Forlan Jedenáctiprstý

Čtvrtý díl zápisků Leorika. Pátrání po Forlanovi, bývalém učni Sarumana, a jeho odkazu.
Napsal Alek

Znovu na východ

Pět dnů uběhlo, než naše loď zakotvila v Pelargilu. Odtud jsme se vydali na koních východní cestou do pouště.
Po necelých dvou týdnech náročného putování jsme dorazili do karavensaráje Ztracený ráj. Zmoženi náročným putováním, sužováni stále silnějším sluncem a nevlídností tohoto kraje, osada pro nás byla skutečným Rájem. To se však záhy mělo změnit.

Do hospody vešel malý chlapec, v rukou žmoulal kus zažloutlého svitku. Na druhém konci místnosti se zvedl od stolu chlápek ve zbroji. Záhy ho následovali čtyři další ozbrojenci. Klučina se rozhlédl a namířil si to k našemu stolu. Se zdviženou rukou pohlédl na Gotfruu. Ten si od něj svitek vzal; pak ho odhodil na stůl a beze slov vyšel do hvězdné noci.
Zdvihl jsem to záhadné psaní:
"Chceš-li zbroj, vyjdi ven, sám, jinak přijdeš o to, co je tvému srdci nejbližší..."
V tu chvíli žoldnéř od protějšího stolu zavelel a jeho čtyři pohůnci se na nás rozeběhli. Instinktivně jsem na ně začaroval; jejich reakce se poté výrazně zhoršily a meče se již nemíhaly tak rychle. Hagrid neváhal, rozkročil se a jakmile se dostali na dosah jeho sekery, tři z nich hned jedním dlouhým sekem poranil. Čtvrtý se pomalu chystal na mě. Zaútočil jsem na ně žhavými paprsky, které vytryskly z mé ruky. Bohužel jedním z paprsků jsem nešťastně trefil Hagrida, ten zuřivě zaúpěl a vrhl po mně všeříkajícím pohledem; tím mě ovšem tak rozhodil, že můj další paprsek plamene si opět našel cestu do jeho zad. To už můj přítel začínal rudnout. Svou zlost vložil do svého dalšího úderu a ohromnou pumelicí zabil do nepříčetnosti rozzuřeného kápa žoldáků. Poslední z žoldáků se snažil zdrhnout, ale Hagrid ho rychle dohnal. Poté jsme již vyběhli ven za Gotfruou.
Bojoval s mužem, který na sobě měl mořskou zbroj, ale nebyl to Darn. Tenhle byl o mnoho mladší. Byli zrovna v klinči a bojovali o své zbraně. Souboj byl velmi vyrovnaný a oba se pokoušeli vyrazit tomu druhému meč. Už jsem začal obávat, aby nám neunikl i se zbrojí. Zdvihl jsem proto dlaň a z té vytrysklo zlatavě se blýskající lano, které ho ovinulo a znehybnilo.

Jmenoval se Maharim a očividně byl Darnem nějak očarovaný a zmámený, na nic si nevzpomínal. Vzpomněl si jen, že se s ním setkal v bordelu u Matky Terezy v Přístavu, a tam se od něj nechal přesvědčit, aby si vzal zbroj a vydal se za námi. Víc jsme z něj ale nevytáhli. Ani to nemělo cenu, Darn se o to dobře postaral. Bylo zvláštní, že Darn se vzdal zbroje, když jí dal tak slabému protivníkovi, o kterém musel vědět, že se nám nemůže postavit. Asi mu byl dražší jeho život. Tušil, že bychom ho pronásledovali tak dlouho, dokud by nezemřel.
Vzali jsme mu zbroj a nechali ho jít, šermíř za nic nemohl. Ještě téhož večera jsme vyrazili znovu do pouště, kde jsem později vystavěl kouzelné přístřeší. Tam jsme si i s vyčerpanými koňmi odpočinuli až do rána. Při rozbřesku mě však probudilo jemné bzučení v hlavě. Byl to zvuk zvonečku, který se rozezní vždy, když se někdo dobývá do mého stavení. Probudil jsem pro jistotu Gotfruu, Hagrid v chatce nebyl, spal v soví podobě na komíně. Za dveřmi byl k našemu překvapení starý známý Maharim.
Bál jsem se léčky; dotkl jsem se tedy Perlondu, smaragdu na mém krku, který se záhy slabě rozzářil; pronikl jsem jeho ne příliš silnou obranou a ponořil se mu do mysli. Dokázal jsem tak zjistit jeho povrchové myšlenky, ty, jež se vázaly k tomu, o čem právě přemýšlel a hovořil. Zatímco s ním Gotfrua mluvil, já jsem to samé četl i v jeho myšlenkách. Ale mezitím jsem zachytil i záblesky jeho uvažování, jeho pudů. Byl bezradný, dostal se do situace, z níž nevěděl jak ven. Věděl, že když ho Darn najde, zabije ho, anebo ho na nás znovu pošle, což by dopadlo podobně. Proto přemýšlel, že by bylo lepší kdyby šel s námi, protože věděl, že nás se Darn bojí.
A tak jsme po snídani vyrazili do jeskyně i s Maharimem. Cesta byla náročná, zejména pro koně, ale ještě před koncem dne jsme dorazili k hlavní bráně. Vše vypadalo, jako když jsme ji před necelým měsícem opouštěli.

