Mám rád oboje. Presekať sa nepriateľovými pešiakmi k ich veliteľovi (či veliteľom) a ďalej až k skutočnému padúchovi, samozrejme so stúpajúcou obtiažnosťou (pešiak < veliteľ < padúch, etc.) ... to považujem za najlepšie.

Přesně napůl cesty. Zhruba tři až sedm nepřátel, méně jen v případě, že je skupina rozdělena a je možnost je sejmout jednoho po druhém. Více v případě, že by neměli z logiky děje vyhrát (i když prohrávají i s méně protivníky)Takže boje se středním počtem srovnatelných protivníků.

Tak jak se to hodí do příběhu... v posledních Star Wars jsem použil scénu, kdy na postavy nabíhaly (minimálně v pozadí) stovky útočníků a hned se objevila reminiscence na Starship Troopers, která tak zhruba odpovídala i mé představě. A v přímé bitvě jsem použil přesilu asi čtyři na jednoho...Na druhou stranu co by byly SW bez duelů na světelné meče (tj. 1 na 1). Kombinuji to, protože kombinace nabízí víc možností. Proč se omezovat?

Souhlasím s Alnagem... jeden na jednoho když to je nějaký obstojný soupeř má svoje kouzlo (na jedno NPC jsme nedávno byli dokonce v přesile a mélem si nás dala...) na druhou stranu... proč si neužít ten pocit kdy se prosekáváš hordami nepřátel které nikde nekončí? Když je nepřátel dost tak se můžeš občas odvázat a prostě popsat jak si někoho efektně sejmul i bez házení a tak... stejně tam naskočí další :)

Taky si rikam, proc se ochuzovat. Myslim, ze oboji ma svoje kouzlo a nevidim tak duvod se drzet porad toho sameho. I kdyz koukam, ze jsem vlastne neodpovedel na otazku tak, jak byla polozena. Oukej. V oblibe mam asi mensi pocet drsnych nepratel, prijde mi to casto zajimavejsi. Nikdy totiz nevite, jake prekvapko na vas protivnik vytasi.

Tak něco mezi tím. Boj s velkým množstvím malých potvor začne být po chvíli nudný... I když chlístnutí vědra svěcené vody na 18 duchů má něco do sebe.
A silného protivníka zase můžete složit tak, že mu do tlamy (když se zrovna proměňuje na draka) hodíte lahvičku s instantním Fireballem...

Ještě mě napadlo, že občas také použiju velké množství drsných nepřátel, kteří jsou ale pomalí, takže hráči (a jejich postavy) mají dost času zjistit, že nemají žádnou šanci a že fakt měli utéct už na začátku.A někdy je protivník jeden, velmi silný, ale nejeví nijak velkou ochotu bojovat, vlastně se jen brání (a nevěřil bych, jak jsou hráči naučení napřed útočit a až pak se divit, že ta potvora nejde zabít - a ještě tvrdit, že zaútočil jako první (: ) Sirien a Ebon ví o čem mluvím.

Jo Jersone, tak za tohle my DMa vraždíme :)) Neznám horší neřest Vypravěče, než v bojově orientované hře dávat hráčům do cesty supersilné protivníky a pak s nima machrovat! :) Je to jako mávat býkovi před očima rudým praporem "já jsem lepší než ty, nemáš na mě, víš, nemáš!" No jasně že to v podstatě vždy dopadne tak, že postavy i kdyby měly duši vypustit, tak se budou snažit mu dokázat, že lepší není :) A po chvíli toho klidného "bránění" už je uplně jedno, jestli je dotyčný protivník záporák nebo klaďas..i když je pravda, že s tím jak sme starší a rozumnější, tak už se i přes tyhle machrovinky DMa dokážem přenést - vzpomínám si, že když nastal poslední takový očividný případ, nakonec sme toho drzýho anděla nechali žít. :D

Jinak já mam asi raději boj s více silnými protivníky, než jedním supersilným. Na něm si všichni akorát tak lámou zuby a hledají jeho slabinu.. Na druhou stranu je pravda, že uspokojení z vyřízení takovýho drsoně (libovolným způsobem) je větší než když vybijete víc slabších protivníků..Jinak co moc nemusím je nějaký boj družin postav proti sobě. Mám na mysli případ, kdy by DM zkusil udělat nějakou naši stínovou skupinu a poštvat nás proti sobě. To už mi moc zavání arénou a soutěžením, kdo je v čem lepší.

samozrejme pouzivam oboje, jak mook, tak nemesis sceny.

