, ale přece jen zaskřípěním otevřely.
Místnost byla vyplněna truhlami se zlatem a drahým kamením, vzácnými obrazy a sochami, na stěnách visely starobylé, někdy i zlatem a stříbrem protkané tapisérie. A uprostřed ve světle malé lampičky stála skloněna nad jednou z truhel postava v černém. Jakmile uslyšela zvuk dveří, s překvapeným vyjeknutím se otočila a během toho jí z ruky vypadl pytel, ze kterého se vysypaly drahými kameny zdobené šperky a několik kožených váčků, jejichž obsah byl zřejmý. Tajemný noční host byl oblečen v černém pobíjeném brnění, u pasu mu visel rapír a z každé boty mu koukaly tři dýky. Kromě pytle měl ještě na zádech již řádně napěchovaný tlumok. Jeho obličej byl obličejem šupáka. Malá krysí očka, nos jako skoba, zažloutlé křivé zuby, tvář protkaná sítí jizev. Černé mastné vlasy a vousy, v nichž byly vidět zbytky jídla. Až jeho ošklivost Alexandra zarazila natolik, že mu chvíli trvalo, než se rozhodl zazvonit na poplach.
Ten okamžik však nezvanému šupákovi stačil, aby se vzpamatoval a rychle vyhrkl: "Počkej! Počkej! Já jsem ... to ... no, ehm ... víla Zlatnička! Já v noci obcházím pokladny a ... no, oprašuju zlato ... aby neztratilo lesk! Jo, jasně, tak je to! Bez nás víl Zlatniček by všechno zlato ztratilo svou cenu."
Alexandrova ruka se zvonem již letěla vzhůru a zvon se již již rozeznít, když tu vzduch jakoby zhoustl, pohyb ruky se zpomalil, jako by jí pohyboval v pudinku. A zároveň jako by někde na hranici slyšitelnosti někdo mluvil.

První hlas: "Tak jo, hodim si na Bluf. Postih kolik?! Mínus dvacet? A kruci." (zvuk, jako když se kutálí kostka) "No hele, páni, dvacítka! Takže to se vyrovná s tím postihem... No, ještě že už jsem na páté úrovni a do Blufu jsem si dával maximum bodů, takže to s postihem mínus tři za Charisma dělá pět. Sakra, to neni moc." (opět zvuk kostky)
Druhý hlas: "Ale néé!! To snad nemůže být pravda! Jak to, že hodim jedničku. To není možný! Sakra, sakra, sakra! No, co se dá dělat. Pravidla jsou pravidla."

V ten moment se Alexandrovi vrátil cit do ruky. Cítil se ale tak nějak divně... Ruka mu pomalu poklesla. Párkrát zamrkal, aby se vzpamatoval, ale poté už to nadšením nevydržel: "No ne, skutečná víla Zlatnička! Nikdy bych nevěřil, že potkám skutečnou vílu Zlatničku." Omluvně se usmál: "Tedy musím se přiznat, že jsem o vás ještě neslyšel, ale je mi opravdu ctí vás poznat. Zvláště když děláte takovou záslužnou práci.... Ale jak to, že vás můžu vidět?"
"No ... ehm ... jak bych ti to řekl. Totiž řekla, řekla! Mě to taky trochu překvapilo." Víla se nervózně usmála. "Mě jen tak někdo nemůže vidět. Kdybys taky o tom, že jsi mě viděl, někomu vyprávěl, tak by ti určitě nevěřil." Zlatnička rychle sbírala cennosti, které jí předtím spadly na zem, a cpala je zpátky do pytle.
"Nechcete pomoct, sličná vílo?" zeptal se Alexandr. "Ty zlaté cihly jsou na vás určitě moc těžké."
"To je v pohodě, kámo," řekla víla a odplivla si. "Mám tu ještě nějakou prácičku, tak co kdybys hezky rychle vymajznul a nikde vo tom nekecal. Doufám, že už mě tu žádnej strážnej nebude buzerovat."
"Promiňte, už jsem na odchodu. Nerad jsem vás obtěžoval," omlouval se Alexandr. "A nebojte, v téhle části paláce jsem na hlídce pouze já, zbytek je ve strážnici. A střídání stráží bude až ráno." Zatímco mluvil rychle couval ze dveří, které pak uctivě zavřel.

Když se následujícího dne přišlo na to, že pokladnice byla vyloupena, Alexandr samozřejmě řekl naprostou pravdu. Ale nikdo nebyl takový blázen, aby jeho "báchorce" o nějaké víle Zlatničce uvěřil...

Napsal hRob 19.06.2006
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 1 příspěvek.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.14017105102539 secREMOTE_IP: 18.208.203.36