Forlanovy nástrahy

Vyčerpaného Maharima jsme nechali u koní a sami se vydali skrz hlavní sály do tunelu, kterým jsme posledně pronikli do jeskyně. Právě jedna z odboček v tunelu, jak tvrdila Týna, nás měla dovést do Forlanových prostor. Réomakul se tam prý jednou pokusil probít i se svými druhy, ale narazil na strašlivý odpor a vrátil se jen on sám, značně zraněný a vysílený.
Podzemní lovec
Zanedlouho jsme tu správnou cestu skutečně nalezli. Vedla potemnělou chodbou a vyústila v rozměrnou místnost podepřenou dvěma sloupy, na jejímž druhém konci byla ohromná železná brána bez jakýchkoli viditelných mechanismů k otevření. Naše zkoumání však přerušilo hluboké dunění v zemi. S každým otřesem se To přibližovalo, až se To nakonec octlo pod sálem. Pak se vzedmula zem a kamenná podlaha uprostřed pukla. A z pukliny vystoupil s omračujícím řevem podzemní lovec. Rozložitý, obrovský tvor s krunýřem, podobný velikému a silnému brouku s velkým chuchvalcem hmyzích očí. Měl ohromné drápy a strašlivá kusadla.
Stihl jsem ještě vzlétnout, ale když lovec vylezl na povrch, naprosto mě jeho jekot pohltil. Nebyl jsem schopen jediné myšlenky, jediného činu. Jen jsem si zacpával uši, aby to už přestalo. Ale pak jsem náhle z pochvy u svého pasu vytáhl elfí nůž a vrhnul se na Hagrida. Ten byl notně zaskočen mým sice neškodným ale nenadálým útokem, přesto dál bojoval s lovcem.
Ze souboje si toho moc nevybavuji, vlastně jen své útoky proti Hagridovi, ale heroický výkon našeho meddědovce, který tentokrát zastínil i samotného Gotfruu Udatného, mi neunikl. Byl to zdánlivě nerovný boj s mnohem silnějším protivníkem; Hagrid utržil hodně ran, ale stejnou měrou je netvorovi i vracel. Dodnes nevím, kde v sobě vzal tu sílu, ale jeho tělo jakoby ty rány ani necítilo a on dál bojoval, dokud podzemní lovec nepadl. Naposledy zakřičel a pak se rozpadl v prach. Nedlouho poté pominulo i mé poblouznění.
Medvědí brána
Z brány vyzařovala nepřekonatelná magie, podobná té u Réomakulovy pokladnice. Zkusil jsem snad všechno, co jsem mohl; zlomit tu magii, proměnit bránu v dřevěnou, ale vše bez úspěchu. Prohledali jsme pečlivě celý sál i bránu, zkoušeli jí vyrazit, vylomit, ale pořád nic.
Nezapomněl jsem na Sarumanovu radu, ale přesto mě ani mé druhy nic nenapadalo. Jediné, co jsme nalezli, byla skřínka ve zdi v sálu. Byla chráněná pastí, která spustila, když se jí Maharim pokoušel odstranit a trochu ho zranila. Ve skříňce byla páka, která odkryla tajný východ ze sálu ven. Ale my jsme se chtěli dostat naopak dovnitř, do Forlanovy pevnosti.