Já mám rád hlavně pestré boje - různé situace, různí protivníci. Víc podobných bojl za sebou by mě nebavilo.

uvazju, ze bych o bojich napsal clanek ... jednou zacit musim ...

Rytíři, dávám hráčům to co chtějí - "drsný svět a nebezpečné boje, abychom nebyli ti nejsilnější - ale ne abysme v každém boji umírali".Na druhou stranu je málokdy do nějakého boje nutím a CPčka jsou uvažující jedinci, kteří poměrně často ustupují, když se boj pro ně nevyvíjí dobře. To že postavy mají sklony bojovat do posledního dechu a ustupovat chtějí ve chvíli, kdy už ztrácí vědomí a tedy mají malou šanci je jejich blbost.Ostatně podobný názor jako ty měl i Ebon - jenže já zase nechápu jednu věc. Ve fantasy by jeden nepříliš dobře vyzbrojený bojovník nadprůměrných schopností nešel zabít draka, protože ví že na něj nemá. Proč je tak těžké přijmout myšlenku, že tvor který není tak mohutný jako drak může být přesto mnohme odolnější než člověk a může být stejně obtížné ho zabít, zejména když v boji používá taktiku a ví kdy ustoupit, protože fakt nechce být zabit?Kromě toho tihle protivníci nejsou lepší ve všech směrech, jsou jen jiní. Což tedy znamená, že proti nim nebude fungovat stejná taktika jako proti lidem, stejné zbraně ... opět ve fantasy je normální, že běžný meč polovinu lepších potvor ani neškrábně, proč je tak těžké přijmout, že projektilové zbraně určené proti lidem nefungují na mimozemského tvora?Osobně v tom vidím vliv setrvačnosti myšlení - je jedno jestli jde o Stargate nebo film s upíry, lidé jsou téměř vždy vyzbrojeji běžnými zbraněmi, přestože se pravidelně setkávají s tvory, kteří temito zbraněmi zabít nejdou. Občas použijou nějakou specialitu, jako stříbrné náboje, ale taktika zůstává stejná - vystřílet na daného tvora co nejvíc projektilů, i když má třeba neskutečně rychlou regeneraci. A ještě jsou takové postavy prezentovány jako velmi dobří bojovníci, i když jejich taktické myšlení je dost omezené. (I Ebon přemýšlel lépe, když zkoušel použít éter a v dalším boji plamenomet)Z mé strany to není machrovinka, jen důsledek logiky. Když tvor nemá krev a nedýchá, tak mu prostě zbraň určená k tomu, aby prostřelila tkáň a způsbila krvácení nebo prostřelila plíce a zůsobila pneumotorax (či zasáhla a způsobila hydošok) prostě nemůže ublížit. Ve fantasy se tomu říká "nezranitelnost běžnou zbraní" a dále se důvod obvykle nepitvá, ale výsledek je tentýž.

Aha, drobet jsme se nepochopili.
Já samozřejmě nemám problém s existencí tvorů/lidí silnějších než moje postava, ani s tím, že jsou tak či onak nezranitelní. Mám problém s těmahle postavama jen když k vám přijdou a začnou okatě "ukazovat svaly". Prostě si tak trochu ryjou, tak trochu machrujou.. a když výzvu přijmem a dostanem na kokos, tak se DM tváří udiveně a říká: "nojo, byl silnější než vy, neměli ste si začínat, já vás varoval!"

Tohle je IMO opravdu hlavně věc zvyku a stereotypu myšlení.
Když všechno, co DM na postavy pošle bojuje až na doraz (včetně lovících zvířat i myslících protivníků s dalšími cíli), tak si hráči zvyknou taky tak bojovat. Nemusí třeba zahájit boj okamžitě při každém setkání, ale když už začnou, tak se ho snaží dokončit bez taktických ústupů a pod.
Ale záliží určitě i na světě a pravidlech - v DnD jsou třeba dost značné rozdíly mezi úrovněmi postav. Skupina 5 úrovnových by proti jedné 15 úrovňové neměla mít šanci. Jenže úroveň se nijak snadno nepozná ("Kde by ty lůzři vzali trojkový spelly..."), takže je třeba předpokládat slušnost DMa, že nikdo takhle zabijácký na postavy hráčů nezaútočí ani se takový boj nebude vnucovat. V DnD je tak laciné udělat takhle přesíleného protivníka, že byse to mělo dělat jenom, když to dává ještě nějaký další smysl.

To co machrujou si (alespoň u mě) nemůžou být jisti, že vyhrajou.Ale co hráči, ti nikdy nemachrují na slabší CPčka? Protože mám dojem, že to je běžný způsob jednání, a občas nejen na slabší.Pro znázornění přesily a hlavně vytvoření správného dojmu se mi už mnohokrát osvědčily figurky. Prostě jedna věc je popsat dvacet skřetů slovy "dvacet skřetů" či podrobněji, ale když před a za figurky postav naskládám figurky skřetů, hned hráči začnou měnit názor - a taktiku.Nicméně uvidím, jak to bude fungovat v nových pravidelech, kde mám nastaveno, že by hráčské postavy měly měly vyhrát vždy - alespoň nakonec.

Právě že v DnD jsou rozdíly schopností při větším rozdílu úrovní takové, že přesila nefunguje tak jednoduše, jak by měla.

Jako DM se snažím to dělat pestré, takže takový všehomix :-) U menších soubojů mám rád, že každý protagonista má dostatek prostoru se projevit se různými vychytávkami. Nejvíc se obávám, že by to mohlo sklouznout k nudě, když družina bojuje s velkým počtem mnohem slabších protivníků. Ale to jenom všeobecně, realita je často přesně opačná, než jsem čekal :-)Zcela zvláštní dosciplínou jsou pro mě bitvy. Postavy nastoupí opravdu málokdy a moje příprava je mnohonásobně delší než obvykle. Dokonce pro každou bitvu vymýšlím zbrusu nová pravidla :-)K tomu pozdnímu ustupování postav...Já myslím, že to trochu zkresluje ze dvou důvodů: 1) Všimněte si, že v rpg boji jakoby o něco později než by bylo záhodno ustupují i protřelí a nekompromisní hráči taktických deskovek. Podle mě je to jednoduše proto, že zavelí k ústupu ve chvíli, kdy se jim to jeví jako nejlepší řešení. Ale oni to prostě vidí o něco později než DM.2) Bojuje 6-členná družina proti 6-člennému komandu. Když se ukáže, že družina je jednoznačně silnější a komando ustoupí a nechá tam ležet jednu mrtvolu, bude se to prezentovat, že takticky ustoupili hned jak se ukázalo, že na to nemají. Když to bude celé opačně a mrtvá zůstane ležet jedna postava, tak je to totální selhání, protože Pepa přišel o postavu, kterou si dva roky piplal a je to fakt průšvih :-)

Tady jsi myslím praštil hřebíček přesně po hlavičce... :))

Potom je třeba ustupovat ve chvíli, kdy je zraněna maximáně třetina postav a ne když je jedna už mrtvá. Jenže tyto situace dost závisí na pravidlech, když neexistuje nic jako pravidlo pro krycí palbu, tak se zranění spolubojovníci odnášejí stejně dost těžko. Což je další rozdíl mezi fantasy a modernou - ve fantasy se bojuje mnohem více nablízko a když člověk chce ustoupit, tak stačí pár kroků. Pokud má druhá strana samopaly, tak je třeba ustupovat o dost dřív.Ale také se mi stalo, že jsem měl CPbojovníka přibitého k zemi palbou hráčských postav, takže jen ležel v krytu, neměl moc jiných šancí a nechtěl zemřít - tak prostě zařval, že se vzdává. Což hráčům způsobilo větší starosti než kdyby vyhráli, protože jen hádka "zabijeme ho, co s ním - nejsme vrazi, pustíme ho" stála za to.Navíc za každé takové zajetí jsem ochoten nechat je zajmout já, zvláště když půjde o stejnou skupinu protivníků. Na druhou stranu pokud by ho zabili ...