Až čtvrtý den odměnil naše snažení. Už jsme všichni propadali beznaději a marnosti, když tu náhle se Hagrid opřel do brány plnou vahou a zatlačil. A brána se k našemu údivu o kousek pohnula! Jenže pak se z druhé strany ozvalo medvědí zavrčení a vzápětí ta síla z druhé strany Hagrida přetlačila a odhodila ho od brány. Ale byl to po dlouhé době záblesk naděje, který nás povzbudil.
Sic o mnoho slabší než Hagrid, pokusil jsem se také přetlačit toho neznámého protivníka na druhé straně. Zabral jsem pořádně, až jsem to ani nečekal, ale brána se ani nepohnula a mě naopak odmrštila o pár metrů vzad.
Poté, co si Hagrid odpočinul a nabral nové síly, postavil se k bráně znovu. Gotfrua s Maharimem mu zapřeli nohy a on znovu zabral. Brána se o pár palců pohnula. Z obou stran se ozývalo vrčení, jak se spolu protivníci přetlačovali. Brána se zase o kousek vrátila, ale Hagrid se znovu zapřel a odtlačil jí o hodný kus dál. Skrytá síla zpoza už rozzuřeného Hagrida nedokázala přetlačit a ten jí vzápětí porazil definitivně. Ozval se medvědí zoufalý výkřik a brána se otevřela!
Cesta do pekel
Naskytl se nám strašlivý pohled. Absolutní temnota, kterou neproniklo žádné světlo, ani magické. A z té tmy na nás dýchla smrt. Ale teď, na dosah našeho cíle, jsme nemohli ustoupit ani o krok a vykročili jsme vstříc smrti, temnotě a dalším nástrahám, které pro nás Forlan snad ještě přichystal. Maharim však odmítl jít dál, strach ho naprosto ochromil.
Gotfrua šel jako první, došel až ke schodům a pomalu po nich sestupoval. Stále byla všude ona tma, museli jsme se spolehnout na štěstí. To však zklamalo hned na desátém schodě a Gotfrua se stal obětí další pasti. Ale to ho nezastavilo a chtěl pokračovat dál. Zbytek cesty jsme nakonec raději sletěli; seslal jsem na Hagrida kouzlo a ten nás oba snesl až do malé místnosti se čtyřmi dveřmi. Tam už temnota pominula. Místnost vypadala velmi zachovale, na zemi byla z bíločerných dlaždic vytvořena šachovnice.
Doletěli jsme k prvním dveřím po pravé straně a u nich si Hagrid stoupl na zem. To byla osudová chyba. Ovanul nás strašlivý nápor magie. Zlé, černé magie. A tehdy vypuklo Peklo. Z šachovnice na zemi vytryskly, a celou místnost zaplnily, Temné plameny. Zbraň, jakou používají ti nejsilnější ze služebníků druhé strany. Oheň, který snad ani není ohněm, ale samotným zlem v jeho čiré podstatě v podobě plamenů. Temné plameny, další a zároveň definitivně utvrzující důkaz, že Forlan Jedenáctiprstý propadl Sauronovi a jeho svodům.
Gotfrua ani já jsme ten žár nevydrželi a padli jsme Hagridovi do rukou. On jediný plameny přežil a odnesl nás do bezpečí za bránu k Maharimovi. Tam se o nás, se zručností jeho rase vlastní, staral a zachránil nás před jistou smrtí.
Poslední odkaz Forlana Jedenáctiprstého
Další den už jsem byl schopen zkoncentrovat své síly natolik, že jsem dokázal vyléčit sebe i své druhy, takže jsme dalšího dne mohli znovu vyrazit do podzemí.
Schody jsme raději znovu sletěli, abychom se vyhnuli pastem a zastavili jsme se u vchodu do šachovnicové místnosti. Chtěl jsem vyzkoušet mechanismus spouštění plamenů a tak jsem z bezpečné vzdálenosti hodil na jednu z dlaždic kámen. Plameny záhy opět vyplnily celou prostoru. Očaroval jsem Gotfruu tak, že mohl létat a ten, aniž by stoupl na podlahu, otevřel první dveře. Byla to však jen malá místnost s jednou postelí a malou truhličkou se dvěma klíči.
Místnost přímo naproti schodům byl sklad s potravinami a hlavně starým archivním vínem, čemuž Hagrid neodolal a hned ochutnal. První sud ho zklamal, zato od druhého to vypadalo, že ho neodtrhneme.
Druhé dveře napravo byly zamčené a tak je Hagrid opatrně vyrazil. Naštěstí třísku, která se přitom odštípla a mohla tak zažehnout další oheň, stihl zachytit ještě předtím, než dopadla na zem. Otevřela se před námi místnost s podlahou o patro níž, než jsme stáli. Kolem dokola celé místnosti byly vysoké police plné knih, starých svazků a svitků. Na první pohled nás upoutala postava uprostřed místnosti. Seděla na židli za bytelným stolem a skláněla se nad zdánlivě rozepsaným svitkem.
Sešli jsme pomalu po schodech vinoucích se podél jedné stěny a obezřetně kráčeli ke stolu. Byl to Forlan, nebylo pochyb, na prstu měl klenot z bílého zlata překypující silou. Prsten Mága, ten, o němž Saruman mluvil, artefakt, který Forlan stvořil jako důkaz své moci. Jeho vyschlá mrtvola nejevila žádné známky života, což mě na druhou stranu moc neuklidnilo. V rohu byla stará komoda a na ní ležela velká kápě z medvědí kůže. Ta Hagrida přirozeně velmi zaujala.
Obával jsem se, zda se Forlan nezhlédl v onom krutém způsobu zneužívání již dávno mrtvých osob, které ještě nedošly do síní Mandosových, a jejich oživování ve svém sobeckém zájmu. Ale kouzlo, které jsem seslal ze svitku od paní Galadriel, mé domněnky nepotvrdilo. Přesto jsem začal poznenáhlu cítit pulzující, ničivou magickou energii, vyplňující celou místnost.

Najednou mě z mého zkoumání vytrhl Hagrid, který se postavil za mrtvého Forlana a jeho zrak spočinul na tom rozepsaném svitku. Z ničeho nic jako bych byl stál na onom místě já sám a vpíjel se do těch řádek též. Nemohl jsem odtrhnout oči, a ani jsem vlastně nechtěl. Byla to závěť, jeho odkaz pro ty, kteří dojdou až sem, do místa jeho posledního odpočinku, do jeho studovny.
Jsem unavený. Odrazil jsem nápor těch zrádců umbarských a uchránil svou pokladnici jejich chtivých pařátů. Zabezpečil jsem ji hned nadvakrát, přes to se nedostanou. Použil jsem totiž k tomu naplno svou moc, moc svého krásného prstenu... Jenže mě to stálo mnoho sil, až příliš mnoho, obávám se. Ven se nedostanu. Ani nemám proč, vše, co mi zůstalo, mám tady, kolem sebe. A to nedostanou! Oni, ti zrádní zloději, ani nikdo jiný!
Jestli je pokladnice nedobytná, tak tyto komnaty jsou mým hradem a stanou se hrobkou každému, kdo sem vstoupí, aby mě oloupil o mé poklady. Tak jsem přísahal a tak se i stane!
Ten, kdo by snad přemohl nejsilnějšího z podzemních lovců, kterého jsem přivolal a zavázal ho, aby hlídal vchod do mé laboratoře, dokud se mé kosti nerozpadnou v prach, ten by musel mít sílu jako medvěd, jako měl můj věrný přítel, díky jehož obětavosti dosud žiji a mám možnost pomstít naši smrt. Památku na něj jsem si vzal sem s sebou, je to dílo mé ruky...
Kdo prokáže svou nadlidskou sílu, bude podroben testu vůle, zda je schopen podívat se do očí strachu vlastní smrti a vstoupit nebo se bude jen krčit před otevřeným vchodem. A uvidíme, čarodějové, co zmůžete proti mému ohni, ohni bičů balrogových!
Ale je čas na poslední přání, prsty už se mi třesou a slábne mi zrak, je čas si přát... Tvoji SMRT!
S posledním slovem se nám v uších rozezněl bolestivý zvuk. Ozvěna našeho vlastního svědomí, ozvěna sahající do samotného nitra našich chtíčů a nejtajnějších přání a tužeb. Zvuk takřka až smrtící.
9 Cerveth 2732 T.v.
Bylo to neskutečně silné kouzlo a mělo jediný účel. Zavraždit ty, kteří přestáli všechny nástrahy a přišli vykrást jeho pevnost. Bylo však namířeno prvotně proti umbarským, kteří se tam snažili dobýt. Tvůrce asi nepočítal, že by se tam mohl probít někdo za jiným účelem než vykrádáním pokladů. Nepočítal, že by někdo podstoupil to všechno "jen" za účelem zjistit, zda Forlan skutečně propadl Sauronovi, zda ještě žije nebo jestli dokázal stvořit ten proslýchaný artefakt bez chtíče uzmout ho pro sebe.
Kouzlo nás všechny hodně poranilo, ale nezahubilo nás. Buď naše svědomí bylo skutečně tak čisté a naše činy nezištné, nebo jsme byli natolik silní, že jsme kouzlo překonali. To jsou dvě možná vysvětlení toho, že všichni žijeme a plujeme nyní zpět domů.
Když jsme svitek dočetli, pobledl a veškerá magie z něho vyprchala. Prokletí bylo zlomeno, poslední odkaz Forlana Jedenáctiprstého pominul a Forlan sám se rozpadl v prach. Prsten Mága ale zůstal nepoškozen stejně jako jeho ostatní předměty a vybavení. Magie všude okolo pohasla a postupně se vytratila.
Poslední neprozkoumanou místností byla Forlanova pověstná laboratoř. A zkazky byly vskutku pravdivé. Zde leží to pravé bohatství pevnosti. V jeho knihovně a v jeho laboratoři. Zde stvořil i dílo své největší, prsten Mága. Ten nyní držím v úschově u sebe; neodvážil jsem si ho nasadit, ač se při prvotním prozkoumání nezdá zasažen temnou magií. Vyzařuje navenek jen slabou magii, ale když ho mám teď u sebe, cítím tu ohromnou Moc. Pod domněnkou, že je v něm spoutána nečistá síla a temná magie, jsem po něm netoužil, byl jsem rozhodnut donést ho k Sarumanovi a u něho ho důkladně prozkoumat. Avšak nyní, teď když vidím, kolik čisté, zlem neposkvrněné síly ukrývá, jsem nucen ho obdivovat.
Klíč nalezený ve Forlanově ložnici nám též otevřel tu prokletou pokladnici, co mě posledně málem stála život. Nalezli jsme pět truhlic, z čehož dvě byly poloprázdné a tři naprosto vybrané. Tím zlatem pravděpodobně Réomakul vykoupil svou přeměnu zpět ze želví podoby. Avšak největším klenotem v pokladnici byl poslední předmět z dědictví Hiernalů. Aglos, zhouba netvorů, elfí kopí! To už můj velkodušný bratr přislíbil Galadriel, paní z Lothlórienu, jako dík za její přátelství a štědrost.

Nyní čekáme na příjezd Týny a otcových vojáků s vozy, vypravila se za námi s novými informacemi od archiváře Humana. Mezitím Hagrid zkoumá svou novou medvědí kápi a svědomitě opatruje soudky s vínem. Já za vydatné bratrovy pomoci procházím knihovnu a laboratoř; třídím zajímavé knihy, svitky a laboratorní vybavení. Byla by věčná škoda nechat to vše umbarským, kteří se sem rozjedou, jakmile se o zlomeném prokletí Forlana dozvědí.
11 Cerveth 2732 T.v.
Tou novou informací, s níž Týna přijela, je vysvětlení propojení Forlana a Réomakula. Před více jak 200 lety, když došlo k tomu masakru a Forlanův rod byl vyvražděn, jedna žena se zachránila a utekla. Byla to Hakira, těhotná manželka Forlanova mladšího bratra. Přešla sama celou poušť a porodila syna, později otce Réomakula. Réův otec zemřel na moři a tak ho v podstatě vychovala sama Hakira. A taky mu prozradila všechno o pevnosti, Forlanovi a též heslo do pokladnice. Poslední díl skládačky byl odkryt.
Napsal Alek 25.02.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 4 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.13779902458191 secREMOTE_IP: 44.197.231.211